ĎÁBELENÍ – výňatek divadelní hry

OSOBY :

Albín VONÁŠEK – starosta

Ruda KRČMÁŘ zvaný CHAMELEON – tajemník

Gabriel ANDĚL  –  radní

Franta METLIČKA – radní

Lojza STROP – radní

Kurt NOWOTNY – hospodský

Milena NOWOTNÁ – hospodská, Maternity Club

Anežka HRUŠKOVÁ – místní drbna, Maternity Club

Eva ZÁTKOVÁ – Maternity Club

Mařka SVATÁ – Maternity Club

Antonín OSOLSOBĚ – farář

Venca PLÍŠEK zvaný STALONE – místní svalovec

Cerax SATANITIS – čert

Hlas LUCIFERA

KOMEDIANT s kytarou ( harmonikou)

Starosta Albín Vonášek. Rozvážný muž. Chodí vždy v obleku s motýlkem.

Tajemník : Rudolf Krčmář, zvaný Chameleon. Tajemník je proslulý svou změnou názorů, a proto dostal přezdívku Chameleon. Když někdo hovoří, pozorně ho sleduje a přikyvuje hlavou.

Radní Gabriel Anděl. Lidovecký funkcionář, má rád alkohol a často je ve při s dalším radním Metličkou.

Radní František Metlička. Nervní funkcionář, který rád vpadá do řeči a rád zpochybňuje názory druhých. Je hádavý a vzteká se.

Radní Alois Strop. Tichý člověk, který je stále pohroužen do nějakých problémů. Navrhuje si jejich řešení a stále si dělá poznámky do bloku. Když je třeba, je značně autoritativní.

Hospodský Horst Nowotny. Sudetský Němec, který se oženil s Češkou Milenou a nemusel být odsunut. Mluví špatně česky a zajímá ho jen hospoda.

Hospodská Milena Nowotná. Manželka Horsta je také členkou místního spolku Maternity Club. Členky klubu jsou považovány za největší drbny v městečku.

Anežka Hrušková je královnou drben. Na nikom nenechá nit suchou a vše nejraději probírá s ostatními členkami Maternity Clubu. Na hlavě nosí zásadně šátek. Nosí také zástěry a v kapse má vždy schovanou placatici s kořalkou.

Eva Zátková je členkou Maternity Clubu. Je ze všech členek nejmladší. Má v uších sluchátka s puštěnou muzikou a část si podupává do taktu.

Mařka Svatá, členka Maternity Clubu . Chodí vždy v kalhotovém kostýmku.

Farář Antonín Osolsobě je místní duchovní. Rád chodí do hospody a snaží se tam napravovat hříšníky.

Místní svalovec Venca Plíšek rád předvádí svoje svalstvo. Když je nějaký problém s pořádkem, volají Stalona, nikoliv strážníka Chabroně.

Čert Cerax Satanitis. Přišel do městečka s posláním, které nemůže splnit, protože se zdržel. Není to jeho jediný průšvih a má strach, co s ním v pekle udělají. Dostane pak úkol se infiltrovat mezi místní.

OUVERTURA

Před staženou oponu vbíhá komediant s kytarou ( harmonikou) a začíná zpívat.

To vám jednou měli úřad v jedné malé obci,

byl tam chytrý, méně chytrý, hlupáci i sobci.

A tak jeden, co si nakrad z těch obecních peněz,

nestačil je všechny užít, i když nikam nelez,

hůl by nad ním rychle zlomil i biblický Abel,

a tak nikdo nedivme se, že měl zájem ďábel.

Satan přišel trochu pozdě, když otevřel vrátka,

Josef Josef předtím skonal a tak přišel zkrátka.

Tak se lidi podívejme, jak to všechno bylo,

copak se nám na úřadě, copak se nám přihodilo?

Komediant se uklání a odbíhá. Opona jde nahoru.

Obraz 1

Jednací síň Výboru

V jednací místnosti Výboru dominuje velký stůl, v jehož čele sedí starosta a po straně stolu ostatní radní. Nad stolem visí velký portrét muže s černou smuteční páskou přes roh rámu a pod tím velký nápis Josef JOSEF. Vedle starosty Albína Vonáška to jsou : Ruda Krčmář zvaný Chameleon,  Gabriel Anděl,  Franta Metlička a Lojza Strop. Před každým jednajícím je sklenička a láhev minerálky. Všichni jednající mají bloky, do kterých zapisují propiskami.

Všichni :               Nesouvislý hovor všech se všemi.

Starosta po chvíli cinká propiskou o skleničku.

Starosta:             (Překřikuje ostatní. ) Vážení, klid, klid, jsme na zasedání rady

                                  Výboru a nikoliv na ňákém tržišti. Jsem tu už od rána a pořád ještě

                                   nejsme u konce.

Hluk se tiší, jen Metlička s Andělem si vysvětlují nějaké záležitosti.

Chameleon :       (Napomíná Metličku s Andělem. ) Pánové, pánové, pan starosta,

                                 (otočí se na něj a podlézavě se usměje ), pan starosta vás žádá o

                                  klid, tak se, prosím, ztište!

Anděl :                  No jo porád, ty toho naděláš, Chameleone….

Chameleon :       (Dotčeně!) Já? O klid vás žádá pan starosta! A neříkej mi

                                  Chameleone, jmenuju se Krčmář, ty pámbíčkáři!

Všichni    :            ( Nahlas se smějí )

Metlička :             Drž ten křížek, drž ho róóóvně, já nemůžu stojím v (Chechtá se.)

Anděl    :               Hele, socane, ty…ty….

Starosta :             ( Ostře! ) Pokud se chcete dohadovat, přeruším jednání a budeme

                                   pokračovat po skončení pracovní doby.

Všichni polekaně utichají. Anděl se na Chameleona výhružně šklebí. Metlička se dloube v nose. Strop něco čmárá do svého bloku.

Starosta :             Takže budeme pokračovat. Minulý týden zesnulý pan radní

                                  Josef Josef…

Metlička :             … Dvojitej Pepa se už smaží…

Anděl :                  … sprosťáku, o mrtvých jen dobře! To tě neučili?

Starosta se snaží rukou umlčet dva kohouty.

Metlička :         Učili, ale Dvojitej Pepa si namastil kapsy z úředních peněz,

                               že to budou splácet ještě haranti našich harantů!

Anděl vstává a chce něco říct. Starosta však zasahuje.

Starosta :          Tak dost! Ještě jednou a končíme.

Rada umlká a Metlička se Andělovi pošklebuje.

Starosta :           A vy, kolego Metličko,pokud máte podezření, tak je sdělte orgánům

                                v trestním řízení!   

Metlička :           A koho budou šetřit, co? Že by někdo dostal befél do pekla…?

                                I peklo na nás kašle! Je to tu samej pánbíčkář, ten jejich vedoucí se

                                navíc jmenuje tak nějak čertovsky Anděl. A je furt vožralej!

Anděl      :           Vod tý doby, co ti tvoje stará utekla s tím Řekem, to s tebou není

                                k vydržení!

Metlička :          ( Vyskočí ze židle.)Starej se vo svoji starou, peleší se ti s farářem.

Anděl :                (Dělá výsměšný obličej a zpívá ) Zíděm sa pod Akrapoĺou…

Metlička :          (Bere skleničku s troškou minerálky a vchrstne ji Andělovi do

                                obličeje.)

Zúčastnění se smějí. Starosta nevěřícně vrtí hlavou.

Anděl :                (Utírá si obličej. Směje se.)

Metlička :           (Bouchá pěstí do stolu.) Starosto, jestli tenhle flanďák…

Starosta :            Tak! Sami jste si o to řekli. Budeme pokračovat v osmnáct nula

                                  nula.

Polohlasné výkřiky nevole.

Strop:                   (Přestává čmárat do bloku a vstává.) Prosimvás, držte ty vaše

                                  huby, v šest večer máme vyhodnocení mikulášské! Jestli někdo

                                  bude ještě vyvádět, tak na něj pošlu Stalona. A ty, starosto,

                                  pokračuj!

Jednací sál tichne, všichni se dívají na starostu.

Starosta :             ( Chvíli mlčí a prohlíží si ostatní.) Tak dobře! Lojzo ( obrací se na 

                                   Stropa  ), zavolej Stalona a kdo bude rušit jednání, toho vyvede a

                                   dá mu venku po hubě!    

Strop se zvedá vytahuje z kapsy mobil, jde do rohu místnosti a obrací se zády. Vytáčí číslo a poté nezřetelně s někým hovoří. Všichni čekají, Strop dotelefonuje

a vrací se na místo. Strop si sedá a posunkem hlavy vyzývá starostu, aby pokračoval.

Chameleon  :     Vidíte, já vám to říkal !

Starosta     :        (Oboří se na Chameleona) Nechtěl bys už taky mlčet?

                                 ( Obrací se na ostatní) Tak k té naší nově zrenovované ulici. Za

                                 bývalého radního, padl návrh, protože v ulici je několik hrušní, aby

                                 se ulice jmenovala Hrušková.

Strop s Andělem souhlasně přikyvují.

Strop      :             Dej hlasovat, starosto!

Metlička :            Mám faktickou připomínku! To fakt chcete, aby se jmenovala

                                  Hrušková? Po největší drbně v městečku?

Anděl :                  A jo, má pravdu, starosto! Největší prezent a ještě by měla ulici. To

                                  nee!

Chameleon bedlivě pozoruje starostu.

Starosta :            Kruci, to mě nenapadlo…

Chameleon :      Hrušková asi ne.

