MEDVĚD

 

     Starý Závodský vyšel z kanceláře Lesního závodu a ustaraně vrtěl hlavou. Zašmátral rukou v kapse, ale sirky, které hledal, nenalezl. Jeho fajfka zůstala vyhaslá. Po chvíli Závodský zpomalil a viditelně váhal. Zastavil se na rozcestí a jakoby zkoušel, zda čerstvý sníh pod nohama křupe. Jeho vnitřní boj trval chvilku. Mária počká. Nic ji to přeci stát nebude. Závodský měl pro výjimečné situace v zadní kapse schováno několik bankovek. A teď, jak usoudil, taková situace nastala.

V mžiku  stál před hospodou.

     Uvnitř se svítilo. Závodský otevřel těžké dveře, ze kterých se vyvalil hustý zápach kouře a výparů kořalky. Zamířil ke stolu, kde seděli sousedé. Laco Cauner a Jožo Pivovarči.

     „Tak co, Gusto? Čemu vděčíme, žes přišel? Mária ti udělila do večerníčka propustku?“ Pivovarči cenil  okouřené, zažloutlé zuby a hned mával třemi prsty na hostinského. Ještě než se Závodský uvelebil na široké, dřevěné židli, stavěl hostinský před tři muže tři kalíšky borovičky.

     „Dej si taky jednu na mě, Marian,“ vyzval mnohoslibně šenkýře v zaprané blůze. Hostinský poděkoval zdviženým palcem a s prázdným táckem odkráčel k výčepu. Správně tušil, že kořalka dnes poteče. Spokojen si rychle nalil a na dálku si se Závodským přiťukl.

     Muži u stolu mezitím podrobili Závodského křížovému výslechu. Snažili se z něj dostat, proč se najednou mezi nimi objevil. Samozřejmě věděli, že jejich soused se vystavuje pozdějšímu útlaku ze strany manželky, která byla hádavá, svárlivá, lakomá, a co je rozveselovalo nejvíce, byla také žárlivá. Při pohledu na Závodského nemohli pochopit, co ji k žárlivosti vedlo.

     „Ále,“ pomalu a neochotně se rozpovídal Závodský, „jdu od náměstka Šajmíra. Vzkázal pro mě!“ To dodal ještě pro pořádek, aby si sousedé nemysleli, že náměstka navštěvuje jen tak.

     „Ještě  že Šajmír není ženská, to by tě Mária honila po dvoře,“ posmíval se Pivovarči a Cauner se přidal mečivým, vysokým smíchem. „Toho bys mohl nosit po celý den v ruksaku na zádech po lese a ani by sis toho nevšiml!“

     Cauner byl sám na sebe hrdý, jak dokáže být vtipný, a z přemíry náhlého opojení, proti své vůli, nabodával na dálku hostinského třemi prsty. Ten byl již v pohotovosti a řítil se ke stolu s táckem tří velkých boroviček. „Sobě taky, hospodo,“ hlaholil velkomyslně Cauner dosud zaskočen vlastní pohotovostí.

     Závodský si otřel rezavé vousy, mávl velkou rukou a povídá: „Tomu byste fakt nevěřili!“ Muži s napětím ztichli. „Volala jakási cestovní kancelář,“ pokračoval pomalu Závodský. „Nějaký Američan si prý chce vystřelit u nás na medvěda.“

     Hostinský strnul a vyvalil oči na společnost. Znejistěli i Cauner s Pivovarčim.

     „Na medvěda?“ otázal se po chvíli bystřejší Pivovarči.

     „Na medvěda?“ opakoval po něm jako ozvěna Cauner.

     „Na medvěda,“ potvrdil Závodský šeptem, jako by vyzrazoval státní tajemství. Pak se obrátil na hostinského, zatahal ho za blůzu a chtěje dodat váhu svým slovům, zvedl čtyři prsty.

     Pivovarči kdysi vyhrál na los zájezd lodí do Budapešti a byl mlčky uznáván za zahraničního experta. Teď očima visel na Závodského rtech a nervózně čekal na pokračování. Když zapraný šenkýř přinesl další várku, vzpamatoval se první Cauner. Dnes měl zřejmě svůj úspěšný den.

