Udeřila druhá hodina a mříže v hospůdce U Beránka na fotbalovém stadionu pronikavě zaskřípěly. Nic příjemného, avšak v tuto dobu zněl partě chlapů, netrpělivě postávajících v chodbičce a provozujících kuřácký doping, velmi vlídně a nadějně.
„Nám vyschlo, Venco,“ svěřuje se podsaditý Láďa a pod nosem tře několika nitkami prostříbřený, rosákovský knír.
„Chvíli počkáš, ne?“
Hospodský Venca dostrčil mříž kulatým bříškem, které měl zapasované v kostičkované, řeznické zástěře, jež tvořila nezbytný kolorit jeho postavy, na které triumfovala dobromyslná, plešatá hlava osázená bystrými očky.
Jak dostrčil mříž, říhnul.
„Gavarit Maskva!“
Chlapi se zasmáli Jindrově zjištění a Venca se širokým úsměvem reagoval na fórek:
„Vole!“
Podlouhlá hospůdka, po obou stranách stoly a židle, vpředu bar a za ním kuchyň. No, spíše kuchyňka, kde Venca nebo jeho žena Vlasta umí báječné párky a klobásy, nazdobit talíř výbornou tlačenkou s octem a cibulí nebo uzeným. Páni, ale jakým uzeným! Uzeným od Válka, chutným jako šunka.
„Jeden, dva, tři… sedm,“ počítá hospodský a do půllitrů začne pěnivě stékat jedenáctka Zlatopramen. Vyhlášené pivo, které Venca dělá výtečně a do půllitrů ho točí tak, že míra obstojí před každou kontrolou.
Hospoda se rychle naplňuje smradlavým dýmem z cigaret, které nedočkaví kuřáci musejí honem nažhavit, aby spalováním toho zatraceného svinstva získali potřebný klid a chuť na pivo.
„Čau,“ hlásí vcházející Bohouš a hodí tašku-papku na první židli ode dveří a na druhou si sedne. Cítí se tu naprosto bezpečně a vůbec mu nevadí, že sedí zády do hospody. Zamyšlen rozepne montérkovou blůzu, zpod které vyjukne zelenkavá košile se dvěma našitými kapsami připomínajícími bizarní podprsenku. S Bohoušem přišel i Vladimír, který usedá beze slova naproti. Je statný, kudrnatý a vypadá, jako by slezl z plakátu propagujícího zdraví. Po chvilce mlčení nahlas a dlouze vzdychl ve snaze upoutat pozornost. Bohouš ho nezklame, ale jeho hlas zní moc jízlivě:
„Co je zas? Zase budeš mluvit o nemocech, viď ?!“
„Ale hovno,“ odpoví spisovně Vláďa a pokračuje:
„Včera u nás byli známí na návštěvě a přinesli digitální tonometr.“
Vladimír se pátravě rozhlédl, aby viděl, jaký udělal dojem, a to hlavně na Bohouše. Ten se tváří s takovou samozřejmostí, jako by digitální tonometry vyráběl sám.
Vladimír posmutněl, že Bohouš nezabral, a poněkud se znatelně menším zaujetím objasňoval:
„Tonometrem se měří krevní tlak. A my jsme se změřili všichni, stará a holka taky.“
Vítězně pohlédl na Bohouše, ale ten byl zcela zaujatý dolováním cigarety, která nešla ven z podprsenkové kapsy. Zároveň se točil k Vencovi a natahoval ruku pro pivo. Jirka taky rychle dopíjel a prázdný půllitr podával přes stůl hospodskému.
„Nějak sis dnes přivstal, co?“ obrátil se na Jirku Bohouš.
„Přivstal, ale zato musím dřív utíkat pryč,“ nepřesvědčivě a smutně konstatuje Jirka.
„Kde máš redaktora?“chce vědět Bohouš a starostlivě pohlédne na Jiřího.
„Přijde, říkal, že přijde a co se týče hospod, to on vždycky slovo dodrží!“
„Jo, jo,“ souhlasí rychle Vladimír a honem rozvíjí svůj předeslaný námět: „Tak jak říkám, měřili jsme se.“
„No a,“ kontruje Bohouš, „jak tě znám, naměřilo tě to hodně, viď?!“
„Sto šedesát na sto patnáct,“ slzí ponuře Vladimír.
„Nemáš chlastat!“ stanovuje okamžitě příčinu Bohouš.
Vladimír zarputile vrtí hlavou: „Ne, ne, pivo si vzít nenechám, to raději chcípnu!“
„Amen,“ souhlasí přejícně Bohouš a točí se ke dveřím, ze kterých vychází chraplavý pozdrav:
„Zdravím vás, pánové!“
„No né, zdravíčko, příteli,“ usmívá se Bohouš a doplňuje:„Pan redaktor z osvěžovny do osvěžovny jdoucí.“
Byl to od Bohouše nejen výkon, ale i naprostá pravda.
Redaktor Boris vtančil do šenkovny tanečním krokem Harapese a sotva usedl na jedinou volnou židli u stolu, hned vypovídal:
„Jedu rovnou z Mostu, byl jsem za klukama v Pětce. Cestou sem jsem se zastavil u tebe,“ obrátil se na Jiřího.
