Autor upozorňuje, že text i postavy jsou literární fikcí!
Lékař se zamyslel. „Třikrát operovaná noha…“ zamyslel se opětovně a pak vyřkl stanovisko. „Lázně, pomohou vám lázně!“
Ne, že bych byl z toho nějak odvázaný. Pravidelného lékařského režimu provázeného neidentifikovatelnou pravidelnou stravou, jsem si užil v posledních třech letech až dost. A lázně jsou taky lékařské zařízení. Pravda, s mírnějším režimem, než ve špitálu, ale pravidelnost, která není se mnou kamarád, tam je také.
„Vyberte si lázně podle indikace, první a náhradní,“ instruoval mě ten dobrý muž v bílém plášti, „a pak to zašleme na pojišťovnu.“
Jako první jsem si vybral Teplice. Jsou blízko, je tam unikátní voda a teplickým fotbalistům fandím. Všechno pádné argumenty. No, a kdyby to náhodou nešlo, lázně Mšené jsou taky poblíž…
„Teplice? Až od konce září,“ ozvalo se mně ve sluchátku a tak jsem s povzdechem vytočil číslo druhé možnosti. Příjemný dívčí hlas se v sluchátku zachichotal a káravě mně vysvětlil, že v létě jsou přeci lázně obsazené, že si mám zavolat v říjnu. A tak jsem volal dál. Jáchymov, Karlovy Vary, Konstantinovy Lázně…a všude besetzt, tedy obsazeno. Tak jsem nakonec sehnal číslo dámy, které zajišťuje lázeňské pobyty pro moji pojišťovnu s dotazem, když neseženu volné lázně, zda poukaz propadne.
„Propadne,“ řekla mi nevzrušeně. „To my tady víme, že léto je v lázních obsazené! Když nebude tři měsíce od operace někde volno, poukaz propadne!“
„Tak mně to pošlete aspoň do těch Teplic,“ poprosil jsem a někde v koutku duše se zaradoval, že do lázní nebudu muset. Budu se zase cítit jako vítěz. Rodina, tj. žena, na mě vyvinula nátlak, že do lázní MUSÍM. Akorát náš pudlík Arji se mnou soucítil, ale ten měl hlas jen poradní, takže hlasováním jedna ku jedné jsem neuspěl.
V usnesení jsem pak dostal úkol, abych v termínu ihned napsal mail do Teplic a požádal o zařazení aspoň jako náhradník a pak jsem ještě musel doplnit text, který se ženě zdál příliš strohý. Odpověď přišla docela rychle, něco se uvolnilo a já byl informován, že mně přijde zvací dopis s částkou, kterou doplatím. Zkrátka a dobře, nabralo to rychlý spád a já čtvrtého srpna stál před branami Císařských lázní, na jehož malém parkovišti, bylo přeplněno. Několikrát jsem se ještě podíval na nápis nad dveřmi, zda jsem správně, neboť kolem mě chodily dámy v nikábech a před nimi chasníci orientálního vzhledu. Protože znám zeťě a jeho legrácky, domníval jsem se zprvu, že mě přivezl před nějakou mešitu, kterou nechal postavit srandista Kubera, teplický primátor. Ale ne, opravdu se tam skvěl nápis Císařské lázně. A hned napravo, vedle vchodu, stáli dva císaři, tedy oni sami už ne, ale jejich sošné provedení.
Zeťák přinesl tašku, která by pojmula chcíplou mulu, hodil ji před recepci a vydal se hledat, kde by mohl zaparkovat. Rozhlédl jsem se po recepční hale. Proutěná křesílka byla obsazena orientálci, z nichž asi polovina měla v tom vedru černé plnozahalení, ze kterého byly vidět jen oči a sandálová obuv na druhém konci. Přikrčil jsem se a připadal si hned jako Andor Sandor. Zanalyzoval jsem situaci. Uklidnila mě pohoda hromotluka šéfujícího recepci i usměvavá dívčina za počítačem.
Odbavení bylo rychlé, dostal jsem manuál s prvotním postupem, vedoucí recepce ochotně zahlaholil, že mně tašku donese na pokoj. Varoval jsem ho, že počkáme na zetě, ale nedbal a chytil ucha. Tašku zvedl až na třetí pokus a vyrazily mu krůpěje a mě hned napadlo, že bude chtít poplatek za nebezpečí vzniku kýly. Dovlékl zavazadlo do výtahu a zmáčkl knoflík pro druhé patro.
