VincitoreMM

     Trochu pršelo. Měl jsem volno a spěchal z tréninku domů. Slíbil jsem ženě, že konečně uklidím sklep. Přemýšlel jsem, zda mám vyhodit i tu automatickou pračku, která má jen ucpané čerpadlo, nebo zda ji nemám zkusit opravit.

     „Karle…!“

     S Michalem jsem se neviděl už pořádně dlouho. Byli jsme spolužáci a dost si nás pletli…

     „Karle, no teda, to je náhoda, jak se máš, chlape?“

     Michal mě žoviálně poplácával po zádech a vypadalo to, že má ze setkání radost.

     „Mám se dobře, dobře mi tak,“ zažertoval jsem.

     „Co děláš?“ vyzvídal Michal.

     „Jsem u policie, u kriminálky. A ty?“

     „Já ne,“ zašklebil se Michal. Před několika měsíci jsem vyhrál výběrové řízení na pozici vedoucího odboru marketingové firmy. Třeba jsi někdy slyšel jméno Vincitore MM?“

      „Neslyšel,“ zklamal jsem ho. „Vincitore, to je italsky, ne?“

     „Jo,“ přitakal Michal,“ vlastníkem je Ital.

     „Tak to máš fajn, ne? Vidím, že fasujete i firemní čepice,“ smál jsem se jeho džokejce s velkými písmeny VMM.

     „Fajn? To je trochu složitější! Snad…hele, pořád chčije, pojď na dvě k Beránkům, aspoň chvíli pokecáme!“

     „Michale,“ ošíval jsem se, „Marta mě doma roztrhne. Slíbil jsem, že vyklidím sklep…“

     „Neboj, Karle, dáme dvě, za hodinu jsi doma!“

     Co jsem měl dělat. S Michalem jsem se neviděl dlouho. Bylo jasné, že mi chce něco říct…ten sklep určitě stihnu.

     U Beránků bylo poloprázdno, tak jsme si sedli k prázdnému stolu, abychom nebyli rušeni. Obstarožní servírka čekala, až se dotočí pivo. Přikolébala se na krátkých nožkách, nezúčastněně nám postavila piva na stůl. Tužkou čmárla na účtenku a zanechala nám u stolu puch jakéhosi laciného parfému. U výčepu připravila nové půllitry a zaujatě se bavila s jakýmsi týpkem, který držel v puse nezapálený doutník.

     Ťukli jsme sklem o sebe na zdraví a upili.

     „No tak povídej, ty tajemnej tajemníku! Michal se napil ještě jednou.

     „Jakého máš šéfa?“

     „Já? Bude mu padesát a říkáme mu Salazar. To byl nějaký portugalský diktátor.“

     „Diktátor?“

     „Diktátor. Je na nás ras, honí nás často jako nadmuté kozy. Ale snahu a dobré výsledky umí ocenit. Všichni si ho váží a mají ho v podstatě rádi. Proč?“

     Michal dopil pivo a obořil se na mě: „Pij, chceš snad na to chytat mouchy?“

     Poslušně jsem dopil, a když servírka k dalšímu pivu přidala dvě čárky na účtenku, poslouchal jsem kamarádovo vyprávění.

     „Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfa odboru jen tak. Byl tam velký nával a kromě toho se proslýchalo, že jsme jen takové křoví, protože byl přihlášen i jakýsi týpek z Prahy, dobrý známý náměstka, pod kterého inkriminovaný odbor spadá a který měl v řízení rozhodující slovo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali poslední dva. Já a ten Pražák. Jediná legrace byla ta, že se tak i jmenoval. Nomen omen.“

     Michal se zase chopil půllitru a zase mocně upil.

    „Ty se dřív utopíš, než mně to dovyprávíš,“ mínil jsem nevesele a pokradmu se podíval na hodinky.

     „Zavolali nás na jedno dopoledne, oba najednou. Když jsem dorazil, byl ve firmě poprask. Z ničeho nic se tam objevil sám Massimo Martinelli, majitel firmy. A že prý se zúčastní řízení. Já jsem do znalosti jazyků uvedl jen angličtinu, němčinu a italštinu jsem se skromností sobě vlastní neuvedl. Ani nevím proč, nezdálo se mi, že ty dva jazyky ovládám tak, abych je mohl uvádět v kolonce znalost cizích jazyků slovem i písmem.“

     „Pij!“ vybídl mě zase a já bez odmluvy poslechl, protože mě jeho příběh začal zajímat.

     „Kadlíku, nedáme si kořalku?“

     „Michale, proboha, neblbni, dopiju pivo a mažu!“

     Než jsem se nadál, stály před námi dvě velké vodky.

     „Ach jo,“ řekl jsem nervózně, „povídej!“

     „Tak jo,“ souhlasil. „Na fakultě jsem se italsky učil, docela mě to zajímalo, a tak jsem se slušně dorozuměl. Náměstek rozuměl italsky mizerně, ale s Martinellim přijela taková pěkná holka, jeho asistentka, Češka, italsky uměla dokonale, a tak překládala. Náměstek machroval s angličtinou, ale taky nic moc. No co ti budu vyprávět, italsky jsem ho pozdravil a on hned zbystřil a spustil na mě italsky. Odpověděl jsem mu a on začal vyzvídat, kde jsem se učil, kde jsem dříve pracoval, no prostě výslech jako u vás na služebně!“

     „Ty tak něco víš o výslechu u nás,“ skočil jsem mu s despektem do řeči. „My tam pícháme vyslýchaným špendlíky pod nehty, pouštíme do nich proud, nebo je topíme pod tekoucí vodou…!

     „Vole,“ ohodnotil se smíchem můj vstup Michal. „Hele, dáme ještě vodku!“

Už jsem se ani nebránil a se zaujetím poslouchal Michala.

      „Když jsem s majitelem hovořil,“ pokračoval Michal, „neušlo mi, že náměstek to vše sleduje se značnou nevolí, ale tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam. Ale abych nezdržoval, starej Martinelli byl ze mě celej vodvázanej, s tím druhým se už vůbec nikdo nebavil. Náměstek musel doběhnout pro personalistu a z řízení jsem odcházel se smlouvou v kapse. Martinelli mě vyprovodil až ke dveřím a loučil se se mnou jako se starým známým, kterého léta neviděl. Ani jsem necítil v zádech nenávistný pohled náměstka. No a pak to začalo. Náměstek mě nenechal vydechnout. Dával mně úkoly, které třikrát za dopoledne měnil, musel jsem vymýšlet koncepce, které byly naprosto k ničemu a nedejbože, kdybych přišel o pět minut později z oběda. Z každého jednání jsem musel předkládat písemné záznamy, nesměl jsem, i když vedoucí oddělení, nic rozhodnout, když jsem mu dal něco k podpisu, seřval mě, že to snad můžu podepsat sám, když jsem to podepsal, tak zase řval, že jsem tak neschopný a přitom si sám rozhoduji.“

     Michal rozhořčeně vytáhl kapesník a nahlas zatroubil. Další vodka na sebe nenechala čekat.

     „Tak hele, ty pokušiteli, jestli nepřestaneš, tak jdu,“ oznámil jsem nepřesvědčivě. Michal to ani nevnímal a byl zaujat vzpomínkami na svého šéfa.

     „Nedosti na tom, že ten mizera mě tak začal dusit. Samozřejmě si toho všimli i moji podřízení a v první fázi z toho měli srandu. Později se začali osmělovat a dělat mně naschvály. Jsem tam už osm měsíců a mám toho po krk.“

     „Míšo, ale to je přeci klasická šikana, to si necháš líbit?“ podivil jsem se.

     „Nechám. Kolik bereš, Karle?“

     „Já? No bez odměn mi to dělá necelých čtyřicet tisíc. Proč?“

     „ No vidíš a já beru skoro třikrát tolik, s odměnami je to někdy i přes stopadesát.“

     „On ti dává i odměny?“

     „Nedává. Martinelli to podepisuje.“

     „On to podepisuje až z Itálie?“

     „Ale prdlajs z Itálie. Generální ředitelství má v Praze ve Vodičkový…a tři pobočky. V Praze, Brně a u nás.“

     „Ale stejně, já bych si to nenechal líbit ani za ty prachy!“

     Michal bezmocně rozhodil rukama: „Představ si, že v poslední době to pořádně vygradovalo. Nějaký denunciant si vymyslel, že prý ho chci vyštípat z funkce náměstka.“

     „Kdo?“ zeptal jsem se zbytečně.

     „Co já vím,“ zavrčel podrážděně. „Mám podezření na jednu kolegyni, která se pořád cítí nedoceněná…“

     „A jak to chceš řešit?“

     „Já fakt nevím, Karle. Náměstek je teď ve špitálu. Zlomil si nohu a je po operaci. Tak bude nějakou dobu klid.“

     „Tak si tam sjednej pořádek. Jestli chceš, můžeme to zmáknout i po naší linii. To je přeci klasický lobbing, šikana na pracovišti.“

     „Víš co, Karle? Já si s tím poradím sám. Bude mě to stát ještě mnoho nervů a úsilí, ale nějak se s tím poperu. Pojď, dáme ještě vodku!“

     Když jsme se v liduprázdné ulici loučili, pochválil jsem Michalovu firemní čepici džokejku.

     „Tak si je vyměníme.“ Sundal ji z hlavy, vzal si mou kostkovanou bekovku a nasadil mi svou džokejku.

     „Ať z toho dneška taky něco máš, já vyfasuju jinou!“ zasmál se opile a vyrazil do kopce směrem k domovu, na opačnou stranu, než bydlím já.

     Když jsem se dokodrcal domů, byla ještě Marta vzhůru. Sprdla mě jak malého kluka a vyhnala do koupelny, abych ten smrad ze sebe smyl. Nespěchal jsem, a když jsem se vrátil, byla už v ložnici a obrácená zády. Spala. Já měl pocit jako v pravé poledne, a tak jsem měl čas přemýšlet nad Michalem a jeho šikanou. Srovnával jsem si v hlavě, kde a jak začít. Pak jsem usnul.

     „Něco zajímavého ve svodce?“ zeptal jsem se ráno svého zástupce.

     „Klasika,“ odpověděl. „Honička za ukradeným autem, vloupačka do Pivovarské, pak nějací smradi sprejovali Fiobanku, prostě klasika.“ Podával mi svodku se slovy: „Ještě něco, přepadení. Někdo přepadl chlápka, co šel z hospody, a hrozně ho zmlátil. Tak, že leží na jipce ve špitálu a zatím jsme ho nemohli vyslechnout. Peněženku i s doklady,  nějakou firemní průkazku, v portmonce dvoutisícovka a nějaké drobné. Kluci už ověřují totožnost, ale na loupež to nevypadá, spíš na vyřizování účtů. Našel ho pejskař a zavolal nám.“

     „Řekni Marušce, ať mi udělá kafe,“ požádal jsem zástupce Rabocha a očima jsem přejížděl svodku. Zástupce odešel a hned byl zpátky s kouřícím hrnkem.

     „Maruška to ví dopředu,“ smál se Raboch a trochu kávy vycmrdnul na talířek. „ Jé, promiň, šéfe, já nerad,“ omlouval se zástupeckej věda, jak mně tohle vadí.