     „Poslouchej, Gusto, to ho budeš muset ale někde koupit. Tady byli medvědi naposled někdy před válkou!“

     „Mně to povídej,“ přitakal mu Závodský. Zavrtěl hlavou. „Náměstek, i když je to pěkný somár, tohle ví taky. Usmyslel si ale, že by to byl pro Lesní závod pěkný zisk, a tak mi nařídil, abych něco vymyslel a medvěda sehnal.“                                                               

     „Jak je malý, je o to větší vůl,“ prohlásil s despektem hostinský, jehož blůza by již potřebovala hodně účinný prací prášek. Zahrozil prstem. Náměstka, který do Malacek přišel odněkud od Michalovců, neměl ani trochu rád. Jeho nelibost měla zcela prozaický původ. Náměstek byl ve funkci sotva měsíc a přistihl hostinského pytlačit na pstruhovém potoku. Napařil mu mastnou pokutu s výstrahou, že příště to již bude projednávat soud. Nalovené pstruhy mu také sebral a to všechno dalo vyrůst silné zášti vůči neoblomnému náměstkovi.

     „Je to vůl,“ pokračoval umíněně. „ A korunovanej,“ eskaloval.

     Do hostinského úvah vpadl Pivovarči: „A kde ho chtějí střílet? Tady v Malackách? A kdy?“ Jožo chtěl být informován bezezbytku.

     „A co já vím,“ navztekal se najednou Závodský. „Kdyby poslali Američana do Tater, tam má medvědů dost. A někteří jsou tak otravní, že by na odstřel souhlas dostal.“

     „Náměstek chce dolary,“ zamračil se hospodský a zlomil ruku v předloktí. Jeho nepřátelství se vůči náměstkovi zhmotňovalo.

     „Teď jsi to řek!“ Závodský zakýval na souhlas a rozhořčeně si uplivl.

     „Hele, neplivej mi na zem,“ škaredil se hostinský, „dáš si ještě pár panáků a budeš se pod stolem v těch plivancích plazit!“

     Závodský se urazil a usoudil, že šenkýř z jeho přízně  vypadl.

     „Tak jak to uděláš?“ loudil na něm Cauner přiznání. Chtěl mu poradit, měl přece svůj šťastný den. Nic ho však ne a ne napadnout.

     „Co bych dělal, vožeru se a na medvěda se vyseru. Ať se náměstek stará…“ Závodský objednal další pití. Cauner i Pivovarči se snažili najít konstruktivní řešení a štamprlí přibývalo. Téma se pomalu změnilo, a když byla půlnoc, muži se vášnivě  přeli o televizních reklamách.

     Na cestu domů jim svítil měsíc jako vyleštěný a na obloze se blikavě třpytily hvězdy. Mrzlo až praštělo. Zatímco Závodský pospíchal domů, Pivovarči s Caunerem si domlouvali ještě posezení v Caunerově sklípku.

     Druhý den byla sobota. Volno. Závodský se probudil vyprahlý jak aztécká studna. Opatrně se zahýbal, aby zjistil, zda nebude potupně vrhnout. Zjištění bylo uspokojivé. Stejně tak skutečnost, že Mária tvrdě spala. Potichu se odplížil do předsíňky a pak do sklípku, kde měl schované lahvové pivo. Hltavě se napil a když chtěl pokračovat,  zjistil, že láhev je prázdná. Unaveně dosedl na malou stoličku a skládal dohromady střípky vzpomínek na včerejší den a večer. Ten medvěd ho strašil a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Pak se rozpomenul na Caunera. Jakže to ten opilec říkal? Že si budu muset medvěda koupit? No jasně! Byl náhle osvícen. Koupit, musí medvěda koupit! Ale kde se dá taková potvora koupit? V rolnickém družstvu asi těžko. Už vím, jasně. Závodský si nahlas oddechl. Navrhne náměstkovi, aby medvěda koupili v zoologické zahradě. Snad mu z toho vejvaru taky něco kápne. Stejně mu Mária vždycky celou výplatu zabaví jak exekutor a těch pár korun, které mu pak milostivě uvolní, nestačí ani na tabák do fajfky. Ještě si pomyslel, že si tenkrát měl vzít Anku Drobenech. Pravda, Anka nebyla tak hezká jako Mária, ale je hrozně hodná a ten Barčík, co si ho nakonec vzala, ji prý mlátí…

     „Doparoma,“ unesen vzpomínkami nahlas zaláteřil, ale hned se zalekl. Potichu vyběhl ze sklípku a namířil si to k náměstkově obydlí. Spící satorii však přeci jen probudil. Když opatrně zavíral vrzající vrátka, rozlehl se domem křik a za prchajícím mužem se nesly nadávky. Ačkoliv to hrozně klouzalo, běžel Závodský jako špičkový sprinter a za chvíli, celý zadýchaný, zvonil u náměstka Šajmíra.