Starosta :             Tak ať se jmenuje třeba Švestková. Žádnej Švestka v městečku

                                  nebydlí.

Chameleon :       Jasně, bude se jmenovat Švestková.

Metlička :            Já nechci zdržovat, ale má to dva háčky. Jednak tam není ani jedna

                                  a za druhé, Švestková je ta baba z finančáku. Aby to nebrala jako

                                  výsměch anebo třeba pokus o podplácení. Víte, jak kvůli dvojitému      

                                  Pepovi je tady imrvére s kontrolama kvůli jeho machinacím.

Chameleón :       Starosto, to má zase Metlička pravdu!

Strop :                   Lidi, to je nějakej problém? Ať je zelená a je to.

Chameleón :       To je fakt, všechny stromy jsou zelený…

Starosta :              …jste se oba zbláznili. Teď před volbami? To by nás lidi sežrali, že

                                   upřednostňujeme zelené. To ani omylem!

Chameleón :        Když to tak vezmeme ze všech stran,tak má starosta pravdu.Zelená

                                   to být nemůže! A jak říká starosta, ani omylem ne.

Metlička   :           No tak to bude Chameleónova. ( Chechtá se.)

Ostatní se přidávají a chechtají se. Chameleon se mračí a popotahuje si kravatu.

Starosta :           ( Utírá si oči a pak smrká do kapesníku . Po chvilce ) Tak chlapi,

                                teď vážně, máte někdo pořádný návrh?

Anděl :                Já by sem měl návrh…neberte to nijak zaujatě, ale já si myslím, že

                                ulice by se klidně mohla jmenovat Boží. To by přeci nikoho

                                neurazilo.

Metlička :          (Vyskakuje ze židle ) Tak a teď zase flanďáci. To si myslíš, že je volič

                                blbej?

Chameleon :     Volič fakt není blbej, Gabrieli!

Anděl :                (Se zjevnou provokací.) To víš, Metličko, u nás je to Bůh  a v Řecku

                                Zeus. Myslíš, že by se mohla tedy jmenovat Zeusova?

Chameleon visí očima na Metličkovi, ostatní se pochechtávají.

Metlička :           (pohrdlivě) Vrať školný, ty pámbíčkáři, to by se musela jmenovat

                                Diova. Zeus, druhý pád Dia, víme, ty kadidelníku!

Chlapi se chechtají.

Chameleon :      Tohle bys vědět měl, Anděli!

Anděl se nadechuje a pak jen mávne rukou.

Starosta :            ( rezignovaně) Chlapi, takhle to nepůjde. Na všem vidíte nějakou

                                 mouchu. To se nedohodneme.

Strop :                  (přestává čmárat do bloku) Starosto, chceme my se vůbec

                                 dohodnout? Vezmi támhle tu knížku, otevři ji a první slovo na

                                 otevřené stránce bude jméno ulice. Souhlasíš? (Obrací se na

                                 ostatní) Co říkáte, nebude to spravedlivé?

Všichni :              Jasně, jasně….určitě, bude to spravedlivé…otevři tu knihu!

Starosta jde k poličce a bere knihu do ruky. Chvíli váhá a pak ji rázně otevře. S nedočkavostí se do knihy zadívá, zvedne rozpačitě oči a zadívá se na ostatní.

Strop :                  No, starosto, tak jak se bude jmenovat naše nová ulice?

Starosta :            Je čím dál nesvůj…vtom bez zaklepání vtrhne místní svalovec

                                 zvaný Stalone.

Stalone  :             Tak sem tady, volal mi tudle pan Strop, že mam přiběhnout. Co ste

                                  potřebovali?

Chameleon :       Rychle vstává a bere Stalona kolem ramen :

                                  Klid, chlapče, klid…pojď…

                                  odvádí ho zpět ke dveřím. Něco mu šeptá do ucha. Stalone se

                                  ve dveřích obrací.

Stalone   :            Tak jo, budu čekat venku a když někdo bude vyrušovat, tak mi ho

                                  pošlete, dám mu do držky!

Starosta nevěřícně vrtí hlavou a ostatní chlapi se pochechtávají. Chameleon jde k starostovi a opatrně nakukuje do knihy.

Metlička :              Tak starosto, co je tam?

Starosta :               ( Nezřetelně zamumlá ) Hovno.

Anděl :                    ( I přes zamumlání rozumí a vyletí ze židle )Cože je tam starosto?

                                     Co? Co?

Starosta :               HOVNO!

Všichni propuknou v hlasitý smích. Anděl ukazuje posunky, aby se ztišili.

Anděl :                     Vždycky jsem tě měl za suchara a ejhle, jaký ty jsi srandista!

Starosta chytá Chameleona za rukáv, přitahuje ho k sobě. Ostatní z toho mají legraci a smějí se.

Starosta :                Buďte chvíli zticha ! A ty, tajemníku, přečti jim, co je tady v knize

                                      za první slovo!

Chameleon mžourá očima do knihy, přitahuje si ji k očím, pak zas oddaluje.

Starosta :                Co takhle brýle, člověče?

Chameleon utíká ke stolu a nervózně si bere brýle. Padají mu a ostatní se smějou.

Pak si je konečně nasadí, ale spletený utíká na druhou stranu od starosty.

Strop :                      Tajemníku, ty jsi snad něco hulil!

Chechot všech….tajemník se obrátil zpět a zadívá se na Stropa. Chce něco, ale pak mávne rukou a pospíchá ke starostovi.

Starosta se potutelně usmívá a nastrkuje mu k očím knihu.

Starosta:                  Tak čti, Rudo!

Chameleon :           ( Rovná si brýle, chce začít číst, ale pak se polekaně obrací na

                                      starostu )

Starosta     :             ( Pobaveně ) Tak čti, nebo jsi zapomněl číst?

Chameleon :            ( Je značně vykolejený ) Mám?

Ostatní, v předtuše něčeho zajímavého se přestávají smát a visí očima na Chameleonovi.

Chameleon :            (Zařve) HOVNO.

Ostatní vypuknou v hurónský smích, smrkají a utírají si oči.

Anděl :                       ( Překřikuje ostatní ) Hovno? Tak přečti celou větu!

Chameleon :            ( Zadívá se prosebně na starostu. Ten s úsměvem otáčí

                                       stránku v knize a prstem ukazuje Chameleónovi.

 Chameleon se dívá do knihy, pak na starostu. Starosta ho posunkem hlavy vybízí.

Chameleon :           Člověk si myslí, že je gigant a je…

Starosta :                  ( Obrací list ) No tak to dočti, Rudlo.

Ostatní vypuknou opět v smích. Chameleon si utírá čelo.

Starosta :                 Hovno, viď, hovno. (Rukou uklidňuje ostatní, kteří se   

                                       přestávají smát.)

Strop :                       Takže naše ulice se bude jmenovat Hovnová?

Metlička :                 Nebo senkrovna.

Všichni se překřikují, křičí jeden přes druhého :

                                       To je škandál, kristovanoho, to nejde, prej hovno…

Hluk sílí a náhle vbíhá Stalone. Všichni tichnou a Stalone se obrací na starostu.

Stalone :                     Kdo dělá ten bordel? Kdo dostane přes hubu?

Starosta :                   Hele, Stalone, sypej zpátky, až ti zavolám, rozumíš? Až ti

                                        zavolám!

Stalone chvíli okouní a pak se smutně vrací za dveře.

Metlička :                  Tak to bysme měli. Budeme mít hovnovou álej!

Chameleon :             Ale, Metlička, tak už toho nech. Už bylo hoven dost!

Strop :                         Počkejte, počkejte, náhodou je to výborný nápad!

Metlička :                   ( Nedůvěřivě) Hovnová álej, jo?

Chameleon vrtí káravě hlavou.

Strop :                         Přátelé, a co kdyby se jmenovala Alejní třída.

Starosta :                    ( S úlevou ) A je to! Chlapi, to je ono, Alejní ulice.

Chameleon :              Strop řek, že třída, ne?!?!

Strop :                          ( Otráveně.)To máš přeci jedno, chlape! Ulice, třída, bulvár…

Chameleon :             No jo, to je vlastně fakt. Je to jedno, Lojzo!

Starosta :                   Takže, chlapi, konečně jsme se tedy dopracovali, slyšíte jak to

                                         dopracovali, cinká? Tedy dopracovali jsme se k tomu, aby naše

                                         nově zrekonstruovaná ulice se jmenovala Alejní ulice? Budeme

                                         tedy hlasovat!

Metlička :                   Mně se líbí víc Alejní třída.

Starosta :                    ( Vrtí hlavou. ) Máme tady dva návrhy. Jeden Alejní ulice,

                                          druhý Alejní třída. Kdo je pro, aby se naše ulice jmenovala

                                          Alejní ulice?

Všichni kromě Metličky a Chameleona zvedají ruce. Chameleon pozorně sleduje hlasování. Když vidí převahu, také rychle zvedá ruku.

Starosta :                     Lojzíku ,( obrací se na Stropa.) Lojzíku, dej do zápisu, čtyřmi

                                           hlasy proti jednomu byl schválen název…

Metlička :                     (Přerušuje starostu) Já nebyl proti, já se jen zdržel. Mohl

                                            bych klidně napadnout neplatnost voleb!

Starosta :                      ( Dlouze vzdychne) Ach jo, co jsem komu udělal? ( Protáčí

                                            oči vzhůru.) Lojzíku, dej do zápisu, že František Metlička

                                            se zdržel! (Obrací se na Metličku) Tak spokojen?

Metlička :                      Ale o mě přeci nejde starosto. Je jedno, jak se ta pitomá ulice

                                            bude jmenovat. Jen si myslím, že jsme to ušili horkou

                                            jehlou. Měli jsme vyhlásit anketu o název ulice. Největší počet

                                            hlasů by byl rozhodující a nemuseli jsme se tady hodinu

                                            hádat, s prominutím o hovnu.

Chameleon :                Náhodou…

Starosta :                       …náhodou má pravdu, Rudo, náhodou zrovna jo!

Chameleon :                 No vždyť to říkám!

Starosta :                       Jak jinak, viď! (obrací se k ostatním.) Tak pro dnešek

                                             končíme, další část programu bude přesně za týden, se

                                             začátkem od třinácti hodin. Kapišto, pánové?

Chameleon :                  Hele, zapište si, co  říká pan starosta, abysme vás pak

                                             nemuseli nahánět!

Všichni , kromě starosty se zvedají a pomalu odcházejí pryč. Když odchází Strop,

starosta ho zastavuje.

Starosta :                        Lojzo, počkej tady, potřebuji s tebou něco probrat.

Strop zastavuje a přisedá si na židli k starostovi. Svůj nezbytný blok pokládá na stůl a vyčkává.

Starosta :                        A večer v hospodě buďte včas, aby se nám to zase všechno

                                              neprotahovalo.

Zastupitelé odcházejí a všichni zdraví starostu. Zůstává stát Chameleon.

Starosta :                        Rudo, nech nás tady o samotě, rád bych něco s Lojzou

                                              probral.

Chameleon :                  Už jdu, já jen, jestli ještě něco nepotřebuješ?

Starosta  :                       (Se smíchem) Běž už k čertu!

Venku zahřmělo. Chameleon utíká k oknu a dívá se ven.

Chameleon :                  Chlapi, to je divné, venku je krásně a přitom hřmí…

Dovnitř vbíhá Stalone. Zůstává stát a rozhlíží se na všechny strany.

Stalone :                          Co to bylo za ránu?

Starosta :                        To je dobrý, Stalone, to nic. Běž teď s panem Krčmářem,

                                              mám ještě jednání s panem Stropem.

Chameleon odchází a otáčí se na Stalona, který zůstává stát. Zastavuje i Chameleon.

Stalone :                          Mně slíbil tady pan Strop ( ukazuje prstem na Stropa ), že

                                              za to hlídání tady, dostanu stovku!

Strop :                              Za co chceš stovku, ty vyděrači, vždyť jsi čuměl venku!

Chameleon :                  Nejsi ňákej moc chamtivej, junáku?

Starosta :                        ( S povzdechem ) To se nedá nic dělat, Stalone, když ti tu

                                              stovku slíbil pan Strop, tak ti ji holt musí dát.

Chameleon :                   Jasně, pan Strop ti tu stovečku dá!

Strop :                               Strop nedá, protože co? Protože nemá!

Stalone :                           Nedá? Tak si příště….

Starosta :                         Počkej, Stalone, počkej! ( Vytahuje z kapsy peněženku a

                                               vyndavá stokorunu. Podává ji Stalonovi. ) Na, tady máš.

                                               Vem si toho stováka…a díky. Jsi hodný, žes přišel.

Stalone si bere  s úsměvem bankovku. Odchází a s ním také Chameleon. Starosta čeká,  až oba odejdou. Pak se obrací na Stropa. Strop se omlouvá.

Strop :                               Promiň, starosto, promiň. Máš tu stovku u mě. Já u sebe

                                               mám asi jen dvacku.

Starosta :                         V pohodě, Lojzíku, to je dobrý, jsem rád, že tu ten Stalone

                                               byl a hlídal nás. S těmi raply je to čím dál horší! Však víš!

Strop :                               Nejsi dnes nějak ve své kůži.Je ti něco, starosto? Co se děje?

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Mnichovská zrada

Mnichovská zrada

© Jiří Kimla

Prolog

     S nástupem Hitlera v Německu k moci, se začal radikalizovat německý živel žijící v pohraničních oblastech Československa nazývanými tenkrát Sudety. Němci Češi i smíšené rodiny žili předtím spolu normálním životem. Henlein a jeho straníci začali nárokovat sebeurčení Němců a rozeštvali národnostní skupiny mezi sebou. Docházelo k fyzickým útokům proti Čechům a ke konci třicátých let došlo k řadě ozbrojených přepadů a povstání, které řešila československá armáda i četnictvo.

     17. září 1939 došlo ke druhé fázi povstání organizovaného Sudetoněmeckým Freikorpsem.

22. září vypuklo povstání naplno. Vzpouru potlačila armáda. Následovného dne vyhlásil prezident Beneš všeobecnou mobilizaci a za obrovského nadšení se branci a vojáci přesunuli do hraničních opevnění s Německem. Hitler zuřil a jak je z historie známo, za pomoci Itálie dotlačil na Mnichovské konferenci Francii a Velkou Británii k souhlasu s připojením Sudet k Německu. Hanebná smlouva bez účasti Československa vyhnala armádu bez jediného výstřelu z betonových opevnění a Hitler beztrestně odtrhl část československého území.

     V tu bouřlivou dobu pomalu dospíval Vladimír, narozený 15. ledna 1921, mezi českými i německými kluky…

     „Tak a táta mě zabije!“

     Vláďa seděl zničeně za fotbalovou bránou a prohlížel si botu s chybějícím podpatkem, který se utržený válel o kus dál.

     „Dneska dopoledne mi je táta s mámou koupili,“běduje sedmnáctiletý kluk.

     „A nejde to nějak přidělat?“ Venca vidí, že ne, ale chce ve Vláďovi probudit aspoň trochu naděje.

     „To bych musel být švec s vercajkem,“ prská Vláďa. „Takové knížecí rady je to poslední, co potřebuju…Postavil se s botou v ruce a shýbl se pro utržený podpatek. Zkoušel ho natlačit k botě, ale marně.

     Kluci, kteří s Vláďou hráli fotbal, přestali a shlukli se kolem něj. Přiklusali i soupeři a s účastí pozorovali utržený podpatek.

     „Čech můše chrát bosej,“ ozvalo se z klubka soupeřů. Vytáhlý, špinavý blonďák mávl rukou, odplivl si a odcházel pomalým krokem k protější bráně.

    „Vyliž nám prdel, henleine a odklusej do tý vaší říše!“ zavzdušnil se Venca.

 Čahoun Fritz se vztekle otočil na svalnatého Vencu, ale pak mávl rukou a zamumlal: Sie werden sich noch wundern“ 

     Fotbal skončil. Venca chytil Vláďu za ruku: „Počkej, něco mě napadlo. Mohli bysme ten podpatek přidrátovat, mám v kapse kus šusdrátu, třeba by to šlo.“

     Vláďa se zničeně podíval na utržený podpatek. „Asi jo, ale až to táta uvidí, tak mě na tom šusdrátu pověsí.

     Nakonec ale od Vency vzal drát a společně přimontovali podpatek. Drželo to jakž takž, a protože bužírka drátu byla hnědá, nebyl drát skoro vidět.

     „Tak vidíš,“ chlácholil Vláďu Venca, „někam ty křampy doma zašiješ…neboj, ono to nějak vyhnije!“

     Vláďovi se trochu ulevilo a šel z hřiště domů. Loudal se a přemýšlel, kam by ty boty doma zašil. Venca ho vytrhl z přemýšlení: „Vláďo, přijdeš zejtra na střelnici? Máme přeci soutěž ze vzduchovky a malorážky.“

     Kluci v rámci Sokola byli v nově vytvořeném střeleckém družstvu jménem Orlík. Vencovi už bylo jedenadvacet a družstvo měl na starost.

     „Budeme muset umět střílet, jak kovbojové,“ přemýšlel nahlas vedoucí střeleckého oddílu. „Vidíš, co si ti zasraní Němčouři dovolují…jen ať sem přijdou, dostanou do kožichu a pojedou jak dráha!“

     „Myslíš, že bude válka?“ Vláďa to vyslovil s obavami a zadíval se na staršího kamaráda. „Vždyť jsou s námi spojenci. Francie a Británie, jim dá přes držku, když si něco zkusí! I Rusové nám slíbili pomoc!“

     „Svatá prostoto,“ vrtí hlavou Venca. „Sleduješ vůbec rozhlas a noviny? V šestatřicátém sebrali frantíkům Porýní. A co? A hovno. Pak si zabrali Rakousko a co? A hovno! Kdepak byli ti tvoji slavní spojenci. Tak já ti to řeknu. Byli v koutě a srali strachy. A ještě nám vyhrožují, že když Sudety nedáme Němcům, tak zruší smlouvy s námi.“

     „No jo, my ale máme opevnění a špičkové zbraně,“ nechtěl se dát Vláďa. „Zastavíme Germány i bez frantíků a anglánů.“

     „Někdy mám, hochu, strach, že to nebude stačit. Včera a předvčírem i dneska nám henleinovci zatápěli. Ten jejich fýrer je vyzbrojuje a pak to tu nemá být samý ordner.“

     „Blížili se k domu Vládi a Venca se s kamarádem chvatně rozloučil. Poklepal mu na rameno a vztyčil palec pravé ruky. „Dobře ty botky schovej,“ poradil nezištně a zmizel.

     Vláďa potichu otevřel dveře a vešel do předsíně. Než stačil cokoli udělat, žárovka pod stropem se rozsvítila. Otec František se mračil.