„A já ti neotevřel?“ upřímně se diví Jiří.
„Ty jsi pták,“ zubí se radostně Boris a vysvětluje: „Ale čuby za dveřmi štěkaly!“
„Kvůli tobě budou zpívat jako Martha a Tena, ty knaku,“ bručí pobaveně Jiří a několik chlapů se nahlas zasměje.
K Jiřímu se nakloní dosud mlčící Robert: „Hele, Jirko, promiň. Tys učitel, tak jistě hodně čteš, co?“
Jiří zvedá obočí a čeká na pointu.
„Mám v tašce dvě nové, překrásné knížky. Za dvacku ti je dám. Obě.“
„Ukaž!“
Robert zašmátrá v tašce pod stolem. Thomas M.Disch. V osidlech pohanského boha.
„ No, já tedy nevím,“ prohlásí s neskrývaným despektem Jiří. „Je nádherná, nádherná,“ chválí Robert zboží a pokračuje: „Jen se podívej, ten obal, křídovej papír…“ Očička za skly brejliček přímo žhnou.
„Co tam máš ještě?“ povzdechne si Jiří.
„Bouře nad klášterem, napsala Mary Stewartová,“ slabikuje s námahou Robert.
„Stjúartová,“ opravuje ho Jiří.
„Jo, ta!“
Nadechne se: „Jsou překrásné, úplně nové!“
„Sám bych si ty knihy asi nekoupil,“ usuzuje Jiří. „Tak ukaž!“
Obchod je uzavřen. Jiří si vezme knihy a Robert dvacetikorunovou minci. Rychle dopije zbytek piva a dvacka putuje do chřtánu nenasytného automatu.
„Hele ho, už cvrnká,“ šklebí se strašlivě Bohouš.
Stroj několikrát cinkl a na displeji zazářila velká, červená nula. Robert bez pozdravu vyběhl ven.
Bohouš za jeho výkonem udělal tečku: „Už docvrnkal,“ a zase se příšerně zašklebil. Pak se obrátil na Borise: „Hele, koukals včera na fotbal?“
„Ne!“
Boris byl stručný.
„Tebe baví jen zpěv, víno a ženy, viď!“
„Jo, to jo, ale jen vyměň pořadí a produkt. Na první místo zařaď pivo!“
Bohouš se zasmál a obrátil se na ostatní:„Viděl někdo z vás včera Spartu?“
„Jasně,“ bručí souhlasně chlapi.
„Jak Horvát sebral Baranka přes párky?“
„To byl faul na červenou,“ tvrdí ještě aktivní fotbalista Petr.
„No,“ raduje se Bohouš, „říkalo se tomu sůra! Někdo tě nakop, sůra!“
„Jo,“ souhlasí Jirka, „ máš pravdu, já si to pamatuji. Někdo fauloval, udělal surovost, prostě sůru.“
Bohouš beze slova ukázal na Jiřího. Pak umíněně dodá: „Sůra, říkalo se tomu sůra!“
Petr kroutí hlavou a raději se napije piva.
Jiří ale doplňuje: „Dříve bylo víc takových výrazů. Já si pamatuji, jak na starém hřišti v Mostě křičeli místo ofsajdu opcíd, stulpnám se říkalo štrupny…“
„ A faul byl sůra,“ nedal se odstavit Bohouš.
Redaktor Boris se zachmuřil: „Vy máte starosti s blbým fotbalem a já musím zítra na magistrátu předložit pravidla pro exekuční výměry nepohodlných osob!“ Po mocném pivním napití pokračoval skoro plačky: „Jen tam pořád nemůžu zapasovat tu sebedestrukci!“
Eman ho vyjukaně hltá očima. „Sebedestrukci? Co to je?“
„No buď tě odvezou s vlastním dřevem do krematoria, nebo spolkneš odjištěný obranný granát!“
Chlapi se smějí a Eman si útrpně klepe na čelo. Redaktorovy slibně se rozvíjející ptákoviny nabourá drobná obrýlená žena vstoupivši rázně do osvěžovny a mocným hlasem přehluší rámus.
„Hybaj domů, já ti dám melouch!“
U protějších stolů zbledne dvoumetrový halama. Jarda Kloteček, dělňas z Tonasa. Hromotluk, ale velký dobrák.
„Tak dělej, dělej,“ komanduje lítice.
Hospodský Venca jde naproti ke vstávajícímu Jardovi, vytahuje účtenku a počítá útratu. Jarda na něj mrká, že přijde zaplatit později, že před ženou ne.
Venca nechápe a hlásí: „Tak to máme sto sedmdesát pět šedesát!“
Prásk! A zase prásk! Klotečkova žena si na ty dvě obrovské facky musela stoupnout na špičky. Po zaplacení ho hnala s řevem ven.
V hospodě bylo mrtvé ticho.
„Sůra,“ pravil nahlas na celou hospodu Bohouš. „To byla sůra.“
Nikdo se ani nezasmál.