„Výtah je přetížen,“ zahlásil dámský hlas z reproduktoru. Bylo mně to hodně divné. Stačil jsem si všimnout informační cedulky, která uváděla nosnost dvanáct osob. Šéf recepce se zpotil ještě víc a viditelně znervózněl. Několikrát zkoušel ovládací knoflíky, ale nic.
„Tak si vystupte,“ řekl rezignovaně, „a přijeďte do druhého patra potom!“
Výtah se ale rozjel a za chvíli jsem osaměl v jednolůžkovém pokoji. Bylo to fajn, protože avizovaný dvoulůžák mně byl na poslední chvíli změněn. Manuál jsem někam zašvihal, jak je u mě obvyklé, ale pamatoval jsem si první službu. Oběd.
Doprovodili mě zeťák s dcerou a Tommim. Usměvavé servírky mně donesly oběd, pití a vysvětlily co a jak. Našim nabídly kávu, pivo, poháry, zeleninu i oběd. Nad donesenou porcí jsem užasl a zhrozil se, že zase přiberu nějaká ta kila, pokud budou porce ve stejném množství a nelžu, i kvalitě!
Mladí se rozloučili, a já pokračoval. Sestra, lázeňská knížka a doktorka. Na všech dveřích bylo vyvedeno česky, anglicky, německy, rusky a arabsky NEKLEPAT! To v té arabštině nemůžu potvrdit, že bylo správné, protože u všech dveří stali Arabové a zahalené Arabky a systematicky oklepávali dveře. Chodbou se nesl zvuk jako na mítinku datlů. Je ale fakt, že ze dveří nikdo nevycházel, takže klepání nepřestávalo a já měl dojem, že se tím ony národové svolávají. Někdy se ale stalo, že ze dveří vyšla osoba v bílém, vzala lázeňskou knížku, zavrtěla hlavou a prstem ukázala na chodbu. Zahalená žena si sedla před dveře a trpělivě čekala na další bílou oběť. Pomyslel jsem, jak výše zmiňovaný analytik, že by třeba pomohl taser.
Sestra na zaklepání po chvilce vyšla, změřila tlak, předala mně doktorce. Podle jména Ukrajince. I u ní jsem zaklepal, ačkoliv jsem si nápis v ruštině ně stučitě, přečetl a porozuměl mu.“
Po pozdravu jsem usedl a způsobně pravil: „Sižu piju čaj. Stučat!“
Rozesmála se a dovyprávěla celou story rusky do konce. Vytušil jsem, že doktorka bude na mojí straně a opatrně se optal, zda nejsem na baráku jediný Čech. Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „No, moc jich tu není, ale loni touto dobou tu byla jediná paní Češka. Letos je jich tu víc.“ Pak jsem dostal první proceduru, termální bazén. „Budete v něm relaxovat dvacet minut. Můžete tam jít hned, po prohlídce.“ Na moje „do svidanija,“ odpověděla česky. Asi to s tou náklonností nebude tak žhavé.
V plavkách jsem vlezl do termálního bazénu, jehož voda byla 37°C. Nikdy bych nevěřil, že 37°C může být tak horká voda. Já, který se sprchuji ve studené, jsem si připadal jako nějaká potravina k předvaření. Už cestou do lázní jsem si umínil, že budu poslušný pacoš, který nedělá problémy, jak bylo mým dobrým zvykem, a proto jsem trpělivě seděl v horkém bazénu. Se zavřenýma očima jsem si představoval, že ležím v klidném moři v letovisku někde na rovníku. Když jsem oči otevřel, viděl jsem, jak moje kůže pomalu rudne. A najednou jsem trpce zalitoval, že jsem do lázní jel.
U večeře jsme byli u stolu čtyři. Ženy zralé pro univerzity třetího věku, které zajímaly hlavně karty, dvoudecka vína a můj životopis. Byl jsem skoupý na slovo, a ačkoliv jsem měl pocit, že se schyluje k nejhoršímu a dopadnu jak na Petschkárně, nevyzradil jsem nic podstatného. Někdejší četba Reportáže psané na oprátce, Syna pluku a Jak se kalila ocel, mě vypustila do světa vpravdě zoceleného a tak jsem babám a jejich dotěrným otázkám, vykličkoval. Zvláště rafinované vábení jako:
„Venku můžete jít do parku, jsou tam lavičky,“ anebo „Hrajete taky kanastu,“ jsem prokoukl a odpovídal mlčením, či rázným a jednoslabičným „Ne!“
Na pokoji jsem se osprchoval, pustil televizi a usnul. Měl jsem divoké sny, jak mě po parku honí party vilných ženštin s žolíkovými kartami. Francouzské hole se mně lepily k chodníku a já jim nemohl utéct.