     Ještě zaslechl, jak někdo uvnitř nadává na otravy, co ho nenechají v sobotu spát, ale pak se Šajmír, oblečený do pyžama, objevil ve dveřích, zahnal štěkající fenu ohaře a pozval Závodského dál.

     V pondělí ráno pak oba muži vyrazili do Bratislavy, aby v tamní ZOO pořídili medvěda. Mr. Wrigley, bohatý obchodník odněkud z Floridy, se už na něj těší…

    Ředitel ZOO MVDr. Štefan Kolény neměl toho dne náladu. Dcera mu oznámila, že studium na vysoké škole odkládá na neurčito a to z důvodů neplánovaného mateřství. Ředitel Kolény muchlal papír s takovým zaujetím, jako by to byl původce jeho nenadálého nastávajícího dědečkovství. Pronikavé zvonění domácího telefonu znásobilo jeho zuřivost. „Kolény, co je? Nemám čas!“

     „Pane řediteli, jsou tu chlapi odněkud z polesí Malacky a chtějí s vámi nutně mluvit. Já jim řek, že nemáte čas, ale nedají se odbýt!“ Hlas vrátného Mastihuby zněl v telefonu provinile.

     Dr. Kolény posmutněl. Celý svět je proti němu. „Tak jo, ale ať to zkrátí…“ Pomyslel si něco o blbech, kteří asi našli chromého jezevce a budou se ptát, zda jim ho ZOO nevezme…

     Práskl zmuchlaným papírem do koše. Netrefil se a upadl v trudnomyslnost.

     „Já jsem Šajmír,“ zazvučelo z mrňouse.

     „Já zase Závodský,“ zakřenil se jeho mohutný společník.

     „Kolény,“ vyštěkl ředitel. Ruku nenabídl, ale rukou ukázal na židle u zasedacího stolu. Závodský po ruce skočil, rázně stiskl a mohutně rozhoupal.

     „Člověče, vy máte sílu jako medvěd,“ nutil se do srdečného tónu ředitel Kolény.

     „Ano, medvěd,“ jásal Závodský, „totiž medvěd brtník.“

     Když se posadili, Šajmír navázal niť: „Áno, áno, pane řediteli, medvěd brtník. Totiž, abyste rozuměl, pane řediteli, tady náš Závodský je opravdu medvěd, ale my potřebujeme opravdového medvěda, medvěda brtníka.“

     MVDr. Kolény z toho nebyl moudrý. Ti dva si sem vpadnou bez ohlášení a kradou mu jeho vzácný čas. A jeden byl malý a druhý velký. To řediteli Kolénymu připadalo jako provokace. Nesnášel protiklady. Sám byl střední postavy a lehce obézní. Připadal si jako správný vzorek populace. Ten lotr, co svedl jeho dceru Katarínu, byl také dvoumetrový halama. Kolénymu se chtělo plakat.

     Jakoby z dálky slyšel, jak ti dva potřebují živého medvěda a neurčitě hleděl do okna, za kterým poletovaly vločky. Letos hodně brzy. A Katarína, ta…

     Vzrušením mu poskočily brýle. Sám sebe nepoznával, když se slyšel, jak říká: „Máme tu jednoho medvěda, je už starý, skoro slepý a hlavní veterinář ho chce na zimu nechat utratit…“

     Náměstek Šajmír radostně poskakoval na židli a Závodský lovil v zimníku litrovou láhev domácí slivovice jako prezent.

     Ředitel Kolény se omluvil a šel zařizovat věci další. Když se vrátil, unaveně jim sdělil, že medvěda jim za pět tisíc korun prodají, jen je ještě upozornil, že ho musí odvézt ve speciální bedně, která není v ceně, a také dopravu si musí uhradit sami.

     Náměstek Šajmír měl radost. Tak velkou, že by nejraději tancoval, ale chtěl ve služebním hubertusu dělat dojem. Otevřel proto svoji tašku a k Závodskému láhvi přibylo pět kilo uzeného, krásně libového bůčku a balíček klobásek.

     Když oba odcházeli, měl ředitel Kolény najednou pocit, jako by prodával bratra. Napadlo ho, že jim měl ještě říci, že medvěd byl vychován a vycvičen v cirkuse a pak prodán do ZOO.

 

     Šedivý Američan v krátkém kožíšku se chystal zaujmout pozici střelce za rozložitou borovicí. Udupal kolem kmene stromu sníh a rozhlížel se směrem, který mu ukázal náměstek Šajmír, a tlumočnice ho upozornila, že odtamtud přijde medvěd. Cizinci byla zima, a tak si odšrouboval víčko placatice, kterou mu Závodský naplnil padesátiprocentní slivovicí.                                                                        

     Lovci chutnala a usoudil, že je vhodná chvíle se posilnit a zahřát. Opřel pušku o vedlejší strom a začal cucat destilát. Přitom se stále upřeně díval směrem, který mu ukázali.

     Náhlé zafunění  za zády ho vylekalo. Prudce se otočil a před ním se tyčil velký medvěd. Američan strnul a zdřevěněl mu jazyk. Bál se pohnout a puška byla kus od něj. Medvěd k němu natáhl pazouru s velkými drápy a otočil se kolem své osy. Lovec pustil placatici a začal utíkat. Méďa se snažil láhev zvednout, ale klouzala. Nakonec se mu to povedlo, zaklonil hlavu a nalil si obsah do krku. Zařval, hodil kovovou placatici na zem a začal po ní dupat. Pak spadl na všechny čtyři a rozběhl se za cizím lovcem.

     Mr. Wrigley, hendikepovaný kyčelní endoprotézou, běžel jako o závod. Občas upadl a chvílemi řval o pomoc. Po chvilce dorazil ke gazíku Lesního závodu. V autě seděl náměstek Šajmír s tlumočnicí, oba kouřili a čekali, až uslyší výstřel. Objevivší se zasněžený a uválený lovec vyděšeně skočil do auta a řval, že ho honí divoký medvěd. Náměstek Šajmír na nic nečekal, třesoucíma se rukama zařadil rychlost a snažil se po sněhové cestě odjet. Kola prokluzovala a chvíli trvalo, než gazík vyrazil. Právě včas, medvěd už dobíhal.

 

     V hotelu Záhoran v Malackách bylo toho dne prázdno. Znuděný personál seděl ve výčepu a při cigaretách debatoval o politické situaci v zemi. Vrchní Taraba se začal rozčilovat, že ceny v cestovní kanceláři jsou příliš vysoké, že chtěl jet do Chorvatska s celou rodinou, ale že neví, jestli na to našetří. Jeho kritiku prořízl jekot a nějaký lomoz na chodbě u recepce. Vrchní Taraba vyběhl přes restauraci na chodbu a ocitl se tváří v tvář velkému, hnědému medvědovi. Strnul a nemohl se pohnout. Medvěd k němu přistoupil a očichal ho. Vrchnímu Tarabovi to připadalo, jako by ho někdo luxoval smradlavým vysavačem. Pak medvěd natáhl před Tarabu tlapu a zatočil se okolo osy. Ten medvěd tancuje, napadlo vrchního Tarabu a konečně se pohnul. Po tomto kousku spadl medvěd na čtyři a evidentně čekal pochvalu s pamlskem. Když se nedočkal, rozrazil dveře a vpadl do restaurace. Hotelový personál se rozprchl na všechny strany. Medvěd si jich nevšímal. Cítil mnoho vůní. Po chvilce se dostal do kuchyně, odkud vyděšení kuchaři vyskákali z oken zvýšeného přízemí. Medvěd čichal a ochutnával nalezené dobroty a vypil zbytky piva.

     Když přijeli policisté s narkotizační puškou a veterinářem, medvěd spal jako špalek.

     Ředitel ZOO Kolény zděšeně pozoroval, jak do brány zahrady vjíždí nákladní auto s velkou bednou, ve které chrápal velký, hnědý medvěd, kterému říkali Pišta. Vezou nám bratra zpět,  pomyslel si.

     Náměstek Lesního závodu Šajmír převzal od pošťačky doručenku z okresního soudu, kam byl pozván k výslechu. Mával obálkou Závodskému před obličejem. „Tys byl vždycky somár,“ vztekle syčel a hrozil obálkou.

     Závodský si těžce sedl na židli a v duchu trpce litoval, že není zájem o odstřel náměstků Lesního závodu.

admin se představuje:

Člen Severočeského klubu spisovatelů
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *