NAHÁ ZELINÁŘKA

Ještě mně nezaschnul inkoust na diplomu z vysoké školy, když jsem vystoupil z autobusu v Topolné, a velký kufr dovláčel z autobusového nádraží na náměstí. Ocitl jsem se v ospalém maloměstě, které jsem tipoval na dvacet pětadvacet tisíc obyvatel a jak se později ukázalo, bylo jich dvacet tři. Tedy tisíc.

Cestou do Topolné jsem v poloprázdném autobusu hleděl z okna, ale nevnímal krajinu, která se míhala za oknem a začínala nabírat dynamiku kopců Českého středohoří. Tisíckrát jsem si představoval, jak vstoupím do firmy před „svých“ patnáct žen ve věku od maturity po důchod, kterým budu dělat šéfa. Shovívavě jsem se usmíval slovům nadřízeného v krajském městě na ústředí firmy, jenž mě při přijímání zároveň varoval, abych si se žádnou z nich nic nezačínal.

Připletl jsem se svým nástupem do důležitější akce a tak jsem si musel pomoci sám. Nikdo mě nedoprovodil, ani nepředstavil. Autobus navíc jel tak, že jsem do Topolné dorazil až po zahájení pracovní doby, ale hned po šichtě jsem se mohl nastěhovat do garsoniéry, od které jsem měl klíče v kapse, které mně předal ředitel na kraji, takže další dojíždění do práce nebylo na pořadu dne. Auto jsem tenkrát neměl, takže bylo nutno použít služeb ČSAD a v průběhu jejich čerpání jsem se těšil na garsoniéru (kdybych tušil, že tam není ani postel, ani skříň, jen kuchyňská linka, tak jsem tak žhavý nebyl) a na „moje“ ženy, se kterými, jak jsem byl pevně přesvědčen, budu zakrátko na nejvyšším stupni žebříčku úspěšnosti všech poboček v kraji.

Maminka mě nabádala, abych hned první den ukázal, že se nebojím práce, protože, jak ona sama skálopevně věřila, úspěšný první den v práci znamená úspěch napořád. Dostala samozřejmě můj slibl, ale byl jsem trochu nervózní, že svoje vystoupení korunovala ( jako obyčejně ) vodopádem slz, jako kdybych nejel do práce a nového bydliště sedmdesát kilometrů, ale nejmíň sedm set.

Maminka i její slzy zůstaly v bezpečné vzdálenosti a já jsem položil obří vulkanfíbrový kufr na dlažbu chodníku a rozhlédl se po náměstí. Nebylo tu nic zvláštního. Omšelé budovy i omítnuté budovy, neurčitých slohů a stáří, prodejny, krámky, úřady. Dva strejci se o něčem dohadovali a jeden z nich na chvilku spočinul pohledem na mém kufru, který obsahoval veškerý můj majetek a byl polepen turistickými známkami hotelů, ve kterých jsem nikdy nebyl. Hotelové nálepky mně ale dodávaly pocit světáctví a cítil jsem se s nimi o mnoho důležitější. Cestou z nádraží mě míjely krásné slečny a já je ani tak nezajímal, ale nálepky na kufru budily jejich nevšední pozornost, až mně napadlo, že si z první výplaty koupím malý kufřík a opatřím ho nálepkami… Strejc se odvrátil a pokračoval v hovoru s kolegou.

Přímo naproti mně, přes plochu náměstí, stál vysoký dům s bytovkami a několika výlohami ve spodní části. Hrklo ve mně, asi tak, jako když nečekaně potkáte hezkou dívku, na kterou si myslíte. Tak tam je moje firma, pomyslel jsem si radostně, uchopil kufr a vydal se vstříc prvnímu pracovnímu dni v mém životě.

V provozovně bylo narváno. Nejvíce lidí stálo frontu na výměnu peněz a další okupovali pulty, za kterými se činily pracovnice v jednotných tmavomodrých šatech s jmenovkami připíchnutými do míst, které přitahují pozornost všech heterosexuálních mužů. Moje zástupkyně se měla jmenovat Moudivláčková a já se těšil, jak za zajímavým jménem uvidím zajímavou ženu. Vybral jsem si pult, kde bylo nejméně lidí a pokusil se o kontakt: „Prosím Vás, je tu paní…

 

„Hele, běž do fronty, mladej!“ Brunátný chlap mně pohrozil rukou velikostí víka od WC a já se spořádaně zařadil za dvě tetky, které zrovna měly na programu své příbuzné. Netušil jsem nikdy předtím, že někdo může mít tolik šílené příbuzné  , když se dáma za pultem zeptala: „Koho že to hledáte?“

„Paní Moudivláčkovou,“ pravil jsem způsobně a ihned zjistil, že hovořím s velmi pěknou ženou.