Zkrátka, první den a noc nic moc.
7.srpen 2016
Výtah přijel ze čtvrtého patra. Vstoupil jsem a vylekal se. Všech pět postav bylo zahaleno a jen škvíra na oči byla vidět. Čtyři byly obézní, ale člověk nikdy neví, zda to je obezita nebo pás s třaskavinami.
Zkoušel jsem zapadnout a přiškrceně zasípal: „Salam alejkum!“
Ticho. Oči ze škvír koukaly jinam. Cesta do přízemí se nekonečně táhla.
Vystřelil jsem a mazal bez ohlédnutí na proceduru. V plavkách jsem skočil do bazénku a v momentě jsem si zase pomyslel, že tak nějak se cítí raci, když je vhodíte do vařící vody.
„Studenou, připusťte mi studenou,“ zaprosil jsem sestřičku.
„Studenou?“ podivila se. „Dneska má voda méně stupňů, než obvykle.“ Ale připouštěla. Nalepil jsem se na výpusť a chladil svého člověka.
Po dvaceti minutách jsem se vysoukal, dostal lajntuch na utření a vzpomněl na postavy ve výtahu.
„Ony se koupou v těch hábitech?“ zeptal jsem se lázeňské sestry.
Rozesmála se. „Nééé, koupou se nahé nebo v plavkách,“ vysvětlila. „Jsou v pohodě, i chlapi, jen tu a tam některý prudí, ale to dělají i naši,“ dodala.
Uklidnil jsem se. Českou menšinu asi do vzduchu zrovna tady vyhazovat nebudou.
V recepci jsem si sedl do proutěného křesla a studoval další procedury. „Dobrrrý den,“ s ráčkovitým er zaskřehotal příchozí.
Arab, který by z fleku mohl hrát ve filmu vězně z Buchenwaldu. Pomyslel jsem si něco neuctivého o přírodě, která někde surově ubírá, aby se stejnou surovostí přidávala jinde…
„Salam alejkum,“ odpověděl jsem způsobně. Jeho hodně let pookřálo a dědek se mě snažil vtáhnout do hovoru. Nebál jsem se ho, ten by na těle neskryl ani nábojnici do pistole. Nicméně, měl to marné. Arabsky ještě umím Allahu akbar, ale to jsem se neodvážil zvolat. Jednak byl nablízku hlouček jeho soukmenovců a pak, dědek měl hůl s bodcem. Nu uvidíme, jak to bude dál…
8.srpna 2016
Včera byl návštěvní den. Vyrazili jsme do parku a na terase divadelní kavárny jsme dali kávu. S Araby kamarádím a vyzvídám některá slovíčka. Děkuji se řekne např. čokra (Shukran). Dnes jsem ale zažil dva momenty, které se mně nelíbily. Jel jsem výtahem se dvěma Arabkami, úplně zahalenými. Podle rukou byla jedna stará a druhá mladá. Mladá navíc měla pod hábitem rýsující se bříško. V přízemí jsem je vybídl, aby vyšly. Starší nejdříve pouštěla mě, ale pak šla. Mladší zůstala stát a na opakované vybízení, a já se fakt snažil, nevystoupila. Až po mně…
Další minizážitek…šel jsem z procedur a zpoza rohu vyšel chlap a za ním žena. Bylo dost místa a já se s holemi uhýbal co nejvíc ke stěně. Ani se na ni neotočil a docela neurvale s ní smýknul ke zdi, abych nemusel uhýbat. Čokra jsem mu neřekl a nejraději bych ho praštil holí po hlavě.
Lázeňská sestra mně tvrdila, že některé ženy už pozná po očích v těch štěrbinách. To už chce hodně pozorovací talent.
U oběda jsem byl zvědavý, jak ty holky jedí. Poočku jsem sledoval, jak naberou sousto, nadzvednou jednou rukou roušku a vporavují do úst sousta, či polévku. Arabkou bych fakt být nechtěl.
9.srpna 2016
Dnes mám nabitý program. Začal jsem termálním bazénem. To je pro mě nejhorší disciplína. Dvacet minut je nekonečných. Ležet v horké vodě a zírat. Sestra odběhla a stalo se jí něco, co asi jednou za deset let. Dala si s holkama kafčo a zapomněla na mě. Pak jsem šel cvičit a pot se ze mně jen řinul. Cvičitelka měla dojem, že trpím hydrohidrázou. Smála se, když jsem jí to objasnil. Jasně, jak jinak…
Vzpomněl jsem si na prastarou příhodu v roce 1970, když jsem byl v lázních Luhačovice. Přibyl tam mladý muž, takový hromotluk a nechal si hádat, kolik je mu let. Když jsme to neuhodli, bouchal se do prsou, že má Kristova léta. A abychom byli v obraze, na potkání všude vykládal, že je poradce předsedy vlády Lenárta.
Tento poradce měl jakousi proceduru, která se skládala z dřevěné schránky, ze které koukala jen hlava. Pak se zapnula nějaká termo, a mladý tam léčil poradcovské tělo. Holky na něj zapomněly a on se málem upek. Když ho pak otevřely, omdlel jako špalek. Pak se probral, začal řvát, že ho chtěli zabít, že jim ještě ukáže…
Ukázal prd, naopak zkrotl jako beránek a už se nevytahoval. Když tu reminiscenci přepisuji, napadlo mě, zda holka v termobazénu nevyslala varování.
S Araby už kámoším. Moje jazykové vybavení salám alejkum a čokra , mně u nich otevírá dveře. Akorát baby nechtějí, abych jim ve dveřích dával přednost. Schválně se jim skrz ty jejich nikáby snažím koukat do očí, ale ihned hledí jinam. Dnes jsem ale potkal, podle rukou i chůze, mladou holku, které měla v té štěrbině velké krásné oči. A neuhnula jimi, až když se objevil nějaký jejich chlap. Určitě je mezi nimi hodně pěkných holek a zbytečně se halí do černých lajntuchů. Jejich chlapi asi vědí proč!
13.srpna 2016
Ani stádo sta králíků nezmydlí za měsíc tolik zeleniny, jako já tady za týden!
14.srpna 2016
V sobotu bývá jen jedna procedura. Já měl bazén. Byl jsem v něm sám a tak jsem si prima zaplaval. Ke konci nám sestra předcvičuje, ale zahnal jsem ji na kafe. Pro jednoho přeci nebude dělat opičky. Pak jsme našli společnou řeč, v litvínovském hokeji. Jen jsem se divil, že nepamatovala famózního brankáře Tondu Kočího, který s Jardou Valterem držel Litvínov v první lize. Tonda pak chtěl přestoupit do tehdy špičkového Brna, ale při cestě s Ivanem Kalinou havarovali. Ivan jako šofér se zabil a Tonda to odnesl zraněním ruky. Litvínovští ho potom vymazali…škoda, byl v té době lepší než Nadrchal. Mohl v reprezentaci zářit.
U výtahu mně zase dávala přednost dáma mého věku a na dotaz: „Sie sind Deutsch?“ mě odpověděla. „Jedu v pěrvyj etaž.“ „Ja v vtoroj,“ přiznal se. Dáma mně stačila ještě říct, že segodňa jedut domoj. A už byl pěrvyj etaž, takže jsem z ní nic dalšího nevydoloval.
Arabských hostů tady přes víkend moc není. Pár jich přijede mercedesy nebo superby, ve většině se značkou středočeského kraje. Jednoho jsem potkal ve výtahu. „Ahoj,“ říkám mu, „you are Saud?
„No,“ řekl téměř s despektem. „I am from Dubai!“ A už zase bylo druhé patro, tak jsem z něj nevytáh, zda je šiíta nebo sunnita. I když, popravdě řečeno, nevím, na co by mně to bylo. 😉
16.srpna 2016
Podstatné věci se obvykle dějí v hospodách. Ne tady, v lázních, tady se svět přesunul do výtahu.
Dopoledne byl velký bazén. Byli jsme čtyři. Nahluchlý dědek odněkud od Merkelové, Pražák se sedmkrát operovaným kolenem, pak velký plešoun a plešatý já.
Bazén obcházela jakási dáma celá v bílém a nabírala z různých míst bazénu vzorky vody.
„Viděla jste v tom rohu tu rybu?“ optal jsem se.
Nachytala se a do rohu se podívala. Pak důležitě odvětila: „Ryby ne, na ty já nejsem, ale na mikroorganismy.“
„Jste z KHES?“ vyzvídal jsem. Přikývla a věnovala se vodě. Plešatý vorvaň ji přestal zajímat. Tak jsem jen za ní houknul, aby nám to tady nezavřeli jak Ottovku v Luhačovicích. Přikývla a odešla se svými vzorky. Asi na KHES.