     „Ale dobrý,“ zahučel jsem a hned strnul. Přepadený nešťastník byl Michal Dvorský. Michal, spolužák, se kterým jsem se včera setkal a v restauraci poslouchal jeho stěžování na šikanu.

     „Kafe počká!“ Prudce jsem vstal. „To si beru já! Zavolej mně mladýho Rudu Koláře, vezmu ho s sebou, je to pro mě osobní.“

     Cestou k autu jsem Rudovi v kostce převyprávěl včerejšek.

     „Takže směr Vincitore MM, co?“ domníval se můj mladý kolega. Přidal jsem rychlost…

Ve firmě VMM nás přijali velmi rozpačitě a jeden z Michalových kolegů značně nepřátelsky. Vzal jsem si ho rovnou na paškál. Seděli jsme v kanceláři nemocného náměstka, který podle Michala, ho šikanoval až za hranice dobrého vkusu, řečeno eufemisticky. Chvíli jsem si ho mlčky prohlížel. Pohled snesl a výsměšně opětoval.

     „Vy jste zástupce pana Dvorského, viďte!“

     „Bohužel!“

     „Proč bohužel?“ nadzvedl jsem udiveně obočí.

     „Přijde si sem odněkud, vytlačí lidi z kariérního postupu a chová se, jako kdyby mu firma patřila. A protože umí bezchybně italsky, donáší starému Martinellimu na zaměstnance.“

     „Máte nějaký konkrétní poznatek?“ zeptal jsem se.

     „Prosím vás,“ byl poněkud zaskočen. „Zeptejte se tady, koho chcete, každý vám to řekne.“

     „Ale já se ptám vás!“ Trochu jsem zvedl hlas, což obvykle nedělám, ale Michalův případ se mě dotýkal víc než obvykle.

     „No…“

     Zaskočil jsem ho a hned nevěděl. „Nikdo ho tu nemá rád, je neoblíbený!“

     „Ten konkrétní poznatek,“ nedal jsem se odbýt.

     „Ale vždyť vám to říkám, pane kapitáne!“

     „Neříkáte mi nic a zkuste mě raději titulovat, pane vrchní komisaři!“ Viděl jsem, že konkrétní poznatek nebude.

     „Promiňte, pane vrchní komisaři,“ opravil se rychle a znejistěl.

     „Takže k věci,“ rozhodl jsem a přehodil téma. „Kde jste byl včera mezi dvacátou a čtyřiadvacátou hodinou?“

     „Já?“ Krátce zapřemýšlel. „Kde bych byl? Doma! Doma jsem byl.“

     „A svědek, svědek by byl?“

     „Byl, samozřejmě. Byla u nás kolegyně Krhounková  s manželem. Odcházeli nějak po jedenácté…“

     „No dobře, tak běžte.“ Zvedl jsem se a hleděl za odcházejícím Trnkou. Bylo vidět, že Michalova nakládačka ho potěšila, ale zároveň jsem vypozoroval, že prsty v tom nemá. Asi ani Krhounková ne.

     Ruda Kolář zatím šmejdil po firmě, ale k něčemu kloudnému se taky nedopátral. Potěšili jsme zaměstnance MM Vincitore, že se ještě vrátíme a z podniku odešli.

     „Tak co, k Beránkům?“ zeptal se zbytečně komisař Kolář.

     Zaváhal jsem. „Já bych zkusil zajet nejdřív do špitálu. Snad nám Michal bude schopen něco říct.“

     Michal byl hospitalizován na jipce a primář byl značně nevrlý. Trošku jsem na něj zahartusil, tak změknul a povolil nám nejvýš pět minut.

Ruda je postavou mrňavý a vyfasoval plášť aspoň o tři čísla větší, a když mu narazili na hlavu čepici, vypadal, jak když jde strašit na halloween. Zadržoval jsem smích, ale všimnul si toho a něco sprostého zavrčel. Myslel, že nebudu rozumět, ale jeho rozhořčené: „Vyser si voko,“ mě nakonec rozesmálo nahlas. Chvilku se tvářil, že nechápe, ale pak se přidal.

     Rozchechtaní jsme vstoupili do pokoje plného „budíků“ s ležícím Michalem. V nose měl hadičku, oči zavřené. Když nás uslyšel, oči otevřel. Namáhavě chtěl něco říct.

     „Počkej, Michale, vydrž!“ Zarazil jsem ho hned v počátku. „Jo a ahoj, zdravím tě…Spolu s Rudou se tě chceme zeptat na pár věcí. Stačí, když nám ukážeš, na co se tě budeme ptát, jo?“

     Michal téměř neznatelně přikývl.

     „Poznal jsi útočníka?“

     Michal hlavou zavrtěl na nesouhlas.

     „Kolik jich bylo? Jeden nebo víc?“

     „Dva,“ zvedl prsty Michal.

     „Máš na někoho podezření?“

     Zase hlavou ne.

     Chtěl jsem ho nějak potěšit, ale přišel primář a oba nás vyhodil. Ještě jsem stačil Michalovi vyřídit pozdrav z práce od kolegy Trnky. Zalhal jsem, ale bylo vidět, že lež Michala překvapila a i potěšila.

     Primář nám potom ještě neochotně sdělil, že má Michal zlomená žebra a zlomeniny  obou rukou a nohy, ale podezření na vnitřní krvácení se nepotvrdilo.

     „To je ochota sama,“ prozradil mi před špitálem malé tajemství o primářovi Ruda.

     „No,“ zahučel jsem, „a co mi ještě řekneš?“

     „K Beránkům, ne?“

     „Jo, k Beránkům, a zkusíme to v autě shrnout.“

     „Michala našli v parčíku, kterým musel projít k domovu. Venčící pejskař, slyšel hluk, a jeho pes začal štěkat, čímž vyrušil útočníky. Pejskař je nezahlédl, už byli pryč. Michal si vzpomíná na dva, ale mohlo jich být víc. Peníze a doklady mu zůstaly, takže buď mu je nestačili ukrást, nebo šlo o pomstu.“

     „Ale taky nemůžeme vyloučit, že šlo o nějaké parchanty, kteří si chtěli jen tak bouchnout,“ zapřemýšlel nahlas Ruda.

     I to nešlo vyloučit, a tak jsme s těmito poznatky vstupovali do restaurace, kde jsem včera s Michalem popíjel.

     Bylo asi jedenáct hodin a v místnosti bylo už dost štamgastů.

     „Hele, zažadonil Ruda, nedáme guláš? Tady mají vyhlášený.“

     „Nejdřív budeme pracovat!“ usměrnil jsem jeho chutě. „Jdeme za servírkou!“

     Byla tam ta stejná a točila pivo do půllitru. Když nás spatřila, lekla se, až jí sklenice vypadla málem z rukou. Vylité pivo pěnilo pod pípou.

     „Copak, copak, snad jste se nás nelekla?“ zvolil jsem medový tón.

     Už se vzpamatovala: „Měla bych?“

     Viděl jsem, že chce Kolář startovat. Zarazil jsem ho a usoudil, že s onou dámou se nelze mazat. Vytáhl jsem průkaz a po mně i Ruda.

     „Potřebujeme se zeptat na pár věcí,“ řekl Ruda komisně.

     „Budete muset počkat,“ odvětila nepřátelsky. „Mám hosty!“

     „Nenene,“ zarazil ji Ruda. Hosté chvilku počkají. Ostatně, nebude to dlouho trvat.“

     „ A co chcete?“

     „Kdo byl ten člověk, se kterým jste se včera bavila u výčepu, když jsem tu seděl s kamarádem? Ten host, co kouřil doutník a pak telefonoval.“

     „To nevím, nějaký host,“ zadrmolila najednou pobledlá číšnice Šrámková. „Znám ho podle vidění!“

     „Tak proč jste ho nechala volat ze svého telefonu, když je to host jen od vidění?“

     „A to nemůžu? Ostatně, zaplatil mi hovor! To mi stačí, nemusím ho znát…“

     „Jiřino, nekecej,“ ozval se od blízkého stolu chlap v montérkách s laclem, který celou tu dobu natahoval uši. „Nekecej, že ho neznáš, dyk je to Míra Čeček, je tu skoro každej den. Měl by za chvíli přijít, vždycky chodí v tuhle dobu, je nezaměstnanej, a tak má čas!“

     Hostinská se zamračila a vzala prázdný půllitr. „A neznám ho,“ řekla zatvrzele.

     „No dobře,“ připustil jsem, „Rudo, zkus zavolat na základnu, ať nám ho vylustrujou.“

     Ruda zašátral v saku, vylovil mobil a šel pomalu přes provozovnu ke dveřím a vytáčel ústřednu kriminálky.

     Nerudná Šrámková zatím vzala do roztřesených rukou půllitry a s cinkáním je začala roznášet. Čekal jsem u výčepu. Do restaurace vešel mezitím chlap a hned se vydal k výčepu. Hned jsem ho poznal, byl to ten s doutníkem. Když přišel na metr ke mně, najednou zastavil.

     „To je von, Čeček,“ zahlásil chlap v montérkách s laclem.

     Sáhl jsem do kapsy a Čeček se obrátil a začal utíkat. „Stůj!“ řval jsem jako tur a rozeběhl se za ním. Převrátil v běhu stůl a zbrzdil mě. Asi zdrhne. Najednou buch; ve dveřích naběhl na Rudovu vystřelenou pěst. Výstavní direkt. Chlap vyhodil kopyta, ale nebyl grogy, a tak ze země kopal a snažil se Rudu zneškodnit. Mezitím jsem doběhl a nasadil mu želízka. Někoho mi hrozně připomínal. Pak jsem si vzpomněl. Čeček, bylo jich asi deset sourozenců, všichni kluci a jeden větší sígr než druhý. Tohoto Čečka jsem před deseti roky zatýkal při vloupačce. Vytáhl na mě bouchačku, ale já byl rychlejší a prostřelil mu pravé rameno. Sliboval mi pomstu. Už jsem na to zapomněl, ale on ne. A včera jsem mu přišel do rány…

     Na základně zatloukal, ale naši technici našli dost stop a i toho druhého. Byl to Čečkův mladší bratr.

     Když jsme odcházeli z restaurace, Čeček bratra volal. V té tmě pak ovšem nerozeznali,  kdo je kdo, a tak brali jako poznávací znamení čepici bekovku. Byl to risk, protože bekovek bylo víc v provozu, ale chudák kamarád, to odnesl za mě.

     Michal se z toho dostal rychle a Martinelli ho přeložil do Prahy. No a já jsem Michalovi koupil flašku. Čeček se vrátil na deset let zpátky do lochu a já si za deset let budu muset dát pořádného majzla!

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

http://www.doprava-usti.cz

Dnešní příspěvek je mimo literární okruh, je to poděkování.

Ocitl jsem se v problému, když onemocněl řidič sjednané dopravy a já nutně potřeboval odvézt z Trmic do Neštěmic roli koberce. Marně jsem obvolával dopravní firmy, až jsem se dostal na pana Karla Musila z ústecké firmy DINO, který mně obratem koberec nejen přivezl, ale ještě bez nároku na odměnu vynesl do šestého patra. Jsem před operací nohy a sami se ženou bychom to nezvládli.

Chci poděkovat za nevšední ochotu a vstřícnost panu Musilovi a jeho firmě DINO Ústí nad Labem a jeho služby rád všem ústeckým i občanům v okolí doporučuji. Ještě jednou děkuji!

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Poděkování

ROZHOVOR Historik zpovídá spisovatele. Na tom by nebylo nic až tak divného, netradiční je, že ani jeden není z Prahy. Už jsme si tak nějak zvykli, že média loví takřka výhradně – a hlavně v oblasti kultury – v metropolitních vodách, až to pomalu vypadá, že mimo Prahu se nic neděje. Omyl, velký omyl… (A protože nás v Krajských listech.cz ten pragocentrismus trochu štve, nakonec, většina redakce je ´mimopražská´, domluvili jsme takových rozhovorů více, toto je jen pověstná ´první vlaštovka´.)

Zpovídaný, Jiří Kimla, spisovatel a rodák ze starého Mostu (*30. 5. 1947), je autorem řady knižních próz, z nichž některé byly přeloženy do angličtiny a italštiny. Je také předsedou Spolku severočeských spisovatelů, bývalým aktivním boxerem a scenáristou. Blízce spolupracuje s plzeňským rodákem slovenského původů, režisérem Jurajem Šajmovičem mladším, s nímž se podílel na tvorbě několika filmů. V posledních létech se navíc pustil do komentování politického dění v zemi a je znám i jako vtipný glosátor na tuzemských sociálních sítích. Část rodiny má v severní Itálii, již tvrdě zasáhl covid, a také o tom vedli řeč pánové Kimla a Lovčí, historik a též spisovatel, který působí na Plzeňsku.

Jiří Kimla má hodně pestrý životopis i bohatou profesní dráhu

Jirko, začnu tím nejjednodušším. Z jaké rodiny pocházíš a měl rodinný původ nějaký vliv na tvoji literární tvorbu? 

Oba rodiče byli za druhé světové války vězněni. Táta za pokus o útěk ke spojeneckým vojskům. Otce a jeho kamarády na hranicích Poláci zadrželi a předali gestapu. Vysloužil si tím ´rekreační´ pobyt v koncentračním táboře Oranienburg, matka za útěk z ´totaleinsatz´ (tzv. totální nasazení, povinná práce v nacistickém Německu – pozn. red.) dvouletý kriminál v káznici v Drážďanech. Po válce oba začali pracovat pro Severočeské hnědouhelné doly, tam se seznámili a výsledek jsem byl já.

Mrzí mě, že se mi nepovedlo tátu přesvědčit, aby mně o svém věznění něco řekl, ale nerad o tom mluvil. Někdy k nám jezdili jeho spoluvězni, jeden dokonce z Norska, kterému prý zachránil život. Povídku o tom, jak s kluky utíkali ze zabraných Sudet, jsem už napsal, jmenuje se Mnichovská zrada. I matka byl skoupá na vzpomínky z Reichu, jak říkala. Ale snad dám ještě něco dohromady. 

Narodil ses ve starém Mostě. Ten byl pokládán za architektonický klenot severu Čech, srovnatelný např. s dnešním Českým Krumlovem. Jak se tě dotkla skutečnost, že z tvého rodného města nezbylo téměř nic – a když se do něj navracíš, vítá tě zcela jiná krajina a moderní betonové město téměř ´bez historie´? 

Nedávno jsem stál na břehu mosteckého jezera a snažil se uhodnout, kde jsme kdysi bydleli. Byl to takový zvláštní pocit. Vybavovala se mně naše ulice a výpravy s kamarády na Hněvín (mostecká dominanta s hradem), fotbal, hokej, první holky. To nevymažeš… Je mně to líto a v novém městě už mám z příbuzných jen bratra s rodinou a švagrovou. Ještě asi patnáct let jsem v novém Mostu bydlel, ale když tam přijedu, je mně divno. 

Jak ses vlastně dostal k učitelství, k němuž se občas hlásíš? 

Pracoval jsem v hospodářské sféře a studoval při zaměstnání – bohemistiku a sociální vědy na univerzitě v Ústí. Do školství jsem přišel až v devadesátých letech, když naše firma skončila. Učil jsem český jazyk, občanku, ale hlavně dějepis a zeměpis. Nu a poslední rok i výtvarnou výchovu. Ze školství jsem odešel kvůli nemoci, kvůli níž jsem nakonec skončil v invalidním důchodu. 

Prošel jsi též řadou jiných zaměstnání. Které v tobě zanechalo asi nejsilnější stopu a projevilo se inspiračně i na tvé tvorbě? 

Nedá se říct, že by mne literárně některá z profesí ovlivnila více či méně. Všude jsem pracoval s lidmi. V bankovnictví, cestovním ruchu, v restaurační oblasti, dopravě i státní správě. Já pozoruji hlavně lidi, jak se chovají v mezních situacích, jak dělají legraci i podvádějí, lžou a zrazují. Mám rozepsanou drahnou dobu román, kde o lidských charakterech píšu. Příběh začíná návratem hrdiny z vojny po srpnu 1968. 

Jsi také bývalý boxer. Co tě k tomuto drsnějšímu sportovnímu odvětví přivedlo? 

Moc jsem toho nenaboxoval, i když jsem se dvakrát dostal až do finále krajského přeboru. Když jsem přešel z juniorů do dospělých, dva kluci, myslím, že to byli Mareček a Patočka, bohužel po úderech v ringu zemřeli, a tak byl box zakázán. Když to po pauze obnovili, tak jsem začal trénovat až po delší době, ale to už jsem z Mostu dojížděl do Ústí nad Labem, trénink šidil a dostával výprasky. Tak jsem toho nechal a rukavice pověsil na hřebík. A jak jsem se k tomu dostal? Jako študák jsem byl na prázdninové brigádě a jeden ze zaměstnanců, výborný boxer Venca Zavadil, mě přitáhl na trénink. První zápas v ringu jsem vyhrál a bylo rozhodnuto. 

V jakém věku jsi vlastně začal s psaním a kdy se ti podařilo poprvé něco oficiálně publikovat? 

To bylo ještě na základce. Dodnes si pamatuji, jak jsem větou  – „Muž měl ve své náprsní kapse ostrý nůž jako jazyk domovnice“ – odrovnal svého strýce s tátou. Děj se odehrával v obchodním domě v Paříži. A abych byl světový, muž se jmenoval José Stewart. Později jsem psal povídky pro obveselení kolegů, ale doopravdy jsem začal psát, až když jsem onemocněl a byl poslán do invalidního důchodu. Prvotina se jmenovala Úder mimo hru, vyšla v roce 2002 a byl to fiktivní krimipříběh z mosteckého boxerského prostředí.

Výběr z publikovaných knížek Jiřího Kimly, foto Radovan Lovčí

Mohl bys nám představit svou knižní i další tvorbu? Nedávno byl v televizi vysílán film tvého kolegy Šajmoviče Tady hlídám já. Volné pokračování filmu, Tady hlídáme my, na němž ses scenáristicky spolupodílel, je prý už ve střižně a u zvukařů. Přední role si v něm zahráli známí čeští herci – Lukáš Vaculík, Pavel Nový, Jitka Ježková, Veronika Divišová a další. Jak na spolupráci s nimi vzpomínáš a co dalšího máš stran filmové tvorby v plánu? 

Vydal jsem dva romány, třetí mám rozepsaný. Také mám za sebou několik povídkových knih, jednu básnickou sbírku, a jak jsi řekl výše, vytvořil jsem i několik filmových scénářů. Z nich dva, ve spolupráci s manželi Šajmovičovými, byly zfilmovány. Tady hlídáme my je rodinná komedie o psech a lidech, kterou čeká premiéra asi koncem roku 2020. Příběh je o majitelích penzionu, jimž krachuje podnikání a které zachrání kurzy pro psy. Ve filmu se navíc pokoušejí o dítě a žena uvěří podvodnému psychotronikovi, čímž vzniká řada humorných scén. 

Snímek z filmu Tady hlídám já, kde hrál Ludvík Vaculík i Pavel Nový, foto Kamil Rodinger 

A tvůj druhý film? 

V dalším filmu, Praga pana Příhody, jsem si dokonce zahrál. Snímek vypráví o sběrateli Emilu Příhodovi, který celý život sbíral auta ´pragovky´, náhradní díly a dokumentaci. Pak vinou zlých lidí málem o sbírku přišel. Ale našli se lidé z Krajského úřadu v Ústí nad Labem, kteří mu pomohli, a brzy bude otevřeno muzeum Praga v Chomutově. Film o sběratelských trampotách bude mít premiéru na sklonku roku nebo na jaře, jak se zpracování stihne.

Pana Příhodu hraje Štěpán Tuček, foto Facebook

Herecká parta jsou samí fajn lidé s mistrným herectvím. Já se scenáristickému řemeslu teprve učím, je nesmírně náročné a už několikrát jsem byl na pokraji rezignace. Nebýt Jury Šajmoviče, k němuž mám vztah jako k mladšímu bráchovi, bych to asi nedal. A plány? Nemám, jen se v koutku duše těším, že se mi povede napsat filmový trhák (úsměv).

Taky jsem napsal divadelní hru, ale nikomu jsem ji zatím nenabídl. Chci ji ještě přepsat. Z filmových scénářů mám dva další rozepsané, tak uvidíme, jak to dopadne.

Ještě jeden snímek z filmu Tady hlídám já, kde hrál Ludvík Vaculík, ale hlavní roli má prý jezevčík. V pokračování bude jezevčíků dokonce víc. Foto Kamil Rodinger

Některé z tvých próz byly přeloženy do angličtiny a italštiny. Tohle se nezadaří v životě každému spisovateli. Co případná závist kolegů? 

Vydání v cizích jazycích určitě zvýšilo mé renomé, u kolegů i nakladatelů. Ale já nemám povahu na to, abych sledoval, zda mně to někdo závidí, nebo ne. A jestli ano, tak ať závidí! Mně je tato vlastnost cizí. V italštině mi vyšla kniha s názvem L´orologio da taschino di Haryk (Harykovy kapesní hodinky). V angličtině povídky v knize Prague mysteries, v níž byl výběr českých autorů. A tak jsem se ocitl ve společnosti takových spisovatelských es, jako jsou třeba Čapek, Kafka, Jirásek, Neruda, Hašek či další velikáni. Za toto vydání musím poděkovat čechoamerickému nakladateli Mirku Katzlovi, který má část rodových kořenů na Litoměřicku. 

Řada tvých povídek je humorného rázu. Kde jinde, kromě tvých knih, se jimi veřejně prezentuješ? 

Humor a nadsázku miluji. Je to pro mě taková živá voda. Situace na knižním trhu není pro spisovatele příliš příznivá. Kniha je zboží, a tak s ní nakladatelé také nakládají. A nejhůře jsou na tom básníci. O jejich tvorbu je bohužel pramalý zájem. Aby kniha měla úspěch, musíš být viděn, takže mám i svou webovou stránku kimlovaliterarniosvezovna.8u.cz, publikuji i na svých stránkách na Facebooku. Spolupracuji také se slovenským literárním portálem Slavonica, bývám lapen redaktory a poskytuji rozhovory, jako třeba teď tobě. Zrovna dnes mě volal můj ortoped, že našel rozhovor se mnou v jakémsi časopisu. Jak vidíš, široký mediální záběr… 

Od loňska vedeš Severočeský klub spisovatelů. Kolik autorů sdružuje a jaké aktivity vykonává? A působí pouze na Ústecku, nebo i na Liberecku? 