     „Kdes byl?“ zeptal se hrozivě. To musíš tak dlouho drajdat do noci. Víš, že za tmy vylézají bílé podkolenky, Moh´ bys od nich dostat pořádně naloženo…a zuj se, ať nenanosíš do cimry svinčík,“ mentoroval tatík.

     Vláďa zalezl za botník a zouvaje se, neudržel rovnováhu. Bota se šusdrátem mu spadla z nohy přímo před otce. Šusdrát povolil a podpatek se oddělil.

     „Co to je?“ podivil se rodič. Sehnul se k botě a začal brunátnět. „To jsou ty tvoje nové boty,“ hrozivě konstatoval, spíš než se zeptal.

     „Zakop jsem,“ tiše lhal Vláďa.

     „Já ti dám zakop!“ začal zuřit otec, „vždyť máš obě boty okopané a pošlapané, tys zase čutal! Ale to ti nedaruji, takových peněz stály a teď je můžeš vyhodit…“

     Schylovalo se k exekuci a Vláďa hledal místo úniku. Dveřmi nemohl, ty za sebou zamkl a ve dveřích vedoucích do kuchyně stál rozkacený tatík, který hmátl po psím vodítku a zlostí bez sebe, začal Vláďu vodítkem vychovávat. Vláďa si jen kryl hlavu. Rány a hluk přilákaly do předsíně matku Boženu. Rychle vyhodnotila situaci a chytla manžela za ruku: „Tak dost, Františku, vždyť mu ublížíš!‘“

     Otec František přestal Vláďu šlehat. „Tak se podívej, co udělal s těma novýma botama, jen se podívej!“

     Vláďa využil situace a proklouzl skulinou mezi rodiči do kuchyně. Tatík vběhl za ním. Vláďa si rychle sedl na své místo ke stolu, kde byl připravený prázdný talíř. Rozhlas na poličce hrál nějakou vážnou hudbu.

     „Ty si myslíš, že ty peníze tiskneme, co?“

     „Tatínek má pravdu,“ ozvala se od dveří matka. „Kdyby neměl práci, tak budeš chodit bos!“

     Vláďa si třel ruku, na které mu naběhlo jelito. „To už na mě hulákal ten germánskej Fritz z Mariánských Radčic. Já…“

     „Žádné já,“ přerušil ho naštvaný otec. „Dnes padla Hodžova vláda a ministerským předsedou se stal generál Syrový. Víš, co to znamená?“

     „Bude válka?“ zeptal se s obavami Vláďa.    

     „Nejspíš,“ připustil tatík, „Jestli sem přijdou Němci, tak půjdou nejdřív po židech a komunistech, pak po sokolech a všech, kdo jim bude vadit. Tak nedělej blbosti, koukej se vyučit, truhlařina bude potřeba. Pak tě možná vezmu k nám na šachtu!“

     „Tak co fotr?“ optal se Venca opatrně. „Dostal jsi nakládačku?“

     Vláďa odložil malorážku a opatrně vykasal rukáv. Jeho kamarád znalecky prohlédl fialová jelita. „Čím tě zmydlil?“

     „Vodítkem na psa,“ objasnil Vláďa. „Ty vole, to máš fakt dobrý…ten můj mě mlátil páskem na broušení břitvy. Málem mně vždycky vyrazil dech!“

     „A už tě nemlátí?“

     „ Nemlátí. Ten den, když mně bylo osmnáct, vzal jsem jeho břitvu a pásek rozřezal na nudličky a srovnal je na hromádku.“

     „Vláďa se rozesmál´. „No jo, ale já nemůžu našemu Azorovi rozřezat řemen, táta by mu koupil nový a hned by ho zajel na mých zádech.“

     „Víš co, radši vem břízu a střílej znovu. Dvakrát si netrefil terč!“

     Vláďa střelil třikrát do terče. Venca si prohlíží zásahy. „Co děláš, ty krasostřelče? Dvakrát deset a jednou dvojka. Na co myslíš?“

     Vláďa se postaví a odloží pušku. „Hele, myslíš, že generál Syrový Němce zastaví?“

     „To nevím,“ hloubá jeho kolega, „cink přes oko má jako Žižka, tak snad se pochlapí. Bylo by zapotřebí ty kurvy německý umravnit. Aspoň tady v Sudetech.“

     „Už máme jen tři patrony,“ sděluje Vláďa, „nechceš si ještě vystřelit?“

     „Ukaž, radši je schovám, třeba se budou ještě hodit.“ Venca strčil zbylé náboje do kapsy.

     Vláďův otec četl Národní politiku a jeho syn luštil křížovku. Otec složil noviny.

     „Žádné dobré věci,“ posteskl si. „Je to čím dál…“ jeho monolg přerušilo řinčení skla. Do kuchyně vlétla kostka na dláždění chodníků, odrazila se od stolu a vlétla do uhláku. Vláďa se vymrštil, a rychle zhasl. Venku Azor zuřivě štěkal.

     Vláďa vykoukl přes rozbité sklo a uviděl utíkat tři mladíky v bílých podkolenkách. Rychle skočil k uhláku, nahmátl kostku a vyběhl ven. Byl vysportovaný gymnastikou, fotbalem i vzpíráním a tak se vzdálenost mezi ním rychle zmenšovala. Jeden z tlupy se otočil v momentě, když Vláďa vrhnul kamenem. A trefil. Německý kluk zařval, upadl a držel se pod nosem. Dostal kostkou zásah přímo do zubů.

     Vláďa chvíli čekal a pozoroval, jak ho dva jeho kamarádi zvedají na nohy. Spokojeně se otočil a klusal domů.

     Otec zatím provizorně zakrýval rozbité tabulky kusy kartónu.

     „Trefil jsem toho gaunera do zubů kostkou, kterou nám rozbili okno,“ hlásil potěšeně Vláďa. „Ale zdejší to nebyli. Ten co dostal do tlamy, ani ti další dva nejsou od nás. Vůbec je neznám!“

     Tatík neodpovídal, jen se snažil přilepit lepenkou kartón k rámu. Když se mu to povedlo, umyl si v umyvadlu ruce. „Půjdeme spát, řekl stručně. Běž ještě utišit Azora, ať tak nevyvádí!“

     „Aspoň se ti henleini neodváží až k nám,“ prohlásil spokojeně a odcházel. U dveří se zastavil a zpozorněl. V rádiu se ozvala znělka na motivy Smetanovy symfonické básně Vyšehrad. Zastavil se i otec a s napětím naslouchali.

      „Prezident republiky nařídil na základě paragrafu dvacet tři branného zákona mobilizaci československé branné moci.“ Po chvilce napětí, které by se dalo krájet, rozhlas začal vysílat vzrušená slova prezidenta Beneše.

     „Volám vás všechny bez výjimky…“

     Zhaslo světlo a rozhlas se odmlčel. Vláďa sáhl po baterce a vyběhl na chodbu k pojistkám. Vyšrouboval a zjistil, že jsou v pořádku.

     „Vláďo, pojď sem, to nejsou pojistky, zhasla celá ulice!

     Otec odněkud vyštrachal petrolejku a rozsvítil ji. Svítila čoudivým plamenem a tak ji musel plamen trochu ubrat knotem. Napřímil se a chraptivým hlasem zcela zbytečně pronesl: „Mobilizace!“ Pak se obrátil na Vláďu: „Umejt a spát! Ráno rukuju, vyprovodíš mě!“

     Náměstí bylo plné mužů s ženským doprovodem. Muži s kufříky ukázněně stáli v řadě na prezenci a pak nastupovali do nákladních aut, které je rozvážely do Mostu na nádraží.

Vláďa zahlédl Vencu a hned k němu běžel. Venca už byl skoro u zápisu. Ohlédl se na kamaráda a povzbudivě se usmál: „Tak jdem na to, knírkatého fýrera chytnem a zavřem do klece!“

     Vláďa ztišil hlas: „Vzadu je táta, taky bych šel, ale nepustí mě!“

     Venca ho poklepal na rameno: „Však se dočkáš, stačilo, když jsi před dvěma roky jel bojovat za Španělsko, ty válečníku!“

     (Vláďa tenkrát s Fandou odjeli na kole do Prahy přihlásit se bojovat. Před Prahou Fanda prohlásil, že nemůže a tak se vrátili domů. Vláďa poprvé od otce nedostal výprask…)

     Židovský obchodník Kreissberger křičel na celé náměstí, že toho Hitlera musí zastřelit.

( Kreissberger Hitlera nezastřelil, ale hitlerovští kumpáni, v rámci konečného řešení židovské otázky, ho i jeho celou rodinu zplynovali v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Kreissbergerovi byli jen jedněmi z šesti milionů nešťastných obětí holocaustu zavražděných Němci během druhé světové války.)

    Otevřelo se okno v prvním patře a jakási německá žena vylila na Kreissbergera kýbl s vodou. Neměla dobrou mušku a voda se rozprskla po dlažbě. Několik chlapů do okna zahrozilo pěstí.     Venca přišel na řadu a Vláďa se vrátil k otci. Cestou si všiml, jak za záclonou jednoho okna se někdo na mobilizaci ve městečku díval. Dorazil k otci. „Tati, já už půjdu domů, dobře nám to tam ochraňuj!“

     „Běž, chlapče, běž a dávej pozor na maminku! Pár těch nácků tu určitě bude někde poschovávaných. Podal mu ruku a Vláďa se loudal domů. Byl naštvaný, že nemůže narukovat, protože nemá věk. Ze střeleckého kroužku zbyl jen Fanda, Vencův bratranec, který závodně zápasil a mladí ordneři se ho báli. Jednou po něm dokonce stříleli, ale naštěstí se netrefili. To byl ten Fanda, se kterým jeli bojovat za Španělsko.