Velkého plešouna jsem po proceduře natrefil, hádejte kde? Ve výtahu. Ještě tam s námi byl stařičký Arab v noční košili, připomínající někdejšího seriálového Křečka. Měl široký opasek jako Jánošík a jeho horní chlapci a asistenta. Děda byl asi nevidomý nebo viděl hodně málo a za mlčení ho jeho asistent vystrkal v prvním štoku. Teď přišla moje chvíle.
„Vy iz Ukrajiny, ili Rossiji?“ vybalil jsem na zamračeného plešouna.
„Iz Rossiji, Rossiji,“ zaduněl a přestal se mračit.
„A vy?“ optal se přísně. „Iz Rossiji?“
Zklamal jsem ho. „Nět, ja Čěch!“
„O,“ podivil se odněkud z břicha. „Ja dumal dlja akcenta, što vy Moskvič!“
Ale to už bylo zase druhé patro. Hrdě jsem vystoupil a se vztyčenou rukou jsem pozdravil: „Do oběda!“
U oběda si mě ani nevšim…
Po poledním jídle jsem jel ve výtahu s Janou od obědvacího stolu a arabským klukem, asi dvanáctiletým. „Tak co, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se přátelsky. Kluk znejistěl a očima těkal z Jany na mě. „Your name?“ zeptal jsem se.
„Ahmed,“ vyrazil slavnostně.
Jana se rozesmála. „Kdo by to byl řek?“ pravila. Nadechla se, ale to už bylo druhé patro a kluk rychle vystřelil.
Jo, říkejte si, co chcete, ale výtah je výtah.
Pak jsem se dozvěděl, že se mnou nejela Jana, ale Jitka. Janě se omlouvám!
17.srpna 2016
Pomalu jsem se vysoukal z termálního bazénu. Je to takový zvláštní ztěžklý pocit. Připadá vám, že nohy dostaly betonovou injekci.
Utřel jsem se a sestra mně podala lázeňskou knížku a něco zamumlala. Taky jsem zamumlal v odpověď a hodil na sebe župan. Na chodbě bylo plno arabských žen v nikábech a jejich oči mě propichovaly. Dovlekl jsem se k výtahu. Byl kupodivu v přízemí. Vešel jsem dovnitř a ohlédl se, zda ještě někdo nepojede. Nikdo. I hala s recepcí byla nezvyklé prázdná.
Navolil jsem druhé patro a těšil se, že aspoň někdo přistoupí v prvním. Dveře se zavřely a výtah se rozjel nahoru, nezvykle rychle. Přejel první patro, pak i druhé, a když přejel čtvrté a řítil se dál, znervózněl jsem. Vzal jsem telefonní sluchátko a zařval: „Halooo!“
Ve sluchátku zapraskalo a monotónní hlas sdělil: „Zde letecká dispečerská služba, pokračujte ve volbě!“
Zatřásl jsem sluchátkem, ale vtom se výtah zastavil a hned pokračoval jízdou dolů. A zrychloval. Rozsvítila se kontrolka čtvrtého, pak třetího a dál až do přízemí. Výtah ale nezastavil a pokračoval rychlou jízdou dolů.
Chopil jsem se opět sluchátka, ze kterého se ozvalo: „Zde doly v Mostě, pokračujte ve volbě!“ Výtah klesal a oteplilo se v něm. Náhle s sebou kabina cukla a zastavila. Vrhnul jsem se k otvírajícím se dveřím, ale masa těl v nikábech mě natlačila zpět. Výtah byl přeplněn. Ženština natlačená na mě sundala z hlavy tu její černou masku a já se lekl. Ošklivá megera se slunečními brýlemi se na mě usmála a já málem padl od zápachu z jejích začernalých, zkažených zubů. Upadnout ale nebylo kam, dav s natlačenou páchnoucí ženštinou to neumožňoval…
Výtah se opět rozjel. Ale do strany. Jel jako šílený a najednou se na displeji nad knoflíky, nad hlavami hidžábů, rozsvítil nápis Ankara. Už jsem rezignoval a čekal, co se z toho vyvine. Měl jsem na sobě župan a tak nějak jsem zadoufal, že bych se třeba v něm ztratil v množství…
U displeje to cinklo a rozsvítil se nápis Damascus. Bože, jak toto skončí?
Výtah zrychlil, ale ubýval kyslík, vytěsňován dentální katastrofou nalepenou na mě. Bagdád jsem už skoro ani nevnímal a na pokraji vědomí byl u nápisu Kuvajt. Výtah začal zpomalovat a na displeji zazářilo Dauhá.