Je nás jak ´Kristových let´ a jsme z Ústeckého kraje. Dva spisovatelé jsou z Prahy, jedna až od Hliníka z Humpolce. Liberečtí mají svůj vlastní klub. A naše aktivity? Jednou ročně vydáváme z vlastních prostředků almanach s prozaickými texty i poezií. Pořádáme autorská čtení a spolupracujeme s dalšími nakladateli na vydávání zvukových textů. A až pomine pandemie, určitě využijeme nabídek slovenských kolegů na společné akce s prezentací našich i jejich textů. Naposledy se mně ozvala paní z Kulturního domu až z Čadce, předtím z Bratislavy…            

A co přeshraniční spolupráce, např. se spisovateli ze sousedního Německa? 

S německými spisovateli nespolupracujeme. Ale Milan Hrabal, náš dlouholetý člen a básník, znalec a překladatel lužickosrbské literatury, je s nimi v kontaktu. Možná v budoucnu na spolupráci s Němci taky dojde. 

Od roku 1982 žiješ v Ústí nad Labem s manželkou a máš zde část své rodiny. Jak tvoji blízcí tolerují tvou spisovatelskou práci? Máš pro ni v rodině potřebné pochopení? Nemusejí tě občas trhat od rozepsaného textu a energicky vracet do reálného života tvé domácnosti? 

Děti už nám vylétly z hnízda, a tak jsem na sebe s manželkou sami. Za ta léta, co jsme spolu, již přesně víme, co jeden od druhého můžeme čekat, a překážky si neklademe, naopak, vycházíme si vstříc maximálně. On ten život tak rychle utíká, že nemá si ho cenu komplikovat hloupostmi. Jsou daleko závažnější věci a ty my řešíme spolu. 

Část roku pobýváš i v Plzni. Co tě váže k západočeské metropoli? 

Máme zde blízké příbuzné, tak se navštěvujeme. A taky je možnost strávit v Plzni trochu času s místními kolegy – spisovateli. Když zde byla ještě místně příslušná Alena Žáková-Ježilová, přední česká operní zpěvačka, tak jsme po plzeňském regionu vystupovali s pořadem Letní noci, kdy v přestávkách mezi zpěvem recitoval galerista Jiří Hlobil moje básně. Na Šumavě, v okolí Kašperských hor, jsme pro změnu natáčeli film Tady hlídáme my. 

Psali jsme

Prý proč nepíšu o 18. století. Lokální historici a moderní dějiny? Pro ně je komunismus současností. Historik (a spisovatel) se nežinýruje

Prý proč nepíšu o 18. století. Lokální historici a moderní dějiny? Pro ně je komunismus současností. Historik (a spisovatel) se nežinýruje

Jednu z dcer máš provdanou v Itálii a pravidelně se navštěvujete. Jak to ovlivnil covid? Někteří Češi dnes rádi tvrdí, že jde o smyšlenou epidemii… 

Ano, dcera bydlí na severu země, kde letos covid řádil neuvěřitelným způsobem. Takže s tím navštěvováním to teď není tak slavné. Dcerka mi říkala, že to nebyl hezký pohled, když musela sledovat vojenská auta plná rakví. Mrtvé už nebylo kam dávat. V jejím sousedství bylo několik případů nákazy a ti lidé říkali, že to bylo strašné. Nemohli slabostí ani vstát z postele a dojít si na záchod. Italové nebyli vystrašení, disciplinovaně respektovali tvrdá opatření. Ono taky nedodržovat je by se jim nevyplatilo. Pokuty byly vysoké a provinilci mohli skončit i v kriminálu. 

Co bys na téhle zemi i jejích lidech nejvíc ocenil, a co podle tebe děláme lépe my, Češi? 

Itálie je veliká země, jiní lidé jsou na severu, jiní na jihu. Ale víš co, všude si lidé musí vydělávat na živobytí, žít pospolu. Někdo je bohatý, většina je chudých. Někdo mizera, jiný se širokým srdcem. Myslím si, že Italové nejsou tak uspěchaní jako Češi a hodně z nich je praktikujícími katolíky. A co dělají Češi lépe? Řekl bych, že dělají hezčí holky. I když v poslední době, co vidím běhat po ulicích… 

Občas komentuješ i politické dění. Kdysi ses netajil svými sympatiemi k ČSSD, která však propadla skoro až k pětiprocentní hranici. Proč se podle tebe strana s několika expremiéry dostala do tak hluboké krize? 

Stranu ovládla pražská parta, která se rozchází s mými představami o politice. Ministr zahraničí je tragická postava, postoje vrcholových politiků k otázkám migrace, servilní politika vůči Evropské komisi, potlačování diskuze, viz Foldyna… je toho víc. Strana nemá nyní co lidem nabídnout.  Jestli neprojde nějakou hodně velkou katarzí, čeká ji osud pidistrany přede dveřmi Sněmovny. Za mě velká škoda. 

Řada voličů ČSSD přešla buď k ANO, anebo k jiným stranám, které se ani nedefinují jako levicové. Kde hledáš příčinu? 

Babiš je premiér, který hodně slibuje, ale taky hodně dělá. Po dlouhé době, těsně před volbami jsem si skočil na pivo. Řeč se tam samozřejmě stočila na politiku a diskutující se rozdělili na dvě party. Většina z nich se netajila, že to hodí ANO, druhá SPD. ANO za práci, kterou podle nich pro ostatní dělá, SPD za svůj nesmiřitelný postoj k migraci.

Dnes ztratila levice i pravice svůj význam. Lidi tohle nebere, ale zajímá je, kdo jim dá peníze, kdo jim zařídí úlevy v dopravě, zdravotnictví atp. Červená mikina jim nepřinese nic. Snad jen těm skalním to přináší vzrušení jako při sportovním utkání. Před koncem zápasu (úsměv). 

Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Je česká demokracie opravdu diskusí, nebo se v ní častěji hází hanlivými nálepkami? 

Etymologicky znamená demokracie vládu lidu. A vláda lidu by měla být diskuze, v tom měl Masaryk pravdu. Jenže u nás se stočila do monologů s poučováním, co je jediné správné: „Jak jsem řek, tak to je! Jestli říkáš něco jinak, jsi troll, Putinův agent, nebo špinavý čínský zvěd a přestěhuj se do Severní Koreje!“ Opravdová diskuze zmizela, zato nálepkování dostalo zelenou. A je zajímavé, že nálepkují hlavně ti, kteří se Masarykem ohánějí při každé vhodné i nevhodné příležitosti… 

Jak vnímáš dnešní úroveň svobody slova? Máme i v době postupně se rozmáhající politické korektnosti stejnou možnost otevřené debaty, jako tomu bylo po pádu komunismu, po roce 1989? 

Politická korektnost je mor. Já z hloubi duše pohrdám fanatiky všeho druhu. Jsem otráven kvótami žen v politice i v dalším veřejném životě. Buď něco umím, tak to dělám bez ohledu na to, zda jsem muž či žena, zda jsem běloch, anebo mám barevnou pleť. Ani nevíš, kolik názorů mně např. Facebook už smazal, kolik nenávistných reakcí jsem schytal za některé moje články. Jsem konsternován, že fungují skupiny, které rozhodují, co je a co není korektní. A jak jsem zjistil, členové těch skupin jsou mladí lidé, okolo dvaceti, kteří ještě vědí o pravém životě kulové. A že se ve svobodě slova vracíme daleko před Listopad, je víc než zřejmé. 

A jaké jsou tvé plány do budoucna? 

Přežít operaci kyčle, a když se to povede, tak rozhýbat náš spisovatelský klub a nenechat se vyhodit z týmu Beatriz a Juraje Šajmovičových. A jak jsem již dříve uvedl, zkusit napsat filmový trhák! (smích) Jinak děkuji za inteligentní otázky, na které jsem neodpověděl sice moc inteligentně, ale věřím, že laskavý čtenář tento drobný nedostatek přehlédne.

Lovci

Rubriky: Nezařazené | Štítky: | Napsat komentář

ĎÁBELENÍ – výňatek divadelní hry

OSOBY :

Albín VONÁŠEK – starosta

Ruda KRČMÁŘ zvaný CHAMELEON – tajemník

Gabriel ANDĚL  –  radní

Franta METLIČKA – radní

Lojza STROP – radní

Kurt NOWOTNY – hospodský

Milena NOWOTNÁ – hospodská, Maternity Club

Anežka HRUŠKOVÁ – místní drbna, Maternity Club

Eva ZÁTKOVÁ – Maternity Club

Mařka SVATÁ – Maternity Club

Antonín OSOLSOBĚ – farář

Venca PLÍŠEK zvaný STALONE – místní svalovec

Cerax SATANITIS – čert

Hlas LUCIFERA

KOMEDIANT s kytarou ( harmonikou)

Starosta Albín Vonášek. Rozvážný muž. Chodí vždy v obleku s motýlkem.

Tajemník : Rudolf Krčmář, zvaný Chameleon. Tajemník je proslulý svou změnou názorů, a proto dostal přezdívku Chameleon. Když někdo hovoří, pozorně ho sleduje a přikyvuje hlavou.

Radní Gabriel Anděl. Lidovecký funkcionář, má rád alkohol a často je ve při s dalším radním Metličkou.

Radní František Metlička. Nervní funkcionář, který rád vpadá do řeči a rád zpochybňuje názory druhých. Je hádavý a vzteká se.

Radní Alois Strop. Tichý člověk, který je stále pohroužen do nějakých problémů. Navrhuje si jejich řešení a stále si dělá poznámky do bloku. Když je třeba, je značně autoritativní.

Hospodský Horst Nowotny. Sudetský Němec, který se oženil s Češkou Milenou a nemusel být odsunut. Mluví špatně česky a zajímá ho jen hospoda.

Hospodská Milena Nowotná. Manželka Horsta je také členkou místního spolku Maternity Club. Členky klubu jsou považovány za největší drbny v městečku.

Anežka Hrušková je královnou drben. Na nikom nenechá nit suchou a vše nejraději probírá s ostatními členkami Maternity Clubu. Na hlavě nosí zásadně šátek. Nosí také zástěry a v kapse má vždy schovanou placatici s kořalkou.

Eva Zátková je členkou Maternity Clubu. Je ze všech členek nejmladší. Má v uších sluchátka s puštěnou muzikou a část si podupává do taktu.

Mařka Svatá, členka Maternity Clubu . Chodí vždy v kalhotovém kostýmku.

Farář Antonín Osolsobě je místní duchovní. Rád chodí do hospody a snaží se tam napravovat hříšníky.

Místní svalovec Venca Plíšek rád předvádí svoje svalstvo. Když je nějaký problém s pořádkem, volají Stalona, nikoliv strážníka Chabroně.

Čert Cerax Satanitis. Přišel do městečka s posláním, které nemůže splnit, protože se zdržel. Není to jeho jediný průšvih a má strach, co s ním v pekle udělají. Dostane pak úkol se infiltrovat mezi místní.

OUVERTURA

Před staženou oponu vbíhá komediant s kytarou ( harmonikou) a začíná zpívat.

To vám jednou měli úřad v jedné malé obci,

byl tam chytrý, méně chytrý, hlupáci i sobci.

A tak jeden, co si nakrad z těch obecních peněz,

nestačil je všechny užít, i když nikam nelez,

hůl by nad ním rychle zlomil i biblický Abel,

a tak nikdo nedivme se, že měl zájem ďábel.

Satan přišel trochu pozdě, když otevřel vrátka,

Josef Josef předtím skonal a tak přišel zkrátka.

Tak se lidi podívejme, jak to všechno bylo,

copak se nám na úřadě, copak se nám přihodilo?

Komediant se uklání a odbíhá. Opona jde nahoru.

Obraz 1

Jednací síň Výboru

V jednací místnosti Výboru dominuje velký stůl, v jehož čele sedí starosta a po straně stolu ostatní radní. Nad stolem visí velký portrét muže s černou smuteční páskou přes roh rámu a pod tím velký nápis Josef JOSEF. Vedle starosty Albína Vonáška to jsou : Ruda Krčmář zvaný Chameleon,  Gabriel Anděl,  Franta Metlička a Lojza Strop. Před každým jednajícím je sklenička a láhev minerálky. Všichni jednající mají bloky, do kterých zapisují propiskami.

Všichni :               Nesouvislý hovor všech se všemi.

Starosta po chvíli cinká propiskou o skleničku.

Starosta:             (Překřikuje ostatní. ) Vážení, klid, klid, jsme na zasedání rady

                                  Výboru a nikoliv na ňákém tržišti. Jsem tu už od rána a pořád ještě

                                   nejsme u konce.

Hluk se tiší, jen Metlička s Andělem si vysvětlují nějaké záležitosti.

Chameleon :       (Napomíná Metličku s Andělem. ) Pánové, pánové, pan starosta,

                                 (otočí se na něj a podlézavě se usměje ), pan starosta vás žádá o

                                  klid, tak se, prosím, ztište!

Anděl :                  No jo porád, ty toho naděláš, Chameleone….

Chameleon :       (Dotčeně!) Já? O klid vás žádá pan starosta! A neříkej mi

                                  Chameleone, jmenuju se Krčmář, ty pámbíčkáři!

Všichni    :            ( Nahlas se smějí )

Metlička :             Drž ten křížek, drž ho róóóvně, já nemůžu stojím v (Chechtá se.)

Anděl    :               Hele, socane, ty…ty….

Starosta :             ( Ostře! ) Pokud se chcete dohadovat, přeruším jednání a budeme

                                   pokračovat po skončení pracovní doby.

Všichni polekaně utichají. Anděl se na Chameleona výhružně šklebí. Metlička se dloube v nose. Strop něco čmárá do svého bloku.

Starosta :             Takže budeme pokračovat. Minulý týden zesnulý pan radní

                                  Josef Josef…

Metlička :             … Dvojitej Pepa se už smaží…

Anděl :                  … sprosťáku, o mrtvých jen dobře! To tě neučili?

Starosta se snaží rukou umlčet dva kohouty.

Metlička :         Učili, ale Dvojitej Pepa si namastil kapsy z úředních peněz,

                               že to budou splácet ještě haranti našich harantů!

Anděl vstává a chce něco říct. Starosta však zasahuje.

Starosta :          Tak dost! Ještě jednou a končíme.

Rada umlká a Metlička se Andělovi pošklebuje.

Starosta :           A vy, kolego Metličko,pokud máte podezření, tak je sdělte orgánům

                                v trestním řízení!   

Metlička :           A koho budou šetřit, co? Že by někdo dostal befél do pekla…?

                                I peklo na nás kašle! Je to tu samej pánbíčkář, ten jejich vedoucí se

                                navíc jmenuje tak nějak čertovsky Anděl. A je furt vožralej!

Anděl      :           Vod tý doby, co ti tvoje stará utekla s tím Řekem, to s tebou není

                                k vydržení!

Metlička :          ( Vyskočí ze židle.)Starej se vo svoji starou, peleší se ti s farářem.

Anděl :                (Dělá výsměšný obličej a zpívá ) Zíděm sa pod Akrapoĺou…

Metlička :          (Bere skleničku s troškou minerálky a vchrstne ji Andělovi do

                                obličeje.)

Zúčastnění se smějí. Starosta nevěřícně vrtí hlavou.

Anděl :                (Utírá si obličej. Směje se.)

Metlička :           (Bouchá pěstí do stolu.) Starosto, jestli tenhle flanďák…

Starosta :            Tak! Sami jste si o to řekli. Budeme pokračovat v osmnáct nula

                                  nula.

Polohlasné výkřiky nevole.

Strop:                   (Přestává čmárat do bloku a vstává.) Prosimvás, držte ty vaše

                                  huby, v šest večer máme vyhodnocení mikulášské! Jestli někdo

                                  bude ještě vyvádět, tak na něj pošlu Stalona. A ty, starosto,

                                  pokračuj!

Jednací sál tichne, všichni se dívají na starostu.

Starosta :             ( Chvíli mlčí a prohlíží si ostatní.) Tak dobře! Lojzo ( obrací se na 

                                   Stropa  ), zavolej Stalona a kdo bude rušit jednání, toho vyvede a

                                   dá mu venku po hubě!    

Strop se zvedá vytahuje z kapsy mobil, jde do rohu místnosti a obrací se zády. Vytáčí číslo a poté nezřetelně s někým hovoří. Všichni čekají, Strop dotelefonuje

a vrací se na místo. Strop si sedá a posunkem hlavy vyzývá starostu, aby pokračoval.

Chameleon  :     Vidíte, já vám to říkal !

Starosta     :        (Oboří se na Chameleona) Nechtěl bys už taky mlčet?

                                 ( Obrací se na ostatní) Tak k té naší nově zrenovované ulici. Za

                                 bývalého radního, padl návrh, protože v ulici je několik hrušní, aby

                                 se ulice jmenovala Hrušková.

Strop s Andělem souhlasně přikyvují.

Strop      :             Dej hlasovat, starosto!

Metlička :            Mám faktickou připomínku! To fakt chcete, aby se jmenovala

                                  Hrušková? Po největší drbně v městečku?

Anděl :                  A jo, má pravdu, starosto! Největší prezent a ještě by měla ulici. To

                                  nee!

Chameleon bedlivě pozoruje starostu.

Starosta :            Kruci, to mě nenapadlo…

Chameleon :      Hrušková asi ne.

Starosta :             Tak ať se jmenuje třeba Švestková. Žádnej Švestka v městečku

                                  nebydlí.

Chameleon :       Jasně, bude se jmenovat Švestková.

Metlička :            Já nechci zdržovat, ale má to dva háčky. Jednak tam není ani jedna

                                  a za druhé, Švestková je ta baba z finančáku. Aby to nebrala jako

                                  výsměch anebo třeba pokus o podplácení. Víte, jak kvůli dvojitému      

                                  Pepovi je tady imrvére s kontrolama kvůli jeho machinacím.

Chameleón :       Starosto, to má zase Metlička pravdu!

Strop :                   Lidi, to je nějakej problém? Ať je zelená a je to.

Chameleón :       To je fakt, všechny stromy jsou zelený…

Starosta :              …jste se oba zbláznili. Teď před volbami? To by nás lidi sežrali, že

                                   upřednostňujeme zelené. To ani omylem!

Chameleón :        Když to tak vezmeme ze všech stran,tak má starosta pravdu.Zelená

                                   to být nemůže! A jak říká starosta, ani omylem ne.

Metlička   :           No tak to bude Chameleónova. ( Chechtá se.)

Ostatní se přidávají a chechtají se. Chameleon se mračí a popotahuje si kravatu.

Starosta :           ( Utírá si oči a pak smrká do kapesníku . Po chvilce ) Tak chlapi,

                                teď vážně, máte někdo pořádný návrh?

Anděl :                Já by sem měl návrh…neberte to nijak zaujatě, ale já si myslím, že

                                ulice by se klidně mohla jmenovat Boží. To by přeci nikoho

                                neurazilo.

Metlička :          (Vyskakuje ze židle ) Tak a teď zase flanďáci. To si myslíš, že je volič

                                blbej?

Chameleon :     Volič fakt není blbej, Gabrieli!

Anděl :                (Se zjevnou provokací.) To víš, Metličko, u nás je to Bůh  a v Řecku

                                Zeus. Myslíš, že by se mohla tedy jmenovat Zeusova?

Chameleon visí očima na Metličkovi, ostatní se pochechtávají.

Metlička :           (pohrdlivě) Vrať školný, ty pámbíčkáři, to by se musela jmenovat

                                Diova. Zeus, druhý pád Dia, víme, ty kadidelníku!

Chlapi se chechtají.

Chameleon :      Tohle bys vědět měl, Anděli!

Anděl se nadechuje a pak jen mávne rukou.

Starosta :            ( rezignovaně) Chlapi, takhle to nepůjde. Na všem vidíte nějakou

                                 mouchu. To se nedohodneme.

Strop :                  (přestává čmárat do bloku) Starosto, chceme my se vůbec

                                 dohodnout? Vezmi támhle tu knížku, otevři ji a první slovo na

                                 otevřené stránce bude jméno ulice. Souhlasíš? (Obrací se na

                                 ostatní) Co říkáte, nebude to spravedlivé?

Všichni :              Jasně, jasně….určitě, bude to spravedlivé…otevři tu knihu!

Starosta jde k poličce a bere knihu do ruky. Chvíli váhá a pak ji rázně otevře. S nedočkavostí se do knihy zadívá, zvedne rozpačitě oči a zadívá se na ostatní.

Strop :                  No, starosto, tak jak se bude jmenovat naše nová ulice?

Starosta :            Je čím dál nesvůj…vtom bez zaklepání vtrhne místní svalovec

                                 zvaný Stalone.

Stalone  :             Tak sem tady, volal mi tudle pan Strop, že mam přiběhnout. Co ste

                                  potřebovali?

Chameleon :       Rychle vstává a bere Stalona kolem ramen :

                                  Klid, chlapče, klid…pojď…

                                  odvádí ho zpět ke dveřím. Něco mu šeptá do ucha. Stalone se

                                  ve dveřích obrací.

Stalone   :            Tak jo, budu čekat venku a když někdo bude vyrušovat, tak mi ho

                                  pošlete, dám mu do držky!

Starosta nevěřícně vrtí hlavou a ostatní chlapi se pochechtávají. Chameleon jde k starostovi a opatrně nakukuje do knihy.

Metlička :              Tak starosto, co je tam?

Starosta :               ( Nezřetelně zamumlá ) Hovno.

Anděl :                    ( I přes zamumlání rozumí a vyletí ze židle )Cože je tam starosto?

                                     Co? Co?

Starosta :               HOVNO!

Všichni propuknou v hlasitý smích. Anděl ukazuje posunky, aby se ztišili.

Anděl :                     Vždycky jsem tě měl za suchara a ejhle, jaký ty jsi srandista!

Starosta chytá Chameleona za rukáv, přitahuje ho k sobě. Ostatní z toho mají legraci a smějí se.

Starosta :                Buďte chvíli zticha ! A ty, tajemníku, přečti jim, co je tady v knize

                                      za první slovo!

Chameleon mžourá očima do knihy, přitahuje si ji k očím, pak zas oddaluje.

Starosta :                Co takhle brýle, člověče?

Chameleon utíká ke stolu a nervózně si bere brýle. Padají mu a ostatní se smějou.

Pak si je konečně nasadí, ale spletený utíká na druhou stranu od starosty.

Strop :                      Tajemníku, ty jsi snad něco hulil!

Chechot všech….tajemník se obrátil zpět a zadívá se na Stropa. Chce něco, ale pak mávne rukou a pospíchá ke starostovi.

Starosta se potutelně usmívá a nastrkuje mu k očím knihu.

Starosta:                  Tak čti, Rudo!

Chameleon :           ( Rovná si brýle, chce začít číst, ale pak se polekaně obrací na

                                      starostu )

Starosta     :             ( Pobaveně ) Tak čti, nebo jsi zapomněl číst?

Chameleon :            ( Je značně vykolejený ) Mám?

Ostatní, v předtuše něčeho zajímavého se přestávají smát a visí očima na Chameleonovi.

Chameleon :            (Zařve) HOVNO.

Ostatní vypuknou v hurónský smích, smrkají a utírají si oči.

Anděl :                       ( Překřikuje ostatní ) Hovno? Tak přečti celou větu!

Chameleon :            ( Zadívá se prosebně na starostu. Ten s úsměvem otáčí

                                       stránku v knize a prstem ukazuje Chameleónovi.

 Chameleon se dívá do knihy, pak na starostu. Starosta ho posunkem hlavy vybízí.

Chameleon :           Člověk si myslí, že je gigant a je…

Starosta :                  ( Obrací list ) No tak to dočti, Rudlo.

Ostatní vypuknou opět v smích. Chameleon si utírá čelo.

Starosta :                 Hovno, viď, hovno. (Rukou uklidňuje ostatní, kteří se   

                                       přestávají smát.)

Strop :                       Takže naše ulice se bude jmenovat Hovnová?

Metlička :                 Nebo senkrovna.

Všichni se překřikují, křičí jeden přes druhého :

                                       To je škandál, kristovanoho, to nejde, prej hovno…

Hluk sílí a náhle vbíhá Stalone. Všichni tichnou a Stalone se obrací na starostu.

Stalone :                     Kdo dělá ten bordel? Kdo dostane přes hubu?

Starosta :                   Hele, Stalone, sypej zpátky, až ti zavolám, rozumíš? Až ti

                                        zavolám!

Stalone chvíli okouní a pak se smutně vrací za dveře.

Metlička :                  Tak to bysme měli. Budeme mít hovnovou álej!

Chameleon :             Ale, Metlička, tak už toho nech. Už bylo hoven dost!

Strop :                         Počkejte, počkejte, náhodou je to výborný nápad!

Metlička :                   ( Nedůvěřivě) Hovnová álej, jo?

Chameleon vrtí káravě hlavou.

Strop :                         Přátelé, a co kdyby se jmenovala Alejní třída.

Starosta :                    ( S úlevou ) A je to! Chlapi, to je ono, Alejní ulice.

Chameleon :              Strop řek, že třída, ne?!?!

Strop :                          ( Otráveně.)To máš přeci jedno, chlape! Ulice, třída, bulvár…

Chameleon :             No jo, to je vlastně fakt. Je to jedno, Lojzo!

Starosta :                   Takže, chlapi, konečně jsme se tedy dopracovali, slyšíte jak to

                                         dopracovali, cinká? Tedy dopracovali jsme se k tomu, aby naše

                                         nově zrekonstruovaná ulice se jmenovala Alejní ulice? Budeme

                                         tedy hlasovat!

Metlička :                   Mně se líbí víc Alejní třída.

Starosta :                    ( Vrtí hlavou. ) Máme tady dva návrhy. Jeden Alejní ulice,

                                          druhý Alejní třída. Kdo je pro, aby se naše ulice jmenovala

                                          Alejní ulice?

Všichni kromě Metličky a Chameleona zvedají ruce. Chameleon pozorně sleduje hlasování. Když vidí převahu, také rychle zvedá ruku.

Starosta :                     Lojzíku ,( obrací se na Stropa.) Lojzíku, dej do zápisu, čtyřmi

                                           hlasy proti jednomu byl schválen název…

Metlička :                     (Přerušuje starostu) Já nebyl proti, já se jen zdržel. Mohl

                                            bych klidně napadnout neplatnost voleb!

Starosta :                      ( Dlouze vzdychne) Ach jo, co jsem komu udělal? ( Protáčí

                                            oči vzhůru.) Lojzíku, dej do zápisu, že František Metlička

                                            se zdržel! (Obrací se na Metličku) Tak spokojen?

Metlička :                      Ale o mě přeci nejde starosto. Je jedno, jak se ta pitomá ulice

                                            bude jmenovat. Jen si myslím, že jsme to ušili horkou

                                            jehlou. Měli jsme vyhlásit anketu o název ulice. Největší počet

                                            hlasů by byl rozhodující a nemuseli jsme se tady hodinu

                                            hádat, s prominutím o hovnu.

Chameleon :                Náhodou…

Starosta :                       …náhodou má pravdu, Rudo, náhodou zrovna jo!

Chameleon :                 No vždyť to říkám!

Starosta :                       Jak jinak, viď! (obrací se k ostatním.) Tak pro dnešek

                                             končíme, další část programu bude přesně za týden, se

                                             začátkem od třinácti hodin. Kapišto, pánové?

Chameleon :                  Hele, zapište si, co  říká pan starosta, abysme vás pak

                                             nemuseli nahánět!

Všichni , kromě starosty se zvedají a pomalu odcházejí pryč. Když odchází Strop,

starosta ho zastavuje.

Starosta :                        Lojzo, počkej tady, potřebuji s tebou něco probrat.

Strop zastavuje a přisedá si na židli k starostovi. Svůj nezbytný blok pokládá na stůl a vyčkává.

Starosta :                        A večer v hospodě buďte včas, aby se nám to zase všechno

                                              neprotahovalo.

Zastupitelé odcházejí a všichni zdraví starostu. Zůstává stát Chameleon.

Starosta :                        Rudo, nech nás tady o samotě, rád bych něco s Lojzou

                                              probral.

Chameleon :                  Už jdu, já jen, jestli ještě něco nepotřebuješ?

Starosta  :                       (Se smíchem) Běž už k čertu!

Venku zahřmělo. Chameleon utíká k oknu a dívá se ven.

Chameleon :                  Chlapi, to je divné, venku je krásně a přitom hřmí…

Dovnitř vbíhá Stalone. Zůstává stát a rozhlíží se na všechny strany.

Stalone :                          Co to bylo za ránu?

Starosta :                        To je dobrý, Stalone, to nic. Běž teď s panem Krčmářem,

                                              mám ještě jednání s panem Stropem.

Chameleon odchází a otáčí se na Stalona, který zůstává stát. Zastavuje i Chameleon.

Stalone :                          Mně slíbil tady pan Strop ( ukazuje prstem na Stropa ), že

                                              za to hlídání tady, dostanu stovku!

Strop :                              Za co chceš stovku, ty vyděrači, vždyť jsi čuměl venku!

Chameleon :                  Nejsi ňákej moc chamtivej, junáku?

Starosta :                        ( S povzdechem ) To se nedá nic dělat, Stalone, když ti tu

                                              stovku slíbil pan Strop, tak ti ji holt musí dát.

Chameleon :                   Jasně, pan Strop ti tu stovečku dá!

Strop :                               Strop nedá, protože co? Protože nemá!

Stalone :                           Nedá? Tak si příště….

Starosta :                         Počkej, Stalone, počkej! ( Vytahuje z kapsy peněženku a

                                               vyndavá stokorunu. Podává ji Stalonovi. ) Na, tady máš.

                                               Vem si toho stováka…a díky. Jsi hodný, žes přišel.

Stalone si bere  s úsměvem bankovku. Odchází a s ním také Chameleon. Starosta čeká,  až oba odejdou. Pak se obrací na Stropa. Strop se omlouvá.

Strop :                               Promiň, starosto, promiň. Máš tu stovku u mě. Já u sebe

                                               mám asi jen dvacku.

Starosta :                         V pohodě, Lojzíku, to je dobrý, jsem rád, že tu ten Stalone

                                               byl a hlídal nás. S těmi raply je to čím dál horší! Však víš!

Strop :                               Nejsi dnes nějak ve své kůži.Je ti něco, starosto? Co se děje?

Rubriky: Scénáře | Napsat komentář

Mnichovská zrada

Mnichovská zrada

© Jiří Kimla

Prolog

     S nástupem Hitlera v Německu k moci, se začal radikalizovat německý živel žijící v pohraničních oblastech Československa nazývanými tenkrát Sudety. Němci Češi i smíšené rodiny žili předtím spolu normálním životem. Henlein a jeho straníci začali nárokovat sebeurčení Němců a rozeštvali národnostní skupiny mezi sebou. Docházelo k fyzickým útokům proti Čechům a ke konci třicátých let došlo k řadě ozbrojených přepadů a povstání, které řešila československá armáda i četnictvo.

     17. září 1939 došlo ke druhé fázi povstání organizovaného Sudetoněmeckým Freikorpsem.

22. září vypuklo povstání naplno. Vzpouru potlačila armáda. Následovného dne vyhlásil prezident Beneš všeobecnou mobilizaci a za obrovského nadšení se branci a vojáci přesunuli do hraničních opevnění s Německem. Hitler zuřil a jak je z historie známo, za pomoci Itálie dotlačil na Mnichovské konferenci Francii a Velkou Británii k souhlasu s připojením Sudet k Německu. Hanebná smlouva bez účasti Československa vyhnala armádu bez jediného výstřelu z betonových opevnění a Hitler beztrestně odtrhl část československého území.

     V tu bouřlivou dobu pomalu dospíval Vladimír, narozený 15. ledna 1921, mezi českými i německými kluky…

     „Tak a táta mě zabije!“

     Vláďa seděl zničeně za fotbalovou bránou a prohlížel si botu s chybějícím podpatkem, který se utržený válel o kus dál.

     „Dneska dopoledne mi je táta s mámou koupili,“běduje sedmnáctiletý kluk.

     „A nejde to nějak přidělat?“ Venca vidí, že ne, ale chce ve Vláďovi probudit aspoň trochu naděje.

     „To bych musel být švec s vercajkem,“ prská Vláďa. „Takové knížecí rady je to poslední, co potřebuju…Postavil se s botou v ruce a shýbl se pro utržený podpatek. Zkoušel ho natlačit k botě, ale marně.

     Kluci, kteří s Vláďou hráli fotbal, přestali a shlukli se kolem něj. Přiklusali i soupeři a s účastí pozorovali utržený podpatek.

     „Čech můše chrát bosej,“ ozvalo se z klubka soupeřů. Vytáhlý, špinavý blonďák mávl rukou, odplivl si a odcházel pomalým krokem k protější bráně.

    „Vyliž nám prdel, henleine a odklusej do tý vaší říše!“ zavzdušnil se Venca.

 Čahoun Fritz se vztekle otočil na svalnatého Vencu, ale pak mávl rukou a zamumlal: Sie werden sich noch wundern“ 

     Fotbal skončil. Venca chytil Vláďu za ruku: „Počkej, něco mě napadlo. Mohli bysme ten podpatek přidrátovat, mám v kapse kus šusdrátu, třeba by to šlo.“

     Vláďa se zničeně podíval na utržený podpatek. „Asi jo, ale až to táta uvidí, tak mě na tom šusdrátu pověsí.

     Nakonec ale od Vency vzal drát a společně přimontovali podpatek. Drželo to jakž takž, a protože bužírka drátu byla hnědá, nebyl drát skoro vidět.

     „Tak vidíš,“ chlácholil Vláďu Venca, „někam ty křampy doma zašiješ…neboj, ono to nějak vyhnije!“

     Vláďovi se trochu ulevilo a šel z hřiště domů. Loudal se a přemýšlel, kam by ty boty doma zašil. Venca ho vytrhl z přemýšlení: „Vláďo, přijdeš zejtra na střelnici? Máme přeci soutěž ze vzduchovky a malorážky.“

     Kluci v rámci Sokola byli v nově vytvořeném střeleckém družstvu jménem Orlík. Vencovi už bylo jedenadvacet a družstvo měl na starost.

     „Budeme muset umět střílet, jak kovbojové,“ přemýšlel nahlas vedoucí střeleckého oddílu. „Vidíš, co si ti zasraní Němčouři dovolují…jen ať sem přijdou, dostanou do kožichu a pojedou jak dráha!“

     „Myslíš, že bude válka?“ Vláďa to vyslovil s obavami a zadíval se na staršího kamaráda. „Vždyť jsou s námi spojenci. Francie a Británie, jim dá přes držku, když si něco zkusí! I Rusové nám slíbili pomoc!“

     „Svatá prostoto,“ vrtí hlavou Venca. „Sleduješ vůbec rozhlas a noviny? V šestatřicátém sebrali frantíkům Porýní. A co? A hovno. Pak si zabrali Rakousko a co? A hovno! Kdepak byli ti tvoji slavní spojenci. Tak já ti to řeknu. Byli v koutě a srali strachy. A ještě nám vyhrožují, že když Sudety nedáme Němcům, tak zruší smlouvy s námi.“

     „No jo, my ale máme opevnění a špičkové zbraně,“ nechtěl se dát Vláďa. „Zastavíme Germány i bez frantíků a anglánů.“

     „Někdy mám, hochu, strach, že to nebude stačit. Včera a předvčírem i dneska nám henleinovci zatápěli. Ten jejich fýrer je vyzbrojuje a pak to tu nemá být samý ordner.“

     „Blížili se k domu Vládi a Venca se s kamarádem chvatně rozloučil. Poklepal mu na rameno a vztyčil palec pravé ruky. „Dobře ty botky schovej,“ poradil nezištně a zmizel.

     Vláďa potichu otevřel dveře a vešel do předsíně. Než stačil cokoli udělat, žárovka pod stropem se rozsvítila. Otec František se mračil.

     „Kdes byl?“ zeptal se hrozivě. To musíš tak dlouho drajdat do noci. Víš, že za tmy vylézají bílé podkolenky, Moh´ bys od nich dostat pořádně naloženo…a zuj se, ať nenanosíš do cimry svinčík,“ mentoroval tatík.

     Vláďa zalezl za botník a zouvaje se, neudržel rovnováhu. Bota se šusdrátem mu spadla z nohy přímo před otce. Šusdrát povolil a podpatek se oddělil.

     „Co to je?“ podivil se rodič. Sehnul se k botě a začal brunátnět. „To jsou ty tvoje nové boty,“ hrozivě konstatoval, spíš než se zeptal.

     „Zakop jsem,“ tiše lhal Vláďa.

     „Já ti dám zakop!“ začal zuřit otec, „vždyť máš obě boty okopané a pošlapané, tys zase čutal! Ale to ti nedaruji, takových peněz stály a teď je můžeš vyhodit…“

     Schylovalo se k exekuci a Vláďa hledal místo úniku. Dveřmi nemohl, ty za sebou zamkl a ve dveřích vedoucích do kuchyně stál rozkacený tatík, který hmátl po psím vodítku a zlostí bez sebe, začal Vláďu vodítkem vychovávat. Vláďa si jen kryl hlavu. Rány a hluk přilákaly do předsíně matku Boženu. Rychle vyhodnotila situaci a chytla manžela za ruku: „Tak dost, Františku, vždyť mu ublížíš!‘“

     Otec František přestal Vláďu šlehat. „Tak se podívej, co udělal s těma novýma botama, jen se podívej!“

     Vláďa využil situace a proklouzl skulinou mezi rodiči do kuchyně. Tatík vběhl za ním. Vláďa si rychle sedl na své místo ke stolu, kde byl připravený prázdný talíř. Rozhlas na poličce hrál nějakou vážnou hudbu.

     „Ty si myslíš, že ty peníze tiskneme, co?“

     „Tatínek má pravdu,“ ozvala se od dveří matka. „Kdyby neměl práci, tak budeš chodit bos!“

     Vláďa si třel ruku, na které mu naběhlo jelito. „To už na mě hulákal ten germánskej Fritz z Mariánských Radčic. Já…“

     „Žádné já,“ přerušil ho naštvaný otec. „Dnes padla Hodžova vláda a ministerským předsedou se stal generál Syrový. Víš, co to znamená?“

     „Bude válka?“ zeptal se s obavami Vláďa.    

     „Nejspíš,“ připustil tatík, „Jestli sem přijdou Němci, tak půjdou nejdřív po židech a komunistech, pak po sokolech a všech, kdo jim bude vadit. Tak nedělej blbosti, koukej se vyučit, truhlařina bude potřeba. Pak tě možná vezmu k nám na šachtu!“

     „Tak co fotr?“ optal se Venca opatrně. „Dostal jsi nakládačku?“

     Vláďa odložil malorážku a opatrně vykasal rukáv. Jeho kamarád znalecky prohlédl fialová jelita. „Čím tě zmydlil?“

     „Vodítkem na psa,“ objasnil Vláďa. „Ty vole, to máš fakt dobrý…ten můj mě mlátil páskem na broušení břitvy. Málem mně vždycky vyrazil dech!“

     „A už tě nemlátí?“

     „ Nemlátí. Ten den, když mně bylo osmnáct, vzal jsem jeho břitvu a pásek rozřezal na nudličky a srovnal je na hromádku.“

     „Vláďa se rozesmál´. „No jo, ale já nemůžu našemu Azorovi rozřezat řemen, táta by mu koupil nový a hned by ho zajel na mých zádech.“

     „Víš co, radši vem břízu a střílej znovu. Dvakrát si netrefil terč!“

     Vláďa střelil třikrát do terče. Venca si prohlíží zásahy. „Co děláš, ty krasostřelče? Dvakrát deset a jednou dvojka. Na co myslíš?“

     Vláďa se postaví a odloží pušku. „Hele, myslíš, že generál Syrový Němce zastaví?“

     „To nevím,“ hloubá jeho kolega, „cink přes oko má jako Žižka, tak snad se pochlapí. Bylo by zapotřebí ty kurvy německý umravnit. Aspoň tady v Sudetech.“

     „Už máme jen tři patrony,“ sděluje Vláďa, „nechceš si ještě vystřelit?“

     „Ukaž, radši je schovám, třeba se budou ještě hodit.“ Venca strčil zbylé náboje do kapsy.

     Vláďův otec četl Národní politiku a jeho syn luštil křížovku. Otec složil noviny.

     „Žádné dobré věci,“ posteskl si. „Je to čím dál…“ jeho monolg přerušilo řinčení skla. Do kuchyně vlétla kostka na dláždění chodníků, odrazila se od stolu a vlétla do uhláku. Vláďa se vymrštil, a rychle zhasl. Venku Azor zuřivě štěkal.

     Vláďa vykoukl přes rozbité sklo a uviděl utíkat tři mladíky v bílých podkolenkách. Rychle skočil k uhláku, nahmátl kostku a vyběhl ven. Byl vysportovaný gymnastikou, fotbalem i vzpíráním a tak se vzdálenost mezi ním rychle zmenšovala. Jeden z tlupy se otočil v momentě, když Vláďa vrhnul kamenem. A trefil. Německý kluk zařval, upadl a držel se pod nosem. Dostal kostkou zásah přímo do zubů.

     Vláďa chvíli čekal a pozoroval, jak ho dva jeho kamarádi zvedají na nohy. Spokojeně se otočil a klusal domů.

     Otec zatím provizorně zakrýval rozbité tabulky kusy kartónu.

     „Trefil jsem toho gaunera do zubů kostkou, kterou nám rozbili okno,“ hlásil potěšeně Vláďa. „Ale zdejší to nebyli. Ten co dostal do tlamy, ani ti další dva nejsou od nás. Vůbec je neznám!“

     Tatík neodpovídal, jen se snažil přilepit lepenkou kartón k rámu. Když se mu to povedlo, umyl si v umyvadlu ruce. „Půjdeme spát, řekl stručně. Běž ještě utišit Azora, ať tak nevyvádí!“

     „Aspoň se ti henleini neodváží až k nám,“ prohlásil spokojeně a odcházel. U dveří se zastavil a zpozorněl. V rádiu se ozvala znělka na motivy Smetanovy symfonické básně Vyšehrad. Zastavil se i otec a s napětím naslouchali.

      „Prezident republiky nařídil na základě paragrafu dvacet tři branného zákona mobilizaci československé branné moci.“ Po chvilce napětí, které by se dalo krájet, rozhlas začal vysílat vzrušená slova prezidenta Beneše.

     „Volám vás všechny bez výjimky…“

     Zhaslo světlo a rozhlas se odmlčel. Vláďa sáhl po baterce a vyběhl na chodbu k pojistkám. Vyšrouboval a zjistil, že jsou v pořádku.

     „Vláďo, pojď sem, to nejsou pojistky, zhasla celá ulice!

     Otec odněkud vyštrachal petrolejku a rozsvítil ji. Svítila čoudivým plamenem a tak ji musel plamen trochu ubrat knotem. Napřímil se a chraptivým hlasem zcela zbytečně pronesl: „Mobilizace!“ Pak se obrátil na Vláďu: „Umejt a spát! Ráno rukuju, vyprovodíš mě!“

     Náměstí bylo plné mužů s ženským doprovodem. Muži s kufříky ukázněně stáli v řadě na prezenci a pak nastupovali do nákladních aut, které je rozvážely do Mostu na nádraží.

Vláďa zahlédl Vencu a hned k němu běžel. Venca už byl skoro u zápisu. Ohlédl se na kamaráda a povzbudivě se usmál: „Tak jdem na to, knírkatého fýrera chytnem a zavřem do klece!“

     Vláďa ztišil hlas: „Vzadu je táta, taky bych šel, ale nepustí mě!“

     Venca ho poklepal na rameno: „Však se dočkáš, stačilo, když jsi před dvěma roky jel bojovat za Španělsko, ty válečníku!“

     (Vláďa tenkrát s Fandou odjeli na kole do Prahy přihlásit se bojovat. Před Prahou Fanda prohlásil, že nemůže a tak se vrátili domů. Vláďa poprvé od otce nedostal výprask…)

     Židovský obchodník Kreissberger křičel na celé náměstí, že toho Hitlera musí zastřelit.

( Kreissberger Hitlera nezastřelil, ale hitlerovští kumpáni, v rámci konečného řešení židovské otázky, ho i jeho celou rodinu zplynovali v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Kreissbergerovi byli jen jedněmi z šesti milionů nešťastných obětí holocaustu zavražděných Němci během druhé světové války.)

    Otevřelo se okno v prvním patře a jakási německá žena vylila na Kreissbergera kýbl s vodou. Neměla dobrou mušku a voda se rozprskla po dlažbě. Několik chlapů do okna zahrozilo pěstí.     Venca přišel na řadu a Vláďa se vrátil k otci. Cestou si všiml, jak za záclonou jednoho okna se někdo na mobilizaci ve městečku díval. Dorazil k otci. „Tati, já už půjdu domů, dobře nám to tam ochraňuj!“

     „Běž, chlapče, běž a dávej pozor na maminku! Pár těch nácků tu určitě bude někde poschovávaných. Podal mu ruku a Vláďa se loudal domů. Byl naštvaný, že nemůže narukovat, protože nemá věk. Ze střeleckého kroužku zbyl jen Fanda, Vencův bratranec, který závodně zápasil a mladí ordneři se ho báli. Jednou po něm dokonce stříleli, ale naštěstí se netrefili. To byl ten Fanda, se kterým jeli bojovat za Španělsko.

     Maminka seděla doma u kamen a plakala. Vláďa ji pohladil po vlasech. „Neboj, mami, ten jejich čalouník se sem neodváží, a když, tak mu naši rozsekají prdel.“

     „Vláďo, slib mi, že nebudeš dělat žádné blbosti, vždyť máme jen tebe!“

     Přitáhl židli, sedl si vedle matky a objal. „To víš, že nebudu a neboj, táta se nám v pořádku vrátí!“

     Skrz slzy se na Vláďu usmála. „Za chvíli bude oběd. Udělala jsem roštěnou, tu ty máš rád.“

     Rozezněl se zvonek. Maminka s sebou trhla a Vláďa se šel podívat k oknu, odkud bylo vidět na branku. Stál tam Fanda a jednou rukou hrál jojo. Vláďa otevřel okno.

     „Ahoj, brankáři,“ volal Vláďa přes dvůr. „Pojď na chvíli ven.“

     Vláďa přeběhl dvůr a otevřel branku. „Pojď někam, kde nás nikdo neuslyší, Vláďo!“

     Vzal ho do prázdného prasečího chlívku. Fanda se ještě rozhlédl a šel za kamarádem. Došli až na konec a u cihlové zdi, se zastavili.

     „Co je ty konspirátore? Na dvorku by nás taky nikdo neslyšel.“  

     „Hele, nikomu ani muk, rozumíš, Vláďo?“

     „Co mám mukat, když nevím, o co jde…“

     „Za tátou byl včera Trojan. Možná se jmenuje jinak, ale víš kterej to je? Ten jak prej pracoval jako tajnej pro vojáky v zahraničí. Před půl rokem se vrátil z Německa,“ šeptal Fanda a pořád se otáčel k východu chlívku.

     „A co já s tím?“ diví se Vláďa. „Chodí namachrovanej, sotva odpoví na pozdrav.“

     „To sem teď nepleť,“ přerušuje Fanda, „Trojan říkal, že Hitler přesvědčí spojence, aby mu vydali Sudety, jinak, že si to vynutí silou. Válkou, rozumíš?“

     „Kdoví, co slyšel, naši je poženou až do Berlína, jestli se odváží!“

     Fanda vzdychl. „Ach jo, poslouchej mě přeci!  Oni si Sudety vezmou bez boje, politicky. Obsadili Rakousko, se kterým na hranicích nemáme moc obranných postů, a z jihu nám se vletí. A Prahu budou bombardovat…hele, Trojan zítra odlítá do Paříže a pak lodí do Ameriky. Prej by šel ke zdi mezi prvními.“

     Vláďa se zamyslel. „Nám nic neudělají!“

     „Ne? Trojan říkal, že vezmou hákem židy a komunisty a pak přijdou na řadu vlastenecké organizace. Sokol, náš kroužek…přemýšlej, člověče!“

     „No a co mám asi dělat? Na vojnu mě ještě nevezmou…tak co mám dělat?“

     Fanda zase začal šeptat: „Pokud sem přijdou Germáni, tak zdrhnu k strejdovi, bydlí za Náchodem u hranice a odtamtud přes Polsko do Anglie nebo Ruska. Nebudu doma sedět s rukama v klíně…A byl bych rád, kdybys šel se mnou…když nám nevyšlo to Španělsko…“

     „Třeba to nebude třeba,“ ošíval se Vláďa.

     „Bude, Vláďo, bude!“

     „Když bude, tak jdu s tebou, musíme ale domluvit Fahrplan!“

     „Vladimíre, oběd!“ volala maminka z okna.

     „Koukám, že ti není do řeči,“ vtahoval do hovoru Fanda Vláďu. Seděli v kupé s dřevěnými lavicemi v kodrcavém vláčku ve směru na Prahu.

     „Aby nebylo, málem jsme se do Loun nedostali. S tebou se člověk nenudí! Kdyby nás ti jejich četníci chytili, tak nás zavřou!“

     „Kdyby zavřeli, museli by zase pustit,“ smál se Franta.

     „O kola asi přijdeme, na nádraží je v úschovně dlouho nenechají. Asi je vydraží,“ dumal Fandův kamarád.   

     „To máš jedno, u letectva je stejně nebudeme potřebovat!“

     „Myslíš, že se dostaneme k letectvu? Vždyť neumíme lítat!“posmutněl Vláďa. Včera jsi říkal, že k tankistům…“

     „To máš jedno,“ přesvědčuje Fanda, „rychle se zaškolíme. U bombardérů potřebují střelce a u tanků taky! A my střílet umíme!“

     „No jo, ale jen z malorážek…“

    „A v čem je rozdíl. Kulomet má hlaveň i kohoutek a trochu větší náboje. Klídek, kámo!“

     „No jo“ připouští Vláďa „a Venca na nás bude čekat doopravdy?“

     „To si piš! Z Haničky odešel ke strejdovi a půjdeme všichni tři. Venca bude náš velitel!“

     „Musíte, kluci hodně brzo ráno,“ nabádal sudetské uprchlíky bratr Vencovy a Fandovy maminky. Převede vás starej Szymański. Dost jsem pro něj udělal, když mu umřela žena.“

     Kluci šli spát. V pokojíku se jim Venca pochlubil pistolí. „Je to armádní pistole vzor dvacet dva,“ vykládal kamarádům. „Je na osm nábojů a ráže devět. A ještě jsem ukrad hrst včeliček…kdyby něco. Patřila našemu nadporučíkovi Kotkovi. Bezva chlap.“

     „Co něco?“ znepokojil se Fanda.

     „Kdyby bylo třeba se prostřílet, kdyby se tam objevil nějaký fricek!“

     Všichni tři kamarádi šli spát.

     Když se ráno Vláďa po neklidné noci vzbudil, byli oba dva jeho společníci vzhůru. Venca láskyplně utíral pistoli a Fanda si prohlížel zásobník s náboji. Všichni tři se rychle opláchli. Venca pohlédl na hodinky, hlavou ukázal na odchod. Tiše otevřeli a šli kousek za dům. U stromů stál muž s čepicí naraženou na oči. Když uviděl kluky, pokynul jim. Dal jim stručné instrukce a vyrazil k hranici. Po chvíli se zastavil a znovu je nabádal, kdyby se něco stalo, ať se rozprchnou a nezůstávají pohromadě.

     Šli asi dvacet minut. Pak se Szymański zastavil a rozhlédl se. „Už jsme v Polšče, kluci, dál už musíte sami!“ Potřásli si rukama a jejich převaděč se otočil zpátky. Ušel několik kroků a zarazil ho polský rozkaz, aby se zastavil. Szymański začal utíkat a kluci zdřevěnělí strachem zůstali stát. Prásklo několik výstřelů. „Běžíme, zavelel Venca a vyrazil dopředu. V ruce držel pistoli. I přes Szymańského upozornění běželi spolu. Nad hlavami jim zahvízdaly kulky. Asi třicet metrů před nimi se objevil polský pohraničník a namířil na ně pušku. Venca v běhu na vojáka vystřelil, ale netrefil. Polský ozbrojenec vystřelil a Venca v běhu padl jako podťatý. Fanda se zastavil a vrhl se k němu. Zastavil i Vláďa. Fanda s brekotem se snažil oživit svého bratrance. Vláďa viděl, jak se k nim ze tří stran blíží Poláci v uniformách s napřaženými puškami. Když ke klukům přišli, srazili je pažbami na zem.

     Ráno si pro ně přišli dva gestapáci.

     S pouty na rukou opouštěli polskou policejní stanici. „Ste blbci,“ obrátil se Fanda na Poláky, za chvíli budou u vás…“

     „Halts maul,“ zařval jeden z gestapáků a uhodil Fandu do obličeje. Fandovi z nosu začala kapat krev. „Srabe,“ ucedil Fanda, „kdybych neměl želízka, tak bys mě nemlátil!“

     Gestapák se zastavil a bylo vidět, že chce Fandu udeřit znovu. Rozmyslel si to. „Du tschechische Hund,“ pronesl opovržlivě německy a špatnou češtinou dodal: „Aš ty suntám šelíska, uteláš taky hofno!“ Oba gestapáci se zachechtali.

Epilog

     Vláďu a Fandu soudili a odsoudili ve Vídni k pobytu v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Oběma mladým mužům napsali do rozsudků Rückkehr unerwünscht! Návrat nežádoucí! Fanda nacistický lágr nepřežil. Za napadení dozorce byl zastřelen přímo na místě. Vláďa šestileté utrpení, ponižování i bití přežil. Přežil i velitele, ve kterém poznal Fritze z vedlejší vesnice, se kterým hráli fotbal. Zachránil život norskému odbojáři Jacobovi, který ho po válce z vděčnosti několikrát navštívil…

     Nakazil se tyfem a vojáci Rudé armády, kteří koncentrák osvobodili, mu poskytli první pomoc a převezli do české nemocnice. Smrtící tyfus taky přežil a domů se vrátil až v létě, kdy už z rodiny nikdo v jeho návrat nedoufal. S podlomeným zdravím zemřel v padesáti osmi létech.

Čest jeho památce!     Úplně na závěr: Hrůzy, které Němci v Evropě i jinde ve světě napáchali, nesmí být nikdy zapomenuty! Nepřipusťme, aby byla pokřivena historická fakta a nezapomeňme milionů mrtvých jejich řádění! Nepřipusťme, aby se z viníků staly oběti! Sudetští Němci jsou spoluviníky utrpení Čechů v Sudetech a jejich odsun nebylo vyhnání, ale realizace závěrů konference v Postupimi! Kdo manipuluje s historií, ten nemá budoucnost…a musí ji prožít znovu…

Rubriky: Povídky | Napsat komentář