     Maminka seděla doma u kamen a plakala. Vláďa ji pohladil po vlasech. „Neboj, mami, ten jejich čalouník se sem neodváží, a když, tak mu naši rozsekají prdel.“

     „Vláďo, slib mi, že nebudeš dělat žádné blbosti, vždyť máme jen tebe!“

     Přitáhl židli, sedl si vedle matky a objal. „To víš, že nebudu a neboj, táta se nám v pořádku vrátí!“

     Skrz slzy se na Vláďu usmála. „Za chvíli bude oběd. Udělala jsem roštěnou, tu ty máš rád.“

     Rozezněl se zvonek. Maminka s sebou trhla a Vláďa se šel podívat k oknu, odkud bylo vidět na branku. Stál tam Fanda a jednou rukou hrál jojo. Vláďa otevřel okno.

     „Ahoj, brankáři,“ volal Vláďa přes dvůr. „Pojď na chvíli ven.“

     Vláďa přeběhl dvůr a otevřel branku. „Pojď někam, kde nás nikdo neuslyší, Vláďo!“

     Vzal ho do prázdného prasečího chlívku. Fanda se ještě rozhlédl a šel za kamarádem. Došli až na konec a u cihlové zdi, se zastavili.

     „Co je ty konspirátore? Na dvorku by nás taky nikdo neslyšel.“  

     „Hele, nikomu ani muk, rozumíš, Vláďo?“

     „Co mám mukat, když nevím, o co jde…“

     „Za tátou byl včera Trojan. Možná se jmenuje jinak, ale víš kterej to je? Ten jak prej pracoval jako tajnej pro vojáky v zahraničí. Před půl rokem se vrátil z Německa,“ šeptal Fanda a pořád se otáčel k východu chlívku.

     „A co já s tím?“ diví se Vláďa. „Chodí namachrovanej, sotva odpoví na pozdrav.“

     „To sem teď nepleť,“ přerušuje Fanda, „Trojan říkal, že Hitler přesvědčí spojence, aby mu vydali Sudety, jinak, že si to vynutí silou. Válkou, rozumíš?“

     „Kdoví, co slyšel, naši je poženou až do Berlína, jestli se odváží!“

     Fanda vzdychl. „Ach jo, poslouchej mě přeci!  Oni si Sudety vezmou bez boje, politicky. Obsadili Rakousko, se kterým na hranicích nemáme moc obranných postů, a z jihu nám se vletí. A Prahu budou bombardovat…hele, Trojan zítra odlítá do Paříže a pak lodí do Ameriky. Prej by šel ke zdi mezi prvními.“

     Vláďa se zamyslel. „Nám nic neudělají!“

     „Ne? Trojan říkal, že vezmou hákem židy a komunisty a pak přijdou na řadu vlastenecké organizace. Sokol, náš kroužek…přemýšlej, člověče!“

     „No a co mám asi dělat? Na vojnu mě ještě nevezmou…tak co mám dělat?“

     Fanda zase začal šeptat: „Pokud sem přijdou Germáni, tak zdrhnu k strejdovi, bydlí za Náchodem u hranice a odtamtud přes Polsko do Anglie nebo Ruska. Nebudu doma sedět s rukama v klíně…A byl bych rád, kdybys šel se mnou…když nám nevyšlo to Španělsko…“

     „Třeba to nebude třeba,“ ošíval se Vláďa.

     „Bude, Vláďo, bude!“

     „Když bude, tak jdu s tebou, musíme ale domluvit Fahrplan!“

     „Vladimíre, oběd!“ volala maminka z okna.

     „Koukám, že ti není do řeči,“ vtahoval do hovoru Fanda Vláďu. Seděli v kupé s dřevěnými lavicemi v kodrcavém vláčku ve směru na Prahu.

     „Aby nebylo, málem jsme se do Loun nedostali. S tebou se člověk nenudí! Kdyby nás ti jejich četníci chytili, tak nás zavřou!“

     „Kdyby zavřeli, museli by zase pustit,“ smál se Franta.

     „O kola asi přijdeme, na nádraží je v úschovně dlouho nenechají. Asi je vydraží,“ dumal Fandův kamarád.   

     „To máš jedno, u letectva je stejně nebudeme potřebovat!“

     „Myslíš, že se dostaneme k letectvu? Vždyť neumíme lítat!“posmutněl Vláďa. Včera jsi říkal, že k tankistům…“

     „To máš jedno,“ přesvědčuje Fanda, „rychle se zaškolíme. U bombardérů potřebují střelce a u tanků taky! A my střílet umíme!“

     „No jo, ale jen z malorážek…“

    „A v čem je rozdíl. Kulomet má hlaveň i kohoutek a trochu větší náboje. Klídek, kámo!“

     „No jo“ připouští Vláďa „a Venca na nás bude čekat doopravdy?“

     „To si piš! Z Haničky odešel ke strejdovi a půjdeme všichni tři. Venca bude náš velitel!“

     „Musíte, kluci hodně brzo ráno,“ nabádal sudetské uprchlíky bratr Vencovy a Fandovy maminky. Převede vás starej Szymański. Dost jsem pro něj udělal, když mu umřela žena.“

     Kluci šli spát. V pokojíku se jim Venca pochlubil pistolí. „Je to armádní pistole vzor dvacet dva,“ vykládal kamarádům. „Je na osm nábojů a ráže devět. A ještě jsem ukrad hrst včeliček…kdyby něco. Patřila našemu nadporučíkovi Kotkovi. Bezva chlap.“

     „Co něco?“ znepokojil se Fanda.

     „Kdyby bylo třeba se prostřílet, kdyby se tam objevil nějaký fricek!“

     Všichni tři kamarádi šli spát.

     Když se ráno Vláďa po neklidné noci vzbudil, byli oba dva jeho společníci vzhůru. Venca láskyplně utíral pistoli a Fanda si prohlížel zásobník s náboji. Všichni tři se rychle opláchli. Venca pohlédl na hodinky, hlavou ukázal na odchod. Tiše otevřeli a šli kousek za dům. U stromů stál muž s čepicí naraženou na oči. Když uviděl kluky, pokynul jim. Dal jim stručné instrukce a vyrazil k hranici. Po chvíli se zastavil a znovu je nabádal, kdyby se něco stalo, ať se rozprchnou a nezůstávají pohromadě.

     Šli asi dvacet minut. Pak se Szymański zastavil a rozhlédl se. „Už jsme v Polšče, kluci, dál už musíte sami!“ Potřásli si rukama a jejich převaděč se otočil zpátky. Ušel několik kroků a zarazil ho polský rozkaz, aby se zastavil. Szymański začal utíkat a kluci zdřevěnělí strachem zůstali stát. Prásklo několik výstřelů. „Běžíme, zavelel Venca a vyrazil dopředu. V ruce držel pistoli. I přes Szymańského upozornění běželi spolu. Nad hlavami jim zahvízdaly kulky. Asi třicet metrů před nimi se objevil polský pohraničník a namířil na ně pušku. Venca v běhu na vojáka vystřelil, ale netrefil. Polský ozbrojenec vystřelil a Venca v běhu padl jako podťatý. Fanda se zastavil a vrhl se k němu. Zastavil i Vláďa. Fanda s brekotem se snažil oživit svého bratrance. Vláďa viděl, jak se k nim ze tří stran blíží Poláci v uniformách s napřaženými puškami. Když ke klukům přišli, srazili je pažbami na zem.

     Ráno si pro ně přišli dva gestapáci.

     S pouty na rukou opouštěli polskou policejní stanici. „Ste blbci,“ obrátil se Fanda na Poláky, za chvíli budou u vás…“

     „Halts maul,“ zařval jeden z gestapáků a uhodil Fandu do obličeje. Fandovi z nosu začala kapat krev. „Srabe,“ ucedil Fanda, „kdybych neměl želízka, tak bys mě nemlátil!“

     Gestapák se zastavil a bylo vidět, že chce Fandu udeřit znovu. Rozmyslel si to. „Du tschechische Hund,“ pronesl opovržlivě německy a špatnou češtinou dodal: „Aš ty suntám šelíska, uteláš taky hofno!“ Oba gestapáci se zachechtali.

Epilog

     Vláďu a Fandu soudili a odsoudili ve Vídni k pobytu v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Oběma mladým mužům napsali do rozsudků Rückkehr unerwünscht! Návrat nežádoucí! Fanda nacistický lágr nepřežil. Za napadení dozorce byl zastřelen přímo na místě. Vláďa šestileté utrpení, ponižování i bití přežil. Přežil i velitele, ve kterém poznal Fritze z vedlejší vesnice, se kterým hráli fotbal. Zachránil život norskému odbojáři Jacobovi, který ho po válce z vděčnosti několikrát navštívil…

     Nakazil se tyfem a vojáci Rudé armády, kteří koncentrák osvobodili, mu poskytli první pomoc a převezli do české nemocnice. Smrtící tyfus taky přežil a domů se vrátil až v létě, kdy už z rodiny nikdo v jeho návrat nedoufal. S podlomeným zdravím zemřel v padesáti osmi létech.

Čest jeho památce!     Úplně na závěr: Hrůzy, které Němci v Evropě i jinde ve světě napáchali, nesmí být nikdy zapomenuty! Nepřipusťme, aby byla pokřivena historická fakta a nezapomeňme milionů mrtvých jejich řádění! Nepřipusťme, aby se z viníků staly oběti! Sudetští Němci jsou spoluviníky utrpení Čechů v Sudetech a jejich odsun nebylo vyhnání, ale realizace závěrů konference v Postupimi! Kdo manipuluje s historií, ten nemá budoucnost…a musí ji prožít znovu…

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

     Byl předvánoční čas. Mezi domy se proháněly nečetné sněhové vločky a rychle roztávaly na oblečení sem a tam spěchajících lidí. Ulice byly vyzdobeny klasickou vánoční tématikou a výlohy, podsvícené  ledkovými světly, lákaly spěchající lidi k zastavení.

     David Vollmer, mladý kriminalista z teplické služebny České policie, který byl přeložený do Prahy pro svoje mimořádné výsledky, měl volno. Nejdřív se mu do Prahy moc nechtělo, ale Vollmerovi zdědili v Praze byt v Kapitulské ulici po babičce, která v něm bydlela snad od narození.  Tak nakonec přikývl. Kdyby musel na ubytovnu, do Prahy by nešel.

     Jen tak procházel se spolu s davy ulicemi a přemýšlel, co by koupil k Vánocům rodičům. Byl svobodný a domů jezdil celkem málo. S Terezou se před půl rokem rozešel a novou známost v Praze zatím nestihl navázat. A popravdě, ani se mu moc do nějakého vztahu nechtělo, rozchod s Terezou ho dost bolel. Tereza velmi nelibě nesla, že půjde pracovat z Teplic do Prahy, ale pak se dozvěděl, že to byla jen záminka. Za jeho zády si nabrnkla jednoho pracháče, se kterým teď byla někde v Karibiku.

      Nevěděl, co rodiče potřebují nebo o co by měli zájem, až za přemítání v chůzi, stál najednou před hodinářstvím. Přes výlohu plné plat hodinek a šperků viděl uvnitř mladou hezkou dívku, jak se dohaduje s prodavačkou, cosi vybírá a pak zase ukazuje do regálů. Starší pán čekal u pultu, za kterým seděl hodinář s lupou na oku a zřejmě mu měnil baterie v hodinkách. Starší paní k němu zjevně patřila. Chvilku se dívala na hodináře, pak poodstoupila a prohlížela si vystavené nástěnné hodiny a budíky. Jinak byl obchod kupodivu prázdný a Davida napadlo, že by mohl oběma rodičům koupit hodinky. Peníz měl dost v hotovosti a ani na účtu v bance neměl průvan, ale slušný základ poctivě našetřený, pravda i za pomoci rodičů.

     Ani se nenadál a stál vedle dívky. Uvědomil si, že je velmi přitažlivá, trochu orientálního šmrncu a tak zůstal vedle ní stát a čekal, až si vybere. Podívala se na něj a omluvně se usmála. „To víte, když si žena vybírá, to stojí vždycky za to.“

     „To nevadí, já mám čas,“ upokojil ji a poočku si ji merčil. Prodavačka si toho všimla a přejícně se usmála.

     „Já nevím,“ kroutila hlavou nad náušnicemi, „nejsou příliš velké?“ Obrátila se na Davida: „Co myslíte, pane, nejsou moc divoké?“

     Davidovi se podlomily nohy, když na něj upřela své velké hnědé oči. Zachraptěl takový neobratný kompliment, že tak krásné holce sluší všechno.

     „No jo, chlapi,“ pronesla trochu s despektem a jak se obracela k pultu, náušnice jí vypadla na zem. David se pro ni přeochotně shýbl v témže momentu, co ona sličná dívka. Výsledkem byl hlavový karambol. Dívka zůstala klečet a byla zjevně otřesená. I Davida hlava bolela, bylo to sice bolestivé, ale dalo se to vydržet.

     Pomohl dívce na nohy. Třela si čelo a prodavačka měla co dělat, aby nevypukla v smích.

     „Spíš než náušnice bych si měla koupit helmu,“ vydechla.

     „To je mně líto…nechtěl jsem,“ omlouval se David.

     „Tak chcete ty náušnice zabalit, nebo si radši půjdete koupit helmu,“ už nepokrytě se smála prodavačka.

     Dívka se vyčítavě zahleděla na Davida. „Tak vidíte, zbavil jste mě rozhodování…tak mně je zabalte!“ obrátila se na prodavačku. „Jestli mně nebudou, tak tady toho pána budu po smrti strašit!“ I dívka se už usmívala a David rozpaky nevěděl, co říct. Nakonec ho napadlo, že by mohl dívku někam pozvat, ale neodvažoval se. Potom se přeci jen odvážil:

     „Já bych chtěl tu vaši újmu aspoň trochu napravit,“ vysoukal ze sebe. „Můžu vás na něco pozvat?“

     Dívka zaplatila a pohlédla na Davida. Zaváhala. Pak se rozhodla. „Ostatně, proč ne, mám ještě čas.“

     Venku se David představil a dívka prozradila, že se jmenuje Zlata Alsamariová.

     „Zlata?“ otázal se. „To máte krásné jméno, z ušlechtilého kovu…“

     To už seděli v útulné kavárničce.

     „Jo, z ušlechtilého kovu…pubertální spolužáci na mě pokřikovali: Zlata, blbá jako vrata!“

     „Tak už z toho snad vyrostli,“ mínil David s úsměvem. „Teď si vás určitě nadbíhají!“

     Neodpověděla. Zkoušel to jinak. „A nebude se po vás váš partner shánět? Třeba by mu mohlo vadit, že se mnou sedíte v kavárně.“

     „Žádného partnera nemám,“ řekla dotčeně, „A už budu pomalu muset jít. „ Dopila sklenici bílého vína. „Aspoň se vrátíte do toho hodinářství a koupíte pro rodiče ty hodinky… bylo to pro rodiče?“

     Přikývl. „ Zlato,“ zaprosil, spíš zaškemral, „dala byste mi svůj telefon, jestli by vám to nevadilo, rád bych se s vámi ještě někdy sešel.“

     Zaváhala.  Otevřela kabelku utrhla kousek papíru od obalu na náušnice a napsala číslo. „Už půjdu, počkejte, dám vám peníze…“

     „To byste mě urazila, vždyť jsem vás pozval.“

     „Tak díky!“ Upřeně se Davidovi zadívala do očí a vstala. Taky vstal a zeptal se: „Opravdu musíte? Je mně s vámi hezky!“

     „Však se nevidíme naposledy.“ Usmála se.

     Když jí pomáhal do kabátu, bylo mu fakt líto, že už odchází. Podala mu ruku: „Tak někdy zase na viděnou, zavolejte, číslo máte!“

     „Co tu děláš? Máš přeci volno. To už nemůžeš bez té práce být?“ Kolega Pavel z druhé strany stolu nevěřícně vrtěl hlavou.

     David si nepřítomně sedl na židli. „To tě tak vzal ten ekonomický náměstek z Adepssosu?“

     Zavrtěl hlavou a koukal přes okenní sklo do ojedinělých vloček.

     „Co je, jsi tu, vole?“ Pavel mu zamával rukou před očima.

     Probral se. „Počkej moment!“ Sáhl do kapsy, vytáhl mobil a zapsal číslo z papírku, který měl v peněžence.

     „Á, že se nám pán zamiloval?“ zaradoval se Pavel. „Konečně Tereza vytlačena z mysli nešťastného kriminalisty?“

     „Nejanči,“ mírnil ho David. „Potkal jsem dneska moc zajímavou holku. Ta ti má, člověče, oči, až mně kosti morkovatěly. David kolegu Pavla poctil vyprávěním o epizodě v obchodě a následné posezení v kavárně.

     „Jmenuje se Zlata Alsamariová,“ prozradil. „Zlata, Zlatuška, Zlatíčko…“

     „No podle tvého popisu je to nějaký potomek Panny Marie, co? A kde nám ta krasavice bydlí, je z Prahy?“

     Zarazil se a pokrčil rameny. „Mám jen telefonní číslo a řekla mi, jak se jmenuje. Jinak nevím nic.“

     „To snad není pravda,“ protočil oči Pavel. „To jsi policajt? Nota bene kriminalista? Řek´jsi aspoň, že jsi policajt? Tak jí hned zavolej, jestli to číslo, co ti dala je aspoň správné! Podle jména je to nějaká cizinka.“

     Neřek´, jen půl pravdy. Řek jsem, že jsem státní zaměstnanec… a zavolám jí až zítra! A není žádná cizinka, je to Češka jako poleno. Cizinku bych poznal hned podle přízvuku!

     „Jak myslíš,“ byl zklamaný Pavel a sedl si k počítači. David vstal a šel si udělat kávu. Pavel kávu nechtěl, protože už vypil tři, jak říkal.

      Když se David vrátil z kuchyňky, Pavel na židli u počítače jen nadskakoval. Odnesl si kávu ke stolu a pobaveně pozoroval kolegu. Pak to nevydržel. „Co tam máš tak zajímavého, že se tváříš tak radostně?“

     „Hóódně zajímavého, kámo. Vylustroval jsem si tu tvou Zlatušku!“

     Prudce vstal, vrazil do stolu až kafe vycmrndlo ze skleničky. Oběhl stůl a podíval se na obrazovku.

     Z monitoru na Davida smutně hleděla exotická dívka, kterou dopoledne potkal v hodinářství.

     „Je to ona?“ dožadoval se potvrzení Pavel.

     „Je,“ přitakal. „Co tam o ní máš?“ byl zvědavý a zároveň se bál, že to nebude nic pěkného.

     „Narozena 30. července v Žatci. Nevlastní otec…a hele, byla týraná a znásilněná. Nevlastní otec dostal osm let natvrdo. Její matka se pak oběsila…pane jo…“ Pavel se s účastí zadíval na Davida.

     Zamilovaný kriminalista jen vydechl: „Chudák, dvaadvacetiletá holka a už takovou minulost. Musím se o ní dozvědět co nejvíc, všechno!“

     „Jak jsi mě našel?“ přivítala ho v županu udiveně a bez pozdravu, když zazvonil v Holešovicích v jednom starším domě. Hned si všiml, že mu tyká.

     „Nebyl to problém,“ svěřoval se. „Však jsem minule řekl, že jsem státní zaměstnanec.“

     „Policajt?“ zeptala se pro upřesnění a trochu se zamračila.

     „Dělám na hospodářské kriminálce. Vadí to?“

     „Vlastně ne…“zaváhala. Utáhla si župan. „Co chceš?“

     Přijal spontánní tykání. „Nemůžu na tebe zapomenout, pořád na tebe myslím, tak jsem si tě našel, Zlato. Můžu dál?“

     Ustoupila ze dveří a posunkem hlavy ho pozvala dovnitř. „Nelekej se, mám tu trochu bordel,“ zamumlala omluvně a požádala ho, aby počkal, že se převleče.

     Z hlediska své profese se rozhlédl po malém pokoji s rohovou kuchyňkou, do které byla vetknuta starší lednice. Nepořádek tam nebyl, jen na letitém gauči byla zachumlaná deka. Polička nad gaučem byla plná knih. Zvědavě se podíval na tituly. Byla to taková žánrová všehochuť. Převládaly romány s válečnou tématikou. Vedle Remarquea Norman Mailer a Patrick Ryan, nechyběli sovětští autoři Šolochov, Boris Polevoj a zvláštní místo zaujímala Fadějevova Mladá garda a český výtisk Koránu vedle Bible. Pomyslel si, jak je zvláštní, že se tak mladá holka zajímá o válečnou literaturu. Usoudil ale, že jí to zůstalo po matce či otčímovi. Korán mu byl velkou záhadou.

     Trochu se lekl, když cvakly dveře od ložnice. Byla v nich krásná holka v přiléhavých džínech a stejně přiléhavém svetříku, pod nímž se rýsovala pevná prsa. V tu chvíli byl ztracen. Poznala to a vlastně ji to potěšilo. Objala ho a dala mu pusu. Zatočila se mu hlava. Pustila ho.

     „Všiml sis, že mám ty nové náušnice, co nás seznámily?“ Zatvářila se rozverně, až David zalapal po dechu. Sakra, ty jí tak slušely, vlastně všechno jí slušelo. David byl jako opilý. Snažil se přeřadit jiné téma, aby nebylo vidět, jak je vykolejený.

     „To z tebe musejí být v práci chlapi úplně paf,“ polichotil a zároveň zalitoval, že se nepodíval, kde Zlata pracuje.

     „Už si zvykli,“ prohodila jakoby okrajem. „Asi víš, kde dělám, když jsi mě lustroval?“

     „Nevím,“ přiznal se. „Já jen mrknul, kolik ti je a kde bydlíš,“ nepřiznal úplnou pravdu.

     „Byli jsme taková militaristická rodina. Táta byl Iráčan, důstojník Saddámovy armády. Zběhl a oklikami se dostal do Žatce, kde pracoval pro armádu jako instruktor a maminka na Okresní vojenské správě. Po listopadu je oba vyhodili. Táta po čase dělal na kolejích, ale měl smrtelný úraz, takže jsme s mamkou zůstaly samy… mamka pracovala jako účetní v Žatci. Znovu se vdala za jednoho pražského číšníka a tak jsme se ocitli tady. To manželství ale maminku zničilo tak, že si vzala sama život…“ Zlata se odmlčela a bylo vidět, že polyká slzy. Rychle se optal: „No a kde tedy vlastně pracuješ?“

    „V jednom vojenském vydavatelství.  Mám specializaci na výbušniny a krátké zbraně. Tedy informace o nich a novinky ze světa.“

     „To jsi vlastně takový náš kolegáček,“ a myslel to z legrace.

     „Možná,“ řekla neurčitě. „Víš co, nedáme si kafe?“

     „Ty jsi bochník,“ prskal Davidův kolega. „Tři dny nevidí svou babu a může se zvencnout. Jestli to takhle půjde dál, tak požádám starýho, aby mně dal tvůj plat, protože děláš hovno!“

    David se jen culil. „Nepřeháněj,“ řekl smířlivě, „konečně jsem zase našel smysl života.“

   „Smysl života, smysl života,“ huhlal Pavel. „Na to, že byla tejraná a znásilněná, tak se mi zdá až podezřele živá! Už ses s ní aspoň vyspal?“

     David si sedl. „Hele, parťáku, teď je řada na tobě!“

     „Cože je na mně?“

     „Řada, vole! Koukej mazat udělat kafe. Potřebuju trochu oživit!“

     Pavel se kysele zatvářil, vstal a šel do kuchyňky. Ve dveřích se ještě otočil. Mávl ale rukou a odešel. David si pustil počítač, a když se Pavel vracel se dvěma hrnky kouřící kávy, zastihl ho zasněně dívajícího se na obrazovku, na které běhaly Windowsy. Postavil před něj hrnek a David se probral. „To už je dneska páté,“ řekl jen, aby něco řekl. Byli s Pavlem od rána na výjezdu a hltali kávu z kelímků.

     „Taky jsem je počítal,“ zavrčel Pavel. „Ještě jsi mi ale neřek´, jestli už si ji přefik?“

     „Na co by ti to bylo, chceš nám u toho snad radit?“

     „To ne, jen bych rád věděl, zda překonala to trauma z násilnění otčímem…“

     „No,“ váhavě připouštěl David.

     „Takže prdljas!“

     „Co vůbec chceš?“ naježil se. „To ti mám od ní přinést písemné potvrzení?“

     „Ale no tak, jsme přece chlapi a kámoši, ne? Jestli nechceš, tak mlč, já to vědět nepotřebuji…“ Pavel se zatvářil uraženě a schválně nahlas usrkl kávu. Věděl, že to David nesnáší. Jeho kolega se vůbec neohradil a jen se umíval. Po chvilce promluvil:

     „To víš, neříká se mi to snadno, ještě nedávno jsem oplakával rozchod s Terezou a pak potkám holku, která je krásná, která je chytrá…no, a když to chceš vědět, tak jsme spolu nespali. Je od táty poznamenaná islámem. Kdyby zjistila, že jsem obřezanej, tak nevím, jestli bych nedostal kopačky přímo. Spokojen?“

     Pavel se rozsvítil. „Tak jí hned nemusíš ukazovat pinďoura, příště přijď v jarmulce, aby věděla s kým má tu čest. Jen bys moh tu svou euforii poněkud vypustit, abych nemusel makat ještě za tebe.“

     „Ptáku…“ vyprskl David.  „Když už si ale mluvil o tom znásilnění,“ rozhovořil se, „představ si, že ten její otčím dostal flastr přesně 23. prosince a právě teď uplyne osm let jeho kriminálu a má se vrátit. Zlata se bojí, že se uvidí. Ta nenávist k němu ji nepustila ani po těch létech. Je tak traumatizovaná, že se bojím, aby nevyvedla nějakou hloupost.“

     „Měl bys ji nastěhovat k sobě, třeba jen dočasně, aspoň bys ji měl pod dohledem,“ mínil Pavel.

     David pokrčil rameny: „Popravdě řečeno, taky mě to už napadlo, ale neodvážil jsem se jí to nabídnout. Přeci jen jsme spolu hodně krátce.“

     „Měls to aspoň zkusit!“ je přesvědčený Pavel. „Z Kapitulské by to měla do práce od tebe kousek.“

     Do Vánoc chybělo několik dnů. Z každého rohu a ze všech médií zesílilo bombardování nabídkami zboží a na každém kousku běhaly světelné reklamy. Město bylo projásáno koledami a lidé se bezhlavě vrhali do obchodů. Nejhezčí svátek roku je potřeba pořádně zajíst a zavalit své blízké nicotnostmi, bez kterých by se dalo úplně dobře žít.

     David Vollmer končil v pět. Původně  měl být v práci podstatně déle, ale šéf je propustil o dost dřív a tak se rozhodl, že se zastaví u Zlaty. Už si vyměnili klíče od bytu a David se těšil, jak ji překvapí. Že ji navštíví, jí nezavolal. Pořád byl jak ve snu. Zničehonic se objeví nádherná holka a on ji uloví…

     Ze Strojnické ulice na Řezáčovo náměstí, kde Zlata bydlela, to bylo asi deset minut pěšky. Vzduch byl těžký, zasmrděn auty, které křižovaly silnice sem a tam, chvatně a nervózně.

     Když byl na Řezáčově náměstí, zjistil, že ve Zlatině bytě se nesvítí. Trochu ho to zamrzelo, ale rozhodl se, že počká. Když byl u jejích dveří, přeci jen zazvonil. Třikrát krátce, jednou dlouze. Morseovkou „V“ jako Vollmer, jak měli smluvený signál. Bez odezvy. Zkusil to znovu, ale zase nic. Odemkl si.

     Byt byl prázdný. Rozsvítil a chtěl si sednout. Šel ke gauči, ale všiml si, že na stole je obálka a vedle ní list nějakého psaní. Přemohla ho zvědavost a nakoukl do dopisu. Text byl napsán kostrbatým písmem.

Ahoj Zlato, 23. prosince mne konečně pustí s kriminálu, kde sem zaslouženě seděl. Moc mne mrzý, co se stalo a chtěl bych to aspoň nějak otčinit a koupit Ti dárek k vánocím. Mohly bysme se v deset dopoledne sejít na Staromáku? U orloje. Pak už o mne neuslyšíš. Budu čekat. Miloslav

     Když si sedl, cvakl zámek a dovnitř vběhla Zlata. Viděl na ní, že je rozrušená.

     Vstal. „Četl jsi to?“Vyhrkla dřív, než pozdravila.

     Váhal s odpovědí. „No, čet….je bez skrupulí, parchant. Ty na ten Staromák půjdeš?“

     „Jo,“ řekla se záští v hlasu, až se lekl. „Celou tu dobu jsem si představovala, co udělám, až se vrátí, až tu svini, co mě tejral, znásilňoval a matku dohnal k sebevraždě, zase potkám. Vyšetřovali ho nejdřív na svobodě a on mě vyhrožoval, že mě nechá zabít, jestli u soudu něco kecnu, vyhrožoval mámě a ta to psychicky nezvládla…a teď mně napíše, abych se s ním sešla.

     „A sejdeš se s ním.“ V Davidově hlasu byla slyšet obava.

     Mlčela, jen zrychleně oddychovala.

     „Slib mi, že neuděláš žádnou blbost, zlatíčko moje!“

     Přistoupila k němu a začala mu rozepínat košili. Přisála se svými rty na jeho a začala ho obsypávat polibky. Ochotně se zapojil, a když se ocitli na gauči, padaly jim oknem do pokoje hvězdy a podpalovaly jejich touhu.

     Schoulila se mu do náruče a zavřela oči. Hladil ji a líbal.

     „Nevadí ti,“ zeptal se pak tiše, nevadí ti, že jsem žid?

     „Proč by mně to mělo vadit? Jsi hlavně chlap, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala…co na tom, že jsem muslimka a ty žid…hlavně, že se milujeme…“

     Posadila se. „Dala bych si skleničku vína. Máš taky chuť?“

     Přikývl. Odešla k lednici a vytáhla láhev bílého tramínu. „Pojď to otevřít,“ požádala Davida a šla pro skleničky a otvírák. Ve světle podrážejícího se světla ulice viděl, jakou má dokonalou postavu. Vzrušovalo ho to. Vstal a šel ke stolu. Když postavila sklenky, objal ji a začal laskat.

     „Počkej,“ zaprosila tiše. „Až potom…“

     Nalil sklenky. Seděla s koleny pod bradou. Podal ji skleničku a přisedl si. Přiťukli si.

     „Víš, začala pomalu, ty jsi vlastně můj první sexuální partner. Od té doby, co mně ten hajzl znásilňoval, jsem neměla muže. Štítila jsem se jich. V práci si mysleli, že jsem lesbická a já jim to nevyvracela. Až potom se objevíš ty, všechno ve mně obrátíš naruby…“

     Mlčel, jen občas upil. Seděli vedle sebe nazí a David cítil, jak sálá. Položila mu hlavu na rameno, „Škoda, že takové štěstí nemůže trvat věčně,“ řekla přiškrceným hlasem.

     „Co by nemohlo? Záleží to jen na nás,“ mínil optimisticky. Vzal Zlatě skleničku a postavil ji i svou na konferenční stolek. Objal ji a začali se milovat. „Jsi divoká, jak kdybys to měla mít naposled,“ šeptat ji horce do ucha. Přál si, aby noc neskončila.

     Na Davidově pracovišti byl klid. Pavel přinesl láhev od minerálky, ve které měl vodku. Nalil sobě i Davidovi do skleničky.

     „Někde jsem čet,“ začal Pavel, „že každý šálek kafe by se měl zapít sklenicí vody nebo minerálky.  Dneska už jsme měli kafe dvě a minerálku žádnou. Tak jsem přines trochu mattonky.“

     „Přiťukli si a David se zhluboka napil. Pavel ho poočku pozoroval. David vodku vyprskl. „Bejku,“ řekl vyčítavě, „víš, že gentleman do deseti nepije? A co kdyby nás tu nachytal starej? Tak jsme bez prémií paptáku!“

     „Ty toho naděláš, ta tvoje muslimská baba tě úplně zblbla.“

     „Hovno, zblbla, mám o ni strach.“ Převyprávěl Pavlovi, jak se jí ozval bývalý otčím a chce se s ní sejít na Staromáku. „Zakázala mně, abych ji doprovodil. Mám proto obavy, aby neudělala nějakou nepředloženost.  Půjdu tam tajně a třeba…

     Davidovi zazvonil mobil. Zvedl ho a poslouchal. Pavel ho sledoval, jak bledne. Když ho vypnul, koukal do prázdna a mlčel.

     „Co je parťáku, blbé zprávy?“ zeptal se tiše.

     David skoro plačky se svěřil, že mu volala matka. Vollmer starší, který byl na vozíku po těžké mozkové příhodě, měl recidivu a bylo to s ním hodně špatné. Rychlá ho odvezla do teplické nemocnice a je to s ním tak vážné, že k němu zavolali rabína.

     David nepřítomně hleděl z okna. Pak se trochu probral.

     „Pavlíku, to je průser, táta mně umře, musím jet rychle domů, abych ho zastihl ještě živého.“

     „Tak jeď, já zaběhnu ke starýmu a řeknu mu, co se stalo.“

     David seděl a nehýbal se.

     „Tak se seber, člověče a jeď!“

     „Nemůžu,“ vydechl David. „Musím ohlídat Zlatu, aby neudělala nějakou kravinu, nebo aby jí ten grázl neublížil.“

      „Jen jeď, já s sebou vezmu nějaké kluky a půjdeme na Staromák. Ta tvoje Zlata nás nezná, podle fotek ji najdeme, kór, když se mají setkat u orloje. Ani ji nebudeme muset hledat.“

     „Uděláš to pro mě? Můžu se spolehnout? „zaprosil David.

     „Spolehni se, kámo, rychle jeď! Budu držet palce, aby to nakonec u vás dobře dopadlo.

     S děkováním se David oblékl a vyběhl z kanceláře.

     Pavel v počítači vyhledal podobizny Zlaty a jejího otčíma. Vytiskl několik fotek a nalil si „minerálku.“

     Se třemi dalšími kolegy měl Pavel ráno poradu, jak ochrání Zlatu před případným útokem nevyzpytatelného otčíma. „Chlapi,“ důrazně nabádal, „dobře si prohlédněte fotografie. Přesuneme se nenápadně z každé strany k té holce a budeme hlídat.“

     „Co by jí asi udělal mezi tolika lidmi,“ zpochybňoval obavy Radek.

     „Lidi jsou nevšímaví, v davu by ji mohl nenápadně napíchnout ledvinu a v davu pěkně zmizet. Než by si toho někdo všimnul, byl by parchant za horama,“ míní Lojza.

     „Hele kluci,“ Pavel se zadíval na hodinky. „V devět nejpozději musíme být u orloje, tak se pomalu zvedáme!“

     „Kluci, počkejte,“ Jardu něco napadne. „Hele, bude tam šrumec, hodně lidí…hele ta holka je fakt muslimka? Co když…je z nějakého vojenského nakladatelství a já jsem tam našel zmínku, že je znalec výbušnin a krátkých zbraní…to se mi, kurva, nelíbí!“

     „Ty vole, to je fakt,“ souhlasil Lojza.

     „Kluci jedem!“

     Poznali ji hned. Stála u skupinky japonských turistů. Z černého kabátu jí koukaly dvě nohy obuté v černých kanadách, ve kterých byly zastrčeny maskáčové nohavice.

    „Hele,“ tiše oslavil Pavel Jardu, „vidíš, jak je bachratá? Nemá na sobě pás s výbušninami?“

    „Že by byla tak blbá…podívej, jde k ní ten chlap a má ruku v kapse.“

     K Zlatě se blížil její někdejší otčím. Když k ní přistoupil, zavelel Pavel rázně: „Akce!“

     Lojza s Radkem skočili na Zlatu, zkroutili ruce a strhli na zem. Pavel s Jardou udělali totéž s otčímem. Vyšel výstřel. Lidé okolo se s hlasitým křikem rozprchli.

     Když David vstoupil do vyšetřovací vazby, seděla v rohu kavalce a třásla se. Jak uviděla Davida, rozplakala se. Přisedl si k ní a pohladil jí po vlasech. „Umřel mi táta, Zlato, řekl smutně…“

     „Taky jsem chtěla umřít,“ vzlykala.

     „Málem se ti to povedlo, ty ťuňťo…Co tě to jen napadlo? Víš, jak by mi bylo? Táta a ty!“

     „Promiň, promiň,“ plakala.

     „Představ si, že ten chlap měl na tebe připravenou ostře nabitou pistoli? Chtěl tě zabít, stejně jako ty jeho. Při potyčce s našimi kluky došlo k výstřelu a tvůj otčím byl na místě mrtvý. Už jsem volal našeho rodinného známého právníka, doktora Pochopa. Je to u nás na severu právnické eso…

     „Ty se na mě nezlobíš?“ usmála se mezi slzami. „Kolik myslíš, že za to můžu dostat?“

     „Co já vím?“ Přisedl si blíž a objal ji. „Máma mě varovala, že žid to s muslimkou bude mít těžké!“ Otevřely se dveře a bachař Davida vykázal…

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

Nová povídková kniha

už v prodeji

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

E-knihy na jdete na rychleknihy.com

Román z devadesátých let

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář