„Ty tomu nevěříš?“
„Ne!“ Nemohl být stručnější. Seděl u počítače a pokládal na stolek hrnek s právě vypitou kávou.
„Ale…“
„Ne! Prosím tě, vzpamatuj se! Jsi lékařka a se smrtí kolega. Srdce, mozek, konec. Víš to přeci líp, než já.“
„No jo, technik, stroje, matematika, materialismus. A duchovno neexistuje, viď?“
„Hele, Marto, tohle je počítač, tohle je stůl, židle…vidíš, můžeš si i sáhnout!“
Karel, vrtě hlavou se zvedl, sebral hrnek a odcházel s použitým nádobím do dřezu. Cestou kolem Marty sedící v křesle zahlédl papír s drobným úhledným písmem.
„Na to, že jsi doktorka, píšeš docela krasopisně. Co to tvoříš?“
„ Víš jak se mi několikrát zdálo, že jsem Lori Šomková?“
„ Myslíš tu milenku Karla Hynka Máchy? Ne, tak tu neznám!“
Marta povzdechla. „Karle, to nemá cenu, říkat ti něco jako je automatické psaní, to je taky sypání perel, viď! Stainton Moses, Stoweová, Emmerichová, nebo třeba Alice Baileyová, či lord Tennyson…co? “
„Automatické psaní? No o automatech toho vím hodně, ale o automatickém psaní? A jak jsi to říkala? Lord Penison?“
Zamračila se a vyplázla jazyk.
Karel se uvelebil v křesle a natáhl ruku pro popsaný Martin papír. Marta chvíli na Karla pohlížela a váhala.
„Tak se nestyď, vrátím v pořádku.“
„Ale, Karle, slib mi, že to zase nebudeš zlehčovat!“
Pokýval souhlasně hlavou a s pobavením v tváři začal pročítat úhledný rukopis nahlas.
„Strašně mě mrzí, že Ignát (kdyby věděl, že mu neříkám Hynek, zuřil by), se nesnáší s mojí matkou. Slíbila jsem jí, že s ním promluvím, ale moc si od toho neslibuji. Je to pruďas…je vůbec takový zvláštní. Když zuří, mám strach, aby mě nezabil, jindy je zase něžný, vtělení anděla. A jak je vášnivý, pořád by mě chtěl jen picat. Máma s otcem už nás několikrát vyrušili. Bylo to na poslední chvíli. Mám strach, aby se otec něco nedozvěděl. Vyhnal by mě.
25. září. Večer Ignát přiběhl celý rozčilený a vzteky kopal do židle. Říkal, že byli u Pospíšilů s Františkem Palackým. Ignát se čertí, že nechápou jeho básně stran jakýchsi ideí, ale, že hledají filozofii jako Němci, že národní písně jest cosi jiného. Řekl, že se aspoň trochu uklidnil při próbě na divadle k Divotvornému klobouku a pak na Petříně.
Začal mně pak nadzvedávat sukně a chtěl po mně. Vyrušili nás ale otec s matkou, kteří přišli z kafe. Ignát pozdravil na půl huby šel domů. Patřila jsem naň přes okno a musela jsem se smát. Šel domů pozadu.
Dneska ráno, 4. října, jsme šli Truhlářskou ulicí na Dobytčí trh a viděli císaře France Karla. Odtud do Libně, kde jsme opět viděli císaře. Nad Libní stříleli. Měla jsem dobrou náladu a Ignát nikoliv. Zlobil se a chtěl se hádat. Doma….
Zítra v devět pro mě můj básník přijde. Musím to schovat, slyším na schodech kroky. Asi otec s matkou.
6. října 1835. Dnes bude trachtace. Císař pán s cárem a jejich paními budou v Invalidenhausu. Bude tam i vojsko. Musím rychle skončit. Kdyby mně zápisky našel, propadla bych se studem a možná by mě i za to nechal…
To si musím zapsat. Přidali se k nám Strobach a Píšek. Bylo to nádherné, střílelo se a mezi tím projížděl v uniformě husarů cár a akorát proti nám se zastavil. Měla jsem pocit, že merčí přímo na mě a Ignát mě říkal, že Štulc složí na něj jakousi ódu. Zrovna ten Štulc, co ho pomlouval kvůli Polákům…to má tak někdo žaludek jak kachna. Ignát mi ukazoval vznešené panstvo. Vévodu Cumberlanda, carské děti, prušské, arcivévodu Jana a další, kteréž už nepamatuji.
Když jsme přišli domů, skončilo to obvykle. Ignát mě (říká pical ) u kamen, na kanapé, vstoje zezadu až jsem měla dost a bolelo to, ale chtěl pořád.
S Ignátem nic není, celé dny chodí nazlobený, nadává i mně. Psal Cikány a Sabina mu řekl, že to není špatné, ale že má přepsat nějaké odstavce. Řekl to i pan Tyl a tomu Ignát hodně věří. Já to četla a moc se mi to líbilo. Nevím, proč by to měl přepisovat. Taky píše nějakou dlouhou báseň. Když o ní mluví, planou mu oči, jako kdyby měl horkost. To nesmím ani špitnout, protože by jinak byl moc zlostný a řval by na mě. Já se ho snažím chválit, mám ho ráda, všechno mu dovolím, ale měl by být hodnější na moji matku. S otcem hraje karty a ten přehlíží, Ignátovo chování. Už mluvím a píši česky…minule křičel : Ich bin kein Ignát, ich bin Hynek…rozumíš, verstehst du? H y n e k !!! Karel Hynek Mácha.
Dnes byl pozván na oběd. Matka z toho otcova pozvání arciť radost neměla a já jsem…“
Karel se tázavě zadíval na Martu. „Dál to není?“
„Není. Už dřív, víš v tom snu, když jsem byla Lori, spálila moje zápisky služka. Omylem, protože jsem při zapisování byla vyrušena otcem a hodila zápisník do dřeva na topení. Služka pak se zápisky přiložila. Údajně končily tak, jak jsem teď automatickým psaním dopsala.
Chvíli na ni zamyšleně pohlížel. Zavrtěl hlavou. „Tak nevím, s kým to vlastně žiju….? Rozesmál se. Chvíli na něj hleděla a v očích kmitaly otázky. „Jen si nemysli, automatické psaní se vědecky zkoumá. Kdyby to byla hloupost, nikdo by to neřešil!“
„Ne? Víš, co se řeší za kraviny v tomto slzavém údolí? Ale stejně, kdyby to byla pravda, co jsi napsala, pak se mi tak nějak stírá duše romantika. Ten kluk byl prachobyčejný chlípník a neurvalec.
A tyranizoval tu svou holku!“
Marta se na okamžik zamyslela. „Myslím, že to ve své době musel mít hodně těžké. K jeho tvorbě měli výhrady. Nepsal vždycky tak, jak se žádalo. Ale kdyby napsal jen jediný Máj a nic jiného, tak celý ten jeho krátký život byl pro lidi větším přínosem, než životy jiných, dlouhověkých trpasličích pisálků.
Byl doopravdy přímo zjevením! Přišel snad z jiného světa, jen tak, na krátkou návštěvu!“
Karel nadzvedl obočí a chtěl něco říct. Marta ho předešla.
„Víš, kdybych zkusila nějaké sezení k reinkarnaci, třeba, že jsem fakt byla v minulém životě Lori Šomková, tak bych se mohla dozvědět něco víc, co myslíš?“
Karel se naježil! „Zkus si, co chceš, já stejně na takové blbosti nevěřím. Asi zajdu za tím vaším novým ředitelem nemocnice a poprosím ho, aby ti přidal služby!“
Marta nevěřícně zírala a bylo jí to líto. Karel byl v ráži a vůbec se nežinýroval.
„Já za tím direktorem fakticky zajdu. Anebo mu zavolám. Jak se vůbec ten váš nový šéf jmenuje?“
„MUDr. Hynek Mácha,“ špitla.