„A co jí chcete?“ vyzvídala černovlasá, černooká pěknice a její ústa odhalila dvě řady bělostných perliček.

Zakřenil jsem se a pak jsem si teprve všiml, že ta mladá žena má na jmenovce napsáno, že Moudivláčková je právě ona.

„Jé promiňte, já jsem, já jsem Studnička…tedy, no, jaksi…, já, já tady…dobrý den!“ Všechno, co jsem si pečlivě v autobusu předříkával, bylo najednou vniveč a já se cítil navýsost trapně.

„Dobrý den,“ řekla překvapeně a chvíli mě rentgenovala svými černými jezery. Natáhla ruku přes pult a podala mně jí. Podivil jsem se nad jejím pevným stiskem a nevšiml si, že si mě zvědavě prohlížejí nejen teď už moje kolegyně, ale i zákazníci v kanceláři.

„Počkejte,“ zvedla se a svižně pospíchala na druhou stranu provozovny, kde otevřela přepážku a uvolnila přístup za pulty. Kývla na mě a já se svým onálepkovaným loďákem razil uličku mezi klienty kanceláře jak ledoborec Krasin vstříc dobrodružství , jež zvednutou přepážkou sličná paní Moudivláčková spustila.

„Tak to je vaše kancelář.“ Malá místnost s jedním oknem a dvěma křesly neprozrazovala nijaký přepych, ale psací stůl byl výstavní. Velký, ručně vyřezávaný a do kanceláře se absolutně nehodil. Když jsem na něj postavil svůj lodní kufr, bylo to ta správná kombinace.

Taky jí to přišlo komické a koutky úst jí zacukaly.

„Omnia mea mecum porto,“ řekla jen tak mimochodem. A zase jí zacukaly koutky. Latinsky jsem se učil už na gymplu tak jsem porozuměl.

„Jak to víte?“

Už zase myslela zřejmě na něco jiného a tak se zeptala: „Co mám vědět?“

„Že všechno svoje nosím s sebou,“ přeložil jsem její latinu. Podívala se na mě s neskrývaným zájmem. „Vy umíte latinsky?“

„No umím…umím je dost silné slovo, tu a tam si ještě něco ze školy pamatuji. Pokyvovala hlavou, jako kdyby souhlasila a pak se zeptala : “ Prý máte ve městě garsonku. Podle kufru předpokládám, že jste se dosud neubytoval.“

„Uhodla, a proto všechno svoje nosím s sebou.“

„A nechcete se raději ubytovat hned a pak sem přijít zpátky?“

„Už mě to taky napadlo, ale když už jsem tady, tak se s vámi všemi alespoň seznámím a pak si to odnesu.“

„Nejlepší to bude o polední přestávce,“ řekla s jistotou a bylo vidět, že bude odcházet. Pak jí ještě něco napadlo: „Vy se vyznáte v Topolné, vy víte, kde máte vaši garsonku?“

Topolnou jsem kdysi jednou projížděl, jinak jsem ji znal jen z obrázků. „Nevyznám, jsem tu poprvé,“ přiznal jsem barvu. Otočila se k poličce a něco hledala. Kruci, to byla krásná holka. Hned mě napadlo současně deset nepřístojností… Našla mapu.

„Dejte ten váš loďák, prosím ze stolu, ukážu vám na mapě, kam máte jít. Vyznáte se přeci

v mapě.“

Sundával jsem kufr se sebevědomou poznámkou, že jsem poručík v záloze a jak známo, důstojníci mapy musí znát.“

„Tak jo,“ souhlasila a roztáhla mapu Topolné po stole. „My jsme tady a…“ obrátila se na mě: „a na jaké adrese je vlastně ta vaše garsonka?“

„Vrchlického 20.“

Zpytavě se na mě zahleděla. „Nechcete mně tvrdit, že ve třetím poschodí…“

„Ve třetím,“ přitakal jsem překvapeně a divil se, jakže, to ví, když jsem o tom ještě nikomu nic neřekl.

„Máte schody,“ řekla a bylo otázkou času, kdy vybuchne smíchy.

 

„O čem to mluvíte? Jaké schody?“ Nechápal jsem.

„Úklid na chodbě. Schody. Tento týden je na vás řada. Ve Vrchlického 20 totiž také bydlím a dokonce ve třetím patře. Zrovna naproti vám, pane vedoucí.“

„Jé,“ zaradoval jsem se. Alespoň někdo známý.“

Usmála se. „Tak já už půjdu, viděl jste, jaký je cvrkot na pultu. Vy se tu zatím rozhlédněte, za chvíli přijde paní účetní Karasová a udělá s vámi podpisové vzory a všechnu ostatní agendu. Jo,“ ukázala prstem na stůl, „razítko je v prvním šuplíku.“

Kývla hlavou řecké bohyně a při odchodu za sebou zavřela dveře. Přelud zmizel.Začal jsem skládat mapu Topolné, aniž jsem se dozvěděl, kde je Vrchlického 20. Sedl jsem si s mapou v ruce na židli a přemítal, jak to nejlépe provést, když po energickém zaklepání vplula barokní dáma v nejlepších letech. Ukázkově blonďaté kudrliny pečlivě vytvořené trvalé nad připoceném čele rámovaly kulatý obličej s nepřehlédnutelným blonďatým knírem.

„Dobrý den, pane vedoucí!“ Práskla s nějakým šanonem o stůl a čapla mě za pravici. „Já jsem Karasová, Anděla Karasová,“ představila se a způsobně se zapýřila.

„Dobrý den, já jsem…“

„Já vím,“ přerušila mě. Jste pan inženýr Vilém Studnička, náš nový šéf!“ Řekla to tak přesvědčivě, že se tomu nedalo nevěřit. Otevřela energicky šanon a vybídla mě, abych podpisoval a podpisoval. Něco při tom švitořila, až jsem ztratil nit a jen se pohroužil do dokladů.

Lehce do mě dloubla. „Pane inženýre, účtárna je v prvním patře, přímo nad provozovnou. V další místnosti je cyklostyl a taky regály s propagačními materiály a jiným bordelem. Až se tady ještě rozhlédnete, tak se zastavte, uděláme fyzické převzetí kanceláří.“

Nenuceně otevřela první šuplík, vytáhla razítko a nadechla se, jako kdyby se chtěla potápět. Vzduch z ní vyšel se stejným hlukem jako z kompresoru a razítko bylo připraveno. Bouchla s ním do papíru nad podpis a já se divil, že razítko tak tvrdý náraz přežilo. Hodila pečiatku , jak jsme na Slovensku na vojně říkali, zpátky do šuplete. Strčila šanon pod paždí a jak se na mě usmála, vyvanula na mě z jejich zubů hora vykouřených cigaret.

„Tak já jdu, šéfíku a už se na vás těším.“

„Zatím,“ řekl jsem neurčitě. S Karasovou odešel i pach po cigaretách neúspěšně překrývaný nějakým nasládlým intimem. Ještě jsem se nevzpamatoval z návštěvy živelné účetní, když na dveře klepal zase někdo. Všiml jsem si, že klepání nevyžadovalo svolení ke vstupu jak u Karasové, tak i u Sokolíkové, jak jsem se vbrzku dozvěděl její jméno.Vyzáblá žena s šedinami, mi přinesla jakousi přihlášku. Přitáhla si samozřejmě židli, posadila se a upřela na mě pichlavé oči. „Jsem členka závodního výboru ROH a musím s vámi projednat vaše členství v odborech. Jste členem ROH? Pokud ano, dejte mi váš členský průkaz!“

Provinile jsem zavrtěl hlavou.

„Tak vstupte!“ To nebyl pokyn, to byl rozkaz.

„Kam?“ Připadal jsem si jako idiot a šedivá anorektička si to zřejmě myslela taky. Vzdychla: „Ach jo…kam? No do odborů přeci.“

„To snad mohlo počkat.“

„Ne!“ Nemohla být stručnější. „Ne,“ opakovala a vysvětlila mně, že v případě nečlenství v ROH jsem pro pracovní i ostatní život odkecán a minou mě všechny výhody jakými jsou podnikové rekreace, dárek k MDŽ a mým dětem na vánoce… „až se oženíte a budete mít děti,“ pravila nekompromisně. „A kromě toho nebudete mít nárok na stravenky vedle do restaurace na závodní stravování!“

Polekal jsem se. Hned první den v práci a taková perspektiva. „Ukažte,“ natáhl jsem ruku pro přihlášku. Spokojeně mi ji podala a sledovala, jak pracně ji vyplňuji. Dotazníky jsem nenáviděl a teď jsem zjistil, že přihlášky taky. Konečně jsem byl hotov podepsal a zeptal se: „Co budu dělat já v těch odborech?“

„Zatím nic. Koncem roku pojedeme do Ústí na výroční schůzi a tam budete mít za naši kancelář diskuzní příspěvek.“

 

Protože bylo do konce roku dost času, uklidnil jsem se a převzal od Sokolíkové, která se po celou dobu tvářila jako Frigo na mašině, arch stravenek.

„Jsou v hodnotě patnácti korun. Náš závodní výbor připlácí polovinu a druhou zaplatíte až dostanete výplatu!“

Pokýval jsem hlavou a byl jsem rád, že za Sokolíkovou zapadly dveře. Tušil jsem, že pod nějakou záminkou se v kanceláři zakrátko vystřídají všechny pracovnice a na moment mě přepadl strach, že nakouknou i zákazníci. To raději navštívím v účtárně v prvním patře účetní Karasovou a přeberu fyzicky kancelář.

Od dveří kanceláře seděla Sokolíková, která jediná měla u pultu prázdno. Podívala se na mě přes brýle a já se cítil jako myš, které se podívá do očí plaz.

„WC je v prvním patře hned vedle účtárny.“ Ukázala hlavou na dveře vzadu. „Těmi dveřmi ke schodům, v prvním patře doprava a jste tam. Rozuměl jste?“

Sokolíková povolila koutek, což snad mělo znamenat úsměv, ale já bych spíš přísahal na škleb. Přikývl jsem a vydal se do účtárny.

Na schodišti jsem se zastavil, něco bylo slyšet. Pak ale bylo ticho a tak jsem vystoupal schody a vydal se po pravé straně do účtárny. Najednou se ozvalo volání o pomoc a z hořejšího patra se přiřítila rozcuchaná divoženka úplně nahá. Zíral jsem jak poslední brambor ze sklepa a pomyslel si, že maminka by se divila, kdyby viděla, jak mně probíhá první den v práci. Nahá osoba mezitím doběhla na konec chodby, obrátila se a sprintovala až ke mně. Když doběhla, zvolala : „Já jsem nahá!“

Její výrok nebyl nepravdivý, ale zbytečný. Pomyslel jsem si, co s tím, ale nahá žena se obrátila a běžela zpět na konec chodby. Občas kvikla něco jako pomoc. Došel jsem k účtárně, zaklepal a otevřel dveře. Do účtárny jsem se ale nedostal. Nahotinka profrčela vedle mě a dveře mi přibouchla před nosem. Myslel jsem, že Topolná bude ospalé, nudné maloměsto a ejhle. První den v práci a hned kabaret.

Zaklepal jsem znovu na účtárnu a po chvíli mně paní Karasová otevřela. Nahá aktérka, rozježená žena, měla oči vytřeštěné a chvěla se pod pracovním minipláštěm bez knoflíků, který Karasová na ni hodila. Na prsou si plášť přidržovala. Poskočila ke mně a spodek se jí rozevřel. Rychle se snažila pláštěm nahotu zakrýt, ale ten se otevřel nahoře a odhalil její prsa. I zakryla si pláštěm prsa a odkryla se dole. Chvíli tak činila marné pokusy se pláštěm zahalit s ujišťováním, že je nahá.

„Co se jí stalo, paní účetní, řekla vám to?“ Nahá jezinka byla evidentně v šoku a nic, než že je nahá, z ní nebylo možno dostat. Karasová pokrčila rameny: „Neřekla nic. To je paní Loďvodová ze druhého patra. Dělá vedoucí ovoce zelenina na náměstí. Asi má něco s bytem. Měl byste se tam podívat!“

„Máte tu nějaké nářadí?“

Účetní přikývla a otevřela skříňku, ve které byly kombinačky, štípačky, šroubovák a kladivo. Vzal jsem všechno a chystal se vyběhnout do druhého patra. Rozcuchaná žena mě předběhla a začala sprintovat po schodech nahoru. Vyběhl jsem za ní a za námi supěla Anděla Karasová. Loďvodová kroužila po chodbě kolem svých dveří a střídavě si zakrývala vršek a spodek. Samozřejmě provolávala, že je nahá. Na chodbě byly, kromě jejího bytu, ještě dva další po stranách chodby. Dveře těchto bytů byla potevřené, ale nikdo z nich uvnitř nejevil sebemenší zájem nahé sousedce pomoci.

„Tak jdem na to“, řekl jsem a těsně u jejich dveří jsem zacítil kouř. Že by hořelo? Bleskově jsem otevřel skříňku s jističi a pro sichr vypnul všechny. Karasová mi cigaretovým dechem funěla na zátylek. „Paní Karasová, zavolejte dolů děvčatům, ať přinesou zezdola všechny hasičáky a kýble s vodou. To už jsem po krátké manipulaci otevřel dveře. Vyvalil se z nich hustý štiplavý dým a Lodvodová vběhla bez varování dovnitř. Bleskurychle byla zpátky a dveře mi zabouchla. Po schodech byl slyšet hluk, jak moje kolegyně přinášely hasící přístroje a vodu. Začal jsem být trochu nervózní, nevěděl jsem si s nevšední obyvatelkou domu rady. Pořád se pletla a tvrdila všem, že je nahá. I na podruhé jsem byt otevřel bez větších problémů a zase tam rozježená ženská vlítla, aby byla v momentě zpátky. Každá její krátkodobá návštěv v bytě ji přidal čerň do obličeje, takže za chvíli vypadala jako čertova švagrová. A zase za sebou zabouchla dveře, když vyběhla ven.

„Kruci, paní Loďvodová, nepleťte se tady,“ zahudroval jsem, ale nahá zelinářka byla k neunavení. Kroužila okolo dveří, vbíhala do bytu a ven, zabouchávala mně dveře a to vše za tvrdošíjného ujišťování, že je nahá.

Před třetím pokusem otevřít dveře jejího bytu jsem se pojistil. Připravil jsem si rohožku a rozhlédl se. Tři hasičáky připraveny v rukách mých kolegyň, kýbl s vodou v rukách Sokolíkové. Stály v řadě jak při požárním cvičení. Vyprsknul jsem, ale Sokolíková naznačila kýblem gesto, což zřejmě neznamenalo nic jiného, než že je připravena ho na mě vylít.

„Podržte někdo paní Loďvodovou,“ poprosil jsem kolegyně a Karasová ji chňapla do svých klepet, až divoženka začala sípat. Rychle jsem otevřel byt a zase se vyvalilo množství štiplavého kouře. Loďvodová se Karasové vysmekla a vrhla se do dýmu, aby mžiku byla nazpět, zase černější. Už se jí ale nepodařilo zabouchnout a tak jsem si vzal od paní Moudivláčkové práškový hasící přístroj a vrhl se do požářiště. Kuchyň bytu byla v plamenech a tak jsem začal hasit. Dusivý kouř mě dávil a na sako popadával bělavý prášek z hasícího přístroje, který byl brzy prázdný a tak jsem vyběhl pro další. Připravenou kolegyni odstrčila Sokolíková a vrazila mě do ruky plechové vědro s náznakem, že je třeba dodržovat služební postup. Nejdřív moje zástupkyně a pak členka ZO ROH. Zaváhal jsem, ale pak si uvědomil, že jsem jističe vypnul. Popadl jsem tedy kýbl a za ječení Loďvodové, které opět trpěla v sevření účetní Karasové, jsem zase neohroženě vběhl do černého dýmu.

V kuchyni zatím padaly saze velikosti denního tisku a já lil vodu z kýblu na hořící místa. Oheň začal ustupovat a dalším hasičákem jsem ho již téměř zlikvidoval. Poslední přístroj požár uhasil úplně a tak bylo možno otevřít okno dokořán.

V tu ránu jsem měl návštěvu. Paní Loďvodové se opět podařilo vymanit se Karasové z objetí a vběhla do bytu. Z okna jsem viděl a slyšel přijíždět hasičská auta.

Místnost připomínala černou kuchyň, udírnu, které se kdysi dělaly na chalupách. Akorát to v ní nevonělo po uzeném masu, ale páchlo po spálených umělých hmotách. Na lednici asi dříve stávalo rádio, protože v kopci spečené hmoty vévodil očouzený kulatý rám reproduktoru. Záclony nikde, stůl, přesněji ohořelé zbytky stolu pod oknem, ohořelá kuchyňská linka a sežehnuté linoleum podtrhovaly dílo zkázy. Do obýváku se oheň naštěstí nedostal.

