KIMLOVA LITERÁRNÍ OSVĚŽOVNA

     Seděli jsme u snídaně. Byla sobota a vypadalo to na pěkné počasí.
„Nepojedeme do Mostu?“ zeptala se moje žena Anna.
Překvapeně jsem se na ni podíval. Ještě včera hovořila něco o divadlu. Byl jsem s tím srozuměn, ačkoliv bych raději jel na chatu. Opereta mě nelákala.
„Pojedeme na hřbitov, už jsme tam nebyli celou věčnost.“
„Fajn,“ souhlasil jsem bez zjevného nadšení. Pak mě ale něco napadlo.
„Víš co? Až půjdeme ze hřbitova, zajedeme se podívat na Hněvín. Už léta si slibuji, že se podívám do míst, kde jsme si jako kluci vymýšleli krásné blbosti. Byla tam taková malá jeskyně s dírou ve skále. V díře se objevovalo jakési divné zelené světlo. Byli jsme strachy podělaní a mazali pryč…Zajímalo by mě, jestli to tam ještě je.“
Žena se na mě mlčky podívala. Bylo jasné, že svádí vnitřní boj. Po chvíli se usmála.
„Ty jsi poděs, Jirko. Ale pak si dáme oběd na hradě, co říkáš?“
„Jasně, že dáme! Zavolám do restaurace a udělám rezervaci. Pro jistotu.“

Hroby našich byly uklizené a s květinami. Můj bratr i ženina sestra udržovali místo posledního spočinutí našich rodičů pečlivě. Rozloučili jsme se s našimi nebožtíky a vraceli se k autu, zaparkovanému před hřbitovem.
„Kolik je hodin?“
Podíval jsem se na hodinky.
„Jedenáct. Do jedné máme ještě spousty času.“
Zastavil jsem před vodárnou. Kolem skály byl drátěný plot a moc jsem to tam už nepoznával.
„Necháme fiestu tady. Kousek dál, tady směrem k Souši, by ta jeskyňka měla být.“
Žena se neochotně vysoukala z auta.
„Hele, Jiří, já nikam s tebou nepolezu. Počkám u auta. Vrať se rychle zpátky!“
„Nešil, ženo má,“ nasadil jsem humorný tón. „Co když mě temné síly z mládí přepadnou, u koho najdu zastání?“
Vzdychla. „No jo, vždycky zapomenu, s kým to vlastně ty dlouhé roky žiju…“
„A ještě dlouhé roky budeš, tedy jestli mě ty temné síly neuchvátí.“
Došli jsme k místu, kde měla být jeskyňka. Před vzrostlým křoviskem byla povalená lavička s nohama z betonu.
„Tady je to!“ prohlásil jsem s jistotou.
„Jo?“ Její ironie byla nepřehlédnutelná. Nedbal jsem a vytáhl nůž koupený u Vietnamců jako napodobeninu vojenského útočného nože. Nevímproč ho pořád nosím s sebou, ale teď se bude setsakra hodit.
„Doufám, že si aspoň sundáš sako!“ Okamžitě vydedukovala, že polezu do křoví.
Beze slova jsem sundal sako a podal ženě. „Bacha, ať mi nevypadne peněženka, mám v ní všechny doklady!“
To už jsem obcházel křoví, až jsem zahlédl zarostlou prohlubeň vchodu do jeskyňky. Nožem jsem odřezával větvičky křoví. Šlo to dost ztuha, a ani jsem nevnímal volání ženy, ať se na to vykašlu a vrátím se. Byl jsem jako posedlý. Přepadla mě klukovská objevitelská vášeň a šel jsem tvrdě za svým cílem. Za chvíli jsem byl v malé jeskyni, která se zužovala do malého kónusu, na jehož konci byl otvor. Byl do skály jako vysoustruhovaný a černý, jak ten nejčernější inkoust. Došel jsem nejblíže, jak to jen šlo. V jeskyni bylo mrazivé ticho. Zvenku jsem neslyšel sebemenšího zvuku. Natáhl jsem ruku k otvoru a ucítil hodně jemný závan. Napadlo mě, že na druhé straně je taky nějaký otvor, že jeskyně je přístupná aspoň ještě z jedné strany. Najednou vidím, jak mi ruka u otvoru začíná fluoreskovat divným zeleným světlem. Jako fosforová barva na hodinkách. Hrklo ve mně, ale pak jsem se uklidnil. Nějaký přírodní úkaz, napadlo mě. Světlo pomalu postupovalo a já měl pocit, že mě ohmatává. Začínal jsem být pořádně zvědavý a přepadl mě pocit, že to světlo je živé.
„Blbost!“ Nahlas vyřčená slova zanikla v silném víru, který mě uchopil za ruku a vtahoval do malého kulatého otvoru. Bylo mně divné, že se tak lehce soukám dírou o průměru sotva dvaceti centimetrů a vzrůstající obavy počaly nabývat hrozivých rozměrů

„Ty vole, viděls to?“
Asi dvanáctiletý kluk v německé přilbě a s německým automatem bez zadní pažby se vyděšeně koukal přes světlo baterky na stejně starého vazouna vymóděného stejnou přilbou a „ozbrojeného“ revolverem na kapslíky.
„Vidím v tý tmě hovno,“ prohlásil nervózně druhý kluk. „Co bych měl vidět?“
„Něco zelenýho se mihlo a zatočilo kolem tvojí hlavy.“
Byl jsem na mrtvici. Kluk s automatem je Zdeněk Trnků a ten druhý jsem  já. Cítil jsem, jak mě zelené světlo nasoukalo do mého mladšího já. Zkoušel jsem něco udělat, ale nešlo to. Byl jsem uvězněn v malém klukovi, viděl jsem jeho očima, pohyboval se jeho tělem a měl jeho, ale i svoje myšlenky. To mně došlo o chvilku později, ale ať jsem dělal, co dělal, nedokázal jsem mladšímu já nic vnutit.
„Tak jo, padáme,“ souhlasilo moje mladší já a pozadu jsme spěšně ustupovali. Za chvíli jsem to poznal. Byli jsme v podzemní chodbě na dvoře elektrárenského dvora v Palackého ulici. Často jsme tam pořádali výpravy, protože se tradovalo, že jedna z tajných chodeb vede do kláštera a druhá tajná pod hrad Hněvín. Nikdy jsme se ale až k cíli nedostali, neboť chodby byly zavalené a z rozvalin někdy prosvěcovalo tajemné nazelenalé světlo, kterého jsme se báli jako čert kříže.
Zdeněk bydlel hned první barák od dvora a z okna viděl na vchod do podzemí. Přelezli jsme zeď hned u jejich vchodu.
„Bacha, Dvořák!“ hlásilo mé druhé já. Z dálky se blížil místní esenbé v modré uniformě, jehož zábavou bylo otravovat nás kluky. Zdeněk rychle strhl helmu,  podal mi samopal. Otočil se a začal upalovat, aby v momentě vběhl do další pasti. Rozevřené náruče paní Matuščinové, Zdeňkovy maminky.
„Plesk!“ Pořádně to mlasklo. „Co jsem ti řekla? Abys umyl schody! A máš už napsaný úkol?“ Irelevantní dotazy byly provázené další fackou. Zdeněk se vytrhl a spěšně opustil nerovné střetnutí.
Moje druhé já taky sundalo helmu a se samopalem a revolverem šlo domů.
„Ukliď helmu a samopal do sklepa,“ bušil jsem mu v hlavě. Zastavil  se a rozhlédl.
„Dám to radši do sklepa,“ rozhodlo moje alter ego. Podivil jsem se. Že bych mohl v té jeho svojí hlavě fungovat?
Po zazvonění otevřela naše maminka, která už léta nežije. Stála před námi upravená sedmatřicetiletá, energická žena.
„Kde jsi zase byl?“ zeptala se vůbec ne vlídně. „Zdeněk ( to byl bratr ) přišel domů celý zmáčený. Zase spadl do nějakého výkopu. To na něj nemůžeš dávat pozor, když jsi starší?“
„To mě nepřekvapuje. Vždycky spadne do strouhy, kterou v ulici vykopají. Třikrát do měsíce.“
Zavrtěla pohoršeně hlavou. „Máš schody, utřeš všude prach a naštípeš do zásoby dřevo na dvorku!“
Zíral jsem na ni svýma mladýma očima a byl zcela fascinován. Nejraději bych se nějak ze svého mladšího vězení dostal ven a objal ji. Byl to zážitek, stála přede mnou, plná síly, víc než o dvacet let mladší než já.
„Dej jí pusu, dej jí pusu,“ přikazoval jsem v hlavě.
Stal se zázrak. Přistoupili jsme k mamince a neobratně jí dali pusu na tvář. Rozzářila se: „Tak jo, schody udělám já. Ale to ostatní platí, ano?!“

Večer si ještě moje druhé já četlo Plavčíky kapitána Bontekoa a brácha Zdeněk zařezával na vedlejší posteli.
„Už se ti chce spát, už se ti chce spát, zuřil jsem v naší hlavě, až nakonec cvak, lampička zhasla a v ten moment jsme usnuli. Teda já ne, ale můj mlaďas. V hlavě se mu honily barevné obrazy nejrůznějších snů. Zkoušel jsem je nevnímat.
Mrzelo mě, že táta byl na podnikovém školení na Belvederu. Strašně rád bych ho uviděl. On zemřel v osmapadesáti…Bylo mně to ještě teď moc líto. Pak mě napadlo, co asi moje žena. Zůstala tam sama s autem a mým sakem. Ona neřídí. Asi bude muset zavolat bráchu Zdeňka, aby auto odvezl k nim do garáže. Ale on teď chrápe na vedlejší posteli…Kruci, to je situace!
Byla to tedy noc! Honily se mi v hlavě, vlastně v mojí hlavě mého druhého já otázky bez odpovědí a asi to bylo náročné i pro mého mlaďase. Vrtěl se, vzdychal a skopával peřinu. Zajímavé bylo, že když měl zavřené oči, tak jsem taky neviděl. Měl jsem schopnost vnímat myšlenkové pochody mého mladého dvojníka i svoje, ale jak byly zavřené oči, neviděl jsem fyzický svět. Fyzický? Jak je vůbec možné, že vidím maminku, která už nežije, Zdeňka Trnku a jeho maminku. Cítím skrzevá svého nosiče bolest. Co jsem? Tady by ani Schrödingerova kočka nebyla nic platná, rozpomněl jsem se na útržky kvantové fyziky. Asi její koťata. Pak mě přepadl strach. Co když je to trvalé, co když budu v tomhle malém klukovi, v tomhle nějakém kdysi já uhnízděn napořád? Budu moci ovlivnit jeho život svými vědomostmi a zkušenostmi?

Ráno se první vzbudil brácha. Když zjistil, že ještě spíme, tiše se vytratil a za chvíli se vrátil se zubní pastou. Pečlivě vymačkal z tuby delší váleček hmoty, tiše se k nám přikradl a jal se mazat nám obličej. Nechal jsem ho, neburcoval jsem nás. Trocha vody to spraví. Zděnda zalezl pod peřinu, co chvíli vykoukl a hrozně se potichu smál.
Když nám obličej mazal, cítil jsem to úplně zřetelně. No to je na budku.
Pak jsme se taky vzbudili. Peřina s vykukujícím Zdeňkem se už nepokrytě natřásala nekontrolovanou radostí.
„Jdeme se umýt,“ nabádal jsem nás a dosáhl jsem účinku jen se zpožděním. První cesta vedla na WC.
Po snídani, kterou nám maminka před odchodem do práce připravila, se ozval zvonek. Venku už čekali kluci, se kterými jsem chodíval do školy na Teplické ulici. Byl tam Luděk Vildner, Ota Kýhos, který dnes už nežije a vůbec, zase ten maglajz. Co je dneska, co je potom a jak jsem se do toho bordelu dostal?
Taky tam byl Pavel Lugner s Jirkou Novákem, ale chyběl Zdeněk Trnka, který měl dnes slíbené tasení na rozbor vět. Byli jsme zvědavi, zda přijde…Pak jsem vyšťáral zašlou vzpomínku, že přijde a že budeme spolupracovat dosti svérázným způsobem. On u tabule, my v lavici.
Můj mladý Jirka šel jako beran. Hučel jsem do něj, ať se rozhlíží. Byl jsem nesmírně zvědav na starý Most, město, které už taky neexistuje. Snad jsem ho přesvědčil. Začal se koukat kolem. Vybavovaly se mně vzpomínky na rodnou ulici, divadlo, lázně, Koněvovku i Teplickou třídu. Ani jsem netušil, jak ty reminiscence budou silné.
Naše třídní Souhradová byla velmi přísná dáma. Častá nevědomost nejméně poloviny žáčků ve třídě ji doháněla až k zuřivosti. Přitom to byla laskavá paní, a když jsme uměli, dokázala i žertovat.
Zdeněk stál u tabule s napsanou větou. Moje druhé já ho donutilo, aby se naučil tajná znamení. Otevřená pusa znamenala příslovečné určení, zavřené oči předmět, a tak podobně.
Třídní Souhradová byla u vytržení. Zlomená hůl nad spolužákem Trnkou se začala zase slepovat. Dostal dvojku a vítězně odkráčel do lavice a stačil ještě pošeptat, že se hrozně držel, aby se nesmál, když viděl moji otevřenou hubu. Alter ego si vzalo papírek a načmáralo jakýsi patvor a pod napsalo: Trnka, uzená srnka.
Souhradová měla oči všude. Lehký záhlavec a přípis na papírek. Podala ho mému já se slovy: „Doma to necháš podepsat!“ Zatvářila se hrozivě přísně. Bylo tam napsáno, aby si rodiče prohlédli, čím se jejich syn zabývá při vyučování.

Večer domů přijel táta. Chvíli se s námi bavil a pak poprosil maminku, aby mu připravila vanu. Díval jsem se na něj s obrovským dojetím. Když nám umřel, zhroutil se mi svět. Tak strašně mi pořád chyběl. Tak strašně bych mu chtěl tolik říct a nestihl to…
Ta druhá noc byla ještě horší než ta první. Ten můj junior, ve kterém jsem sídlil, vykřikoval ze spaní a budil se. Chlácholil jsem ho, ale nezabíral. A zase jsem řešil, jak ten můj stav nestav dopadne. Musím ho dostat zase do toho podzemí!
Druhý den byla neděle a my šli s klukama do kina Repre. Hráli Malého Muka a někteří z nás to už viděli. Jirka Novák zase blbnul. Když hráli týdeník, vběhl před plátno a dirigoval. Uvaděčky se k němu rozběhly, ale on se vytratil. Za chvíli jsme ho slyšeli, jak nahlas zpívá na balkóně. Pak se s ním zase honily v přízemí, aby za moment házel ocucané bonbony dolů na diváky. Přišlo mi k smíchu, jak se z tohoto sígra stane jednou člen podnikového vedení a zastupitel města.
Cestou zpátky jsem se snažil co nejvíc zachytit ze scenérií neexistujícího města, ale kluci řešili odpoledne a neměli čas na koukání kolem. Domluvili se, že půjdeme na oprám u mosteckého koupaliště, kde byla v rákosí ukotvena pramice s nádherným kormidlem. Snažil jsem se cestou na oprám svému Jirkovi nabouchat, aby se klukům pochlubil zeleným světlem v podzemí. Ne a nezabíral.
U oprámu už byli starší kluci, Ivan Soukupů s Pepíkem Kleinů a Standou Hebrem. Sdělovali si jakési sexuální zkušenosti.
„Víš, jak poznáš kurvu?“ Kluci poslouchali pozorně, protože Standa byl už po vyučení a musel to vědět.
„Jak?“ Ota Kýhos chtěl dychtivě poznat pravdu.
„Když ji pošimráš po bradavkách a vona ti dá, tak je to kurva,“ triumfoval Standa a já cítil, jak mému druhému já se line něco nepoznaného ve slabinách.
„Zelené světlo, zelené světlo,“ snažil jsem se vnutit mému Jirkovi, ale zájem o sexuální téma přehlušil mou existenční naději.
Cestou zpátky jsme šli po Chomutovské ulici a ve Vrchlického, které jsme říkali Cidlina, stála moje žena se svou sestrou Olgou a bavily se s otcem. Taky zemřel mladý. Bylo mu čtyřicet a za rok měla přijít jeho konečná. Bylo stresující to vědět a nemoci vůbec nic udělat. Můj nosič se ani nepodíval, na půl huby pozdravil a kráčel nezaujatě dál. Teď mě naštval, chtěl jsem se podívat na svoji ženu, co právě mě někde jinde shání, na pohlednou švagrovou a tchána, kterého jsem nikdy nepoznal.
A nejednou takové to divné podvědomí, že ženu už  neuvidím, nebo až za hodně dlouho. No to je fakt na zbláznění…
Začal jsem v té mojí nemojí hlavě zmatkovat. „Zelené světlo, podzemí, troubo, běž do podzemí.“
„Bolí mě hlava, půjdu domů.“ Moje druhé já bylo úplně nemožné.
Vracel se s námi i Ivan Soukup, jeden z těch starších kluků. „Počkej ještě,“ přikázal. „Říkal jsi něco o zeleném světle v chodbě. Půjdeme tam spolu. Začalo mě to zajímat!“
„Mně se nechce.“
„Ale chce, chce se ti!“ řval jsem v jeho hlavě.
„Nemáme baterku,“ kroutilo se alter ego. „Budeme hovno vidět!“
Ivan sáhl do kapsy a vytáhl vejčitou věcičku. „Máme,“ pronesl vítězně a několikrát zmáčkl tlačítko.
„Znznzn,“ vydávala zvuky baterka a žárovička začala svítit. „Je věčná,“ prohlásil spokojeně. „Tak sypej, u zdi ti udělám kozu!“
Byl jsem napnutý jak kšandy. „Mně se nechce,“ začalo stávkovat moje mládí. Začal jsem mu rejdit v hlavě a směrovat ho dál do chodby.
„Mazej,“ přívětivě přikázal Ivan a bzučel baterkou.  Netrvalo dlouho a byly tu rozvaliny. Zastavili jsme se.
„Tady to bylo?“ ztišil Ivan hlas.
„Tady!“
„Ale není, co?“ Ivan zkoušel usilovnějším bzučením přinutit baterku k silnějšímu svícení.
„Támhle.“ Můj nosič ukazoval prstem do otvoru, odkud začalo pronikat fosforově zelené světlo. Cítil jsem, jak se chvěje a vší silou jsem mu přikazoval, aby neutíkal a zůstal stát. Kupodivu poslechl, i když  Ivan se dal na spěšný ústup.
A pak to zase přišlo. Vytáhlo mě to z hlavy mého média a mezi rozvalinami táhlo pryč.

„Jirko, Jirko…“
Byl to hlas mojí ženy. Byl jsem překvapen, že na mě tak dlouho čekala a proč to nepřiznat, potěšilo mě to.
„Jo, už jdu…“
Vylezl jsem z křoví a žena se začala smát: „Ty jsi blbec, Jirko, ze všeho musíš dělat srandu. Jak sis to stačil nalepit?“
Vběhl jsem k povalené lavičce.
„O čem to mluvíš, ženo moje milovaná?“
„Ty fousy, ty jsi měl v kapse, jo? Vypadáš jak yetti!“
Nechápal jsem. Přistoupila ke mně, chytla vousy a škubla.
„Au!“ zařval jsem bolestí z plna hrdla. Vousy byly pravé, několikaměsíční.

Zrušil jsem mobilem rezervaci a jeli jsme domů. V autě jsem vyprávěl všechny ty fantastické věci. Asi nejvíc ji dojalo moje setkání s ní, sestrou a jejich otcem. Vzpomínka na něj už jí po těch létech značně vybledla a bylo vidět, že mi závidí, že jsem ho mohl vidět naživo.

Další dny jsem kontaktoval odborníky a vyprávěl jim příběh.  Taky jsem se vyfotil, aby viděli, jaký plnovous mně vyrostl během dvaceti minut. Tak dlouho jsem byl podle ženy v jeskyňce. Nevěřil mi fyzik, geolog, psychotronik, psychiatr ba ani farář, kterého povolali. Všichni jsme se pak vydali k onomu tajemnému místu. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Za lavičkou, kde jsem vlezl do jeskyně, byla skála obrostlá mnohaletým mechem.
„Máte aspoň nějaký malý důkaz?“ mámil na mně fyzik. Krčil jsem rameny.
Psychotronik chodil kolem s virgulí, ale ta se ani nepohnula. Farář se křižoval a s despektem odešel na hrad dát si nějaký gábl. Ani geolog nepropadl při pohledu na skálu nadšení.  Několikrát do ní klepl kladívkem, zavrtěl hlavou a dlouze se podíval na psychiatra.
MUDr. Jančík se zatvářil nadmíru vstřícně: „Byl jste napitej, co?“ pravil žoviálně a poplácal mě po rameni. Nebo snad drogy? Novinář s foťákem a kamerou otráveně čekal na moji reakci.
„A stalo se to!“ Ale ani moje zarputilost na ně neplatila.
„Důkazy, pane, důkazy!“
„Nu což, když se stalo, stalo se!“  Doktor Jančík se nepřestával usmívat. „Měl byste o tom něco napsat. Jste přeci spisovatel…“
Když mě žena dostala z blázince, tak jsem to napsal!

     Vyhrál jsem konkurz. Prostoupila mnou hrdost, než jsem se dozvěděl, že můj strýček se zná s ředitelem společnosti, a tak to bylo všechno pro mě jednodušší.

     V den nástupu mě personalista  přivedl do kanceláře. Nevelká místnost se dvěma psacími stoly pod okny a jedním u dveří. Ten byl sekretářky, mladé, nohaté Julie, která vypadala, jako když má problémy s ovládáním motoriky svého těla. Podala mně ruku jako leklou rybu, uchichtla se a řekla: „Julča, asistentka pana ředitele.“

     Podmračený mladík mého věku předstíral zaujetí prací. Neochotně napůl povstal, podal mi ruku a zaskřehotal: „Skřípanec, těší mě,“ a hned si zase sedl.

     No, s tebou bude asi radost dělat, pomyslel jsem si a na půl ucha vyslyšel poslední pokyny personalisty. Konečně personalista dokrákal povinné penzum desatera pro nové pracovníky, které mě přinutil podepsat už v jeho kanceláři. Popřál ještě mnoho úspěchů a šouravý zvuk jeho sešmachťaných botek odezněl na dlouhé chodbě k personalistově doupěti.

     Rozpačitě jsem dosedl a abych něco dělal, otvíral jsem důležitě šuplíky a nahlížel do jejich prázdnoty. Julča také předstírala činnost, ale po očku mě sledovala. Nakonec to nevydržela. „Nedáte si kafe?“

     „Docela jo, já hned pro nějaké skočím!“

     „Ale ne, tady je ho dost. Až dojde, řeknu vám.“ Julča se zvedla a odklátila se do kuchyňky.

     Skřípanec  se svižně zvedl od notebooku, bleskurychle vylovil jakousi tubu, odběhl k židli asistentky a natřel konce nohou hmotou z tuby. Potom si na židli sedl. Několikrát se zavrtěl a pádil zase na svoje místo.

     „Vteřinové lepidlo,“ oznámil mně klidně a zase dělal, jako když pracuje.

     Popravdě řečeno, příliš jsem nechápal, proč lepí židli k dlažbě, ale nepovažoval jsem za slušné se zeptat.

     Julča se vrátila o dost později. Někde na chodbě se zapovídala s kolegyní a probíraly závažné vnitropolitické události, jakými jsou nákupy, používané prostředky na praní, nádobí a tak. Divil jsem se, jak může kávu donést bez vylití při jejím hříběcím pohybu.

     Když si pak sedla u svého stolu a chtěla posunout židli, nešlo to. Chvilku s ní cloumala, divila se a Skřípanec za notebookem prožíval opravdové štěstí.

     „To víš, Julčo, stále ve střehu!“

     Julča s pohoršeným vrtěním hlavy pronesla: „Jste blbec, Roberte!“

     Robert Skřípanec se milostivě zvedl a šel odtrhnout přilepenou židli. Měl smůlu, lepidlo snad bylo z dílny páně Skotovy a nohy židle držely jako helvétská víra.

     „Moment,“ řekl jsem a hřbetem ruky udeřil zezadu do opěradla židle. Opěradlo povolilo, židle však držela dál. Další úder však byl účinný a židle povolila.

     „Furt ve střehu,“ upozornil Skřípanec s vážnou tváří a já bych přísahal na to, že se uvnitř srdečně chechtal.

      Julča se urazila a do konce pracovní doby přestala komunikovat.

     „Pojď,“ řekl Skřípanec, „ukážu ti, co budeš dělat!“ Chvíli jsme konzultovali materiály a pak mě Robert požádal, abych mu podal složku za sebou. Během mojí otočky mně stačil otočit lžičku v kafi a ještě ho vydatně osolit.

     A tak to šlo den za dnem. Občas přiběhl ředitel. Byl vždy hlučný, a tak jsme se stačili srovnat do pracovních pozic. Ředitel přiběhl a vždy pronesl:  „Co jsem to…? Jo! Tak jo!“ A zase se s hlukem odporoučel.

    Co vám mám říkat, domů jsem si nosil papírová kolečka z děrovačky, sešívačkou secvakaný diář,  papír od syrečků  a jiné legrácky. Občas jsem vypil osolenou nebo přeslazenou kávu , v cigaretách vykouřil nehet. 

     Onehdá ráno byl na stole jakýsi papír. Nedůvěřivě jsem ho zvedl ze stolu a vidím, že to je volná letenka a dokonce na moje jméno. Na chvilku jsem podlehl pocitu, že je pravá, když jsem zjistil, že  dole je malým písmem napsáno: Letenka  opravňuje k letu do: (obraťte) Obrátil jsem a tam byla vyvedena velkými písmeny trasa :

DO PRDELE A ZPÁTKY

     Skřípanec chodil obvykle do práce dříve než já, bydlel za rohem. Já jezdil přes půl města. Ten den jsem ale přijel dříve, protože jsem musel natankovat a nějak to tak všechno vyšlo.

     Byli jsme firma s činností i v zahraničí a na dnešek byli hlášeni zástupci německé firmy. Starej, totiž ředitel, byl sice takový poděs, rád pouštěl hrůzu, ale asi to nemyslel doopravdy. Taky měl rád, když si někdo z někoho vystřelil, ale bytostně nesnášel, když si někdo udělal srandu z něho. To pak byl mazec. A kromě toho měl nevšední jméno.  Jmenoval se Jeroným Lovčí a člověk si někdy jako lovená zvěř v práci připadal.

     Skřípanec si to přihasil chvíli po mně a když uviděl letenku, byl trochu zklamaný, že nebyl přítomen jejímu obrácení. Já ale dělal mrtvého brouka a letenky si nevšímal.

     Po chvíli to nevydržel.

     „Co to je?“ otázal se a hlavou ukázal na tiket.

     „Nějaká letenka,“ řekl jsem. „A na moje jméno. Nějaká blbost, co jiného.“

     Skřípanec dělal hloupého a letenku si prohlížel. „Asi blbost, máš pravdu!“

Dal jsem letenku zpátky na stůl a dušička se mi tetelila radostí, když jsem pozoroval, jak Robert marně čeká na moment, kdy letenku otočím. Já  však připravoval jiné věci a letenku odsunul na okraj stolu. Než jsme se oba nadáli, cvakly dveře a dupající ředitel přiběhl k našemu stolu.

     „Co jsem to…?“ Nedořekl a zblejskl na stole letenku. Okamžitě ji sebral a začetl se. Po chvíli začal jásat: „No vidíš, volná letenka! A kam? Kam to je?“

     Skřípanec vytáhl kapesník a začal velmi hlasitě smrkat.

     Ředitel obrátil letenku. Vmžiku s ní praštil o stůl: „Roberte, pojď se mnou do kanceláře!“

     Robert se neochotně zvedl a šoural se za ředitelem. Na chvilku se otočil, udělal rozchechtaný obličej a zmizel za dveřmi ředitelny. Teď přišel čas na moje vrcholné číslo. Rychle jsem vytáhl inkoustovou tužku a její tuhu nožíkem seškrabal na telefonní sluchátko našeho telefonu. Ledva jsem byl hotov, vrátil se Skřípanec.

     „Aby se nepos…,“pronesl dutě a hleděl si notebooku.

     Skřípancovi občas volala na pevnou linku jeho manželka, a tak jsem se těšil, jak dneska zavolá…

     Zástupci německé firmy byli ohlášeni na čtrnáctou hodinu a my ještě vylaďovali podrobnosti. Párkrát přidupal i náš starej se svým co jsem to a čas do schůzky ubíhal. Jako na potvoru nikdo nezavolal na pevnou linku. Ani Skřípancová ne.

     Po obědě, na kterém jsme byli se Skřípancem společně, žádné nové skutečnosti nevyvstaly, ani žádná zlotřilost, protože na obědě jsme byli, jak jsem řekl, společně. Tam se mi také Robert svěřil, že ho ředitel pěkně vydusil.

     Pak se to stalo. Před druhou zase cvakly dveře, dupot a…do ředitelské formulky zazvonil telefon. Skřípanec natáhl ruku, ale starej byl rychlejší. Zvedl telefon a rozzářil se: „Jé, nazdar Janičko, tebe jsem už dlouho neviděl!“

Zkrátka, bylo to tokání asi na čtvrt hodiny. To se ucho pěkně zapotí. Radost smíšená s obavami, tak by se dalo nazvat moje čekání na konec telefonátu.

     Ředitel konečně dovrkal a položil sluchátko do vidlice. S fialovým uchem měl vzezření rváče nejhorší kategorie. Strachy jsem ustrnul a jen jsem ještě zahlédl vyvalené Robertovy oči, když Julča zahlásila, že Herr Schubert s kolegou jsou tady.

     Ředitel Lovčí se rozsvítil, nasadil vznešený výraz a nevědomky se šel pochlubit fialovým boltcem reprezentaci zahraniční firmy. Z ředitelny byl chvíli slyšet oboustranný  jásot ze společného setkání, který postupně slábl, a přes tenkou stěnu byly slyšet nezřetelné věty s varovným tónem.

     Po chvilce klaply dveře a naléhavý hlas německy přesvědčoval ředitele, aby zavolal záchranku, že s tím se nesmí hrát, že by to mohla být forma zhoubného a agresivního nádoru.

     „Můj soused,“ vykládal tragicky saský Němec, „ráno vstal s fialovým uchem a večer byl kaput. S tím si fakt nehrajte!“

     Skřípanec se na mě zadíval. Jedno jeho oko nad tou spouští jásalo a druhé litovalo, že na to nepřišel sám.

    Jednání jsem dokončil s Němci já s Robertem. Bylo to víc než náročné.  Nemohli jsme se na sebe ani podívat, protože jsme jinak vybuchovali smíchy.

V nemocnici zatím onkolog bystře zjistil, že se nejedná o nádor, ale o fialovou tužku a ředitel Lovčí vzbudil mezi zdravotnickým personálem nespoutané veselí, na jehož konci byl můj vyhazov.

     Robert letěl o týden později, když řediteli Lovčímu omylem Julča donesla kávu s projímadlem, která byla původně určená pro ni.

     A tak se společně se Skřípancem scházíme a hledáme na internetu možnosti zaměstnání. Včera se tam objevila nabídka, že jakási obchodní firma se zahraniční činností přijme dva mladé, schopné, ale hlavně ukázněné  inženýry. Jednou z podmínek bylo osobní jednání s ředitelem. Telefonní číslo jsme oba dva ihned poznali.  A tak hledáme dál…

     Zamyšleně jsem odložil časák na stolek vedle šálku kafe. Rád čtu tyhle magazíny, ve kterých se píše o záhadách a zvláště těch, které mají filozofické podtexty. Dočetl jsem článek Hlasy mrtvých a dost mě to zaujalo. Jako v poslední léta, mnohokrát jsem si pokládal otázku se starým Vildou Šejkspírem.

     Být či nebýt, spát nebo zemřít, toť otázka…

     Pohlédl jsem ze svého širokého balkónu dolů do nádherného údolí a chvíli se kochal přírodou, architekturou – od středověkého Střekova po moderní stavby Ústí nad Labem… Dole pod balkónem tlačila mladá maminka kočárek a za ruku táhla vzpouzejícího se řvoucího potomka. Za nimi, na francouzských berlích, poskakoval jakýsi čilý stařík, holčička, co venčila pejska neurčité rasy.

     Vedle uší mi pořád něco bzučelo a nabuzení ptáci řvali ze všech stran. Okolo mě žil obyčejný život, ve své obyčejnosti tak žádostivý, tak omamný!

     Kdysi mně jeden moudrý člověk řekl: „Žij! Kdyby ses měl rozkrájet, tak žij, třeba bez nohou, bez rukou, ale žij! Tenhle život žiješ jen jednou!“

     Popojel jsem svým invalidním vozíkem co nejblíže zábradlí balkónu a dychtivě ten život nasával všemi smysly. Až se mi z té nádhery točila hlava.

     Jako kluk jsem měl hezké dětství, milující rodiče, sourozence, a když jsem chodil do školy, napadlo mě, že budu vojákem nebo hasičem. Měl jsem sil na rozdávání a chtěl jsem pomáhat lidem. Nakonec to byla střední vojenská škola na Moravě. Nový kolektiv, noví kamarádi, nový život. Rychle jsem si zvykl na vojenské prostředí a než se člověk nadál, klepaly na dveře maturity. Nechci se vytahovat, ale zvládl jsem ji bez problémů a těšil se na nové působiště, i když jsem ještě umístěnku nedostal. S kluky na škole jsem se loučil smutně, za ty roky studia jsme se sblížili a byli z nás opravdoví přátelé. Jen mě mrzelo, že jsem nezaložil kapelu, jak jsem měl původně v plánu. Pořád bylo dost času, pak nebylo to, pak zase ono, zkrátka, napsal jsem si zpětně minus…

     Když jsem potom měl čas na přemýšlení, dospěl jsem k překvapivému zjištění, kolik těch minusů a černých puntíků člověk stačí naklást, většinou vlastní pohodlností…

     Umístěnka mě nasměrovala na sever Čech, do Liberce. To je krásné město obklopené horami a lesy, město s krásnou neorenesanční radnicí lákající turisty ze všech koutů Evropy i světa. A abych nezapomněl na Ještěd, dominantu Liberce. Stavba Ještědu přinesla jeho tvůrci, tuším, že to byl architekt Hubáček, velké uznání a ocenění. Jeho hyperboloid je slavný široko daleko a Liberec se jím právem pyšní.

     Liberec ale není jen krásná příroda a významné památky. Teda lidi! Těch krásných holek, co tam třeba běhá! A řekl bych, že jich pořád přibývá!

     Vozík  mi při té slastné reminiscenci popojel až k zábradlí a ťukl rámem do kovové stěny. Trochu mě to probralo, ale za chvíli jsem byl zase v Liberci.

     Mezi kluky v zeleném mně už pomalu končila doba, ke které jsem se vojenským pánům upsal, a já řešil, jestli mám pokračovat u nich dále nebo někde jinde. Nakonec to vyhráli na celé čáře hasiči. Přišel jsem mezi ně obtěžkán zkušenostmi z discipliny, pořádku a s přesvědčením plnit úkoly bezezbytku. Sloužil jsem tenkrát u drah, jmenovaly se přesně Československé státní dráhy, a já se stal součástí jejich požárního útvaru. Jo, dámy a pánové, to nebyla žádná selanka. Co jsem se za tu dobu setkal s nešťastnými lidičkami, kteří přišli o majetek, zdraví a někdy taky bohužel o to nejcennější, o život. No co bych vám povídal, neštěstí nechodí přeci po horách… Taky jsme zasahovali při sebevraždách. Bylo to smutné, vždy jsme  pak s klukama rozebírali, na útvaru nebo u piva, co takového člověka přiměje, aby si sáhl na svůj život. Nemoc, zhrzená láska, krach v zaměstnání nebo podnikání?

     Udělali pěknou hovadinu, rozhodli jsme všichni unisono, to bychom nikdo z nás nikdy neudělal…! 

     U hasičů se mi zadařilo. Plný síly, energie, nápadů. Za dva roky ze mě byl velitel útvaru. A abych své milované práci dal ještě něco navíc, rozhodl jsem se vzdělávat. Moje přihláška putovala do Frýdku-Místku, kde mají hasiči svou školu. Já žil v té době naplno. Žil jsem pro svoje zaměstnání, školu, zahrádku a zdaleka ne poslední místo zaujímala moje pěkná přítelkyně. A to jsem měl čas i na muziku. Konečně jsem hrál v dobré kapele. Vystupovali jsme dvakrát za víkend, v pátek i v sobotu. Nevytahuji se, ale školu jsem zvládl bez mrknutí oka a její konec, maturita, byla jen takovou třešničkou na dortu. Taky jsem měl psa, nádherného ovčáka, se kterým byla radost běhat po cvičáku, koukat do jeho věrných očí a dennodenně se s ním přátelsky kočkovat. Fakticky, kdo nikdy neměl psa, byl v životě o hodně ochuzen.

     Vždycky mě dostal humor. Takového Švejka jsem třeba přečetl několikrát a chechtal se z plna hrdla. Ale taky mně utkvěly v hlavě některé jeho výroky a jeden z nich jsem si pamatoval a pamatuji dodnes.

     Člověk si myslí, že je gigant, a je nic, pánové. Já občas s touto větou parafrázoval, samozřejmě to nic vyměnil za hovno. Bylo to přesnější a lépe to v lepší společnosti vyznělo. Tedy mezi námi kluky. Když někdo, a přiznám se, že i já, nemístně frajeřil.

     Byl jsem tehdá šťastný. Nouze o peníze rozhodně nebyla, nadstandardní bydlení, auťák, krásnou holku a její lásku. Je to hodně, je to málo? Dneska vím, jak pro koho.

     Lámalo se tisíciletí. Silvestr roku 2000. Všude létaly světlice, bouchalo to, městem chodili smějící se lidé a pesimisté strašili kolapsy elektronických sítí.

     Naše kapela měla objednávku na hudební večer v hotelu Imperiál. Silvestrovský večer s hudbou objednali Němci. A tak jsme tam pro ně hráli. Bylo veselo, sálem létaly konfety a moderátor dával do placu vtipy, někdy pěkně košilaté. Těšili jsme se, jak si o půlnoci z plna hrdla s Němci zařveme  a zazpíváme. Všichni jsme nedočkavě čekali na novoroční přípitek. Němci byli hluční a jen potvrzovali, co o nich všichni dávno víme. Ale jinak nezlobili a večer ubíhal mílovými kroky k očekávané půlnoci. Celí zpocení jsme vyhlásili poslední přestávku, do čtyřiadvacáté hodiny zbývala necelá půlhodinka. Každý máme svůj čas narození a svůj čas úmrtí. Co to postihlo mě? Ještě si pamatuji, jak jsem si chtěl něco prokonzultovat s kolegou. Co se událo v následujících vteřinách, už vám z vlastní zkušenosti nepovím. Jen to, že odborně tomu zdravotničtí odborníci říkají CMP. Řada z vás asi ví, o co go, ale já to pro jistotu přeložím do normálního jazyka. Jedná se o mozkovou mrtvici.

     Mozková mrtvice. Byla, je a asi bude. Jeden pacient navíc v té dlouhé řadě postižených. Viděno z té druhé strany ovšem. Pro mě to mělo šokující poznání. Svět, ve kterém jsem fungoval jako zdravý jura, se najednou zhroutil do sebe, něco jako kolaps neutronové hvězdy. Začala mnou prostupovat psychická tma, jestli mně rozumíte. Taková vlezlá, hnusná tma ochrnující všechno, co člověka dělá člověkem. I když vidíte, vlastně nevidíte. Těžko se to vysvětluje, ale věřte, je to mimořádně hnusné. Ještě dnes mně po těch letech naskakuje husí kůže.

     Plačící rodiče za mnou pustili až za dva dny. Já ležel jako lazar a jediné, co jsem zvládl, bylo hýbání hlavou. Nezvládl jsem jinak ani á ani bé. Život se mi snažila nalít do žil zpět moje přítelkyně. Docházela ke mně každý den, povzbuzovala a burcovala mě…no, šlo to pomalu, hrozně hrozně pomalu. Lékaři však byli přede mnou optimističtí a já věřil, že se z toho dostanu. Za dva měsíce jsem mohl jít do domácího léčení s další rehabilitací dvakrát v měsíci přímo ve špitálu. A tak se i stalo. Jenže, jenže kulo. Rehabilitace a zase rehabilitace, moje úporná snaha a výsledek žádný. Stav se nelepšil a já začal duševně chátrat. Takové ty stavy beznaděje a zoufalství. Už nikdy nepůjdu normálně mezi kluky, nepojedu s nimi na výjezd, na cvičení, už nikdy si na závěr cvičení s nimi nezahraju na kytaru a nezazpívám, už nikdy neobejmu svou přítelkyni…, to bych vám tady mohl vyjmenovávat. Prostě už nic. Má cenu žít takový „život“?

     Deprese jsou svinská věc. Usadí se v člověku a začnou hryzat. Máte čas přemýšlet a napadají vás samé horší a nejhorší věci. Ztrácíte vůli žít. Deprese vás rozleptávají. Pak mě poprvé napadlo, že se zasebesrandím. Tak jsem dříve říkal sebevraždám. Napadlo to právě mě, který jsem si myslel, že mě to nemůže napadnout ani ve snu.

     8. listopadu 2001 mě dopravili do Prahy, kde jsem rozvázal pracovní poměr. Rozloučili se se mnou – v restauraci. Bylo to takové přehnaně veselé, až byla ze všech stran cítit hnusná pieta. Připadal jsem si jak na poslední večeři Vlastíkově pod kremační pecí. To ty blbý deprese. Pak mě šoupli do lázní. Jánských, odkud jsem se vrátil den před Štědrým dnem. Bylo to takové odnikud nikam. Žil jsem svůj zkurvenej živočichopis bez nálady, bez emocí, bez budoucnosti. Pomalu jsem sáhl po chlastu a začal pít. Utápěl jsem svoje nicoty v alkoholu, až jsem v něm spolehlivě doplaval na psychiatrii. Obklopil jsem se svým fňukáním, až jsem se stal nesnesitelným nejen sobě, ale i svému okolí. Nejhorší bylo, že se rozbil náš vztah s přítelkyní. Ta už rezignovala na moje stavy a chtěla se od všeho oprostit. Byla to pro mě další rána, když mně naznačila, že můj další pobyt u ní není dost dobře akceptovatelný a abych se odstěhoval. Ty brďo, ale kam? Kam? To jí bylo vcelku jedno, už to přestala řešit. Ale co já? Mně to nebylo jedno, tím spíše, že nebylo kam.

    Pomohli rodiče.Vzali svého synka k sobě. Oddechl jsem si, ale jen do chvíle, pro mě nepříjemného zjištění napohled obyčejné věci. Naši bydlí ve druhém patře v domě bez výtahu. Což o to, nějak mě nahoru dostrkali, ale pak se to rozjelo jak na kolotoči. Přihlášení k trvalému pobytu, „bum“, razítko. Návštěva u neurologa, „bum“, razítko, návštěva u praktického lékaře, „bum“, razítko, aaaaaaaa……… A to vždycky do druhého patra a dolů a nahoru. A pak mně poprvé trochu prosvitla ta hnusná tma. Řemeslníci upravili zábradlí kolem schodů a hned to šlo lépe nahoru i dolů. Blbost, že jo? Obyčejný klandr. Ale pro mě hotový zázrak, věc, které bych si před velkým třeskem ani možná nevšiml. Mě to však najednou nabudilo. Vida, stačí málo a přidat k tomu vůli, jen se neposrat!

     Začal jsem jezdit po výletech, po dovolených. Začal jsem číst noviny, časopisy, knížky, začal jsem znovu objevovat svět jako velké mimino. A když jsem si koupil notebook a asi měsíc na to i internetovou kartu, začal jsem vidět i na další věci, na kamarády, kolegy z kapely, na Liberec a známé v něm. Tenkrát se tomu říkalo vysokorychlostní internet, 5, 47 kbt / sec a jeho hlavním znakem byla zoufalá pomalost. Ale pozor, měl jsem internet! Spojení se světem, opět krok k návratu mezi lidi.

     Zase se kvalita posunula o něco výš, ale jak dál, chlapče, říkal jsem si. Máš tu sice rodiče, ale jsou staří. Jsou sice fit, ale dokdy? Přece to takhle nebude pořád. S tím musíš něco udělat. A tak jsem začal surfovat po netu, sondovat možnosti, přeptávat se známých, až jsem se rozhodl, že pošlu žádost do domova důchodců. A tak jsem i udělal, ovlivněn skutečností, že na domov se čeká dlouho. Na žádost jsem se snažil dále nemyslet. A ejhle, najednou telefonát z magistrátu; příjemný a mladý hlas mi sděloval, že od 1.3.2005 mám nastoupit pobyt v domově pro seniory na Ústecku. To se ví, že jsme tam hned jeli a podrobili ředitele křížovému výslechu. Odjížděl jsem velmi spokojen a k uvedenému datu jsem se do volné garsonky nastěhoval.

     Jsem v bytě sám, to mně vyhovuje nejvíc. Ale zase ta nemohoucnost, už to není beznaděj, tu teď vystřídala nuda. Taky pěkně blbá paní. A tak jsem začal zase zkoušet. Potřeboval jsem pracovat, být ještě užitečný. Co se ale někomu může zdát obyčejné, to pro postižené může být nebetyčný problém. Proto se mě také nepříjemně dotýkala restrikční politika Nečasova ministerstva se snahou snížit peníze chráněným dílnám, aby prý nedocházelo k podvodům… Na co pak je ale kontrola? Hoši na ministerstvu, pěkně v teplíčku, to se to, panečku, může šetřit, když ti postižení se nemůžou účinně bránit. No, to je ale jiná kapitola.

     Nakonec se vše v dobré obrátilo a já sehnal práci. Jsem obchodním zástupcem jedné cestovní kanceláře a konečně dělám. A práci, která je moc zajímavá a nutí mě stále přemýšlet. A tak mám práci, chodím cvičit, pracuji ve stravovací komisi. No a co, řekl by snad někdo, kdo má dvě funkční nohy a ruce a kdo může normálně chodit a ne se držet vozíku. Pšá krev…ale nebudu zase brečet, teď už to má  jiný náboj. Můj bývalý kapelník oslaví zanedlouho šedesátiny, tak si musím zorganizovat, jak tam za ním na ty jeho oslavy dorazím. Mám internet, a tak si vybírám, jak pojedu, jak ubytování, VIP místa, dárky, léky, prostě všechno, co s tím souvisí. Cítím, že žiji pro dny, co přijdou zítra, pozítří, za měsíc, za rok.

     Co je to smrt? Ten, kdo se jí nepřiblížil na milimetr blízko, ten vůbec neví. Sledoval jsem v televizi vyprávění lidí, kteří prý procházeli tunelem s obrovskou září na konci. Že by snad nebe? A pak s nimi někdo zatřese, zaklepe: „Probuďte se, nesmíte umírat, teď ještě ne!“ A budík se znovu rozeběhne svým pravidelným rytmem sinusoidy. No vidíte a  já to nezažil. A doufám, že dlouho ještě nezažiju. Až až až…jestli se dožiji dalšího rána a bude mě blažit, že mě méně bolí noha, která je po mrtvici kokosová, nebo přemýšlet, zda se mám vysprchovat před snídaní nebo po snídani. Taková kravina, co?!  Ale ne tady. Úklid, výměna ložního prádla, holič, cvičení, chůze a další náležitosti. To je taky život. Děsím se, až to nebudu moci dělat a pomažu do třetího patra. Tak to bude můj opravdový konec. Nechci o tom ani přemýšlet.

     Východní náboženství věří v reinkarnaci. Tak to já bych chtěl být blechou. Umět skočit dvě stě padesátinásobek své výšky a žít někdy v baroku, kde blechy měly svůj boom. A čím bych být nechtěl? Člověkem! Válčit nebo si přivodit trvalou invaliditu. Tak to tedy pěkně děkuji, to opravdu nechci!

     No vidíte, moje vyprávění jsem nazval, že tma už zase svítí. Už mně trochu rozumíte? Já, i když jsem postižený, to mám  v kebuli setsakra dobře srovnané!

     Pozdně odpolední paprsky končícího léta marně bojovaly se špinavými okny staré tělocvičny. Nový bezbarvý lak na parketách nijak nepozvedl slávu sálu, kde se utkávali mistři kožených rukavic, kde se míhala vzduchem vypracovaná těla cvičenců a kde také taneční páry prováděly svoje podivuhodné kreace na vlnách zábavy a veselí.

     Zezdola pronikal monotónní hluk stejně staré hospody, která postupně  klesala z uznávané restaurace na nejnižší špeluňku navštěvovanou všelijakými existencemi. Tak jak se přesouval život z této lokality do vzdáleného centra, ustával denní ruch a ožíval až se soumrakem, kterého se báli i místní strážníci, neboť v tomto čase nastávala příhodná chvíle pro páchání nejrůznějších lumpáren.

     Neznalí zabloudivší pivaři, kteří chtěli ochutnat zdejší pivo, bývali zhusta okradeni a někteří i zbiti, když se snažili protestovat. Hospoda měla i příznačný název, jmenovala se Na Onom světě a v análech tohoto lokálu byly zaznamenány dva případy, kdy dva štamgasti na onen svět opravdu doputovali.

     Ze zaprášené čtvrtě postupně mizely obchůdky a zůstávala jen jedna větší pultová večerka, jejíž majitel si nechal navařit důlní kolejnice do oken místo mříží. Přední i zadní vchod byl opevněn a hlídán kamerovým systémem napojeným na strážnickou stanici, která byla vzdálená asi pět minut chůze. Ani to neodrazovalo romské i bílé gangy, jejichž členové s vynalézavostí sobě vlastní navštěvovali obchod probouráním zdi nebo vytrháním tašek a stropu. Majitel vedl spory s pojišťovnami, které se zdráhaly dále sponzorovat jeho rizikové podnikání. Odejít však nechtěl, neboť v nových místech by se těžko se svým krámkem chytal, a pak – vždy po výplatě sociálních dávek –  měl krámek narvaný a zboží mu rychle putovalo z regálů

k zákazníkům. Že vedl alkohol a kuřivo je snad zbytečná připomínka…

     Po hlavní silnici občas přefrčela dodávka o hodně překračující povolenou rychlost. Rychle vyložit, naložit a pryč. Ukradená kola, vybílené auto nebo rovnou ukradené celé, to nestálo za nějaký pochybný odpočinek.

     „Pánové, jsme tu všichni?“ Trenér Honza se svazkem klíčů se rozhlédl po skupině urostlých chlapců.

     „Kasius tu není!“

     „Krucinál, to se snad nikdy nedáme do kupy? To musí furt někdo chybět? Teď zas Kasius musí mít nějaký extrabuřty,“ mínil s nepochopením trenér.  „Vždyť byl dole. Ví někdo, kde je? Dyk má přiject ten Dráček a zas nebudem všichni…“

     „Kecal tam s ňákym morgošem. Měl by bejt hned tady.“

     Trenér zavrtěl hlavou a odemkl dveře tělocvičny. „Kluci, rychle převlíct a ty,“ obrátil se na hromotluka, „ty, Mates, skoč dolů a přiveď ho. A kdyby měl nějaký problémy, tak mu helfni, ale nejanči, na tréninku ti to vynahradím!“

     Těžká váha Mates otráveně vrazil velkou sportovní tašku trenérovi do ruky. „Tak mi ji hoď na lavici, hned se vrátím.“ Otočil se, ale nespěchal. Byl si vědom své důležitosti potenciálního reprezentanta, a tak si ji vychutnával i v plnění těch nejobyčejnějších úkolů.

     To víš, že jo, pomyslel si, když za sebou uslyšel trenérův hlas, aby přidal. „Nejsem žádnej poskok,“ prohlásil polohlasem tvrdě a důstojně sešel široké, točité schodiště.

     Kasius měl legrační jméno. Wolfgang Huschmuchmleinmaier. Jmenoval se už tak jeho pradědeček, sudetský Němec, jehož kořeny sahaly někam až do dob posledních Přemyslovců. U Stalingradu přeběhl poručík Wolfgang k Rudé armádě a byl prohlášen za nezvěstného. Otec a syn Huschmuchmleinmaierovi se setkali divnou hříčkou osudu ke konci války, když otec v uniformě Rudé armády osvobozoval koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg a potkal se se synem, který byl mezi vězni. Protože byli odbojáři a navíc ženatí s Češkami, zůstali a dál se rodili v Československu další Wolfgangové a ten poslední byl Němcem jen jeho legračním jménem. Ostatně, německy už ani neuměl. Za komické jméno si ale užil dost. Už ve škole se mu děti posmívaly a v pubertě ho dívky se smíchem odmítaly.

    „Ty hušmulumuši,“ oslovovala ho s despektem černooká Šárka a odmítala jakékoliv sblížení. V tanečních se zdálo, že se zablýskalo na lepší časy. V tmavých šatech s motýlem padl do oka krásné zrzce. Když ale zjistila, že je taneční nemehlo, mluví spisovně a má ještě tak debilní jméno, bylo po lásce. Nakonec na něho zbyla dívka, pro kterou nikdo nechodil. Nebyla nijak pohledná a tanec jí taky nic neříkal. S Wolfgangem to byla prostě dvojka a účastníci tanečních měli povyražení.

     V učňáku se kluci dohodli, že bude sranda, a docela vážně přemluvili Wolfiho, aby s nimi šel na trénink boxerů. Věděli, že je to takový skládací metr, pro kterého byl provedený kotrmelec vrcholným artistickým číslem. Zlomyslná parta zámečnických učňů, kterým nebylo nic svaté. Kluci už dvakrát na tréninku byli, ale zatím se dostali jen ke stínovému boxu, švihadlům a aparátům, jak říkali boxeři pytlům, na kterých pilovali svoje údery. Cítili se hrozně důležití a na internátním pokoji se mezi sebou mlátili a litovali, že Wolfgang bydlí v místě a nepotřebuje ubytování v internátu. To by mu naložili…

     Hned na prvním tréninku osvěžil nudnou dřinu svým vystoupením na aparátech. Hruška mu lítala dokola, nemohl se strefit a pak ho i praštila mezi oči. Kluci se chechtali a Žabák, který měl stejnou váhu jako Wolfgang, mu za všeobecného řehotu navrhl, aby to zkusil dát dohromady s mistrem Beanem. Trenér Honza je klidnil a pak navrhl, aby si to noví kluci zkusili mezi sebou. Pro ostatní pak nastalo představení. Wolfgang schytával rány od kluků z učňáku. Neumělé, ale i tak někdy pěkně sedly. Wolfgang občas upadl, ale zvedl se, otřepal a boxoval dál. Žabák z něj měl velkou legraci. Smál se, až mu oči slzely. Když pak Honza stopnul čas, Žabák prohlásil: „Z tebe by měl hrůzu i Cassius Clay!“ A přezdívka Kasius byla na světě.

     Jak šel čas, Kasiovi spolužáci z učňáku se z tréninků vytratili, ale on zůstal. Box ho úplně uchvátil. Věnoval mu každou volnou chvilku, běhal, stínoval a zase běhal. Na trénincích makal do úplného vyčerpání. Trenér Honza rozhodl, že ho postaví na přeborech ve welteru. Kasius málem dostal po této zprávě horečku. Snažil se připravit a vyžádal si sparing s Žabákem, také welterem. Žabákovi řekl: „Míro, nešetři mě, musím zjistit, jak jsem na tom doopravdy.“ Žabák ještě zahlédl koutkem oka trenéra, který ho posunkem nabádal, aby nebláznil.

     Kluci si navlékli na bandáže rukavice, vzali do úst chrániče a trenér spustil čas. Ostatní borci přestali trénovat a těšili se na estrádu. Kasius se zabalil a začal levými direkty píchat do soupeřova krytu. Zkušený Žabák, finalista republiky, lehce odrážel jeho útok, ale na chvilku ztratil pozornost, neboť Kasius pro něj nebyl tím pravým soupeřem.

     Buch. Kasiův tvrdý hák trefil nepozorného Žabáka. Žabákovi začaly ve stoje sklovatět oči.

     „Stop, stop!“ zařval Honza a vběhl mezi ně. „Co to děláš, ty trubko?“ osopil se na Žabáka. „Takhle tedy ne! Takovej frajer nejsi, tak si to hlídej!“ Žabák kývl a zvedl smířlivě ruku. Během několika okamžiků ležel Kasius na zemi. Rychle se zvedl, potřásl hlavou a vyrazil na Žabáka. Za chvíli ležel znova. Tentokrát mu trvalo ale o něco déle, než se zvedl. Protřepal hlavu a chtěl vyrazit na Žabáka. Zastavil ho trenér. „Hele, konec! Musíš na přebory získávat zkušenosti.“

     Kluci si začali stahovat rukavice. „Příště ti utrhnu palici,“ slíbil Žabák. „Jestli mně budeš dávat capáky vázáním,“ dodal ještě a kopl do spadnuté rukavice.

     Honza pomohl sundat Kasiovi jednu rukavici a poplácal ho po zádech.                  „Máš statečný srdíčko, Kasius, jestli na sobě budeš pořádně makat, tak z tebe bude jednou špičkovej boxer. Ale musíš makat!“

      „Borci, musíte boxovat čistě! Nefaulovat! Za nečistou hru napomínám a po třetím napomenutí vyhazuji. Podejte si ruce!“ Kasius ťuknul svými rukavicemi o rukavice soupeře, který se na něj po celou dobu nepodíval a jen hleděl do země. Sudí je odstrčil a kluci pospíchali do rohu ringu, kde na ně čekali jejich trenéři. Kasius se snažil nemyslet na hurónský řev, když při představování četli jeho jméno. „Hušpuchprdel!“ pořvával jakýsi uhrovitý pubescent a strhl povyk celého hlediště…

     „Kasius, hele, je to taky nováček. Tak se neper a drž ho direktama. Nechoď do výměny…, jak jsem tě to učil – raz dva tři a pryč, raz dva tři a pryč –  a až ho načneš, tak dva křížový, dva zvedáky a dva boční…., rychle celou sérii a povol a…“

     Trenérův hlas zanikl v gongu. Hlasatel oznámil čas, kolo první.

     Kasius rychle pospíchal na střed ringu, aby zaujal co nejvýhodnější postavení. Jak poradil trenér a jak měl naučeno, snažil se přímými údery zasahovat obličej. Soupeř se snažil o totéž a jejich oboustrannou trémou postiženou šavlovačku pažemi doprovázely posměšné výroky publika.

     Gong zahnal oba boxery do svých rohů na kulaté stoličky.

     „Dobrý, dobrý!“ Trenér mu točil ručník okolo obličeje a pak vypláchl skusku v kýblu s vodou. Otřel mu čelo a promačkával spodní část stehen.        „Buď víc aktivní, předcházej ho. Vyrážej z krytu, on nosí ruce nízko, počkej si na něj a zaútoč!“

     „Box!“ zvolal rozhodčí a Kasiův soupeř vyrazil jak mlátička. Kasius začal oplácet.

     „Stop!“ Rozhodčí vstoupil mezi boxery. „Borci, netlučte pod pás a za uši nebo vás oba vyhodím!“

     „Dejte jim bejsbolový pálky, ať je ňáký maso!“ ječel nějaký komik v hledišti.

     „Box!“

     Kasiův soupeř opět vystartoval. Kasius tentokrát nezůstal na místě, ale povolil a parádním dakingem si uvolnil pozici pro přesný úder. Vylétl automaticky a byl i pěkně tvrdý. Kasiův protivník zavrávoral. Kasius přidal sérii šesti úderů, které dřel na každém tréninku.

     „Stop, stop!“ řval rozhodčí, odtrhl Kasia, který byl překvapen, co se děje. Jeho soupeř byl, jak říkají boxeři, nahulený a to pořádně. „Do neutrálního rohu, makej do neutrálního rohu.“ Vzpamatoval se a rychle běžel do rohu. Rozhodčí mezitím počítal… „Pět, šest, sedm, osm…, box!“

     Kasius vycítil, že jeho soupeř se bojí. Tvrdými direkty ho zahnal do kouta a nemilosrdně zasahoval.

     „Stop!“

     Kasius svěsil ruce a rozhlédl se. Rozhodčí zvedl z podlahy ringu ručník a odvádí Kasiova soupeře do jeho rohu. Obecenstvo řvalo: „Kasius, Kasius,“ a Wolfgang byl šťastný. Vychutnával si zvednutí ruky i soupeřovo blahopřání i potlesk diváků i spouště a záblesky fotoaparátů.

     „A nevykej mi furt,“ rozkázal mu trenér Honza při lehké večeři z bílého masa. „Furt mi vykáš a mluvíš spisovně jak nějakej študent,“ vyčetl mu Honza, ale neměl mu to za zlé.

     „Zejtra bude fičák. Budeš bouchat s Lavrovem. To je ten kousek, co loni na republice položil ve druhém kole Žabáka dvakrát na prdel. Tak si musíš dát bacha…“

     Kasius přikyvoval. Bylo mu blaze. Týdny dřiny se zúročily ve sladké vítězství, byť orámované nateklým rtem a „cucfleky“  na levém ramenu.

     Ráno si při nástupu všiml, že Lavrovovi blýsklo v očích něco jako respekt. Potěšilo ho to. Ani moc nevnímal, jak ho trenér nabádá, aby byl moc a moc opatrný a v prvním kole sondoval a jen tak oťukával Lavrova, který byl známý zničujícími údery.

     „Kasius, Kasius,“ hnalo ho dopředu publikum, ve kterém byl nejvíc slyšet ječivý hlas uhrovitého pubescenta, který mu včera nadával…

     Lavrov se zastavil a ze svého rozkročení lehce zaťukal pravým direktem. Lavrov boxoval v pravém, opačném gardu. Kasius vystřelil několik direktů a ustoupil do strany. Lavrov všechny jeho pokusy chytal do rukavic a pomalu postupoval dopředu. Kasius si uvědomoval, že ho soupeř tlačí do rohu a hned si vzpomněl, jak mu večer Žabák, boxující teď už v mužích, kladl na srdce, aby se nenechal zahnat do rohu. Na setinu vteřiny zazmatkoval, ale pak se zády odrazil od provazů, povolil a odrazil se znovu. Lavrov na chvíli nestačil reagovat a Kasius dal do úderu vší sílu. Rána sedla přímo na špičku brady Lavrova, který na moment zůstal stát a pak padl. Sál ztichl a Kasius nedůvěřivě zíral, co provedl.

     „Do rohu, do rohu!“ řval na něj Honza ze svého stanoviště, až mu došlo, že musí vběhnout do neutrálního rohu, jinak rozhodčí nezačne počítat. Pak jen sledoval, jak se Lavrov marně snaží zvednout a jak rozhodčí končí zápas v prvním kole k.o.

     Jeho prestiž vylétla do oblak. Najednou byl středem zájmu a přišel se na něj podívat i asistent trenéra reprezentačního mužstva. Jejich mančaft byl vůbec hodně úspěšný. Z deseti kluků, co jeli na přebory, se jich nakonec šest vrátilo s medailemi, Kasius s Matesem přivezli zlaté. Pak už Kasiova boxerská kariéra šla strmě nahoru a ze čtyřiceti zápasů jen třikrát prohrál. Začal se angažovat i občansky. Zapojil se do aktivit pro práci s Romy a podal si přihlášku na střední školu, obor sociálně právní. A dnes měl přijet reprezentační trenér Dráček se dvěma sparingpartnery a vyzkoušet jeho a Matesa, aby je mohl zařadit do širšího reprezentačního kádru.

     Mates vyšel z budovy a rozhlédl se. Na kraji vozovky uviděl Kasia, jak vzrušeně diskutuje se starším Romem. Z pravé strany přijížděla audina se stříbrnou metalízou.

     „Jedeš jak formuli jedna, blbče,“ řekl polohlasem.

     V tom si všimnul, jak do vozovky vběhlo malé romské dítě a zastavilo se. Zaujatě hledělo na dva diskutéry. Auto se řítilo a na moment Mates zahlédl za volantem vyděšeného reprezentačního trenéra Dráčka. Skok…Kasius se vrhnul do silnice a postrčil malého Roma mimo auto. Mates uviděl, jak auťák nabral Kasia, který vyletěl ze silnice a začal hrozně krvácet. Auto změnilo směr a za prudkého brzdění srazilo ještě Roma, který předtím diskutoval s Kasiem.

     Velkou ránu uslyšeli i kluci nahoře v sále a se zděšením rychle seběhli dolů. Už nechyběl nikdo. Mužstvo bylo konečně pohromadě i s reprezentačním trenérem….