Výtah se škubnutím zastavil, dveře se otevřely a černobaby s ječením se tlačily ven. Já za nimi, ale na prahu výtahu jsem dostal zásah hromadou horkého písku. Byl mně najednou po krk. Snažil jsem se zachytit rukama madla nade mnou, ale hned ucukl. Bylo horké. Výtah se znovu rozjel, tentokrát nahoru. Knoflíky se už ani neobtěžovaly svítit a já se hrabal ven z horkého písku. Písek však začal studit a s úžasem jsem čuměl jak harant, kterému spadly hračky do kanálu. Písek se měnil v sníh. Nad zrcadlem se otevřela stěna a na hlavu mně začal padat proud studené vody. Výtah zastavil, dveře se otevřely a já s úlevou vyběhl. Nebyl jsem ale v hale, ale termálním bazénu.
Lezl jsem zase s takovým tím ztěžklým krokem po schůdcích ven. Sestra na mě nevěřícně poulila modré oči.
„Není vám něco?“ Ten tón mívají sestřičky na psychiatrických odděleních, které tak důvěrně znám.
„Ne! Proč?“
„No to jsem ještě neviděla, co jste v tom bazénu prováděl!“
„Jo a co?“ podivil jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Skákal jste v bazénu nahoru a dolů, dělal jste, že telefonujete, hlava vám lítala ze strany na stranu a vrhal jste se do přívodů horké a studené vody. A taky jste ukazoval prostředníček. To jako na mě?“
Zvedl jsem na obranu ruce. „Ne ne, to bych si nedovolil, to byla jen taková tantrická cvičení kombinovaná s jógou!“
Její pohled ale byl studený a bez porozumění. Štítivě mně podala lázeňskou knížku, já hodil na sebe župan a vyšel na chodbu. Byla plná ženštin v nikábech. Ne, teď mě do výtahu nedostanou!
23.srpna 2016
Když tady na někoho promluvíte česky, většinou neodpoví a jen zírá. Je v tom maglajz, protože nástupní termíny jsou všelijaké. Někdo přijíždí v pondělí, jiný v úterý, atd. ačkoliv oficiální nabídky tvrdí, že nástupy jsou ve středu nebo ve čtvrtek.
Arab, či Arabka jsou k poznání, na ty češtinu neuplatňuji, jen jim někdy říkám : „Ahoj klucí, ahoj holky!“ Jedné Arabce jsem držel výtah a volám na ni s posunkem: „Jedeš?“
„Jedu,“ řekla mně krásnou češtinou odhalená Arabka. Je to tlumočnice, která s nimi pracuje. Pak tu mají ještě tlumočníka.
Ráno jsem ve výtahu potkal mladou Arabku v burce, která měla také hole.
„Tak co, jak ses, holka vyspala?“ hlaholil jsem, „dobře nebo sama?“
Neřekla nic, jen se smála. Už bylo skoro přízemí, tak jsem na pozdrav bouchl o sebe holemi.
Pochopila to jinak. Zatvářila se provinile, opřela se o své francouzsky, obrátila pohled vzhůru a s pokrčením ramen pravila odevzdaně: „Alláh!“
Rusové se taky chovají odtažitě. Jakmile na ně ale začnete rusky mluvit, roztají a jsou velmi přátelští. Vysoký Valerij i s jeho příjemnou paní mě zdraví na dálku. Paní mně prozradila, že jsou ze Samary na Volze, a když jsem jí řekl, že vím, že to je bývalý Kujbyšev, tak byla z mých znalostí nadšená. Už jsem jí ale neprozradil, že tady veškeré mé znalosti o Samaře končí… Dnes mně Valerij v bazénu prozradil, že jsou tady poslední den. Škoda, jsou fajn.
Taky tady ještě minulý týden běhala vytáhlá štíhlá dívka s asijskými rysy. Odlovil jsem ji ve výtahu a páčil z ní, zda je Uzbek, Kirgiz nebo tak.
Trochu ji to urazilo. „Ne!“ řekla s hrozným akcentem česky, jsem z Ruska, ze Sibiře!
Ale to už bylo zase to druhé patro a já se nedozvěděl, zda je Jakutka, Evenka , Nanajka, Udegejka, Něnka nebo která. Řekl jsem si, že to z ní příště dostanu.
Nedostanu, už odjela…
Včera jsem běžel směrem, kterým mně ukázali. Potřeboval jsem v lékárně koupit tea tree olej.
„Je to hned tady, kousek,“ říkala mně sestra. Ovšem na holích, je kousek kus.
Na zdi byly poutače a otevřené dveře. V přízemí lékárna nebyla, v prvním patře jsem narazil na gynekologa. Radost byla oboustranná. Pak jsem zjistil, že je tam výtah. Ve druhém patře taky gynekolog, ale jiný. O přeměnu pohlaví neusiluji, tak jsem zase odjel do přízemí. Lékárna nikde. Zabouchal jsem na olepené dveře s koulí místo kliky a vyšla usměvavá paní v bílém plášti.
„Ztratila se mi lékárna,“ žaloval jsem plačky.
„To musíte ještě o dveře dál,“ smála se, ale zvala mě zadem. Nejdřív mě přepadla pýcha nad mým charismatem, ale hned mě pustila, jak dodala: „Když máte ty hole…!“
Pak hledala tea tree a ten nikde. Akorát v počítači byl. Tam mně byl ale na dvě věci. Už na ní bylo vidět, že lituje svého altruismu a pustila mě do svého hájemství zadem.
Pak konečně našla dva. S kuličkou a bez kuličky a ten jsem si vybral. Kdybych třeba zase narazil na gynekologa.
Před chvílí jsem jel s třemi Araby. Jeden byl o holi, jeden vystoupil v prvním. Jen se za ním zavřely dveře výtahu, ten s holí se uprd. To jedno patro se vleklo a já se modlil, aby se výtah nezesek. Chemoterapii naordinovánu nemám!
A teď mažu na termoterapii. Otrava…
25.srpen 2016
Zdejší Café Bar vetknutý do prvního patra Císařských lázní, má pozoruhodného barmana Míru. Míra se při práci vlní. Jednou se vlní v rytmu valčíku, jindy nosí skleničky, jako když tančí sambu. Sledoval jsem ho, když vyťukával na displeji účty a vlnil se taky. Byla to taková půlpirueta, aby nakonec krok suň krokem, odtancoval s účtem k zákazníkovi. Při inkasu se nevlní, jak jde o peníze, musí být ostražitost! Po inkasu zajede za pult valčíkový krokem a vymění ho za polkový. Tak je to celou šichtu a pak si jde obvykle ještě zajezdit na kole. Doufám, že na něm se nevlní, ale jezdí normálně.
Do baru chodí především lázeňští hosté, někdy taky lázeňští zaměstnanci. Teď tu jsou v převaze Arabové. Včera jsem si dal pivko a pozoroval stůl přede mnou, obsazený Arabkami zcela zahalenými. Malý kluk v zeleném triku, dodával společenství zelenočerným provedením zdání hornických oslav. Vtom přijel Arab a před sebou tlačil na vozejku zahalenou Arabku velmi prostorově výraznější. Dojeli k židli s klukem, shodil ho a židli postavil bez skrupulí do uličky. Babu přirazil ke stolu a se stoickým klidem odešel. Těšil jsem se na Míru, který uviděv novou zákaznici, roztancoval svého člověka ke stolu. Měl zaostřeno na stůl a z jeho dvoumetrové výšky, židli přehlédl. Samozřejmě o ni zakopl, ztratil rytmus a jeho laskavý výraz se na moment ztratil. V nějaké zvláštní řeči, cosi zadeklamoval a přešel do češtiny. Sprd je na tři doby. Arabky se otřásaly, což byl asi smích, protože obličeje jim vidět nebyly a nebylo lze udělat přesný závěr.
Pak se podíval na mě, udělal zoufalý obličej: „Ty mě serou! Viděls to, židli mi daj do cesty…“ a protože jsem měl již skoro dopito, optal se: „Mám ti, Jiří, natočit ještě jedno dospělé?“ A vyrazil k baru pochodovým krokem.
Na pokoji jsem si otevřel denní tisk. Na recepci chodí Lidové noviny a Mladá fronta dnes. Číst lidovky, to chce hodně silné zažívání a tak nebylo divu, že jsem skončil na oné obskurní místnosti. Jen jsem se vydesinfikoval, přišla mladá, pěkná dáma. Bohužel ne za mnou, ale uklidit. „Nechoďte tam!“ varoval jsem ji, „schoval se tam tchoř, co běhá Gmiterkům po zahradě.“ Ušklíbla se a řekla: „Tady je to v pohodě, kdybyste někdy viděl, to, co vidím po baráku já…“ a vešla.
Otevřel jsem dveře dokořán, aby nepřišla k újmě. Rychle to tam pošourala a do WC mísy vlila nějaké chemiko, čímž vyhnala tchoře zpátky na Gmiterkovic zahradu. Vypadla ven, na krku měla naběhlé žíly. Bylo mně jasné, že ke Gmiterkům se na návštěvu cpát nebude. A já si řek, že z Lidových novin budu akorát luštit křížovku.
30. srpna 2016
A je to tady. Dnes naposled. Plynové injekce, jsem si nechal vbodnout už včera, zbývá ruční masáž, lymfodrenáž a velký bazén. Brnkačka! Všechno jsem absolvoval a ve zdraví přežil. I ty termální bazény. Jednou jsem poprosil sestru, aby mně dala studený střik. Podivila se, ale vzala hadici a spustila. Hadice tlakem vylétla a voda jí postříkala rozkrok. Utěšoval jsem ji, že to uschne, že jen vypadá chvíli jako pan Schwarzenberg, když v Senátu procitne. Řehotala se, ale za chvíli se vrátila převlečená.
Ruční masáží jsem začínal u Iriny, Rusky odněkud od Uralu. Měl jsem pocit, jako když po mně jezdí Přemysl Oráč s otkou a buvoly. Poslední masáž byla také u ní. Už byla ohleduplná a masírovala jedna báseň. Co je ale zajímavé je, když na masérském stolu zalehnu břihem dospodu a masérka do mě zatne pařáty do zad, objeví se silné nutkání spustit nadměrnou flatulenci. Je až s podivem, že jsem se překonal a neopičil se po Arabovi s holí.
Po velkém bazénu jsem zase prošel chodbou s datlujícímí Arabkami. Pozoruhodné je, že dostávají manuály v arabštině, ale asi číst neumí. Je jim ganz egal, zda jdou do Císařských lázní, Beethovena, Vojenských, či Vodních, nebo jak se všechny ty teplické lázně jmenují. Sestry je pak musí posílat jinam, ale nedozvěděl jsem se kam, protože sestry arabsky neumí. Tlumočnice s tlumočníkem to holt nemají jednoduché…
Když jsem se v lázních objevil, sestry se mnou komunikovaly sice slušně, ale v holých větách. Později jim došlo, že byť se tvářím jako civilní rozvědka, nejsem škodič a rozvázaly. Hlavně masérka vyprávěla o Arabkách jako ženských, které nechávají mozky někde mimo tělo. „A chlapi?“ zavzdušňovala se hezká černovláska, „to je taky pěkný dobytek!“ Rozpálila se a já na zádech pocítil, jakou že má páru.
„Představte si,“ pokračovala rozhořčeně, „že mně občas některý parchant nabízí sex!“
Chtěl jsem se z legrace zeptat, zda někdo uspěje, ale naštěstí mě to přešlo. „Nejradši bych mu jednu vrazila pěstí.“ Kdepak s touhle holkou neradno žertovat.
„Tak jste mu ji měla dát,“ poradil jsem nezištně. „Jo a oni mě vyhodí,“ řekla otráveně a zase přidala na intenzitě. Asi jsem jí připadal taky arabsky…
„Mohla byste se vymluvit, že to je nový avantgardní způsob masáže,“ navrhoval jsem další pitomost. Zasyčela a já byl rád, že už je konec, aby mně nakonec nesedřela kůži v představě, že jsem nějaký ten Ahmed, či Alí.
„Host, jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš…“ Jaroslav Hašek ve svém geniálním díle dal návod, jak se chovat k zákazníkům, proč nad nimi neohrnovat nos.
V lázních evidentně vedení neřeší, zda jsou zákazníci bílí, hnědí nebo zelení. Věří, že jejich děvčata, či chlapi, se s tím poperou a oni se perou, všechna čest.
Nuž, tak jsem zkusil co nejvíc lidí oběhnout a rozloučit. Už jsem věděl, odkud sestry jsou, s těmi ústeckými jsme si neurčitě slíbili, že se určitě někde v Ústí potkáme, děvčata v jídelně zamáčkla slzu úlevy, stejně jako zbytek personálu. Paní ředitelka mě ujišťovala, že jsem byl pro jejich lázně přínosem, akorát nedokázala specifikovat jakým. Pouze barman Míra dělal, že mu budu chybět, tak jsem si u něj dal poslední malé pivko a kafe.
Synovec Zděnda, který vypadá skoro jako Schwarzeneger, v obličeji i figurou, popad tašku i druhou s noťasem a za chvíli jsme frčeli k Ústí. A tak jsem zase doma. Ráno se vzbudím a nemusím na procedury! Já su tak šťastné…!