Loďvodová spínala ruce a změnila repertoár. Už jí nevadilo, že je nahá, teď rozhodla, že to musí uklidit, než z práce přijde Otík…

Najednou se strhl rámus a dovnitř zničeného bytu vběhli hasiči. Jejich šéf se v kuchyni rozpačitě zastavil a rozhlédl se. „Tak tady jsme skončili, co?“

„Cože?“

„Popište mi váš postup při hašení,“ přikázal velitel hasičů a přikázal Loďvodové, aby na něj počkala na chodbě. Jeden z hasičů ji konečně odvedl. „No,“ vybafl na mě velitel. „Tak mi popište ten postup!“

Pokrčil jsem rameny a s hranou skromností jsem řekl : „Ale normálně… vypnul jsem jističe, zabezpečil dveře a oheň uhasil práškem a potom vodou…“

„No vidíte,“ pochválil mně šéfhasič. „Ještě tak dva tři požáry a můžete nastoupit u nás!“ Pod helmou měl vážný obličej, ale oči se mu chechtaly. „Teď vás ještě vyzpovídají esenbáci a dobrodružství bude konec, mladíku.“ Poplácal mě po ramenou. „Za to by vám měla Loďvodová přinést aspoň bednu pomerančů, kdyby to hořelo ještě chvíli, tak už byl problém a nejen její…“

Na chodbě stála moje děvčata a nahlas mě chválila. Z očí Moudivláčkové sálal obdiv a já byl v tu chvíli šťastný. Loďvodová se již uklidnila natolik, aby mohla podat zprávu. Měla před směnou v obchodě a chtěla se ještě zkrášlit. Napustila horkou vodu do vany a na stole v kuchyni zapnula horské slunce, aby se mohl po koupeli opalovat. Když se koupala, pootevřené okno se poryvem větru pohnulo a shodilo horské slunce zářičem na stůl. A jak se tak naše zelinářka koupala, stůl od sluníčka začal hořet a oheň nabýval na intenzitě. Po nějaké chvíli zápach dorazil do koupelny a nahá zelinářka se vydala z vany na průzkum, cože se to stalo. Pohledem na požár úplně zpanikařila a bez rozmyslu vyběhla ven. Průvan za ní dveře zabouchl a tak se ocitla nahá na chodbě…

Když odešel příslušník VB, vrhla se na mě moje děvčata, čistila mně sako, košili. Na stole se objevila láhev s mlékem, čokoláda, káva a já nevím, co ještě. Chvílemi jsem pokašlával a pálily mně oči. Ten den ještě neskončil, ale už teď jsem byl hrdinou.

„Běžte se domů umýt a převléci!“ Sokolíková věděla, jaký má být postup člena ZV ROH. Na zbytek dne mi udělila volno.

„Už víte, kde je Vrchlického?“ Moudivláčková na mě starostlivě hleděla. Její ironie byla tatam. Zavrtěl jsem popravdě hlavou. Nestačil jsem se do mapy podívat. Přišla paní účetní a pak jsem hasil. Nestihl sem to.

„Víte co, Jani?“ Sokolíková se obrátila na Moudivláčkovou. „Neměla byste jít s panem inženýrem? Jestli je to ta garsonka po Novákovi, jak jste říkala, tak to tam bude asi pěknej bugr. Tak mu aspoň pomůžete.

Moudivláčková lehce znachověla a podívala se na hodinky. „Ježíš, to je ale hodin…tak dobře, já s panem vedoucím půjdu.“

Cestou do nového domova jsem dozvěděl, že Jana je půl roku vdovou. Její muž byl důstojníkem zabil se při havárii ótéčka. Jejich společný čtyřletý syn je u babičky na prázdninách a ona žije jen prací.

Když jsem dosoukal můj obří kufr do třetího patra, kde jsem měl svou garsoniéru, opatrně jsem odemkl. Garsonka byla vybílená, kuchyňská linka neskutečně otřískaná a elektrická kamna zajetelená. Jana Moudivláčková zavřela dveře a s účastí na mě hleděla. „To budete spát na zemi?“

Řekla to tiše a s lítostí…

Ale abych to zkrátil. Spal jsem pěkně v posteli a s Janou Moudivláčkovou. Co spal…bylo to prostě úžasné, ten první den v práci. Maminka by se moc divila, jak se mi úspěšně vedlo na všech frontách.

Dlouho nám ale naše sladké tajemství nevydrželo. Na světě se vždycky najdou nějaké dobré duše a tak jsem musel na koberec ke krajskému. Připomenul mi jeho výstrahu, že v domě nejsou ženy pro mě a rozhodl, že jeden z nás nemůže v kanceláři v Topolné pracovat.

Odešli jsem oba, já i Jana. Moje maličkost k hasičům a Jana na mateřskou.

admin se představuje:

Člen Severočeského klubu spisovatelů
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u NAHÁ ZELINÁŘKA

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *