ÚDER MIMO HRU

– 1 –

Autor upozorňuje, že postavy a děje jsou smyšleny!

Prolog

Jmenuji se Josef Horták a jsem podplukovníkem policie, náčelníkem mostecké kriminálky. Náčelníkem už jsem hodně dlouho, ale dnes všechno skončí. Mám narozeniny, pětapadesáté a jdu do důchodu. Ředitel mě několikrát přemlouval, abych ještě pokračoval, ale já jsem už nechtěl. Nemohl. Musel jsem alespoň v důchodu vynahradit ženě ty prázdné, přečasté večery, kdy byla sama s dětmi doma a později, když se kluci osamostatnili,byla úplně sama. Koupil jsem jí malou pudlinku, roztomilého pejska, černého jak noc. Říkali jsme jí Tobina. Vloni nám umřela a manželka už jiného pejska do paneláku nechtěla. Moc si přála, abych šel do důchodu a nepřesluhoval, byl s ní a v létě na chatě v Lestkově, blízko Klášterce nad Ohří.

I.

Vzbudil jsem se uprostřed noci, dlouho před zvoněním protivného budíku. Moje žena Kateřina vedle mne tvrdě spala. Legračně pochrupovala. Několikrát jsem ji škádlil, že její chrápání nahraji na magnetofon a kazetu zašlu obchodnímu oddělení Husqvarny jako vzorek pro předvádění jejich pil. Samozřejmě, že jsem ji nepřesvědčil, tvrdila, že si vymýšlím že ona nikdy nechrápe, ostatně dámy nikdy nechrápou.

Ležel jsem chvíli na zádech a vychutnával teplo přívětivé postele. Nechtělo se mi uvěřit, že už od zítřka budu důchodcem. Večer v šest hodin se všichni moji přátelé a spolupracovníci Okresního ředitelství Policie v Mostě se mnou rozloučí. V řadách Policie sloužím už třicátý rok. Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem se rozhodl vstoupit do jejich řad. Pravděpodobně to bylo tenkrát po vojně, když jsem nastoupil do Spořitelny v Mostě a pracoval v úvěrovém oddělení. Práce v tomto peněžním ústavu nebyla nijak zajímavá, tedy alespoň ne pro mne. Kamarádi špičkovali, že mně rukama procházejí miliony, které mně nebudou nikdy patřit. To bylo zcela důvodné tvrzení, protože mých třináct set padesát korun hrubého bylo i na tehdejší poměry tak nízkým základem, jenž se těžko mohl stát počinem bezbřehého optimismu. A tak, když jednou mezi nás přišel do hospůdky bývalý soused a kamarád Péťa Srud a pochlubil se, že se stal v Praze policistou, tenkrát se říkalo příslušníkem, začalo to ve mně hlodat. Maturitu jsem měl, na vojně jsem sloužil u výsadkového útvaru, měl jsem chuť i do vysokoškolského studia, no a ženatý jsem také ještě nebyl. Péťa nám zasvěceně vyprávěl o práci u bezpečnosti, já vím, že si tenkrát dost navymýšlel, ale my všichni u stolu jsme před ním měli respekt. Byli jsme tam až do zavírací hodiny a když jsem odcházel domů,asi jsem byl přesvědčen, že se stanu policistou.

No samozřejmě, nebylo to tak jednoduché. V šestašedesátém roce se sice už začaly uvolňovat ledy, mládež se stávala stále více radikální, o slovo se stále více přihlašovali umělci a ve společnosti to začínalo kvasit I za této situace jsem nevěděl ,

– 2 –

jestli budu vyhovovat po kádrové stránce. Politicky jsem organizovaný nebyl a můj otec byl vyloučený z KSČ už někdy v padesátých létech.

Bylo mi tenkrát kolem čtrnácti a moc jsem nechápal, když jsem jednou přišel ze školy a maminka plakala, že tátu vyhodili z práce. Dělal v tu dobu ředitele jedné velké fabriky v Litvínově. Mezi slzami maminka řekla, že ho vyhodili nejdříve ze strany a hned na to i z práce. Táta byl tvrdý chlapík, kterého nezlomilo ani šest let koncentráku, kam ho zavřeli osmnáctiletého, když ho chytli při přechodu hranic. To jak přišli Němci. Utíkal do Anglie s úmyslem přihlásit se do leteckých sil. Místo toho ho čekal soud ve Vídni a potom Sachsenhausen. Po válce zjistil, že mu Němci do dokladů poznamenali, že návrat je nežádoucí. Přežil ale, a přežil i těžký tyfus, kterým onemocněl těsně po osvobození.Přežil i vyhazov ze strany i z práce.

Maminka měla obavy, abych se dostal na chemickou průmyslovku, kterou jsem chtěl studovat v Mostě. Jak se zanedlouho ukázalo její obavy nebyly nikterak plané.

Ve škole mě pan učitel Pikl s účastí sdělil, že mě k přijímacím zkouškám nepozvou a přihlášku předávají na Gymnázium, které se tenkrát jmenovalo Střední všeobecně vzdělávací škola. Maminka byla energická žena a došlápla si na ředitele průmyslovky, který zcela bezostyšně tvrdil že přijímají jenom studenty se samými

jedničkami a já že jsem měl jednu dvojku. Dneska vím, jak jí asi muselo být, když věděla, že jeden z mých spolužáků, syn místního funkcionáře, byl na stejnou školu přijat se čtyřkami. Odvolávat se jaksi nemělo kde a nemělo smysl a my byli nakonec rádi, že nám tátu nezavřeli. Udělali to totiž nadmíru mazaně a když jsem si na to někdy vzpomněl bylo mi nanic. Hlavně, když jsem musel, už jako příslušník SNB, s lidmi, kteří tátu tak ponížili, pracovat, ba co víc, svým způsobem přijímat jejich příkazy. Tátu tehdy vyhodili z práce a když objížděl své známé, kteří byli v nějaké funkci, nechávali se někteří zapírat a ti statečnější mu říkali:

„Slávku, nezlob se, ale my máme zákaz tě přijmout…“

Po měsíci marného hledání pak obdržel soudní obsílku a měl vysvětlit, čím se živí, když nepracuje. Prostě žádná selanka. Ještě, že pomáhala babička, maminky maminka, která ze svého komického důchodu občas koupila něco k jídlu.

A do toho ještě starší sestra. Studovala v Praze prvním rokem medicínu a maminka měla strach, aby nebyla také nějak perzekvována. Studovala ale v Praze a v Mostě se na ni nějak pozapomnělo,vyřizování účtů jí naštěstí nepostihlo.

Příští týden chybělo v práci hodně zaměstnanců a provozní náměstek mě přeřadil na čas na vklady, kde jsem zapisoval do spořitelních knížek, tehdy se to dělalo ještě ručně. V poledne potom zbylá děvčata zařazovala konta, která byla ve velkém ocelovém kontejneru natřeném šedou barvou. Barvy byly vůbec slabinou celého provozu. Stejně tak vybavení a technika. Kontejner byl hluboký a děvčata se musela hodně předklonit, aby do kontejneru dosáhla. Byl to docela zajímavý pohled na ně.

V tu dobu se nosily podvazkové pásy a punčochy. A tak jsem kradmo mohl pozorovat dvě prdelky napasované do světlých kalhotek. A taky kšíry podvazkových pásů, jimiž byly punčochy pečlivě připnuty. Samozřejmě, hned mi napadly ty

– 3 –

nejchlapštější myšlenky a už jsem zalitoval, že o to u bezpečnosti přijdu. Ale třeba taky neprojdu po kádrové stránce, prostě, hned jsem si začal vymýšlet důvody, proč se u policie nepřihlásím. Pak ale přišla kolegyně a chtěla desetikorunu na narozeniny paní Nečasové. Musel jsem dát poslední a odpustit si svačinu. A jazýčky vah se zase začaly klonit ve prospěch SNB. Převážily se zcela později odpoledne, když jsem se spletl a do knížky jedné bojovné zákaznice jsem zapsal omylem špatný údaj. Kontrola u šaltru to zachytila a já se musel zákaznici omluvit a vystavit jí novou knížku. Ta baba na mě řvala, jako bych ji chtěl okrást. Omlouval jsem se a rostl ve mně vztek. Musel jsem knížku celou přepsat od začátku a baba pořád vyváděla, jednu chvíli to vypadalo, že přeleze pult. Tohle extempore vylákalo z kanceláře provozního náměstka, který nezištně nechtěl připravit o podívanou i ředitele a oba staří pánové, zkostnatělí dlouholetí bankovní úředníci, tančili legrační tance před agresivní

klientkou a květnatě omlouvali můj „premrsk,“ jak jsme takové chyby s kolegyněmi nazývali.

Po šichtě jsem musel na koberec, kde jsem nejprve od ředitele a potom od náměstka vyslechl, že jsem něco jako nádor na neposkvrněné čistotě tohoto peněžního ústavu a že pokud svoji práci výrazně nezkvalitním, budu mít smůlu. Nepomohlo moje chabé tvrzení, že jsem na úvěrech, že na vklady jsem byl jen zapůjčen a že bylo moc zákazníků a málo pracovníků. Dozvěděl jsem se, že pro úvěry nejsem taky žádné terno a tak jsem dostal vztek a řekl tenkrát dost sprostě řediteli, že se mu na jeho vklady i úvěry můžu vysrat a že dávám výpověď.

Doma se mi to rozleželo a bylo mi trochu bídně, ale pak jsem se odhodlal a odjel tramvají do starého města a zašel do Hvězdné ulice, kde tenkrát SNB sídlil. Dozorčí u dveří na mě hleděl nepřátelsky a já si uvědomil, že to je můj spolužák ze základní školy, starší kluk se sadistickou povahou, který, nás mladší, s oblibou týral. Jednou, když nás tak honil, jsem se zastavil, sebral šutrák a hodil. Jen tak demonstrativně. Samozřejmě jsem se ale strefil. Přímo doprostřed čela. Kluk upadl, byl chvíli mimo, pak začal řvát a já utekl. No, máma musela do školy, třídní pohrozila dvojkou z chování a můj postižený spolužák si mě vyčíhal a ještě se třemi dalšími se postaral o odvetu. Dostal jsem sice parádní nakládačku, ale nebyl jsem taky žádné ořezávátko a sám rozdal spousty tvrdých ran, které moje soupeře viditelně označkovaly. Doma maminka spráskla ruce a chtěla běžet do školy, ale táta jí to zakázal a řekl, že jestli si ještě jednou nechám namlátit, schytám to taky od něj. A tak jsem začal chodit do džuda.

Zeptal jsem se toho dozorčího, myslím, že se jmenoval Flídr, kde je náborová kancelář.Toť se ví, byl najednou hrozně uštěpačný a jeho monolog skončil výrokem, že takové sráče k bezpečnosti nikdy nepřijmou. Málem dostal zase přes pysky, ale věděl jsem, že musím zůstat v pohodě a s hraným klidem jsem s úsměvem odkráčel k náboráři.

– 4 –

Šlo to potom ráz naráz. Byl jsem pro bezpečnost perspektivní i s kádrovým škraloupem táty a tak, když doktor mě poklepal po zádech a řekl, že jsem zdravý jako řípa, že ze Střešovic jsou všechny prohlídky v pořádku, bylo vystaráno.

Ve spořitelně jsem podal výpověď, měl jsem měsíční lhůtu a ředitel mi škodolibě přidal dalších šest měsíců, protože předpokládal, že mám něco slíbeného a že na mě nebudou půl roku čekat. Prostě charakter. Smál jsem se ale já, když jsem jednoho dne u něj zaklepal a sdělil mu, že jsem dneska ve Spořce naposled, byť uplynuly teprve tři neděle od podání výpovědi. Se zadostiučiněním jsem pozoroval, jak dědek brunátní a chce začít řvát. Tak jsem mu podstrčil papír s hlavičkou SNB. Chvíli vztekle hledal brejle, nasadil je pod připocené čelo a zuřivě si přečetl, že s platností od dalšího dne nastupuje soudruh Josef Horták do Sboru národní bezpečnosti, čímž podle zákoníku práce, bla, bla bla…

Starý byl disciplinovaný komunista. Dočetl, podíval se na mne přes brýle a snažil se mile usmát. Moc mu to sice nešlo, ale sdělení bylo přece jen tak závazné, že

kapituloval rychle a odevzdaně. Jen mi přikázal, abych předal agendu, jenže nevěděl, komu. Chtěl, abych to vyřídil s provozním náměstkem.

Holky na oddělení přijaly můj náhlý odchod se stoickým klidem. Když jsem jim navrhl, že bychom mohli po šichtě chvilku posedět, byl jsem zdvořile odmítnut s tím, že musejí domů, na nákupy, k dětem a tak. Nikam nemusela Hermína, vdavekchtivá bruneta, brýlatá, plochá, bez smyslu pro humor. Studovala dálkově vejšku a dotáhla to potom až na ministerstvo. S Hermínou jsem večer určitě nehodlal prožít a tak jsem se vymluvil, že se sejdeme, až budou moci všechny kolegyně. Nebyla hloupá, pochopila, ale trudnomyslnosti nepropadla, asi na podobná odmítnutí byla zvyklá.

Holky ve Spořitelně si vydělávaly taky málo, jako já a tak jsem měl radost, když mi na závěr směny přinesly krásný porcelánový servis, na který se musely složit. Přihopkal i ředitel s náměstkem. Náměstek mě během dne několikrát přišel do oddělení navštívit a vždy mě poplácal po rameni a věštecky pronášel, že mám před sebou skvělou kariéru. Pak ho v devětašedesátém vyhodili. On už byl takový chameleón. Poctivě měnil barevnou stupnici, tak jak větřík dul. Tenkrát měl asi narezlou růžici a nezachytil včas ten správný směr. Ředitel naopak ano. Ale zase to nezvládl zdravotně. Po dvou ošklivých infarktech,chudák, zemřel.

Táta nebyl proti mému přestupu. Jen mi řekl, abych nedělal kraviny a tím byl pro něj metodicky případ uzavřen. Maminka vyváděla a vypočítávala, kolik esenbáků přišlo o život a konstruovala vůbec takové situace, že jsem se vymluvil, že se mi chce spát a zamkl jsem se ve svém pokoji.

Ráno jsem, pečlivě oholený, v saku s kravatou, nastoupil do nového zaměstnání. Nás nováčků ten den nastoupilo osm. Jedním z nich byl Ruda Kolář, který se právě vrátil z vojny a nastoupil rovnou k SNB. Byl to mladší sousedovic kluk, se kterým jsem hrával v dorostu fotbal. Měl jsem radost, že ho tam vidím. V budoucnu jsme se stali blízkými spolupracovníky. Ale to bych předbíhal.

– 5 –

Dva kluky jsem znal podle vidění, ty ostatní ne.

První den u SNB utekl jako voda a příští den jsme se všichni sešli na starém nádraží v Mostě a za chvíli uháněli rychlíkem do Prahy. Do kurzu. V Praze nás učili abecedu příslušníka v rámci pohotovostního oddílu. Nebyla to žádná sranda, ale zvládnout se to dalo.

Po půl roce jsem odešel zpět do Mostu, kam jsem byl odvelen už jako nadstrážmistr. Hned na první službě bylo ródeo. Se starým panem Pavláskem, nadpraporčíkem, jsem měl pochůzku ve staré části města. Procházeli jsme ulicí od nemocnice a akorát jsme došli k restauraci Pražská, když začala bitka mezi Rómy, tenkrát jsme jim ještě říkali Cikáni, a mezi nějakými zedníky, kteří už tam dvě hodiny trpělivě svačili jedno pivo za druhým. Došlo i na kudly a chudák pan Pavlásek, který zasahoval, to schytal rovnou do prsou. Vedoucí hospody stačil telefonem přivolat posily a já jsem začal úřadovat. Dva roky mezi průzkumáky, aktivní džudo i moje vitalita udělaly svoje. Když přijížděly posily, byl jsem s pacifikací skoro hotov.

Nejagresivnější Cikán měl na zlomené ruce želízka a byl hodný jako beránek. Pana Pavláska odvezli do špitálu a jen zázrakem to přežil. Já jsem od náčelníka dostal hodinky, primky, a od Cikánů pak příslib, že mi utopí v Běle.

Chvíli jsem ještě šlapal po městě, pak jsem asistoval u šetření vraždy jedné prostitutky a zase rozhodla náhoda. V mordpartě pracoval nějaký Ludva Tomislav, který se při honičce za podezřelým smrtelně zranil v autě. Šéf kriminalistů, starý pan Tománek, pojem mezi detektivy, požádal náčelníka okresní správy, aby mu dodal náhradu za Ludvu a jak jsem se později dozvěděl, chtěl právě jenom mne. Náčelník byl vehementně proti, neboť jsem byl nebojácný rváč, kterého potřeboval v nebezpečných ulicích starého Mostu. Major Tománek však prosadil svou a já se stal členem mordparty.

Dychtil jsem po dobrodružství a na práci jsem se moc těšil. Čekala na mne však úmorná robota, často pohledy na zvracení a zástupy lumpů, kteří lhali, mařili vyšetřování nebo páchali další trestnou činnost. Měl jsem několik úspěšných zásahů a v jednom případě jsem rozhodujícím podílem napomohl rozluštit případ staršího data, pomník, jak jsme říkali v hantýrce. Major Tománek mě povýšil do hodnosti podporučíka a doporučil ke studiu na právnické fakultě.

Po státnicích jsem se ještě přihlásil k rigorózním zkouškám, s přehledem je vykonal a dostal titul doktora práv. Máma byla patřičně hrdá na obě svoje děti, lékařku a teď také právníka. Jen jsme měli smutek, že se toho nedožil táta. Ten začal marodit se srdcem a na jedné schůzi protifašistických bojovníků se mu udělalo hrozně špatně a v nemocnici nám příští den umřel. Zhroutil se mi svět a myslel jsem, že fakultu nedokončím. Přijel ale za mnou major Tománek , byli si s tátou ostatně moc podobní, a domluvil mi a já se nakonec sebral a ve studiu pokračoval. Osmašedesátý i devětašedesátý jsem tedy prožil jako student, ale měl jsem úplně jiné starosti. Našel jem si holku. Pěknou, moc pěknou. Jmenovala se Kateřina, studovala

– 6 –

filozofickou fakultu, germanistiku a bydlela v Lounech. Kateřinin otec byl vojákem z povolání, létal miginy u žateckého pluku. Po skončení aktivního létání na rourách, tedy proudových stíhačkách, létal s čmelákem a práškoval pole. Jednou se dostal do drátů vysokého napětí, letadlo rozbil na padrť a v jeho troskách, bohužel, uhořel. Byl to bezva chlap. Matka Kateřiny byla učitelkou, která se nechtěla smířit s tím, že si dcera našla policajta. Tvrdila, že jeden voják v rodině úplně stačí a že Kateřina zbytečně bude zůstávat sama / což se později ukázalo být pravdou / a iniciativně ji našla mladého učitele od nich ze školy. Já jsem ho znal už z gymplu . Jmenoval se Dambor. Z naší třídy jsme ho neměli rádi a když se s ním vytasila Kátina matka, začal jsem ho nemít rád úplně. S tchýní, paní Vaškovskou, jsem se nikdy nesblížil, i když mezi námi panovalo jakés takés příměří.

Když jsem si přišel říci o Kateřininu ruku, byl pan Vaškovský zjevně potěšen, ačkoliv jsme se viděli prvně v životě. Zato paní Vaškovská prožívala hluboké zklamání, které nedokázala skrýt, až se v podplukovníkovi Vaškovském probudil voják a velitel a vzal si problém na starost. Manželku zpacifikoval a my s Kateřinou jsme se mohli vzít. A taky jsme to udělali.

Ještě předtím jsem však ukončil studia a vrátil se do Mostu. Na okresní správě už byl nový náčelník, bylo tam vůbec spousty nových lidí. Major Tománek byl propuštěn na hodinu, protože někomu překážel. Věčná škoda, ten člověk byl studnicí moudrosti s bohatými zkušenostmi a laskavou povahou, čímž vysoko vyčníval ze zelených mas SNB. Kriminálku dočasně řídil nějaký kapitán Albrecht, ambiciózní plešoun z administrativy, pro kterého bylo největší svátostí vypracovat hlášení. A tak se kupily stohy papírů, ve kterých se zdůvodňovalo proč to nešlo nebo se zdůvodňovalo, proč se to udělalo. Kluci mu za zády říkali Franta Posudek.

Když jsem se u něj zahlásil, podíval se na mne a začal řvát, že si ty frajírky z Prahy pěkně podá, ať si nemyslím, že tady budu zavádět nové metody. Koukal jsem na něj dost překvapeně, čekal jsem jiné přijetí, ale Posudek si cancal játra pořád dokola. Když už jsem ho měl dost, zazvonil telefon a sekretářka nařídila Posudkovi, abych se dostavil k načelníkovi správy. Posudek se jizlivě usmál a sdělil mi, že budu asi přeřazen na jinou funkci. Měl pravdu. Náčelník byl stručný. Přečetl mi rozkaz, ve kterém bylo uvedeno, že jsem mimořádně povýšen do hodnosti nadporučíka a jmenován do funkce načelníka kriminální služby. Podal mi ruku, a řekl, ať si tam udělám pořádek a dám dohromady partu, která bude mít výsledky. Řekl mi, že Posudek bude tomu hrozně rád a strašlivě se zašklebil.

Na Posudkovi nebylo vůbec vidět , že by byl rád. Nebýt se mnou zástupce starého, snad by mě dal i přes hubu. Ale pak mě ho bylo i docela líto. Usedl těžce na židli a čekal, že s ním zatočím. Nechtěl jsem být zlý a řekl jsem, že jmenování bylo pro mne tak neočekávané, že nějakou dobu potrvá, než provedu další opatření. Posudek se začal snažit a zásoboval mě papíry nejrůznějšího kalibru. Dával jsem je do šuplíku a snažil se začít u mordparty. Povedlo se mi objevit Pavla Kratochvíla,známého z místa

– 7 –

bydliště, který dojížděl do Ústí na pasovku. Dostat ho do Mostu nedalo ani tak velkou práci. Ruda Kolář pracoval na nehodovce. Nechtěli mi ho na kriminálku přeložit. Náčelník dopravky,Tonda Švýcar, se bránil zuby nehty. Dvakrát za mnou byl a tvrdil, že Ruda je jeho nejlepší pracovník. Tak jsem řekl, že právě proto ho chci. Nakonec jsme se pohádali a dlouho spolu mluvili jen, když jsme museli. Ruda byl do tří měsíců u nás a byl hrozně rád a my s Pavlem jakbysmet.

Doma se nám brzy narodil první kluk. Dostal jméno po dědovi, Vítězslav, Slávek. Tchýně se trochu umoudřila, v práci se nám začalo dařit, přišli noví, mladí kluci a procento objasněnosti případů bylo skoro stejné , jako za doby pana majora Tománka.

V severočeském kraji, v mosteckém okrese nevyjímaje, neměli kriminalisté o práci nikdy nouzi. Od drobných kriminálních deliktů, po nejzávažnější kriminální činy. Někdy jsme byli úspěšní hned, jindy trvalo měsíce, než jsme mohli případ uzavřít. A tak dny plynuly, narodil se nám druhý kluk, kterého jsme pojmenovali po druhém dědovi a měli najednou doma dva chlapy, Vítězslava a Vladimíra. Při jejich výchově jsme s Kateřinou pomalu stárli a já musím přiznat, že na výchově kluků jsem měl daleko menší podíl.

Kateřina začala učit na mosteckém Gymnáziu. Kluci po absolvování základní školy vystudovali střední, Slávek, který byl vážnější povahy po Kateřině, si vybral vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu a pracuje jako ředitel hotelu, Vláďa se stal lékařem a do svého oboru, hematologie, je úplně zblázněný.

Trochu jsem zalitoval, že jsem měl na kluky málo času, ale snad, už jako důchodce, vynahradím tento deficit svým vnoučatům. Musel jsem se usmát, že už se vlastně na roli důchodce těším. Pak zase je mi na okamžik líto, že už nebudu se svými kluky v terénu honit darebáky a dostávat je tam kam patří. Do vězení.

Kateřina přestala pochrupovat a já jsem sáhl po budíku, abych se podíval, kolik je hodin. Byla ale moc velká tma a tak jsem položil budík zpátky na stolek a pokračoval ve sladkém snění. Jako barevný film na pokračování mi před očima probíhaly všechny ty příběhy, ve kterých jsem s mordpartou zasahoval. Na okamžik jsem pomyslný film stopnul a zapřemýšlel, který z případů byl asi nejzajímavější, který mi nejvíc zůstal v paměti. Film se znovu začal odvíjet…

II.

Město bylo takovým obyčejným hornickým městem, jak už hornická města bývají. Okolí zdobily těžní věže. Výtahy v těchto věžích svážely denně pod povrch havíře, kteří rubali hnědé zlato, jak se tenkrát uhlí říkalo. Tam, kde to hnědé nadělení bylo v malé hloubce pod zemí, tam se zakusovala obrovská rypadla do zeminy a obnažovala útroby krajiny, aby horníci mohli těžit . Uhlí bylo potřeba, obrovské elektrárny, které ve věnci vyrostli kolem revíru, spolykaly denně mnoho tun, o příděly si říkaly také různé továrny a hlavně obrovská chemička nenasytně otevírala

– 8 –

svá ústa, aby z uhlí vyráběla nejrůznější produkty potřebné v celém hospodářství. Kolem továren a dolů se kupily nové hory vytvořené lidskou činností a jejího odpadu. Měsíční krajina kolem města, ve kterém většina již nebyla starousedlíky, ale novými obyvateli, kteří do tohoto umouněného a věčně mlhavého kraje přišli po válce.

Bylo to také uhlí, které rozhodlo, že Most, o kterém je nyní řeč, bude postupně zbourán a lidé se přestěhují do nového města, které vyrůstalo nad okresní nemocnicí, kterou také uhelný osud nakonec neušetřil.

A tak se lidé ze starého Mostu stěhovali do nového. Stěhovali se i vesničané, jejichž domovy potkal stejný osud. Bylo to tak trochu komické i smutné zároveň, když se celá vesnice vešla do jednoho panelového monstra, kde jen doplnila zbývající byty. Copak mládež, ta si ve většině rychle zvykla na pohodlí ústředního topení a teplé vody, ale hlavně starší lidé trpěli především tím, že přišli o své zahrádky, domácí zvířectvo a také o komunikaci s ostatními lidmi, kteří se stále více stávaly anonymními jmény na zvonku nebo na domovní schránce. Vyrůstalo nové betonové město protkané sítí silnic a kilometry kolejové tratě, po které uháněla tramvaj,

( v Mostě se jí říkalo rychlodráha nebo taky jen rychloška), městem a pak dál až k chemičce a potom do města hokeje Litvínova a zase zpátky. Hokej byl jedním ze sportů, který se hřál na výsluní přízně diváků ze širokého okolí.

Psal se rok 1981. V Mostě ,do podvědomí divácké veřejnosti, začal vstupovat další sport. Sport tvrdých chlapů. Boxing. Mostečtí boxeři boxovali v 1. národní lize. Boxovali s úspěchem. Řada borců na různých přeborech konkurovala špičkovým boxerům extraligy a tak není divu, že před posledním mistrovským zápasem, kdy se mužstvo Baníku mělo utkat o extraligový postup bylo společně s jihomoravským Znojmem v čele tabulky. Mostečtí ale museli vyhrát, aby mohli postoupit. Případná prohra nebo i nerozhodný výsledek znamenaly konec nadějí a postup znojemského celku. Mostečtí ale chtěli moc a moc postoupit a extraligovému snu věnovali všechno svoje úsilí. V tuto dobu a na tomto místě začíná náš příběh.

III.

Naproti fotbalovému stadionu byla postavena nová moderní sportovní hala. V tomto stánku všech sportovců Mostecka našli útočiště i boxeři. Dnes je zima. Sychravé zimní počasí bez sněhu a protivný chlad zalézá za nehty. Jezdící auta musejí svítit celý den a každou chvíli se řítí od okresní nemocnice houkající sanita a jen umocňuje pochmurnou náladu.

„Já bych spíš chrápal, než trénoval,“ říká Bohouš Fryš a nadhazuje si sportovní tašku v ruce.

„ Buděš to mať ťažké, Bohouš.“

Bohoušův společník, který natahuje kroky vedle většího Bohuslava za chůze pokyvuje přesvědčivě hlavou. Vytáhl kapesník, hlučně se vysmrkal a důležitě dodal :

„Víš kamarát, narazíš na Broučila, však už si s ním boxoval!“

– 9 –

Bohouš pokývl hlavou. Jeho starší kolega se vyzná. Je to přece jeho trenér. Trenér Baníka Most. Sám bývalý boxer, reprezentant ve welterové váze a později v lehké střední. Ladislav Cicka, Slovák od Trenčína, který později přestoupil do Rudé hvězdy v Ústí nad Labem, kde se oženil a založil rodinu. Po skončení aktivní činnosti se na něj obrátili mostečtí funkcionáři boxu a nabídli mu funkci trenéra jejich prvoligového celku. Bylo to i s bytem a taky se zaměstnáním. Dostal nepříliš důležitou, ale dobře placenou funkci na jedné povrchové šachtě na Mostecku a měl dost času, aby se mohl věnovat i chlapcům, kterých chodilo trénovat na dvacet.

Zažil ještě poslední zápasy a tréninky v starém Armáďáku, tedy Armádním domě v Mostě, kde nebyly ty nejlepší podmínky a hrozně se těšil, jako všichni další kluci i funkcionáři, že konečně budou moci vystupovat v krásném prostředí, že se nebudou muset před soupeři stydět. A protože výsledky byly, chtěli všichni, kdož se okolo boxu točili nebo mu fandili, splnit si dávný sen. Postoupit do extraligy.

Láďa Cicka, nebo také jen Laco, se dobře česky nikdy nenaučil. Mluvil takovou českoslovenštinou, ale v oddílu ho měli rádi a nikdo mu nic nezazlíval. Totiž, někdy

mu vyčítali, že není na kluky dost tvrdý, že je benevolentní k jejich požadavkům, ale výjimečně dobré výsledky toho roku to jaksi eliminovaly. Laco byl bývalý reprezentant, který boxu rozuměl jako málokdo a dovedl hodně naučit. Zvláště ty, kteří měli zájem a dokázali na sobě tvrdě pracovat. Zrovna třeba Bohouš Fryš. V oddílu začal před patnácti lety.

Zakřiknutý, neohrabaný kluk se silnou vůlí vítězit. Jeho boxerské začátky, ještě v dorostu, byly dost tristní. Prohrával před limitem a stával se podceňovaným borcem, kterého dostat při vylosování znamenalo zábavu pro soupeře i diváky. Ale Bohouš se nevzdával. Tvrdohlavě trénoval a trénoval. Na trénincích byl bit. Padal a zase vstával. Cvičil direkty na pytlech, učil se koordinovat údery a pohyb těla s prací nohou. Nevzdával se. Kluci mu pro jeho umíněnost začali říkat Sonny, po americkém boxerovi Sonny Listonovi, který byl taky takový gumový.

Jednou přišel před zápasem na trénink velice smutný welter Eda Rosenbaum a všem sdělil, že mu našli něco v krvi, že má přísný zákaz sportování a že se bude muset dlouhodobě léčit. Eda byl tenkrát, bylo to ještě v dorostu, vynikající sportovec, finalista republiky a trenérovi Mildovi Tréglovi tím zasadil těžkou ránu. Co se dalo dělat. Na utkání s Roudnicí, která v dorostu byla v tabulce před Mostem na druhém místě, hned za Děčínem, byl nominován i Bohouš Fryš. Nastoupil proti sebevědomému mistru republiky Rybanskému a roudnické publikum pobaveně čekalo, jak to Bohouš schytá. Jako na přeborech, kde si s ním Rybanský chvíli pohrával a pak tvrdým útokem poslal Bohouše dvakrát na zem a rozhodčí musel utkání přerušit pro naprostou převahu Rybanského.

Bohouš byl na utkání velmi soustředěný a celý týden před zápasem trénoval, až měl málem pod váhu. Nicméně do provazů vlezl a v ringu se představil úplně jiný

– 10 –

borec. Rybanský se sebejistým úsměvem začal dělat pro publikum opičky a obecenstvo vděčně přijalo tyjátr roudnického boxera. Jen do té chvíle, kdy Bohouš trefil nepozorného soupeře tvrdým direktem na bradu. Rybanský byl počítán ve stoje.

Už se nevzpamatoval. Bohouš tančil jak ostřílený borec, střídal direkty s bočními údery, vycházely mu sidestepy a Rybanský byl rád, když nakonec zazněl závěrečný gong. Diváci ho vypískali a vypískali i bodové rozhodčí, kteří přisoudili vítězství Rybanskému. Bohouš tenkrát ani nebyl smutný a soupeři sportovně pogratuloval. Všichni kluci mu blahopřáli ke skvělému výkonu. Rozhodčí Tralaba, s pocitem viny, přišel za Bohoušem a dlouze žvanil o tom, jak byl sice Bohouš výborný, ale jak neměl přesné údery, naproti tomu Rybanský jak vždycky věděl, kam uhodit a že se na tom shodl se všemi rozhodčími. Poslouchal to tenkrát jejich trenér, Milda Trégl. Pokyvoval souhlasně hlavou a když Tralaba dořečnil, ocenil jeho rozhodcovský a vysvětlovací výkon všeříkajícím výrokem:

„Běžte do prdele, pana Tralaba a už se nevracejte !“

Tralaba rychle poslechl a delegování do Mostu dlouho vracel, protože věděl, že bude mít v Mostě na „kaladobu“ vrub jak poleno.

Zápas s Rybanským znamenal pro Bohouše velký zlom. Získal obrovské sebevědomí a většinu zápasů začal vyhrávat. Vyhrál krajské přebory, na přeborech Čech skončil druhý a na republice třetí. Získal I. výkonnostní třídu v dorostu, potom, už jako známý boxer, nastoupil základní vojenskou službu v Karlových Varech a po přijímači nastoupil v oddílu boxu karlovarské Rudé Hvězdy.

Po návratu z vojenské prezenční služby se vrátil do mosteckého celku, ale pak se stal malér. V průběhu extraligových bojů zemřeli dva borci, Patočka a Mareček. Oba po těžkých úderech na hlavu. Ve sportovních a nejen sportovních kruzích to byla velká rána. Box byl v Československu zakázán na dobu neurčitou, oddíl boxu skončil činnost a všechny rohovnické soutěže byly zastaveny. Mostecký celek se rozpadl, kluci přestali trénovat. Někteří se začali věnovat jiným sportům, například Česťa Neumann začal s potápěním, Pepík Staňur se vrhl do fotbalu, se kterým již dříve koketoval, Venca Stuja jezdil s partou nových kamarádů slézat skály, prostě box v Mostě přestal existovat.

Po dvou letech začaly první pokusy s oživováním boxu. Boxerští nadšenci a fandové dávali dohromady nové mužstvo. Sháněli borce, trenéry, rozhodčí, funkcionáře. V republice box znovu zvedal hlavu. Mostečtí dali do kupy novou partu mladých sportovců a vytvořili dvě mužstva. Dorostenecké a družstvo mužů. Junioři vytvořili tak kvalitní mančaft, že zanedlouho bojovali o titul mistra republiky. Skončili druzí a několik z nich dosáhlo na metu nejvyšší.

Muži byli zařazení do první ligy a několik let v ní úspěšně účinkovali. Bohouš Fryš se samozřejmě ihned do oddílu vrátil a po několika týdnech se dostal do bývalé formy a stal se obávaným soupeřem pro všechny.

– 11 –

IV.

„Tak mládenci, nástup!“

Laci Cicka se postavil zády ke stěně tělocvičny a čekal, až se boxeři postaví do řady. Kluci se dost neochotně rovnali podle vah a vytvořili řadu. Byli v teplácích, pod nimiž měli silné podvlékačky a trika, kolem pasu uvázaná švihadla, na nohou kedsky. Někteří z nich měli kolem krku obtočené ručníky. Hlavně ti, kteří potřebovali shazovat; bylo jich v oddílu několik, kteří měli stálé problémy s váhou a neustále museli hubnout, aby mohli nastoupit k zápasům ve váze, ve které je trenér potřeboval postavit.

„Borci, boxu nazdar!“ Cicka pozdravil nastoupenou řadu svých svěřenců.

„A mosteckému obzvláště,“ zubil se ze dveří druhý trenér Mirek Stárek.

„Zdááár,“ zahlaholila sestava a bylo to hodně nahlas.

Cicka se zamračil a houkl na Stárka : „Hybaj už, by si mal konečně chodit na tréningy skvór…“

Stárek zasalutoval a začal lehce klusat k nastoupeným borcům. Cicka mávl rukou a znovu se obrátil k chlapcům: „Mládenci, buděme začínat s rozcvičkou, potom si dáme švihadla, stínový box, spáring, aparáty a na konec si dáme zase švihadla. A nechcem vidět, že sa niekto ulejvá. Za pár dňou tu máme posledný, rozhodujúci zápas se Znojmom a jak vítě sami, postupuje len víťaz. A doufám, že chceme postúpiť, ne?“

„Ex tra li ga,“ zaburáceli mladí muži.

Cicka zvedl pěst se vztyčeným palcem a zavelel: „ Vlevo v bok, poklusem klus!“

Borci se začali rozklusávat a kroužit okolo tělocvičny.

„A sprint, rovinky,“ burácel dále Cicka a Mirek Stárek ze dveří vedlejší místnosti přikopával velké medicinbaly. Když boxeři zvolnili, přistrkoval je klukům do dráhy, kteří před velkým míčem skákali sounož a dále klusali okolo tělocvičny.

V.

„To pívo je dneska přepychový!“ Karel Herman se ještě jednou napil a hřbetem ruky si utřel ústa.

„Tady měl Venca Treé dycky dobrý. Bejt všude takový hospodský, tak ty prachy klidně za pivo dáš,“ filozofoval Jiří Porek. Oba muži byli funkcionáři oddílu boxu a dnes se potkali venku náhodou. Herman šel od známého pěšky ze Stalingradské čtvrti, Porek zase bydlel nedaleko, ve Skupovce, tedy ve Skupově ulici. Potkali se před restaurací Luna, kde Porek vystoupil z autobusu v naději, že někoho potká, kdo s ním půjde na pivo. Hermana nějak zvláště nemiloval, protože na schůzi oddílu mívali často rozdílné názory. Porek byl cholerický paranoik, který trpěl představou, že jeho práce není dostatečně ohodnocena, že nejvíce práce dělá on a ostatní se jen

– 12 –

vezou, ale umějí svoji práci prodat a tak „lízají smetanu a dělají hovno,“ stavěl tyto dva kontraproduktivní produkty vedle sebe, aby zvýšil údernost svých obvinění.

Karel Herman byl nekonfliktní typ. Nerad se hádal a snažil se dojít ke kompromisům. Tím právě Porka dráždil. Ale Hermanovi Porek nevadil. Byl svým způsobem dobrák. Jenže rád pil. A bývala období, kdy často. A když se opil, a Herman to dokázal i k dokonalosti, byla tatam jeho smířlivost a stával se značně agresivním. Urážel a chtěl se prát. Bývalo mu vyhověno a pak byl bit. Jednou mu jeden přespolní vyrazil dva přední zuby a Herman, než mu udělali můstek,mluvil do země a při smíchu neotevíral ústa, aby nebylo vidět chybějící tesáky a legrační mezeru. Opilý Herman byl agresivní hlavně tehdy, když seděl s ostatními funkcionáři, kteří téměř všichni byli bývalými aktivními boxery a Hermana vytahovali několikrát z průšvihu. Byl tím známý a když s ním šel někdo na pivo a Herman už měl třetí, rychle platili a utíkali pryč.

„Nazdar,Karle!“ Porek zvedl pravici k pozdravu.

Herman byl krátkozraký a musel udělat ještě tři kroky, aby Porka poznal.

„Těbůh. Kam jdeš?“

Porek úplně lhostejně: „ jedu ze šichty, dám si dvě a mažu, Je hokej!“

„Přemluvils mě!“ Herman se zazubil. „Ty Izvěstije sou prdlajs turnaj. Furt ho vyhrávaj Rusáci. Dneska nás zase vyklepnou!“

„Hovno!“ Porek byl ve svém přesvědčení konečný. „Radši pojď!“

Za chvíli oba seděli u jednoho stolu. Hospoda byla plná. Před chvílí se zvedli čtyři hosté, po kterých Herman s Porkem zasedli. Herman si vzal položený jídelní lístek a otevřel ho.

„Dáš si něco, Jirko?“

„ Co mají?“

„Jó, hochu, tady si můžeš vybrat. Tréčkova stará je kuchařka non plus ultra!Na to, že je Turkyně, vaří českou kuchyň, jako kdyby se tu narodila.“

Herman se na okamžik zasnil a vybavil si vonící talíře chutné krmě.

„Maj tam guláš?“ chce vědět zbytečně Porek.

„Ty vole,“ kroutí hlavou Herman, „ vždyť ti říkám, že tu mají všechno. Guláše dokonce tři. Plzeňský, formanský a ďábelský. S kynutým knedlíkem, s bosákama, nebo šumavskejma knedlíkama. Tak si vyber,“ vybízí Porka jeho kolega.

„Dám si ďábelský s kynutým a se šesti!“

Herman se usmál: „ Já to, Jirko věděl, co si dáš a věř tomu nebo ne, zase si mě přemluvil!“

Vymydlený vrchní se zastavil u jejich stolu s platem piv a chce vědět, zda pánové budou jíst a co pít. Pak postaví na stůl dvě napěněná piva, vytáhne účtenku a zapíše čárkami pitivo i objednané gulášky. A neúnavně se staví u dalšího stolu a dává další piva a pak mizí ve dveřích kuchyně.

Porek chmátne nedočkavě po štucu piva, zvedne zlatavý nápoj do výše: „Tak čin, čin, ty skrblíku!“

„Zum woll sein,“ souhlasí Herman a upozorní Porka : „ Neříkej mi skrblíku, ftáku!

– 13 –

Herman je kudrnatý, nervózní a pořád si hraje s rukama. Kdysi hrával za Most divizní hokej. Byl v Mostě jeden z nejlepších, no prvoligový Litvínov ho zatím jen pozoroval. Karel byl ale spokojený. Měl rád ten sportovní život, po tréninku nebo po zápase chodil se spoluhráčí a funkcionáři na pivo na Vinohrady, do hospůdky naproti zimnímu stadionu. Jeho žena měla po svatbě ztřeštěnou obsesi, že Karla vmanévruje do rodinného života, ale spíš by vypěstovala na kaktusu hrušky, než by manžela změnila. A tak po několikaletém tvrdém a zcela marném boji konečně změkla. Jednu chvíli se jí zdálo, že se karta obrátí. To když Herman skončil s aktivní činností a pohádal se s funkcionáři výboru. Přestal chodit ven, znal jen cestu do práce a nazpátek. To trvalo asi půl roku a pak to Karel odstonal. Když se uzdravil, šel na pivo, kde potkal Mirka Stárka, bývalého známého boxera, reprezentanta a nyní druhého trenéra prvoligového oddílu. Když se Stárek seznámil s Karlovým traumatem nabídl mu, aby zašel na schůzi a začal dělat boxerského bafuňáře.

„Potřebujeme nějakého skrblíka, tedy hospodáře,“ řekl tenkrát Stárek. A bylo rozhodnuto. Karel měl jen strach, jak přijme jeho novou funkci manželka, ale obával

se zbytečně. Nyní již značně životem zmoudřelá žena vytušila, že buď bude doma mít duševního invalidu nebo i když jen hostujícího,ale zdravého chlapa. A tak se stal Herman hospodářem. Karel měl za sebou tři semestry národohospodářské fakulty na vysoké škole ekonomické. Pak opilý naboural a rozsekal na mraky auto otce své spolužačky. Jarmilka Schönwalderová se jmenovala. Karel ji měl moc rád a teď ji málem zabil. Jarmila přišla o levé oko a svůj půvab, který teď vystřídala ošklivá jizva táhnoucí se přes celou tvář a čelo. Karel pak o řidičák a svobodu a musel na rok do basy. Ze školy ho vyhodili, Jarmila se s ním rozešla a Karel se vrátil zpátky do

Mostu, narukoval, už jako dvaadvacetiletý, na vojnu do Benešova u Prahy, kde si odkroutil přijímač a byl převelen do Písku. Písecká Dukla tak přišla k výtečnému hokejistovi, Karel pak k možnosti vrátit se k milovanému způsobu života. Po jednom zápasu, hráli zrovna s Chomutovem, dal Karel hattrick legendárnímu Mikolášovi. Dukla vyhrála tři nula a spoluhráči i s fanoušky nosili Karla na ramenou. Vůbec to byl takový osudový den. V hledišti byl trenér jihlavské jmenovkyně , po zápase si s Karlem popovídal a nabídl mu, zda by nechtěl v rámci vojny vyřídit převelení do Jihlavy. Karel do slavné Dukly chtěl. Druhý den odpoledne šel v Písku na poštu. Když se vracel zpátky parkem a pospíchal po sněhem zaváté cestě, ujely mu nohy a on sebou pořádně seknul a po uklouzaném sněhu se rozjel. Než si stačil cokoli uvědomit, podrazil před sebou jdoucí slečnu, která padla na něj.

Byla to hezká holka, taková zrzka se zelenýma očima. Karel se neohrabaně zvedl a pomohl slečně na nohy. Slečna mu nejprve začala nadávat, ale když zjistila, jak se nešťastně tváří a jaký je to pěkný kudrnatý kluk, vzalo její chování jiný obrat.

Večer ve vinárně už se tomu oba moc smáli a Karel si byl jistý, že písecká Dukla ho potřebuje mnohem víc, než jihlavská. Převelení se dokázal ubránit k radosti všech

– 14 –

píseckých fanoušků a hlavně zamilované slečny. A tak do civilu si vezl sebou i nevěstu Báru Nademlejnskou, bankovní úřednici.

VI.

„Tak a teraz kontruj…levá,pravá, křížový, vytáčej od brady… nepúšťaj ty ruky, doboha… a teraz přidaj bočné údery… levá, pravá, levý hák, pravý hák… stop, stop!

Zpocený welter Rudla Zavadil se zastavil a rukou přidržel rozhoupaný pytel. Prokroutil ramena, a upřel tázavý pohled na trenéra Cicku.

„Ruda, čo robíš tie capáky. Po skončení direktu sťahuješ ruku k bradě a druhá ti od brady vychádza z ramena. Musí to byť krátký suchý úder.Pozri sa!“

Cicka se postavil k pytli a předvedl Zavadilovi ukázkovou sérii úderů.

Ostatní borci, kteří trénovali v tělocvičně mostecké sportovní haly se zastavili a přihlíželi, jak Cicka předvádí dokonalý boxerský partes. Cickovi to na okamžik udělalo dobře, ale v momentě se obrátil na ostatní kluky:

„Tak hybaj, lenoši, nastoupím snad proti Znojmu za vás sám?“

Boxeři se neochotně pustili do stínování a Ruda pokračoval v nácviku na aparátech. Cicka pobíhal okolo něho, komandoval ho a druhý trenér Stárek zase usměrňoval ostatní trénující. Zacrčel budík. „Čas!“ Kluci se zastavili a rozdýchávali se. Tělocvičnou znělo funění a hlasité vyfukování vzduchu. Fredy Koburda , těžká váha, téměř dvoumetrový, stodesetikilový chlap si v rohu tělocvičny klekl na žíněnku, chvíli se soustředil a pak se snažil dostat do stoje .Přihlížející Míra Stárek k němu přistoupil a najednou ho zmáčkl mezi nohama.

„Au,“ zařval Koburda a přepadl na záda. Stárek se začal chechtat, ale bleskurychle začal utíkat, protože rozčilený Fredy se za ním rozběhl.

„Doboha, čo robíte, nehajte toho lebo vás vyrazím!“ Cicka se spravedlivě rozhořčil a šel k budíku. Natáhl ho na tři minuty a zařval : „Čas!“

VII.

Welter Ruda Zavadil. Opálený blonďák s modrýma očima, snivý, zamlklý kluk.

„Rudo, běž taky ven, je tam Ota Kýhos!“ Rudova maminka stála ve dveřích dětského pokoje a domlouvala Rudovi, který hltal, položen na břiše na gauči, nějakou tlustou knížku.

„Co, co?“ Ruda se nechápavě probral ze snění. Právě prožíval s Paddem a ostatními hochy dobrodružství v malajské džungli, kam se nechtěně dostali po ztroskotání jejich korábu. Ten Hajo s Rolfem, to byli frajeři.

„Říkám ti, Rudíku, běž ven. Cidlinu dole uzavřeli a kluci po ní sáňkují. Koukám na ně z okna. Ota na mě mával, abys šel ven.“

Paní Zavadilová vrtí hlavou a myslí si: „ Rudolf by měl víc sportovat. Dojednám mu nějaké hodiny na Rénovce, na kurtech. Měl by hrát tenis a ne se válet v knížkách. Když ho pustím ven, vrátí se za chvíli umazaný jako dobytek. Jako kdyby nemohl dávat na čistotu větší pozor.“ Maminka si povzdechne: „Tak už utíkej, ty lenochu. Knížka ti neuteče!“

– 15 –

Ruda se neochotně zvedl. Do otevřené knihy vložil záložku a zaklapl ji.

„Mám hlad!“ Ruda šel za matkou do kuchyně a upozornil ji, že žaludek četbou notně vytrávil.

„Prosím tě, nejez furt, budeš tlustej!“ Maminka se snažila zvrátit Rudovy chutě, ale neuspěla.

„Tak ať… hele, mami, dej mi aspoň housku s máslem.“

Maminka pokrčila rameny a otevřela dveře do spižírny. V otevřených dveřích se otočila: „ Jo, Rudíku, až půjdeš ven, tak máš zazvonit na Edu Zemana. Paní Zemanová ti vzkazuje…“

Ruda kýve a nazouvá si zimní boty.

V osmé třídě se z Vrchlického stěhovali. Do nového Mostu, do paneláku. Vyměnili si byt s řidičem náklaďáku, který nechtěl do novostavby. V novém bytě vonělo vše novotou, ale často se netopilo a na televizi se koukalo zpod chlupaté deky.

Noví kamarádi venku byli prima. Brzy mezi ně zapadl a líbilo se mu i v nové škole. Patřil mezi nejlepší a šel studovat do Duchcova na hornickou průmyslovku.

„Běž, Rudo, studovat na horníka. Uhlí bude vždycky třeba. A na Mostecku je ho dost!“

Strejda Alois Řezníček byl horníkem celý život. Dělal na Nejedlém a potom na Kohinooru v Lomu. Dělal na předku. Práce to byla nebezpečná, ale dobře placená. Strejda Lojza bydlel taky ve Vrchlického, barák pod Zavadilovými. Byl bratrem Rudovy maminky a byla s ním legrace.

„Jsem horník a kdo je víc!“ Když se napil jeho hrdost k hornickému cechu byla nezměrná. Ruda chtěl být také hrdinou dolující hnědé zlato.

Venca Gerstberger, spolužák na průmyslovce: „ Rudo, pojď si s náma zatrénovat. Jezdíme do Meziboří boxovat. Přijď, uvidíš, bude se ti to líbit.“

Maminka lomila rukama: „Rudo, kdybys aspoň hrál tenis…“ Ruda se jen pobaveně usmíval a neúspěšně schovával otlučeniny obličeje.

Jednou přijel ze školy a objal maminku kolem krku: „Mami, já jsem tak šťastnej…“ Hrdě vytahuje pečlivě složené noviny Průboj a na zadní stránce ukazuje momentku z finále krajských přeborů. Rozhodčí stojí mezi dvěma boxery a zdvihá ruku Rudy Zavadila. Pod obrázkem text: „ ve finále krajských přeborů zvítězil ve váze do 60 kg Rudolf Zavadil z Meziboří nad roudnickým Organíkem r.s.c. ve II. kole.“ Maminka je dojatá i nešťastná : „Táta by měl radost…“

Rudolf Zavadil starší jezdil jako průvodce Čedoku s turisty do zahraničí. Před jedním zájezdem do Bulharska onemocněl ošklivou chřipkou, ale obětavě na akci nastoupil. Když se vraceli zpět a on zařizoval pasové odbavení na letišti, dostal těžký infarkt a při převozu do nemocnice v Burgasu zemřel.

Ruda je na trénincích poctivý, nic neošidí. Má mimořádný talent k úpolovým sportům a jeho hvězda stoupá. Nejdříve vyhrál oblastní, pak krajské a nakonec přebory Čech. Na republice prohrál ve finále těsně na body se Slovákem Puchielkou.

– 16 –

Trenér míní : „ Bylo to fifty, ale byls lepší v zakončování. Puchielka je přece jen známější. Je to na hovno, že známé jméno má pořád větší váhu, než výkon.“

Povolávací rozkaz dostal Ruda do špičkového klubu Dukly Olomouc. Tam se doučil všemu, co v Meziboří začal. Během dvou let se zařadil mezi přední borce v obou welterových vahách. Na republice skončil nejprve třetí a o rok později byl ve finále již druhý.

Trenér mu řekl: „Bylo to fifty, kdyby to dali sudí tobě, tak to také bylo spravedlivý!“

Chtěli, aby zůstal v Olomouci na vojně. Petr Sommer, reprezentant, který také kdysi začínal v Meziboří, ho přemlouval : „ Vykašli se, Rudo, na Most. Je tam smrad a na šachtě budeš dřít jak nádeník. Zůstaň na Hané, je tu fajn a v armádě taky.“

Rudolf to ví, ale nechce nechat maminku samotnou. Ta by se nestěhovala. Už taky kvůli chalupě v Kryštofových Hamrech.

„Kdepak, Péťo, já jdu zpátky. V Mostě jsou taky boxeři!“

Do Mostu za ním přijel Karel Antoš, sekretář Rudé Hvězdy Ústí nad Labem.

„Pojď k nám, Rudo, dáme ti byt i s kočkou !“

„Kdepak, pane Antoš, do dvou let jsme v extralize.“

Začal fárat na šachtě Zdeněk Nejedlý. Chlapi se ho trošku báli i když byl mezi nimi nejmladší. Jako štajgra ho respektovali a když jednou nachytal Vencu Hodka za vrátkem, jak kouří a vyřídil to fackou bez dalšího hlášení, začali si ho považovat. Když některý z party se chtěl zašít a bafnout si z cigarety, sami ho zpacifikovali.

Horníci, toť se ví, byli i patřičně hrdí na Rudovy úspěchy a snažili se vytáhnout ho po šichtě do hospody, aby se s ním mohli pochlubit. Jednou Ruda s nimi šel, ale pivo si nedal. Pil vinný střik a čelil provokacím z okolních stolů, kde se chlapi snažili

vyvolat nějakou melu, aby zjistili, jaký je Ruda rváč. Ruda dopil střik a přes protesty chlapů odešel domů. Ven za ním vyběhli tři horničtí mladíci smutní z toho, že se jim nepovedlo Rudu vyhecovat a venku ho bez varování všichni tři napadli. Skončilo to

na okrsku VB a v nemocnici. Novák měl zlomenou čelist, Eminger přeražený nos a Lugner parádně barevného monokla se slabým otřesem mozku.

„Ruda je na okrsku omlouvá: „Byli nalití, nevěděli do čeho jdou.“

Druhý den večer pak na tréninku vypráví Vincovi Obloukovi: „Člověče, Eminger s Lugnerem lehli po první ráně, ale ten Novák, ten měl výdrž. Už byl nakouřenej, ale pořád byl na nohou. Až mu nevydržela ta čelist. Dal mi práci,“ dodal uznale.

V tělocvičně ten večer makal do úmoru. Pak ji uviděl. Přišla ještě se dvěma dívkami a měla dlouhé zlaté vlasy. Koukala na něj a potom si se svými kamarádkami něco špitala. Ruda se snažil, aby udělal dojem. Při sparingu bušil do Bohouše Fryše i se snažil udolat mohutného Koburdu. Při přestávce tam už zlatovláska nebyla.

Ruda si umínil, že tu bloncku najde a dostane.

„Bože, to je krásná holka, jestli někomu patří, tak má maník smůlu…“

– 17 –

Čekala na něj před vchodem. Rudovi se podlomila kolena a vyschlo v krku. Vinca Oblouk se směje: „Tak ahoj a aspoň do zejtřka se neožeň!“

Ženil se přesně za šest měsíců. Den před štědrým dnem. Monika byla z nedalekého Bečova a bydlela v novostavbě pro pivovarské pracovníky. Její otec byl sládkem v mosteckém pivovaru. Monika dojížděla do Mostu do nemocnice, kde pracovala na transfúzním oddělení. Maminka zemřela před dvěma lety, když opilý řidič ji ve vsi porazil autem a pak ujel. Její otec od té doby pořád pil a Monika chtěla pryč. Od věčně opilého táty, od můrovatých vzpomínek.

Boxeři udělali špalír a Vinca mu nasadil vypulírovaný chomout. Svatební hostinu měli na hradě Hněvín a byli tam všichni kluci. Moniččin otec ho pořád chytal okolo krku a plakal. Rudovi bylo trapně a byl rád, když pan Wedrich usnul na WC a vedoucí pan Vojta ho nechal spát na sedačce ve své kanceláři.

Hostina měla vůbec legrační dohru. Strejda Lojza, neúnavný organizátor, byl také u konce hostiny. Když už všichni odjeli, zjistil, že v šatně zůstalo ještě několik

kabátů, šál, klobouků, prostě, že hosté si zapomněli oblečení a odjeli svatebními vozy domů bez něj. Všechno tedy sebral a odjel s věcmi domů. O vánočních svátcích obvolával rodinu a všechny, kdož byli na hostině a nabízel zapomenuté věci. Nikomu nic nechybělo. Každý měl všechno. Pak se ozvali z VB. „ A prej, pane Řezníček, hledáme nějaké svršky, ale hlavně klíče od hlavního trezoru…“

Pak s Monikou sepisovali vše na stanici. Příslušníci jim prozradili, že v kavárně mezi hosty našli známou kapsářku, kterou sebrali a předvedli. Baba ze své dlouholeté praxe věděla, že zapírání je přitěžující okolnost a tak se ke krádeži přiznala. Jen nedokázala vysvětlit, kam kradené věci ukryla. No nakonec se tomu všichni zasmáli, pravda, pan Vojta, vedoucí Hněvína, neměl úsměv nejradostnější, neboť musel po odchodu svatby vyměnit trezorový zámek a celé svátky běhat v tenkém pršiplášti,

protože strýc Alois mu odnesl jeho jediný zimník. Skončilo to vodkou a po několika panácích strýc Alois tvrdil, že je horník a kdo je víc. Panu Vojtovi bylo špatně a

když ho strýc Lojza odvedl na WC, pozvracel mu zadek. Jak byl o strýce opřený, vyhrnul mu sako a když byl hotov, sako zase sjelo na své místo. Ráno pak strýc řešil v kocovině neřešitelný problém. Jak to, že má poblité kalhoty na zadku a sako čisté, když sako vůbec ze sebe nesundal. Protože ale nebyl pichoř, přestal nad problémem hloubat a dal si místo toho lák z okurek.

Ruda s Monikou měli krásný začátek manželství. Bydleli u Zavadilů a Rudova maminka měla Moniku ráda. Pak Ruda dostal od šachty byt v Šeříkové ulici. Na vídrholci, říkali Mosťáci. Bydlení bez rodičů se jim zdálo bezvadné, ale pak Ruda chodil po trénincích s kluky ještě do hospody a Monika zůstávala sama doma.

„Rudíku,“ říkala Monika, „ udělej mi dítě, ať nejsem pořád tak sama.“

„Blázníš, Mončo, vždyť jsme si ještě nic neužili…“

Na zábavách, kam kluci přišli se svými dívkami, byla Monika hvězdou a ostatní okolo ní kroužili jako mlsní vlčáci. Monice to bylo moc příjemné. Taky jí dělalo dobře, když ve špitálu se jí dvořili mladí doktůrci:

– 18 –

„Moniko, měli bychom si spolu vzít noční!“

Ruda si toho všímal a hrozně žárlil : „Někdy se chováš jako děvka!“

Večer pak klečel u její postele, hladil jí dlouhé zlaté vlasy: „Každýho hajzla, který na tebe sáhne, zabiju!“

Monika tiše plakala do polštáře.

VIII.

„Čas !“ Trenér Cicka nastavil budík a vlezl do ringu, který byl v tělocvičně trvale postaven. V něm byli připraveni ke sparingu Pepík Sataš, bantamka a pérka Zdeněk Horák. Pepík byl velmi zkušeným boxerem, který v mančaftu kroutil mezi provazy již osmou sezónu. Zdeněk přestoupil z malého oddílu v Počeradech, kde místní nadšenec Josef Zachariáš, dal dohromady partu mladých kluků z Počerad a okolních vesnic a učil je základům boxerského umění. Zachariáš sám nikdy neboxoval; učil se z různých příruček, sháněl časopisy a pouštěl si na videu kazety ze zahraničí. Video koupil za velké peníze od jednoho tiráka, který v Počeradech bydlel. Tirák mu také sháněl kazety, taky ovšem za dostatečně zajímavou odměnu. Josef byl automechanikem, vydělal si dost peněz a tak je rád investoval. Bydlel v domku sám, byl rozvedený a box byl jeho jedinou radostí. Jejich oddíl nebyl registrován v žádné ze soutěží, ale úzce spolupracoval s Mostem a byl takovou malou zásobárnou pro mostecké boxery. Cicka se někdy zlobil, že kluci z Počerad přicházejí se špatnými návyky, které on musel jen těžko napravovat, ale v duchu byl spokojený, že má z čeho vybírat. A také se mu nikdy nestalo, že by Most neobsadil některou z vah, vždy byl po ruce alespoň někdo, kdo mohl nastoupit.

„Keď sa pánboh nedívá, aj zázraky se můžou! Je lepšie postaviť kohokolvek, než nikoho. Vyhráť sa dá i bez boja.“

„Stop!“ Cicka zastavil právě začínající sparing. „Počkajtě, chlapi, Zdeno má rozviazanú rukavicu. Počkaj…“ Cicka utáhl uzlík na šňůrkách rukavice a konečky tkaniček nacpal pod něj. „Tak a čas!“

Ostatní boxeři začali přeskakovat švihadla, ale natočili se k ringu, aby jim neutekl duel dvou nižších vah. Zkušenější Sataš dobře začínal levou rukou a chvílemi přidával kontry pravou. Zdeněk byl tvrdým borcem, svoje menší zkušenosti a boxerský um nahrazoval nezměrnou tvrdostí. Jeho předností byl fantastický postřeh, rychlost, tvrdý úder a tak Pepík Sataš musel vynakládat všechny síly, aby Zdeňka udržel od těla. Celé tři minuty, kolik kolo trvalo, honil Horák Sataše po ringu, ale Pepík chytře unikal a z úniků přidával čisté údery. Stárek, který dohlížel na ostatní kluky, si v duchu počítal skóre. Kdysi absolvoval zkoušky na rozhodčího a ještě před dvěma roky pískal i extraligu. Teď mu ke konci kola vycházel vysoký bodový zisk Sataše.

– 19 –

Horák se náhle rozběhl, natlačil Pepíka do rohu ringu a vynutil si tvrdou výměnu. Sataš ale udělal bleskurychlý sidestep a pravým hákem tvrdě zasáhl Horáka. Ten zůstal otřesený stát a Cicka okamžitě stopnul zápas mezi oběma borci:

„Stop, Pepíku, konec!“ Prohlíží Zdeňka: „Co je, dobrý?!“

Zdeněk kýve hlavou: „ Moje blbost, na chvíli jsem zaspal. To si na Pepíka už nesmím dovolit.“

Cicka s ním souhlasil, ale Pepík se omlouval :

„Já jsem nechtěl… Zděnek začal tlačit do výměny, tak jsem musel…“

Cicka zavrtěl hlavou a přikázal klukům sundat rukavice. Posunkem přivolal ostatní a snažil se jim vysvětlit podstatu věci:

„ V ringu bojujete preto, abyste si zvykli se v něm pohybovat, aby na vás posobil so samozrejmesťou, abyste sa neposrali trémou, keď len doňho budete lozit. I keď je to len na tréninge, tak nerobte blbosti. Berte to jako súboj ritierou a ne silnější dokazovat slabším svoju sílu. Naopak, tie silnejší musia učit druhých…“

Cicka vyhnal oba mládence z ringu. Míra Stárek došel k Cickovi a chce mu poradit další dvojici : „Laci, postavíme teď Rudlu Zavadila s Bohoušem Fryšem. Potřebujeme přeci, vyzkoušet, jak na tom jsou, kdo by byl nejlepší na Broučila.“

Cicka se nasupil a vztekle zavrtěl hlavou: „já už mám jasno. Na Broučila půjde Fryš. Je vo formě!“

Stárek se zamračil, chtěl na Cicku vystartovat, ale pak si to rozmyslel a mírně se snažil oponovat: „ Láďo, Bohouš je na Broučila starej a pomalej. Broučil je mladej divoch a Bohouše nám roztrhá. Ruda má větší nadějí. Myslím si, že by mohl vyhrát!“

Cicka stále při Stárkově proslovu vrtěl hlavou a když Mirek skončil, jakoby Stárka neviděl, zahlásil : „Spárovat půjde Koburda s Ušanskom.“ Oba jmenovaní kluci se ušklíbli a Stárek vztekle kopl do tyče, která tvořila roh ringu.

„Tati, já bych chtěl na prázdniny s Jirkou Nikodémem na jejich chatu.“ Miroslav Stárek starší, výpravčí ČSD na stanici v Postoloprtech se usměje: „Pojedem do Šaľy, Mirku. Pojedeme zase všichni. I Václav, i Pavlík. Máme zadarmo vlak, tak pojedem do Šaľy!“

„Jé, zase do Šaľy, dyk tam jezdíme každej rok, tati.

„No a?“ Stárek starší se synově nechuti diví. Lístek mají zadarmo, v Šale jsou všichni bratři a sestry Margity, tedy jeho manželky, budou mít i ubytování zadarmo a ještě dostanou najíst.“

Mirkovi je do breku: „Tati, tam je hrozná votrava. Zase tam budeme muset dělat na jejich záhumenkách!“

„Však se ti žíly nezkrátí, uvědom si, že oni sice dělají, ale mají. A uč se taky dělat…“

Stárek otec se obrátil k oknu a začal s filozofováním. Mirek mladší se tiše vytratil a nechal tatíka mluvit do okna.

– 20 –

Ve škole mu říkali manekýn. Byl miláčkem všech holek, ale předstíral, že má úplně jiné zájmy. Občas s některou zůstal na rohu u školy, kterou všichni nazývali Masaryčka. Moc ho to nenadchlo, takové tlachání s blbou holkou, která musela mít ještě alespoň tři další okolo sebe, aby rande zvládla.

V deváté třídě otec demokraticky navrhl: „Míro, železnice má budoucnost. Učíš se dobře a tak půjdeš na dopravní průmyslovku do Děčína!“

Mirek mladší vehementně protestuje : „ Chci radši na gympl, chci jít potom na pajďák do Ústí, chtěl bych učit dějiny a zeměpis!“

„Až si uděláš průmyslovku, půjdeš na vysokou do Nitry,“ Miroslav Stárek starší ctí demokratické postupy v rodině. Jeho syn se rozhodl pro dopravní školu a stydí se to přiznat. Však Míra dobře ví, že železnice má budoucnost.

Z Děčína do Litvínova se přestupuje v Ústí nad Labem a Oldřichově. Z Oldřichova jezdí motorák a k večeru je plný mládeže. Míra se nechává přemluvit a hraje na kytaru trampské písničky.

„Mirečku, přijď zítra večer na zábavu…“

Právě dospělá kráska má všechno, co má žena mít. Mirek ten večer ztratí panictví s o dva roky starší aranžérkou. Usnuli až nad ránem a když se probudí, plaše hladí ztopořené bradavky posazené v kulatých dvorcích pevných prsů. Gituna zavrní:

„Až za chvíli, Ríšo!“

Mirek se tiše obleče a stejně tiše vyklouzne ven.

Ten večer se vyspí s Marií.

Pondělí, středa, pátek trénuje. Boxuje ve welteru nebo první střední. Boxuje dobře a je vybrán na zájezd do NDR s krajským výběrem. Utkání je ve Freibergu a Mirek si připíše první mezinárodní vítězství nad Němcem Stiebitzem. Večer je společná oslava a Mirek získá první mezinárodní skalp, který se jmenoval Annemarie . Kluci říkali, že má velké kozy. Mirek si umínil, že se bude učit německy.

Po maturitě, kterou složil na samé jedničky, dostal povolávací rozkaz do Dukly Mladá.

„Otec se zlobí: „Mirku, proč jsi nešel na vysokou do Nitry?“

„Půjdu až po vojně, tati!“

Spolu s ním narukoval těžká váha Porek a druhá střední Charvát. Byl rád, že bude se známými kluky z mančaftu. Na čas ho ale odveleli do ešdézetky a vrátil se jako desátník absolvent. Boxoval za Duklu : vůbec všichni tři Mosťáci si vedli nadmíru dobře. Stali se miláčky tamních fanoušků a za mužstvo skoro vždy vybojovali body. Fanoušci jim říkali tři mušketýři a na vycházkách jim platili pivo.

„Míro,“ Jirka Porek je nešťastný. „Míro, hrozně mi začaly padat vlasy.“ Nadzvedne šedesátkovou maskáčovou čepici a ukazuje Mirkovi padající chomáčky hlavové ozdoby.

„Jde se k Mengelemu!“ rozhodl Mirek a jdou spolu k útvarovému lékaři.

– 21 –

„Musíš do Střešovic,“ raduje se holohlavý kapitán s aesculapovými hady na klopách saka. „Já tam jezdil taky a vidíš, jakej jsem bítlsák.“

Jezdí spolu do Střešovic a během procedur, kdy Jirkovi zachraňují vlasy, si to Mirek rozdává ve skladu se sestřičkou Milenou: „Mily, narostou Jirkovi nové vlasy?

„Já nevím, Míro, ale dokavad ho budou léčit, můžeš za mnou jezdit a milovat se se mnou!“

Jirkova léčba úspěšná nebyla. Dostal poukaz na bezplatnou paruku z pravých vlasů stejné barvy jako byly původní a Mirek zase seděl u kadeřnice coby Jirkův poradce.

„Jak to budete chtít učesat, pane Porek?“ Kadeřnice dělá své řemeslo dlouho a dobře.

„Porek ukáže prstem na Mirka: „Tady, takhle, jako to má kamarád!“

„Mirek se uvnitř dusí smíchy. Ví ale, že kdyby se rozchechtal, praštil by cholerický Porek nejdřív kadeřnici a potom Mirka.

Když odcházejí z kadeřnictví, jde vedle Míry úplně někdo jiný.

Na rotě byli kluci samozřejmě pobaveni, ale nikdo si nedovolil Porka zesměšnit.

Všichni věděli, že startuje na první našlápnutí a těžká váha je holt těžká váha.

Pak jedou všichni zpátky do civilu. Míra nastoupí jako výpravčí na nádraží v Třebušicích, dostane byt v Mostě blízko restaurace Krym. Hned po první šichtě se vyspí s hradlářkou Janou. V bytě se mu střídají další ženy a Mirkovi se takový život líbí. Pak má malér. Před směnou si dá pivo a přijde do práce opivněný. Pustí vlak na obsazenou kolej, ale strojvůdce naštěstí včas stačí zabrzdit. Následoval „obstřik,“

byl přeřazen na jinou práci a byl mu snížen plat. Poctivý ajznboňák Stárek starší téměř brečel: „Míro, proboha, co to děláš?!“

Odešel k ČSAD a za chvíli jezdil TIREM po Evropě. S boxem byl konec. Vydělával mnohem víc, než náčelník na nádraží v Třebušicích, vydělával valuty a zvykl si nakupovat v Tuzexu. Strašně se mu líbilo v Anglii, hlavně v Londýně. Když měl volno, rád chodil do pubu za Towerbridge na pivo. Anglicky se dorozuměl.

Jednou sbalil anglickou kočku přímo před vchodem do Toweru. Jmenovala se Jessie, byla rozvedená a žila se čtyřletým Davym v Hemel Hempsteadu. Jezdila do centra Londýna mini morrisem za prací. V soukromé firmě dělala návrhářku dámských šatových modelů. Mirek někdy parkoval s kamionem v úzké ulici za domkem Jessie v Hemel Hempsteadu. Malému Davidovi kupoval hračky a cukroví. Když měl David náladu, dováděl s ním, až se domek třásl v základech.

Jessie byla divoká milenka a to se Mírovi líbilo. Žhavě mu šeptá: „Mirry, máš ho velkýho,“ a nehty mu zatíná do širokých zad. Milujou se a v přestávce Jessie řekne : „Mirry, zůstaň u mne! Pošleme kamion zpátky do Československa. Tady dostaneš práci všude!“

Mirek kýve: „ Jessie, ano, no teď se musím vrátit. Ale při příští cestě si to vyřídím a zůstanu u tebe!“

– 22 –

Při zpáteční cestě přemýšlí, jak to udělat. Jestli to vůbec má udělat. Jessie je pěkná ženská, moc ho chce. S jejím synkem je taky kamarád, ale má doma rodiče, bratry, známé, kluky z boxu i když teď už skončil s aktivní činností. Londýn je krásné město. Je tam sice draze ale s Jessií by to utáhli!

Na silnici u Prunéřovské elektrárny, v mlze, vylítne od Kadaně mladý divoch ve škodovce rovnou Mírovi pod kamion. Mirek prudce brzdí a točí kamion ze silnice. Vletí do parkoviště u motorestu Ušák. Naštěstí tam stála jen jedna stojedenáctka, tatrovka z blízké stavby. Mirek ji skoro zrušil, rozbil kamion a vysypal tranzistorová rádia, která naložil ve Frankfurtu. Kaskadér ve škodovce zůstal se zlomenýma

nohama v autě a Mirek vypadl při nárazu na parkoviště. Zlámal si obratel a odvezli ho do chomutovské nemocnice. Byl v sádrovém krunýři několik týdnů a s ježděním

v kamionu se mohl rozloučit. Vzpomínal na Jessii a příjemný Hemel Hempstead. Za půl roku dostal dopis, že se bude vdávat…

Dopis mu přinesla poštovní doručovatelka. Mirek vylezl ze sprchy, když slyšel zvonění. Tá, ta, ta, smluvený signál mezi Mirkovými známými. Bez skrupulí, nahý, ještě mokrý otevřel a oslnil mladou pěknou doručovatelku. Ten den se doručovalo až daleko později a Mirek si udělal do notýsku další záznam.

Jiří Šiman, předseda oddílu boxu ,je vedoucím odboru na Městském národním výboru v Mostě.

„Pojď ke mně, Jirko, potřebuju na úsek dopravy zkušeného fachmana. Můžeš nastoupit hned. A tak se stal úředníkem. Zlomený obratel naštěstí dobře a rychle srostl bez komplikací. Začal se proto znova točit okolo boxu.

„Tati,“ zeptá se jednou Veronika, dcera trenéra Cicky, „tati,je tvůj asistent ženatý?

„Boha jeho,“ zhrozí se Láďa Cicka, „ten Stárek je samá ženská, vyhni sa mu!“

Krátký románek Mirka, teď už asistenta prvního trenéra, s Veronikou, nezůstane bez následků. Veronika je ráda, Mirek se jí líbí.

Veronika se nalíčila a odjela k Mirkovi do bytu. Zvonila, ale nikdo neotevíral. Odemkla si tedy klíči, které je nedávno Mirek zapůjčil a které jaksi „zapomněla“ zatím vrátit. Mirek doma byl. A ne sám. Spolu se slečnou Marcelou ani neslyšel zvonění. Veronika vtrhla do ložnice jako lítice a ztropila hysterický výstup. Pak práskla dveřmi a půl hodiny usedavě plakala na chodbě. Jako ve snách se dostala zpátky do bytu a když se Cicka vrátil večer domů, ležela v hlubokém bezvědomí a

vedle ní vyprázdněné tuby s hypnotiky a analgetiky. Její otec ihned volal záchranku a nechal odvézt Veroniku do nemocnice. Nechali si tam i jeho, protože ho přepadla srdeční slabost.

Veronika se uzdravila, ale přišla o dítě a Cicka stonal asi tři měsíce, než mohl opět do zaměstnání a než mohl zase převzít tréninky mužstva. Mezi ním a Mirkem Stárkem se vztah více než napjal. Jejich komunikace se omezovala na úsečné věty a hlavně Láďa Cicka se Stárka stranil i když na druhé straně uznával jeho nesporné boxerské i trenérské kvality.

– 23 –

IX.

Přelom listopadu a prosince. Je lezavá mokrá zima, plískanice. Mokrý sníh poletuje ve velkých vločkách a lepí se na polozahalené tváře chodců a jejich oděvy. Auta s rozsvícenými světly rozstřikují nasolenou břečku a šedivé nebe tvoří pokličku smogového inferna mezi Krušnými horami a Českým středohořím.

Monika Zavadilová položila velkou nákupní tašku na zem a s ramene sundala kabelku, ve které měla, v peněžence, jízdenky na autobus. Třicítka měla přijet za chvíli a Monika přemýšlela, na jaký způsob doma ukuchtí kuře. Zdálo se jí, že by bylo dobré udělat ho na čínský způsob a jen se dohadovala sama se sebou, zda s rýží nebo hranolky. Obojí měla ráda. Dostala chuť i na víno a byla ráda, že v samoobsluze místního Prioru objevila sedmičku tramínu. Kořeněná chuť tohoto vína jí byla velice příjemná a těšila se, že se napije se sousedkou Lenkou Švecovou, která k ní chodila na návštěvu. Lenka byla svobodná matka a žila s maminkou a čtyřletým zrzkem patro

nad nimi. Otec malého Radka emigroval před čtyřmi roky do Německa a nyní žil v Norimberku. Velký Radek posílal pravidelně na syna Lence měsíčně sto marek.

Zahoukání auta vytrhlo Moniku ze snění. Červený renault zabrzdil u obrubníku silnice a otevřel přední dveře. V nich se vykláněl Míra Stárek : „Moniko, pojďte, svezu vás.“

Monika zaváhala, znala Stárka od manžela, věděla, že je trenérem boxerů.

„Tak pojďte, nemůžu ve stanici stát,“ zubí se Stárek.

Monika si otevřela zadní dveře, hodila na sedadla nákupní tašku a usedla vedle Mirka. Mirek zařadil jedničku a rozvážně se rozjel. Obrátil se, celý usměvavý na Moniku: „ Tak kam v tom parnu, paní Zavadilová?“

„Ále, na plovárnu, pane Stárek,“ kontrovala Monika.

„Ne, fakt, kam?“ Stárek se naoko diví.

„Domů!“

„Tam to přece znáte!“ Mirek se u volantu vedle krásné spolujezdkyně jen tetelí.

„Tam kam to bude?“ je Mirek vyzývavý.

„ Do Šeříkový!“ Monika byla stručná. Víte přece, kde bydlíme.

„Zvu vás na decáka do Jalty, co říkáte?“ Mirek jako když másla ukrajuje.

„Ne, to ne!“

Mirek prudce brzdí na křižovatce u pošty. Vztekle bouchá rukama do volantu:

„Vidíte ho, magora? Jezdí jak v Turecku!“

Nešťastnému řidiči před Stárkem zhasl motor jeho vejtřasky a nechtěl naskočit. Mirek ještě opovržlivě zavrtěl hlavou, zařadil zpátečku a opatrně couvnul. Pak vyhodil blinkr a doleva vytočil renaulta. Objel stojící vejtřasku a zabočil směrem k okresnímu výboru KSČ.

„Pak nemaj být bouračky,“ povzdechl si starostlivě a už se zase zazubil na Moniku: „Tak, Moniko, dáme si skleničku. Bude to jen chvilka!“

„Víte, pane Stárek, Rudla přijde za chvíli domů a bude naštvanej!“

– 24 –

Monika už ví, že na chvilku se s Mirkem posadí, ale dělá ještě fóry.

Mirek cítí příležitost: „Moni, víte co? Budeme si tykat. Já vím, že teď vyrábím faux pas, ale to v zájmu komunikace!“ Mirek si sám starostlivě přikyvuje.

Monika rozpačitě souhlasí.

Mirek opatrně zajíždí na parkoviště u Jalty.

„Tak, Moni, ještě hubana!“

Monika znovu rozpačitě hledí na Mirka a pak mu rychle vtiskne krátkou pusu na nastavené rty.

„Pane Stárek… totiž, Mirku, já bych asi radši šla domů, mám v tašce kuře. Co když rozmrzne?“

„Ale ne, neboj, dám ho do kufru, venku je dost velká zima, vydrží!“ Rychle otevírá dveře auta a vytáhne klíčky ze zapalování. Jde ke kufru a říká k Monice:

„Dej mi to kuře, nebo celej nákup, dáme to kufru!“

X.

Okresní výbor KSČ postavili kousek nad Plecháčem. Nebo také plechovým náměstím, které se ale jmenuje oficiálně Mírové náměstí. Nevzhledné díly vlnitého plechu zakrývající polotovary staveb se staly „ozdobou“ centra města-sídliště. Panelové domy se šedivými fasádami byly stejné a obejít obchody, rozházené ve velkých vzdálenostech mezi sebou, znamenalo slušný chodecký výkon. Dostat se bez znalosti terénu mezi paneláky v Mostě, v Chomutově nebo třeba v Bratislavě či Praze, znamenalo stejnou beznaděj v továrnách na přežití současné i budoucí populace. Člověk nevěděl, ocitnul-li se v konkrétním městě, mohl být docela dobře právě v Mostě, nebo v Kyjevě, možná taky v Lipsku; všude stejné výzkumáky na natalitu, mortalitu a tím, co bylo mezi.

V okresním výboru KSČ bylo přetopeno a modravý dým z přečetných cigaret byl všudypřítomný. Nejvíc nahuleno bylo na oné obskurní místnosti, kam chodili zpytovat svůj metabolizmus političtí pracovníci. Součástí post trávicích pochodů bylo Rudé právo nebo Průboj, jejichž články umocňovaly obřad, na jehož konci byl výtvor libozvučného názvu. Aby výdobytek zcela saturoval úsilí tvořitele, musel být šamansky vykuřován, ponejvíce spartami, jejichž kouř, spolu s průvodním odérem hovna okresního politika, vytvářel nezaměnitelnou sílu, rozviřovanou malým ventilátorkem zabudovaným nad stoupačkami vykachlíčkované kadibudky.

Vedoucí tajemník Jiljí Košvanec už prošel očistnou záchodovou katarzí a byl lehce namíchnut článkem hornického funkcionáře Francíka, který ne dost přesně, podle názoru Košvance, specifikoval směry činnosti okresní mládežnické organizace. Zavolá si ho. Ne zavolá ho až po schůzce s předsedou OV SSM Korinským. Schůzka má být zítra a Košvanec se už dopředu těšil, jak Korinského pěkně vydusí za okresní konferenci SSM, která měla jednak malou účast, jednak málo diskuzních příspěvků a také neschválení jednoho materiálu, který byl udělán dodatečně a nepředložen

– 25 –

předsednictvu. Naopak, účast na závěrečném mecheche byla stoprocentní. Svazáci se ožrali do němoty, kdeco pozvraceli a rozbili. Opilé svazačky odhazovaly do dáli pel své nevinnosti a bez přemlouvání se zapojovaly do společenských her s lehce erotickým podtextem a silně sexuálním průběhem.

Jiljí Košvanec se při vzpomínce na konferenci, kdy před jejím koncem musel odjet do Prahy, naštval. Nechtěl si přiznat, že to je hlavně kvůli tomu, že musel odjet na pravidelné jednání na ÚV a nemohl být přítomen bujaré svazácké párty. Teď ovšem musel trestat. Nebo alespoň vyslovit tvrdé napomenutí. A to Jiljí Košvanec uměl.

Košvancovy myšlenkové pochody přerušilo pronikavé zazvonění červeného telefonu. Košvanec sebou trhnul a sáhl velkou rukou po sluchátku.

„Soudruhu vedoucí tajemníku, volá ústřední výbor ČSTV, můžu spojit?“ zbytečně se zeptala sekretářka Emilie.

„Kdo to je?“ Košvanec je zvědavý.

„ ÚV ČSTV,“ znovu zahlásila Emilie.

„ Nejsem hluchej!“ Košvanec se znovu namíchne: „ČSTV je velikej, kdo z ČSTV volá?“ Košvanec vrtí dopáleně hlavou.

„Předseda sekce boxu Savák…“

„ Tak sem s ním,“ nedočkavě ji přerušuje vedoucí tajemník.

„Nedělejte si ze mne prdelky, občane!“ Mladý celník na hraničním přechodu v Cínovci zvedl výhružně ukazovák a zabodl jej do balíčku, který ležel v poloprázdném kufru červeného spartaka.

„Tady, v celním prohlášení máte napsané střevíce. A zatím převážíte polobotky.

To je podvod. Půjdete se mnou. Zajeďte na odstavný pruh a vezměte si sebou všechno zboží zapsané v celním prohlášení!“

Vyděšený motorista zajel na odstavný pruh a vystoupil z auta. Z kufru vybral několik balíčků. V autě zůstala šokovaná manželka a plačící asi pětiletá dcerka.

Turista vešel do budovy celnice a našel odbavovací místnost. Mladý celník Jiljí seděl u velikého stolu s roztaženýma nohama. Aby zvýšil účinnost svého zjevu, čepici s hlavy nesejmul. Do podložky stolu vyklepával tužkou jakousi melodii.

„Já ti dám, ty hajzle,“ je v duchu nepřátelsky naladěn Jiljí.

Za provinilcem vstoupil do místnosti náčelník, starý pán Perkhoff.

„Co se děje?“

Je zjevné, že náčelník, se zlobí. Údajně pašujícímu pánovi se omluví a pošle ho pryč. Pak mírně, ale důrazně domlouval Jiljímu, aby neblbnul, že teď o velikonocích je zdržuje a ostatní kolegové ze směny práci nestíhají. Narůstající fronty zvyšují nervozitu všech stran.

Vedoucí směny Jarda Vegner se k němu přitočí a syčí mu do ucha:

„Ty kokote, idiotskej, po šichtě ti nakopu prdel!“

Jiljí zmaten, dělá přece jen svou práci a chce ji dělat dobře.

– 26 –

Začátkem září přinese povolávací rozkaz k vojenskému útvaru 2730/R Malacky. Ukazuje hrdě lomené R a vysvětluje, že je to k rakeťákům. Ostatní celničtí kolegové se nepokrytě radují, že se Jiljího konečně zbaví.

„Je to vůl,“ hodnotí ho v hospodě jeho vedoucí Jarda, „ jak jinak ho mám nazvat?

Každej normální kluk v jeho věku de na rande, do hospody nebo na fotbal. A von si veme celnickou uniformu a jde s maminkou na procházku do města nebo se síťkou chytá motýly.

„Ste u motostrelcov,“ vítá je pihovatý svobodník Debnár v Malackách. „A verte tomu, že tuná nie je rekreačné zariadenie.“

Nebylo, ale Jiljí se snažil. Byl mezi prvními, které poslali do poddůstojnické školy do Trenčína. Tam už vůbec nebylo rekreační zařízení, ale Jiljí se snažil všude. Po absolvování PŠ byl povýšen rovnou do hodnosti desátníka. Vrátil se zpět do Malacek a začal aktivně pracovat v ČSM. Když odcházeli jejich mazáci, byl Jiljí Košvanec jmenován do funkce útvarového předsedy ČSM.

Několik dalších vojáků, kteří s ním pracovali v útvarovém výboru, ho vytáhli na vycházku.

„Pojď na deci ,Jilku, budou tam baby!“

Teď už četař Košvanec se zdráhal.

„Pojď, vole, stejně nemáš žádnou holku, třeba si nějakou najdeš!“

Ve vinárně je už skoro plno.

„Pozri, už je tu armáda.“ Blondýna s mezerou mezi zuby zhluboka vdechuje kouř do plic. Její kolegyně se zvedá se židle a jde vstříc vojákům: „Ahojtě páni vojaci, urobíme vám miesto u nášho stola, pote.

Večer plný cigaretového oparu a opojného vína nevalné chuti. Záhoráckého, kterým prý se češou hrušky. Víno se nalije pod strom, ten se odporem otřese a hrušky spadají na zem.

Četař Košvanec se brání: „Ne, nemůžu, musím do kasáren!

Hubená Marika mu plnými rty horce dýchá do ucha: „Jilek, pomiluj mňa, chcem ťa …“

K ránu leze dírou v plotě a přistihne ho ZVP praporu, který má ten den deveťáka.

Vezme ho do kanceláře a domlouvá mu:

„ Tak, mladej, to bylo naposled. Politickej pracovník nemůže dělat průsery, politickej pracovník musí jít příkladem!“
Dva měsíce před skončením základní vojenské služby za ním ZVP přišel:

„Jilku, nechceš zůstat na vojně? Šel bys rovnou do Vojenské politické školy.“

Jiljí neví. Na vojně se mu docela líbí, ale celničina také není k zahození. Všude je možnost poroučet lidem, na vojně i na celnici. Mít moc je vzrušující.

Na vysokou politickou školu v Bratislavě odešel jako poručík. Při studiích se seznámil s Olgou, vysokou černovláskou, která hrála za Slovnaft basket.

– 27 –

„Jilek, ľúbim ťa. Chcem s tebou mať dieťa.“ Po skončení studií onemocněl. Dostal žaludeční vřed a ten se mu stal propustkou z armády. Mladý RSDr. se vrátil zpět do Čech i se svou ženou a novorozeným synkem. Zařadili ho na Krajský národní výbor na odbor komunálního hospodářství, dopravy a služeb v Ústí nad Labem. Dostali byt v Pařížské ulici.

Na KNV se mu líbilo. Cítil vlastní vznešenost, když svolaní zástupci obchodních organizací se neohrabaně hájili před jeho kritickými slovy. Taky se mu líbila četná zasedání, kde mohl bezplatně konzumovat alkohol a spát s poddajnými soudružkami.

Tichá Olga se začala vzpouzet. „Jilek, maj rozum, jinak sa rozvediem.“

Nakonec vše skončilo na KV KSČ.

„Politický pracovník nesmí dělat průsery, politický pracovník musí jít příkladem. Půjdeš na OV KSČ do Teplic!“ Předseda kontrolní a revizní komise je neoblomný.

„A to ti povídám, soudruh Košvanec, je to tvoje poslední šance!“

Z Teplic je to do Mostu a Litvínova kousek. Zálužská chemička je bez předsedy PV KSČ, který onemocněl rakovinou a je v Mostě v nemocnici.

„Hele, soudruh Košvanec, už máš zkušenosti s prací v aparátu, v lidosprávě i v armádě. Určitě bys zvládl i politickou práci v chemičce!“ Předseda krajské

kontrolní a revizní komise má ve tváři úsměv. „Doporučil jsem předsednictvu OV KSČ v Mostě, aby tě navrhli na kandidátku na předsedu PV KSČ v Chemických závodech v Záluží.

V roce 1967 se hledal vhodný kandidát na funkci předsedy ONV v Mostě. Mostecké předsednictvo vybíralo a zamítalo kandidáty, až se ozval předseda KNV.

„Soudruzi, máte Košvance. V chemičce se určitě najde vhodný typ za něj. Místopředseda Stanic je inženýr chemie, je členem pléna KV KSČ. Nedělejte z toho vědu.

A tak se stal Jiljí Košvanec předsedou ONV v Mostě.

Manželka Olga byla v domácnosti, vychovávala teď dvě děti. Dcera Darinka se narodila tři roky po synovi Janovi.

Bylo 15. srpna 1968 a Košvancovi byli na dovolené u moře v Jugoslávii. Košvanec dostal příslib a tak vyjeli svým žigulíkem přes Bratislavu, kde se zastavili u Olžiných rodičů, kteří bydleli nedaleko centrálneho trhoviska v Miletičovej ulici.

„Děti, dajte na seba pozor. Vo svete to je volajaké na figu!“

Olžin otec, primář na kožním na klinice v Bratislavě ví svoje.

„Nebojte, vrátíme se vám v pořádku!“

Jiljí je plný optimizmu a touhy už být u moře.

Do Jugoslávie jeli přes Maďarsko a ubytovali se v kempu v Novigradu na Istrii. Bylo krásně a Košvanec zapomínal na starosti v práci, koupal se a potápěl a taky se opaloval. Jeden večer zůstali dlouho do noci u ohně a pili se sousedy ze stanů víno. Zpívali české a slovenské písničky. Pak přiběhl vedoucí kempu Branko a plakal.

„Československo je obsazováno armádami Varšavské smlouvy.“

– 28 –

U ohně zmrtvěl čas a některé ženy začaly plakat. Co teď? Chlapi bezradně hladí ženy po ramenech a shánějí tranzistorová rádia.

Ráno je v kempu nezvykle živo. Někteří balí stany a nakládají auta. Košvanec má strach. O rodiče i o rodinu. I o sebe měl strach. Do kempu přijelo auto s nějakými lidmi a nabízeli všem Čechům a Slovákům možnost ubytování ve sběrných táborech s pozdější možností azylu v některé západní zemi.

„Co budeme dělat, Jilku?“ Olga Košvancová už mluví česky bezchybně.

„Čekat, Oli, čekat!“ Předseda ONV Košvanec je taktik. „Peníze ještě stačí, počkáme, co se stane.“

Domů jedou až v září. Košvanec několikrát telefonoval na ONV, že na hranicích je tak ucpáno, že se nemohou dostat zpět, že ale určitě přijedou.

Když se vrátili, Košvanec už měl jasno, zda okupaci přivítat nebo odsoudit. Zakrátko se stal členem prověrkových komisí a po nástupu Husáka k moci, se vbrzku stal nejprve tajemníkem OV KSČ pro průmysl a po odchodu vedoucího tajemníka OV, se dostal na vrchol okresní moci. RSDr. Jiljí Košvanec.

Košvanec přihmouřil slastně oči. V Mostě bude mistrovství ČSSR v boxu. Na ČSTV rozhodli. Perfektní. Košvanec se zamyslel. To přece musí ihned sdělit předsedovi oddílu boxu a mistrovství mu předložit jako politický úkol vysoké důležitosti. Je třeba organizačně zajistit celý sportovní podnik a upevnit politickou situaci v okrese. Však je třeba neustále kontrolovat občanskou nespokojenost…

Košvanec zvedne telefon a zazvoní sekretářce: „Emilko, zavolej mi na ONV soudruha Šimana, chci s ním hned mluvit!“ položil sluchátko a čekal, až znovu zasvítí červená kontrolka na první lince. Emilie mu hlásí, že na druhém konci čeká vedoucí odboru Šiman.

„Košvanec, čest, stojíš, soudruh Šiman?“ Tajemník se snažil navodit dramatickou atmosféru.

„Tak si honem sedni!“ Okresní mocnář vychutnával na dálku napětí předsedy oddílu boxu. Poškrábal se na nose a zahulákal do telefonu: „před chvíli mi volal z ČSTV, předseda sekce boxu Savák. Představ si, soudruh Šiman, že náš oddíl boxu pověřují organizací mistrovství ČSSR boxu jednotlivců. To je darda, co tomu říkáš?“

Šiman na druhém konci drátu si trochu oddechl, čekal hromobití, Byl už zvyklý, že v poslední době byl jeho odbor neustále kritizován i za nejmenší prkotiny. V kritice vynikal předseda Městského výboru KSČ Pučelík. Poďobaný mužík s nenávistí v duši ke každému, kdo projevil jen trochu jiný názor, než on. A jako každý zamindrákovanec byl nesmírně mstivý. Košvanec taky nebyl Šimanovým oblíbencem, ale dalo se s ním vyjít. S Pučelíkem velmi, velmi těžko.

Šiman si přehodil v ruce sluchátko a Košvancovi vyjevil, že si právě všechno zapíše a přednese na výboru boxu, který mimořádně svolá v nejkratší možné době.

Jak hovořil s tajemníkem, ozvalo se zaklepání na dveře a bez vyzvání vstoupil do kanceláře vedoucího Mirek Stárek. Když uviděl telefonujícího Šimana, zarazil se a

– 29 –

chtěl odejít. Šiman však posunky naznačoval, aby zůstal, aby neodcházel. Mirek se tedy zastavil a poslouchal, jak Jiří Šiman hlásí do sluchátka : „Ano, soudruhu vedoucí tajemníku, ano spolehni se, ano… zařídím všechno, ano, spolehni se… ale to víš, že ano…ano mám představu !

Košvanec nakonec zhodnotil své představy a do telefonu Šimanovi objevně konstatuje: „víš, soudruh Šiman, je potřeba udělat všechno, aby naše práce byla pořád lepší. Jde za námi devadesát procent obyvatel, to si uvědom!“

„Hovno!“ Šiman měl co dělat, aby neodpověděl nahlas. Kýval poslušně hlavou a když zahlásil „čest práci,“ zůstal ohromeně stát se sluchátkem v ruce. Pak ho váhavě položil a zadíval se na usmívajícího se Stárka.

„Hovno,“ vypadlo teď hlasitě ze Šimana. Stárek roztáhl ústa ještě více: „ Co je, šéfe? Obstřik?“

„Hovno,“ opakoval Šiman o poznání tišeji. „Slyšels, Míro? Volal mi Košvanec. Pověřili nás organizací mistrovství ČSSR v boxu. A anální horolezci na ÚV ČSTV to

musí nejdřív hlásit na OV KSČ, aby partajní borci mohli začít tvořit partajní úkoly, termíny a zodpovědné osoby.“

Stárek se pořád uculoval a pak se Jiřího vesele optal : „ Co tě ještě tak rozčílilo, že jsi začal tak jadrně hovnovat?“

„Ále,“ Šiman mávl znechuceně rukou. Škoda, že ten telefon nejde přepnout na reprák. To bys slyšel kydy. Představ si, že za námi jde devadesát procent lidí…

Měl by jít mezi normální lidi…“ Šiman si znechuceně odfrknul.

„Počkej, Šimane, snad ses nenaprd kvůli devadesáti procentům,“ vyzvídá nedůvěřivě Stárek.

„To byla jen třešnička na dortu, mě jen síří, že to z ČSTV musí hlásit nejdřív na partaj a Košvanec hned zvedne prapor…“

„Vykašli se na to, Jiří, stejně nás čeká rachota a stejně by se do toho partaj nasunula, vždyť znáš Košvance…“

„ A pak chce volňáska, jako kdyby nemohl vysolit tři pětky, chudák!“ Šiman se zjevně rozhořčil a Stárka vůbec neposlouchal. Stárek se ještě jednou zasmál, přistoupil k Šimanovi a přátelsky ho bouchnul do ramene : „Jirko, člověče, tak se uklidni. Svoláme výbor a připravíme úkoly pro všechny členy, aby nezačal Porek s iniciativou, která by skončila zase u lízání smetany, Znáš ho přece, ftáka!“

Stárek se ještě jednou zasmál a Šiman se probral. „No jo, „ řekl smířlivě,

„já vím. Máme ale co dělat, teď před posledním a rozhodujícím mistrákem. Člověče, já bych to obrečel, kdybychom nepostoupili!“

Mirek Stárek souhlasně pokýval hlavou: „ To mi povídej!“

Šiman se krátce zamyslel a najednou, jakoby mu do žil natekla nová energie se živě začal starat o další věci příštích.

„Míro, zaběhni hned za Brtníkem, zná se s někým ze sportovního zpravodajství z televize, snad se Suchánkem nebo Škorpilem. Ať se s nimi zkontaktuje a připraví televizní přenos!“

– 30 –

Míra přikývl, ale měl námitky: „ Teď hned to ale nepůjde. Přijde inženýr Herink z Technických služeb. V noci vyjeli s posypem a frézou, ale na komunikaci k partaji zapomněli. Aparátčíkům to ráno klouzalo a já jsem naneštěstí padnul do náruče přímo Pučelíkovi.“

„ A dostal jsi pochvalu s peněžitou odměnou,“ hádal chytře Šiman.

„Vole,“ potvrdil zásah Stárek a rozchechtal se. „Mám slíbenou Sibiř a natažení na skřipec.

„To jsem sám rád,“ tváří se zarmouceně Šiman, „ odměny jsou povzbuzujícím stimulem.

„Stárek chápavě přitakává: „ Jedna tě také čeká, soudruhu vedoucí. Pučelíkova metoda cukru a biče jen pro tebe, dočkáš se !“

Šiman mávl znechuceně rukou, ale pak se zastavil a upřeně pohlédl na Mirka Stárka. Ten znejistěl: „Co je, co na mně tak zíráš?“

„Míro, ty vole, já tě varuju!“ Šiman vztyčil hrozivě ukazováček a zahrozil Mirkovi do tváře. „Hele, dej pazoury pryč od mladé Zavadilky!“

Stárek zčervenal a hned se ohrazoval : „Neblbni, co já s tím. Přece nebudu kámošovi vandrovat do starý. Jak bych mu mohl potom pohlédnout do očí, to ne!“

„Nekecej!“ Šiman se trochu rozčílil. „Vidělo tě pár lidí, jak jsi ji zatáh do Jalty a hned to rádi vycinkali Rudlovi. Ten prej pak lítal okolo lustru!“

Stárek se hned ohradil : „Jirko, to je pěkná krávovina. Já jsem ji jen vezl domů, stála na zastávce, tak jsem ji svezl a posadil se na dvě deci v Jaltě…“

Šiman ho prudce přerušil: „ Na dvě deci, jo? To říkej holubům. Přišla domů ve dvě v noci!

Stárek se rozhořčil a vyvracel Šimanovo obvinění: „Fakt to byly jen dvě decky. Ona bydlí…“

„Já vím, kde Zavadilovi bydlí,“ Šiman se pořád tvářil hrozivě a Stárek cítí povinnost se znovu obhajovat.

Vtom se ozvalo energické zaklepání a do místnosti vplul se starší dámou oblak laciného parfému. Sekretářka tajemníka se obrátila na Šimana a důležitě mu sdělila: „Soudruhu vedoucí, máte u nás telefon. Volá předseda městského výboru KSČ soudruh Pučelík, máte ihned přijít.“ Postarší dáma sekretářka vložila nesmlouvavý

akcent na slovo ihned. Hned zase vyplula a nechala pro jistotu otevřené dveře. Šiman se zašklebil a byl najednou unavený. „Ten nezahálí, tak se jde pro sódu!“

„A taky pro politický úkol na uspořádání mistrovství,“ přebírá iniciativu Stárek.

Šiman mu dal ve dveřích přednost a do zad mu nařizuje: „ Hele,Míro, běž hned za tím Brtníkem. Já to s Herinkem vyřídím sám. Jen mi ještě hoď na stůl plán údržby komunikací!“

„Jasně, šéfe,“ melduje Mirek za odcházejícím vedoucím odboru. Ten se v chůzi ještě otočil a zahrozil mu pěstí. Mirek se zašklebil a hleděl za odcházejícím Šimanem. „Tak so long, šéfíku.“

– 31 –

XI.

Sníh na horské silnici byl špinavý a rozbředlý. Okolní krajina byla sněhem posypaná, v tuto roční dobu jen málo. Statné smrky, odspoda nemocné, schovávaly svůj rez pod poprašek sněhu . Pak se objevila školka nových stromků, které chtěly přežít v horách mající ne nadarmo název Krušné. Za ní se objevila stráň porostlá listnatými kulturami, které mají daleko větší šanci zůstat živými po dobu, která je jim normálně vymezena. Pak už modrá škodovka stodvacítka zatočila a podjela viadukt horské tratě, po které svištěl k Měděnci motoráček. Silnice se točí v místech bývalé obce Rusová a pokračuje okolo velké přehradní nádrže s pitnou vodou Přísečnice, která naplnila údolí a zatopila městečko stejného jména.

Ruda Zavadil opatrně přibrzdil, pak jel chvíli bez plynu a přeřadil na trojku. V místech, kde silnice stoupá do malého kopce a kde začíná přehrada, začal opět

přidávat plyn, zařadil čtyřku a podíval se vedle sebe. Na sedadle vedle řidiče seděla drobná, nakrátko ostříhaná dívka. Na očích měla sluneční brýle, kterými si chránila zrak před ostrým slunečním svitem, odrážejícího se od napadaného bělostného sněhu. Byla oblečena do bílého svetříku, pod kterým se rýsovaly pěkné velké prsy. Na nohou měla džíny zastrčené do kozaček. Její partner, boxer Ruda Zavadil se k ní otočil a láskyplně řekl: „Neboj, Jituš, už tam budeme, ještě tak deset minut.

„Já se nebojím, Rudo. Jen bych tě chtěla poprosit, abys trochu přitopil, je mi zima!“ Trošku se zachvěla zimou.

Ruda za volantem jen pokrčil rameny: „To víš, lásko, to je nedostatek všech škodovek. Jak je trochu větší zima, tak to auto nevytopíš, ať děláš, co děláš. Ale až budeme na chalupě, tak zatopím, až kamna budou skákat!“

„Jen aby tam nebylo teplo až zítra,“ starala se Jitka Křepilová. Naše teta má taky chalupu, v Mikulově a jako dítě jsem tam s našima jezdila na víkendy lyžovat. Můžu ti říci, že jsme tam zažili pěknou mornu. Ta barabizna se obvykle zahřála v době, kdy jsme se zase pakovali zpátky.“

Ruda se zasmál: „To jsme měli taky! Pak jsme ale s mamkou koupili krbová kamna a když zatopíme, tak je tam do hodiny teplo jak v pokojíčku.“

„Hu, až za hodinu? To ti zmrznu, pane boxér!“ Jitka se zasmála a přikazovala: „Za žádnou hodinu, lenochu. Teplo bude do patnácti minut nebo ti uteču do nějaké chalupy, kde už je teplo.“

Ruda se trochu kysele zasmál a vyhodil blinkr. Po chvilce přibrzdil, přeřadil a vjížděl do zatáčky označené směrovkou Kryštofovy Hamry 3. Druhý směr křižovatky vedl směrem na Černý potok a Vejprty. Ruda za zatáčkou zase přidal plyn a navázal na přerušený hovor: „To bys mě to pěkně zavařila, drahoušku!“

Jitka se ošila a trochu rozmrzele se ohradila : „ Stejně se to provalí, tak proč se pořád tak bojíš?“

„Bojím, bojím,“ Ruda je trochu popudlivý. „Víš přece, že nejdřív musím na to připravit mámu. Bude to pro ni šok!“

– 32 –

„Stejně k tomu jednou dojde,“ Jitka se zamračila a převádí hovor: „Rudo, už tam budeme? Říkal jsi přece že ještě deset minut!“

„Jo, jo, už tam vjíždíme.“

Škodovka projížděla kolem hráze přehrady a Jitku upoutala socha nějakých křídel.

„To bych ráda věděla, co to je?“ povzdechla si .

„Rackové, co by to bylo?!“ Ruda je stručný. Ukázal nataženou rukou před sebe a upozornil Jitku, že právě vjíždějí do Kryštofových Hamrů.

„Vidíš, za chvílí jsme na točně autobusů ČSAD, pak k rekreačnímu středisku pražských policajtů, za střediskem je kostel a hned první chalupa za kostelem je ta naše.

Zelenou škodovku zabrzdil hned za stánkem víry a vystoupil. Oběhl galantně auto, otevřel dveře a pomohl Jitce ven. Otevřel zadní dveře a vyndal krátký kožíšek:

„Vezmi si ho, Jituš, hned na sebe a pohybuj se, abys nenastydla.“ Hned potom se znovu nahnul do škodovky a vytáhl z jejích útrob dvě sportovní tašky. Když se narovnal, uviděl souseda Mrnku, jak právě přichází po cestě k jejich autu.

„Nazdar, Rudolfe. Tak co, máš volno?“ Soused byl oblečen do mysliveckého hubertusu a na hlavě měl mysliveckého tyroláčka. V ruce nesl velkou sekyru.

Ruda se snažil usmát, ale moc mu to nešlo: „ Ale to víte, pane Mrnka, potřebuju tady něco udělat. Sestřenice mi ušila potahy a musíme to všechno povlíct, než přijede

máma s Monikou!“

Mrnka se usmál zarostlou tváří s chybějícími zuby v ústech a Rudu ovanul puch právě dokouřené cigarety: „ No tak pracuj, reprezentante. Buď zdráv!“

Když byl na doslech, Ruda si uplivl: „Doprčic. To mi chybělo. Tomu tady říkají Živé noviny. Všechno vykecá!“

Jitka se zasmála a Rudu popichuje : „No vidíš, alespoň to budeš mít za sebou. A nebudeš muset na maminku vymýšlet Hanse Christiana Andersena!“

Ruda se už zdržel dalších komentářů a tak se Jitka rozhlédla a nasála zdejší vzduch. Slabě mrzlo a svítilo sluníčko. Protější kopec byl zahalen do lehkého oparu a kolem chaloupky Zavadilových bylo do sněhu vytisknuto několik zvířecích stop.

Jitka, městské dítě, neměla potuchy, kterému zvířeti by mohly patřit a její pozornost se proto soustředila na chaloupku. Už leccos pamatovala. Mohutné zdi s malými okny prozrazovaly o svých tvůrcích snahu zabezpečit se v dobách velkých mrazů a zimy. Stavení bylo přízemní s velkou sedlovou střechou z jejíhož štítu shlížela dvě malá, na pohled křehká, okénka. Povrch střechy byl pokryt eternitovými šablonami, které byly natlučeny i do štítu střechy. Jako tlustý špinavý prst vypadal komín, zabodnutý do vrcholku střechy. Několik spadnutých šablon odkrylo zažrané saze a rezavé mapy vysrážených solí. Jitce se po prvním ohledání chaloupka moc líbila.

„Tak už pojď,“ vyrušil Rudolf Jitku a do mírného kopce vlekl dvě velké kabely.

– 33 –

Jitka se vytrhla z pozorovacího snění a následovala svého milence. Ruda došel ke dveřím, položil tašky do sněhu a začal po kapsách lovit klíč. Začal být nervózní, protože nemohl klíč najít: „Kruci, Jituš, já snad ten klíč nechal doma!“

„Ale, Rudo, nejanči, vždyť jsi mi ho v Mostě ukazoval, takový ten starý. Myslím, žes ho dával do kapsy tašky, tady na straně. Ukaž!“

Jitka se sehnula k tašce , povolila zip na jedné z tašek a zašmátrala v její kapse.

„Jé, nic!“ Jitka je rozpačitá. „Počkej, ještě to má druhou kapsu.“

S trochou nervozity otevřela zip druhé kapsy, zašátrala v ní a zajásala:

„Hurá, Rudolfe, máme!“ a vítězoslavně zvedla nad hlavu starodávný klíč.

„No, sláva.“ Ruda si vzal podávaný klíč a po kratším úsilí se mu podařilo dveře otevřít. Vyvanula na ně ta nedefinovatelná vůně, či zápach starého nevětraného stavení. To aroma bylo navíc studené a vlhké.

„Hu,“ Jitka upřímně projevila své rozpaky. „Tady je prostředí jak ve starých anglických zámcích!“

„Kterých si navštívila bezpočet,“ zaradoval se Ruda, který dobře věděl, že Jitka byla nejdál v Drážďanech s nákupním zájezdem.

„ Ty jsi sprostej,“ durdí se naoko Jitka, „jako kdybys nevěděl, že jsem přečetla

všechny detektivky z prostředí anglických zámků!“

„Tak pojď, ty detektive,“ Ruda otevřel dveře u kuchyně a upozorňuje: „Jituš, pozor, je tady schod!“

Jitka opatrně sestoupila do kuchyně a rozhlédla se. Kuchyňka, čtvercového řešení, byla hned zprava zastavena opravenou kuchyňskou linkou. Za ní postarší lednička,

přímo pod malým oknem v tlusté stěně. Velký stůl se šesti židlemi vévodil větší části místnosti. Zleva, pod vykachlíčkovanou zdí stál sporák, jehož povystrčený uhlák byl plný uhlí. Za sporákem byly dveře do vedlejšího pokoje , obývacího. Jitka popošla k otevřeným dveřím a nahlédla zvědavě do pokoje. Vybílená místnost v sobě skrývala sedací soupravu se dvěma křesly, konferenčním stolkem , dále knihovničku využívanou spíše jako malý sekretář. Místnost byla pokryta gumolinem a v rohu u velkého komína stála moderní krbová kamna a u nich naskládána hromádka asi padesáticentimetrových polen. Jitka při pohledu na ně zajásala:

„Tak, miláčku, už je vidím olizovat ohnivým plamenem, už z nich cítím sálat příjemné teplo.“

Ruda se jen zašklebil: „ Je dobře, že máš takovou obrazotvornost. Na teplíčko s tvou vizí si přece jen budeme muset ještě počkat. Ale neboj, hned na tom začnu pracovat.“

Jitka ho moc neposlouchá : „Rudo, musím čůrat. Kde tady máte WC?“

„Tak dámě se zachtělo WC? Nu tak pojď za mnou.“ Ruda se ironicky zasmál a vyvedl Jitku na chodbu, kde naproti dveřím vedly dřevěné schody do prvního patra. Když vystoupil nahoru, přešel Ruda dřevěnou halu a zastavil se u dveří bez kliky,

– 34 –

zavřené na dřevěný otáčecí kolík. „Tak, miláčku a vodu stahuj opatrně, ať neutrhneš šňůrku od splachovadla!“

Otevřel dveře od záchodu a před Jitkou se zjevil dřevěný suchý záchod, který, jak se posléze ukázalo, měl dno na zemi vedle chalupy. Předchozí várky byly pečlivě zaházeny zeminou a slabě zaváty sněhem. Dírou táhla lezavá zima.

„Tak to je na hemoroidy,“ Jitka se otřásla, ale statečně vešla do patrové kadibudky.

„Zavři, kavalíre,“ upozornila civějícího Rudu. Ten poslušně přivřel dveře a sdělil Jitce, že jde raději zatopit. Pak seběhl schody a vešel do kuchyně.

Před mosteckou sportovní halou podupávalo asi deset mladých mužů oblečených v teplácích, kolem krků měly obtočeny froté ručníky a někteří měli na hlavách kulichy. Druhý trenér Mirek Stárek se podíval na hodinky :

„Tak, borci, teď poběžíme na stadion. Dáme si několik koleček, do toho sprinty a budeme stínovat. Celý trénink je zaměřen hlavně na kondici, tak se neulejvejte. To platí především na tebe, Josef!“ Stárek se obrátil na zubícího se Roma.

„Koukej pořádně makat, lenochu!“

„Pepík Sataš, bantamka, který měl přes modré vytahané tepláky nataženy ještě červené trenýrky s lampasy, hned oponoval, vkládaje do vět patřičný romský přízvuk. Pepík jinak mluvil česky, bez přízvuku, teď však se snažil navodit trochu komična,

aby vnesl něco lidskosti do nastávající dřiny. Byl rodilým Mostečanem a vyrostl v domě, kde byli jedinou romskou rodinou. Teď však, aby bylo taky trochu legrace, namítal trenérovi:

„Jak makat, to je proti lidskosti. Už jsi někdy viděl cikána makat?“

Kluci okolo se rozesmáli a Mirek ho ubezpečil: „Tak dneska to přijde, kamaráde, bude z tebe lejt, jak v sauně. Rád se na tebe zaměřím!“

„Ach jo, já nesmím nic říct…“ Sataš se zasmušil a hned se zeptá: „A kde je Cicka a kde Zavadil?“

Stárek posuňky uklidňuje Sataše: „Jen se neboj, žijou. Cicka vyřizuje něco v Praze a Zavadil odjel na chatu, má tam nějakou havárku!“

„Prej mu praskla voda,“ snažil se uvést vše na pravou míru Vinca Oblouk.

„Jen aby mu nepraskla guma, ftákovi, byl hned plný starosti Jozef.

„Guma jsi ty,“ rozhodl Stárek a hned dal pokyn, aby ho borci klusem následovali na stadion. Kluci se rozeběhli a během poklusu se různě pošťuchovali a vyváděli i

jiné skopičiny, až Stárek skupinu zastavil a pořádně je okřikl. Boxeři se potom zase rozeběhli.

V chalupě už bylo krásné teplíčko. Krbová kamna byla opravdu výkonná. Oheň v nich vesele praskal , stravoval nařezaná polena a hromada, na které byla

– 35 –

naskládána, se povážlivě tenčila. Zatažené závěsy v oknech vytvářely v místnosti slabé šero, které dávalo vyniknout mihotavým stínům, přebíhajícím po zdech.

Ruda s Jitkou leželi na roztažené sedačce a přikryti prošívanou dekou se vášnivě milovali. Jitka měla zavřené oči a plná napětí hladila Rudova ramena. Hluboce vzdychala a snažila se zachovat rytmus kopulační aktivity. Když dospěla k orgasmu, začala se celá svíjet a vydávala hlasité steny. Také Ruda dospěl současně k vyvrcholení a roztouženě Jitku líbal po obličeji.

Pak leželi oba vedle sebe a Ruda se obrátil na bok a mazlil se s Jitčinými bradavkami, které trčely z velkých pevných ňader. Jitka se zavřenýma očima podsunula ruku pod Rudu a znova ho strhla na sebe.

Ruda, oblečený jen do trenýrek, na nohou trepky přinesl z kuchyně dva hrnky s voňavou, kouřící kávou. Položil je opatrně na konferenční stolek, nahnul se nad Jitku a pohladil ji po tváři. Jitka otevřela oči a zavrněla : „Nech mi dřímat, lásko!“

„Jen vstávej, mám tu pro tebe voňavé kafíčko.“

Jitka se pomalu posadila. Deku přehozenu přes nohy a boky, horní část těla měla obnaženou. Když si to uvědomila, přehnaně cudně překřížila paže přes prsa. Ruda jen zavrtěl hlavou: „Co se stydíš, krásko moje. Přede mnou to snad už ani není třeba. A co víc, úžasně ti to tak sluší!“

Jitka pomalu spustila ruce: „Já se nestydím.“

Její pevná ňadra vyvolala opět v Rudovi prudké vzrušení. Opanoval se ale a vstal.

„Tak jo, počkej, přinesu ti tričko, abys mi nenastydla!“

„Dej mi nejdřív podprsenku, mám ji tady na křesle.“

Ruda hmátnul pod hromádku svršků a vylovil podprsenku.

„Ale já ti ji zapnu!“

„Jitka se usmála, vzala podanou podprsenku a navlékla si ji. Otočila se k Rudovi zády a vybídla ho, aby ji tedy zapnul.

Ruda si obřadně klekl na ještě studené lino a pomalu vychutnával proces zapínání.

Nijak nespěchal a začal se znova mazlit s Jitčinými zády. Pokračoval přes ramena a Jitku si pomalu otočil. Podprsenka se pomalu svezla a Ruda byl za vydatného Jitčina přispění opět ztracen. Místnost se zase naplnila táhlými vzdechy.

XII.

Den „D“ se pomalu blížil. Boxeři trénovali na společných trénincích nebo také samostatně. Chodili běhat, lehce posilovali. Trenér Cicka je odrazoval od těžkých činek. Tvrdil, že po vzpírání tvrdnou svaly, že boxer pak nemá požadovanou pružnost a vláčnost, kterou potřebuje k postřehu. Aby se z něj nestal zatvrdlý atlet, vypadající jak filmový svalovec, který by se však neproboxoval z papírového pytle. Vinca Oblouk s Rudou Zavadilem si byli zaběhat v lesoparku. Běhání doplňovali stínováním, různě se procvičovali a trénovali asi tak půl druhé hodiny. Vinca bydlel naproti lesoparku a navrhl Rudlovi, aby se šel k němu osprchovat, že potom

– 36 –

zaběhnou na chvíli do restaurace v hale na dva střiky. Rudovi se moc nechtělo, ale pak souhlasil a za chvíli se sprchoval u Vinci v bytě.

V restauraci ve Sportovní hale bylo dost prázdno. Dva stoly se staršími strejci popíjejícími svá dennodenní piva, černovláska s šátkem okolo krku tulící se k desátníkovi v uniformě ČSLA a dva chlápci v montérkách, kteří si svoje dávky piva prokládali malými rumy.

Jak Vinca s Rudou vešli do restaurace, vzbudili okamžitou pozornost. Strejdové u stolu si začali šeptat a jeden z nich bradou na oba ukázal. Jeden z chlapů v montérkách zvedl štamprli rumu a na dálku si s hochy přiťukl. Vinca mu hlavou kývl zpět a Ruda pozdravil vztyčenou rukou. Oba si seli na opačný konec lokálu. Číšník se k nim hned hrnul, oba nadšeně zdravil; však je taky oba dobře znal. Znal

ostatně všechny sportovce, kteří chodili trénovat a účinkovat do haly, protože se pak obvykle v restauraci zastavovali.

Číšník se zastavil u sedajících si boxerů a chtěl vědět, co si dají.

„Přineste nám dva střiky, pane Syrový,“ objednal Vinca.

„Hned to bude, páni reprezentanti,“ radoval se postarší číšník, který toto řemeslo začal dělat po vychození školy a dělal číšničinu i nyní, když měl pár let do důchodu.

Hosté ho měli rádi. Byl ještě ze staré školy. Nešidil, nebyl otravný a snažil se hostům vyhovět i v maličkostech. Když odběhl, začal se Vinca rozhlížet.

„Helenka tady není,“ smál se Ruda.

„Není,“ smutně přitakal Vinca, „asi má vyměněnou šichtu. Jinak přece dělá s panem Syrovým, ne?“

„Tak proto mě taháš na střik,“ osvícen se náhle klepe do čela Ruda. „Tos nemoh´ říct hned, že nejdeš na střik, ale za Helenou?“

„Ale houby, jen ji rád vidím. Nosí mi štěstí,“ dušoval se celý červený Vinca.

„Hele, přede mnou se nemusíš stydět. Ale pokud vím, tak Helena chodí s ňákým kolíkem od policajtů. S takovým frájou v kožený bundě. Jezdí na motorce u VB.“

Ruda je zasvěcený do problému.

„No a, ať chodí.“ Vinca se otráveně zatvářil a vzhlédl k výčepu, odkud spěchal číšník Syrový s táckem, na kterém měl dvě skleničky s vínem, dvě sodovky a dvě štamprle vodky. Když přišel ke stolu, s úsměvem postavil víno se sodovkami a přidal dvě vodky.

„To vám, mládenci, posílají ti dva rumaři v montérkách. Jsou to kluci z Panelárny. Už tady cvičí od oběda.“

„Ježíšmarjá, pane Syrový,“ hrozí se Ruda, my to teď nemůžeme. V neděli máme poslední mistrák se Znojmem. Maximálně jeden dva střiky a konec. To bysme dopadli…“

Syrový chápavě přikyvoval, ale upozorňoval oba boxery: „ Jasně, pánové, ale oba to jsou blbci, zvláště Milan Červenka. Má už tak akorát. Bude se chtít prát!“

– 37 –

„ S námi?“ podivil se Vinca, zvedl se od stolu se slovy k oběma : „Tak já jim to vysvětlím!“

Číšník zůstal stát u stolu, kde seděl Rudolf a se zájmem sledoval, jak se celá věc vyvrbí. Strach neměl, věděl, že oba mládenci jsou špičkovými sportovci, kteří by oba otravy dokázali zpacifikovat bez větších problémů.

Vinca došel ke stolu, kde seděli Milan Červenka a Petr Horna. Petr kdysi chodil s Vincou do školy a přátelsky ho pozdravil. Také Milan se přidal k pozdravu. Vinca si k nim přisedl a poděkoval jim za poslané vodky. Zároveň však začal vysvětlovat, že je nemůžou vypít, protože jsou v tréninku a mají před sebou těžký zápas, který rozhodne o postupujícím do extraligy. Červenka se přestal usmívat a nepřátelsky napadl Vincu: „Tak vy nemůžete chlastat? A to víno není chlast? Co mi tu budeš vyprávět, sráči! Ste namyšlený blbci!“

„Seš nalitej, běž radši domů!“ Vinca ho konejšivě pohladil po lokti ruky.

„Vyliž mi prdel, frajere, domu pudu, až se mi bude chtít. Abys nenarazil!“

Vinca se od něj odvrátil, zvedl se od stolu a řekl Petrovi: „Až bude po zápase, tak snad bude důvod to zapít. Teď fakt nemůžeme, maximálně ten střik!“

„To je dobvý,“ Petr mávl rukou a bouchnul do svého kolegy: „seš vapv, už s tebou chvastat nebudu, pvovokatéve!“

Vinca Petra pozdravil a vrátil se ke stolu k Rudovi. Syrový pořád čekal s táckem, na kterém byly dvě vodky. „Tak co, co s nimi mám udělat?“

„Odneste jim to, my to pít nemůžeme!“

„Jak je libo, pánové,“ číšník se uklonil a odešel k Hornovi a Červenkovi. Vinca s Rudou dělali, jako když jsou zabráni do hovoru, ale po očku sledovali, co se bude dít. Pan Syrový postavil dvě vodky před Hornu a čekal. Petr dal jeden kalíšek číšníkovi, jeden si vzal sám a boxeři na dálku četli Petrovi se rtů: „Na zdvaví, pane Syvový!“

„Měli jsme jít jinam,“ domníval se otráveně Ruda, „tady nás všichni znají!“

„A kde nás neznají,“ oponoval Vinca. „Tak je vždycky! Když si s nimi nedáš, tak jsi frajer, náfuka a já nevím, co ještě. Když si s nimi dáš, tak o tobě budou hned druhej den prohlašovat, že jsi ožrala a notorik. Známí sportovci to nemají jednoduché.“

Vinca Oblouk se narodil v Mostě. Bydleli ve Stalinově, kterou potom přejmenovali na Okružní. Obloukovi bydleli naproti kavárně Slávia. Otec Oblouk byl fotografem. Fotil v ateliéru i pro tisk. Byl dvorním fotografem okresního formátu a bez jeho přítomnosti se neobešly žádné trachtace. Fotil v továrnách, na úřadech i ve městě. S jeho fotografiemi jste se mohli setkat všude. Otec Oblouk byl na svoje umění hrdý a chtěl, aby jeho syn Vincent i dcera Rozálie se vydali v jeho šlépějích.

Oblouk mladší se ve škole učil průměrně a chtěl být vším, jen ne fotografem. Jednou se jich třídní učitelka ptala, čím, že jsou jejich rodiče. Zda dělníky nebo úředníky. Vinca nevěděl, jestli fotograf je úředník nebo dělník.

– 38 –

„Můj táta je fotograf, co tedy je?“ optal se za hurónského řevu třídy.

Třídní učitelka se nedovedla rozhodnout.

„Napíšeme ostatní,“ zahrála celou věc do autu.

Vinca se vzbouřil: „Táta není ostatní, táta je fotograf. Je to dělník nebo úředník?“

„Ani dělník, ani úředník.“ Třídní Šolcová začala být nervózní: „Prostě je ostatní a ty už buď zticha!“

Vinca se doma optá táty: „ Tati, proč nejsi dělník nebo úředník, proč jsi ostatní?“

Oblouk starší rozhořčeně zavrtí hlavou: „To vás otravujou i s těmadle blbinama?“

Oblouk mladší se jde učit elektrikářem.

„Moh si radši bejt fotografem,“ lituje Oblouk starší.

Vinca se učí v Meziboří a začíná boxovat. Brzy se stává známým v dorostenecké lize a spolu s Rudou Zavadilem tvoří těžko porazitelnou dvojici. Na vojnu se přihlásí o rok dřív. To byla chyba, protože na ÚV ČSTV v sekci boxu o tom nevěděli a nedostal se do dražby. Narukoval proto k bojovému útvaru. Na Slovensko

do Trenčína. Hned první vycházku odjel do Dubnice, kde místní oddíl boxoval mistrovský zápas s Českými Budějovicemi. Po zápase navštívil kluky a vyhledal Jambora a Čagaje, které znal z dorostenecké ligy a z přeborů. Kluci ho představili trenérovi Cickovi a ten ho pozval na tréninky. Cicka osobně odjel do trenčínských kasáren a Oblouka si vymeldoval u velitele útvaru, který byl naštěstí vášnivým fandou boxu.

Oblouk byl zařazen jako elektrikář-opravář ještě ke dvěma vojákům. Velitel mu umožnil jezdit na tréninky i zápasy. Vinca rostl od zápasu k zápasu a když mu končila prezenční služba, měl za Dubnici odboxováno patnáct zápasů, z toho jedenáct vítězných. Na přeborech Slovenska skončil druhý, na mistrovství ČSSR také.

Plukovník Barčík, velitel útvaru v Trenčíně, měl neteř. Katarína maturovala na obchodní škole v Trenčíně a nastoupila jako účetní do hotelu Laugaricio. Když jí bylo devatenáct let, uspořádal Barčík v hotelu, kde pracovala, menší oslavu, na kterou pozval také Vincu Oblouka, kterého měl rád a tajně spřádal, že ho dá s Katarínou dohromady.

„Na, Vinca, kúp peknú kyticu!“ Dal Vincovi stovku a na večírku se tetelil radostí, jak se dva mladí lidé pěkně sbližují. Vinca Katku neznal a když ji uviděl, zjistil, že je to příjemná hezoučká holčina s velkýma modrýma očima.

„Jaj, pán boxer, tie kvetiny sú pre mňa?“ Katce se Vinca líbil na první pohled. Od té doby byl s ní každou volnou chvilku.

„Katuško, uvidíš, v Mostě se ti bude líbit. Dostaneme byt v novostavbě!“

„Ale ujo hovoril, že ostaneš v Dubnici…“

„Kdepak, Katko moje, budeme žít v Mostě!“

„No dobre, mám ťa rada, pojdem s tebou, ale toho hlúpeho boxu necháš, áno?!?“

Vinca se směje a ví svoje.

– 39 –

Osmého září dostal Vinca z domova balík a v něm civil. Večer pak s ostatními kluky na rotě uspořádali módní přehlídku. Sako i kalhoty byly Vincovi akorát. Boty si bude muset koupit.

Když se tak radovali, přišel za Vincou dozorčí a řekl mu, že má ihned přijít za velitelem útvaru.

„Ach, jo,“ pomyslel si Vinca, zase mě bude lákat, abych zůstal v Dubnici. Taky si mohl vybrat jiný den!“

Když vešel do Barčíkovy kanceláře, hrozně v něm hrklo. Šedovlasý plukovník seděl na židli za psacím stolem s hlavou v dlaních. Pomalu spouštěl ruce a Vincovi tuhla krev v žilách, když viděl, jak po pečlivě vyholeném obličeji stékají starému důstojníkovi slzy z červených očí.

„Sadni si, Vinca…“

„Co se stalo?“ Vinca svůj dotaz jen vydechne.

Plukovník vytáhl velký kapesník a hlučně se vysmrkal.

„Vinca, buď statočný! Moj brat išiel s Katarinou v embéčke a na križovatke im nedala prednosť nákladná tatrovka. Šaňa, moj brat bol mŕtvy na mieste a Katarína je v nemocnici. Doktor mi nevedel povedať, či bude žiť alebo nie.“

Plukovník se zvedl a přišel k Vincovi. Objal ho a tiše se rozplakal.

Katarína statečně bojovala o svůj život celý týden. Pak zemřela. Vincovi bylo hrozně a na jejím pohřbu málem omdlel bolestí.

Barčík se s Vincou při odchodu do civilu přišel rozloučit osobně. Přiznal se mu, že jako bezdětný vdovec chtěl Kataríně a Vincovi odkázat rodinný dům v Trenčíně.

Po příchodu do Mostu nastoupil Vinca v Komořanech ve výtopně a pracoval na opravách elektrických lokomotiv. Po nucené přestávce, kdy byl box na čas zakázán, se opět zapojil do boxerské činnosti a stal se členem oddílu Baníku Most a jeho boxerská hvězda začala stoupat. Pak do Mostu přijeli funkcionáři z Děčína, kde se boxovala extraliga. Členové mosteckého výboru prodali Vincu do Děčína, aniž o tom měl nějaké tušení. Když se to dozvěděl, chtěl boxu nechat. Ostatní členové výboru, kteří do toho špinavého obchodu nebyli zapleteni, se hrozně naštvali. Za silné podpory fanoušků a některých vlivných funkcionářů okresu, výbor rozpustili, vyhlásili nové volby a do čela boxu se postavili noví funkcionáři. Rekrutovali se z bývalých borců a boxerských rozhodčích, z ambiciózních lidí mladšího a středního věku.

Vinca měl v Děčíně další úspěchy; dotáhl se do reprezentace a počítalo se s ním na olympijské hry. Pak si však zlomil kloub palce pravé ruky a na olympiádu nejel.

Po zhojení byl na soustředění sportovců v Jihlavě. Jihlavský hokejista Veselý se s Obloukem spřátelil a pozval Vincu večer na diskotéku. Na ni přivedl drobnou,

nakrátko ostříhanou dívku. Postavil ji před Vincu, strčil do něj a řekl : „To je ségra, Šárka a chci, abys s ní chodil!“

Boxer se vyděsil nad hokejistovou přímočarostí. Zůstal na Šárku civět a nevěděl, co by řekl. Když viděl, že dívka začíná nabírat, představil se a galantně řekl, že pokud

– 40 –

bude Šárka chtít, tak on bude šťastný. Ve skutečnosti byl moc rozpačitý, protože jizva po ztrátě Katky se ještě zcela nezahojila.

Celý večer se snažil být veselý, ale veškeré jeho pokusy o sbližování se Šárkou mu připadaly nemotorné a vůbec se necítil dobře. Za to Šárka tančila, smála se a byla šťastná: „Vinco, seš bezva kluk, jsem ráda, že nás Milan seznámil!“

Pak přišlo utkání s Drábkem, novou začínající nadějí. Drábek zaútočil na Vincu jak utržený z řetězu. Vinca chvíli manévroval u provazů a pak začal Drábka školit. Udělal to tak důkladně, že Drábkovi těžkým úderem zlomil čelist. Praskl mu ovšem kloub na pravé ruce. Recidiva.

„Kamaráde, přemýšlej o hřebíku, na který si pověsíš svoje boxerky,“ řekl mu tenkrát doktor Čermák.

„Vinco, je nám líto, seš fakt dobrej, ale my potřebujeme pro extraligu zdravé boxery!“ Bafuňář Skalický je protivně sladký a Vinca by ho nejradši praštil sádrou mezi oči.

„Běž zpátky do Mostu, tam ještě něco dokážeš,“ Vincův největší kamarád

v Děčíně Honza Hejduk ho chlácholí a věří mu.

A tak se Vinca objevil zase v Mostě. Šárka, která pracovala v Jihlavě v cestovní kanceláři, psala Vincovi milostné dopisy a chtěla se s ním setkat. Vinca však po ztrátě Katky se nechtěl vázat na žádnou ženu. Jeho životem proběhla tu a tam nějaká dívka, ale nikdy to nebylo nic vážného.

Po zhojení zlomeniny začal Vinca trénovat. Doktor na ortopedii mu dal pokyny, jak s rukou zacházet a Vincův návrat do ringu byl velkolepý. Z deseti zápasů ani jeden neprohrál. A z Děčína přijeli zpátky na námluvy. Tentokrát úplně zbytečně.

„Trhněte si nohou, pánové!“ Vinca je nekompromisní. „Shánějte si zdravé boxery, jen ty potřebuje extraliga!“

Ruda upil ze skleničku trochu střiku: „Co ruka, drží,“ zeptal se.

Vinca zaklepe klouby ruky o zuby: „Zatím je to paráda. Doktor Zajíc mi řekl, abych na trénincích si kloub balil dvojnásobně a na aparáty si nebral pytlovky. To víš, hlídám si to. Jestli mi to ještě jednou praskne, tak čau, tvá Máňa…“

„Hele Rudo, proč je na tebe Cicka tak vysazený?“ chce najednou vědět Vinca.

Ruda znovu upil, pomalu postavil sklínku na stůl a povzdechl: „Šerš la fám.“

„Cože?“ Vinca nerozumí.

„To je francouzsky.“ Ruda cítí povinnost prezentovat svoje znalosti: „To je francouzsky a znamená to, že za vším hledej ženskou!“

Vinca se na Rudu překvapeně zadíval: „ Člověče, snad ne Veronika Cicková?!

Ruda zkrabatil rty a pomalu přisvědčuje: „ No jo, Veronika. Však ji znáš. Je to pěkná kočka. A já jsem s ní před Monikou chodil. Cicka si myslel…. A co já vím?“

Vinca mu vpadl do řeči : „Ale Rudo, s Veronikou přece chodil kdekdo. Například skoro všichni fotbalisti Baníku. Veronika je nejen pěkná, ale taky veselá v rozkroku!“

– 41 –

Vinca se při pomyšlení na dámský rozkrok zatetelil. Ruda naopak. Pokračoval ve vysvětlování : „Cicka by ji už rád viděl vdanou, ale když zjistil, že začala chodit s Mírou Stárkem, tak ho mohla trefit pepka. No a nakonec to dopadlo tak, že Míra ji přivedl do jináče. Když to měla od doktora, spěchala za Mírou mu sdělit sladkou novinu. Naneštěstí měla klíče od jeho bytu a když tam přišla, načapala ho s jinou v posteli. Jestli znáš tu kadeřnici Marcelu, jak chodí pořád natočená jak ovce…“

Ruda opět upil: „ No, udělal mu scénu, pak prej hodinu brečela na schodech a potom běžela domů, kde spolykala nějaký analgetika a něco ještě… co já vím. Cicka

ji naštěstí našel dost brzy, tak ji v nemocnici vypumpovali. Přežila to, ale o dítě přišla.“

Vinca chápavě pokyvoval hlavou: „Tak teď mám jasno, sokolíci. Zhrzený tatík!“

Ruda přisvědčil a Vinca se vytasil s novým postřehem: „ On je Míra Stárek hrozný děvkař. Představ si, byl jsem s ním jednou na pivě a on mi ukazoval takový notýsek. Tam ti má, člověče, napsaný všechny kočky, co kdy měl. A chlubil se, že právě překročil stovku. Víš co to je?“ Vinca si upil ze své skleničky: „Sto ženskejch, to už je pořádnej průvod, ty vole!“ Vinca se viditelně radoval i za Rudu. Ten se však mračil.

Vinca ještě dodal : „ Taky říkal, že se ženskejma svých kamarádů nejde, že by se těm klukům pak nemohl podívat do očí!“

Ruda dopil střik a na dálku ukázal číšníkovi, že objednává ještě dva. Mračil se čím dál víc.

„Co ti je, Rudo? Vinca se najednou všiml Rudovy zachmuřené tváře.

„Moniku si tam náhodou zapsanou neviděl, co?“ Ruda je vzteklý, ale když vidí, jak pan Syrový přináší dva střiky, tak zmlknul a když číšník zase odešel, Vinca, celý rozpačitý se ho zeptal :

„Co blbneš, jaká Monika?“

„Jaká Monika, jaká Monika!“ Ruda zbrunátněl: „Zavadilová, vole!“

„Vždyť jsem ti řekl, že se ženskými svých známých nejde…“

„Tak to u mě asi neplatí!“

„Rudo, co blbneš?“

„Zatáh ji do Jalty.“

Vinca se snažil Rudolfa uklidnit : „ No a co, bylo to na dvě decky. Náhodou jsem potkal Míru ten den u auta. Říkal, že si dal s Monikou dvě decky a že šla domů sama, abys nedělal ňáký dryje…“

Ruda ho přerušil : „ A kolik bylo, když´s ho potkal?“

„Je nevím přesně, asi kolem šestý…“

„No, že domů šla těch sto metrů do dvou do noci…“

Vinca zmlkl a nevěděl co říct. Ruda však pokračoval : „Určitě se domluvili a někde se sešli, aby to nebylo tak nápadné!“

– 42 –

Oba zmlkli. Pomalu upíjeli střik a najednou Vinca, který seděl směrem ke dveřím, sdělil Rudovi : „Hele, Čudlo, jdou sem bafuňáři…“

To už k jejich stolu přicházeli funkcionáři výboru Brtník s Címalem a druhým trenérem Stárkem.

„Čau kluci,“ zahlaholil Brtník, „ můžeme si k vám přisednout?“

„Ale jo, vemte jednu židli vedle.“

Funkcionáři si pomalu sedli a Ruda zalovil pod stolem tašku. Sáhl do bundy, vytáhl peněženku a z ní padesátikorunu. Stočil ji okolo prstu a hodil před Vincu:

„Hele, já už musím, zaplať to za mně!“

„Počkej, kam jdeš, vydrž ještě chvilku.“ Karel Címal se snažil Rudu pozdržet, ale Ruda se nedal. Prošívanou bundu, kterou měl hozenu přes opěradlo židle, stáhl, vzal pod paždí a s pozdravem běžel pryč.

„ Co mu je,Vinco?“ Michal Brtník se přes kovové brýle udiveně zadíval na Oblouka.

„Jde hlídat starou, coby!“ Míra je uštěpačný.

„Hele, buď laskavě zticha. Poslední dobou jsi jak utrženej…“

„Už mlčím, už mlčím,“ Stárek se zapitvořil a napodobil staříka z pohádky O Mrazíkovi.

Michal Brtník se nasupil: „Tebe jednou někdo pořádně vyzpovídá, ty mameluku a pak na tebe nebudou mít dost sádry!“

XIII.

„Jé, nazdar, Michale!“ Jirka Porek musel počkat, až přejela mladá maminka s kočárkem a pak se přihrnul k Brtníkovi. Jeho černý klobouk, tyroláček, byl zasněžený mokrým, pomalu tajícím sněhem. Pod kloboukem měl důkladně schovanou pleš a zastrčenou přehazovačku pramínků dlouhých vlasů. Ty byly někdy terčem posměchu, protože v hospodě, když to Porek přehnal, mu pečlivě obtočené vlasy spadly na rameno a vypadal pak jak yetti. Jirka Porek měl na sobě tradiční tmavomodrou prošívanou železničářskou bundu, železničářské tmavomodré kalhoty a černé boty.

Oslovený Michal Brtník byl střední postavy se začínajícím bříškem. Široká ramena naditá do sportovní prošívané bundy, dávala tušit bývalého sportovce. Oči za skly heliovarů se na svět koukaly přátelsky.

„Čau Jirko, jdeš taky na výbor? Michal si přehodil v ruce tašku a chytil Porka za loket.

„Počkej, je tam červená,“ mírnil Porka, který bez rozhlédnutí chtěl vstoupit do vozovky. „Na kolejích taky dáváš pozor!“

Jiří jen něco zamručel a zůstal stát. Pak Michalovi přisvědčil, že jde taky na výbor.

Rozsvítila se zelená a oba muži rychle přešli křižovatku u Prioru a vydali se s mírného kopce směrem ke Sportovní hale. Michal za chůze mával velkou aktovkou

– 43 –

a Porek musel zkracovat své dlouhé kroky, aby mu Brtník stačil. Začal v chůzi navazovat hovor : „Dneska bude na výboru pořádná řežba!“

Michal se na něj obrátil a podivil se : „ Prosímtě, jaká řežba. Musíme přece dát všechno dohromady, aby ten mistrák vyšel a mohli jsme postoupit. Tak jaká řežba?“

„Jen počkej, jak se serve Cicku se Stárkem. Kvůli sestavě.“

Brtník neodpověděl, jen zavrtěl hlavou. Chvíli pokračovali v chůzi mlčky a po několika metrech to zkoušel Porek znovu : „Hele, Michale, Cicka chce postavit Fryše a nechat stát Zavadila!“

Porek se zastavil a chytil Brtníka za loket, který se také zastavil a překvapeně se zeptal: „co magoříš, ty chlape bláznivá. Víš přece, že o sestavě budeme dneska jednat večer na výboru. A poslechni,“ Michal se jemně vykroutil z Porkova držení, „poslechni, ty mi ani nepustíš ke slovu. Než jsem šel z práce, tak mi volal Jarda Malín ze Slovenska, kde je na pohřbu nějaké své sestřenice. Půjčil si tam motorku a samozřejmě se vymajznul. A má zlomenou ruku, takže je mimo hru.“

Michal rozhodil nešťastně rameny a pustil se do Porka : „Vidíš a ty tady vymýšlíš nějaké blbiny!“

Jirka se podivil : „Cože, Jarda? To je přece ale vůl…“ byl ve svém úsudku spravedlivý.

Michal pokračoval v chůzi a mínil : „Jarda je vynikající technik, ale nemá boxerský srdíčko.“

Jirka se ho snažil opravit : „Ve Znojmě není nikdo, koho by Jarda porazil.“

Michal byl však jiného názoru a snažil se Porka přesvědčit, že to není s Jardou tak zlé, že když má Jarda den, tak je neporazitelný. Oba muži se chvíli dohadovali, až se Porek znovu zastavil a zaútočil na Brtníka: „Michale, nemyslíš, že už konečně by se měl Cicka střihnout?“

Brtníka to překvapilo a zeptal se Porka, proč by se měl zrovna teď Cicka střihnout.

„Já netvrdím, že je špatný trenér,“ Porek se snaží být objektivní, „ale nemá žádnou autoritu. Kluci si z něho dělají prču a to nemůžou“!

Brtník zavrtěl hlavou: „ Lepší trenéry, než je Cicka a Stárek těžko budeme hledat, co furt máš?“ Jak šel po slabě zamrzající cestě, nakopl kámen a se zájmem pozoroval, jak poskakuje po cestě, aby se nakonec zastavil u odpadkového koše. Michal si dlouze vzdychl. Pomalu se blížili ke Sportovní hale a Porek mámil na Michalovi, aby se vyjádřil, koho na tréninku podpoří, zda Cicku nebo Stárka, pro kterého bude hlasovat on.

„Já se ti divím, že furt kádruješ. Takové trenéry jako je Cicka a Stárek nám závidí široko daleko, tak nejanči!“

„Ale měl bys hlasovat za Zavadila. Jestli Cicka postaví Fryše na Broučila, tak to bude pěkně na hovno. Já si ještě pamatuji na jejich poslední zápas. Broučil Fryše mydlil celé první kolo a vypadalo to, že Bohouš si ustele. Ve druhém kole, hned na začátku, Broučil špatně šlápnul a udělal si výron, nemohl dál pokračovat a Bohouš Fryš vyhrál r.s.c. Měl kliku. Ale teď je Broučil ještě lepší, má prej vynikající formu!“

– 44 –

„Ale Bohouš taky nespal,“ trochu se rozkohoutil Brtník, „viděl jsem ho na tréninku, je nadupaný, perfektně připravený.“

Porek vzteky málem nadskakoval a začal vyčítat Michalovi, že není objektivní.

„Jirko,“ namíchnul se Brtník. „Přestaň kecat a radši se taky zamysli nad tím, že nás pověřili konáním mistrovství ČSSR. To bude další zápřah!“

„Já vím, zápřah. Jako vždycky. Porek už pomalu zuřil. „Dělat budou jen ti stejní a smetanu slízne někdo jinej…“

To už ale oba muži došli před Sportovní halu , Brtník dal ve dveřích přednost Porkovi a řekl mu ještě: „Ty máš starosti…“

Porek s Brtníkem se zastavili nejdříve v restauraci ve Sportovní hale, kde, jak správně předpokládali, budou ostatní členové výboru . Jejich předpoklad nevycházel jen z tak nějakých planých dohadů, ale z opakující se zkušenosti. Ani tentokrát nebyli zklamáni. V restauraci už bylo pěkně nahuleno a všechna místa byla téměř obsazena. Výbor oddílu, až na pár výjimek, byl kompletní. Brtník s Porkem viděli, že Címal se Stárkem mají dvě volné židle u stolu a tak zamířili k nim.

„Tak čest bůh,“ pozdravil způsobně Michal, když došli ke stolu.

Michal Brtník. Narozen osmnáctého září devětatřicátého roku. Pravověrný Mosťák. Už bylo po Mnichovu a rodina Brtníkových zůstala na území, které si Němci připojili k tisícileté říši. Ostatně, utíkat neměli kam. Otec Brtník byl z jedenácti dětí, všichni bydleli v Mostě nebo s dalšími příbuznými po okolních vesnicích, matka Michala byla mladší ze dvou dětí, taky z Mostu.

Bydleli tenkrát nad mosteckým pivovarem v činžovním domě. Ulice se jmenovala Žižkova a Němci ji přejmenovali na Vogelstange. U domu byla zahrada, kde se dalo chovat drobné zvířectvo. Malý Michal si jednou hrál na písku a bojovný kačer souseda Moldánka považoval Míšovo pískoviště za svoje teritorium a bez váhání zaútočil. Míša s řevem běžel domů a žaloval rodičům : „Mamino, tatínu, ačer mi chtěl ousnout!“

A tak ho často zlobili – ačer mi chtěl ousnout. To byl Michal vzteky bez sebe.

Už se pomalu začal osud Němců naplňovat a tatík na zahradě žertovně popíchl chlapce : „Ačer mi chtěl ousnout!“ Kluk vylítl, jako by ho jehlou bodl: „Ještě jednou mi to řekneš a uvidíš“!

„Ačer mi chtěl ousnout!“ Starší Brtník se za břicho popadá.

Kluk je hned hotový: „ Tak já na tebe řeknu, že posloucháš Honzu a Londýn!“

Karel Brtník se zlomil v kolenou. Po zádech začal stékat ledový pramen potu.

„Buď zticha,“ sípe z náhle vyschlých úst. Kluk poznal, že se trefil. „A stejně posloucháš Honzu a Londýn!“

Němci byli důkladní ve svých zákazech a příkazech. Za poslech vysílání zahraničního rozhlasu putoval nešťastník do koncentračního tábora nebo mohl

– 45 –

skončit na šibenici. Brtník starší věděl o jiných radostech života a tak se snažil polapit syna a vymlátit z něj ochotu informačního servisáka.

Po válce se tomu mnohokrát zasmáli.

Na gymnáziu Michal nijak nezářil. Upsal se boxu a ten mu zabíral veškerý volný čas. V polotěžké váze patřil mezi nejlepší juniory v republice.

Po zkoušce dospělosti matka Brtníková konstatovala: „ S takovou maturitou tě vezmou akorát tak na koleje!“

Michal se přihlásil na vojnu už o rok dříve a stejně jako Oblouk se nedostal do sportovní dražby. Na povolávacím rozkazu měl uveden Mikulov a když tam dorazil, zařadili ho ke spojařům.

„Michale,“ řekl mu mazák Záturecký, „běž na prapor za kapitánem Lípou. Je to bývalý boxer, pomůže ti dostat se do sportovního oddílu, abys mohl opět začít boxovat.“

Černovlasá, černooká Maruška se objevila na zábavě. V hloučku zpívajících vojáků měl nejlepší hlas Michal. Byl vtipný, hovorný, galantní. Maruška na něm mohla oči nechat.

„Maruško, co mám udělat, abys mě chtěla?“ Michalovi se třese hlas a Maruška neví, zda to myslí vážně nebo z legrace.

„Míšánku, ty už nemusíš dělat vůbec nic, já už tě chci dávno!“

Současně s převelením do Vimperku mu Maruška přišla říct, že je těhotná.

Svatba se konala za tři měsíce v Mostě, kdy Michal už sloužil u speciálního oddílu na Bučině, kousek od Kvildy. Dostal tři plus tři na cestu a stal se ženáčem. Když o půl roku později se popral na cestě z hospody na Kvildě s péesáky, dostal sedm ostrých, které musel odsedět přímo v útvaru PS mezi znepřátelenými kluky, kteří žárlili na všechny bučiňáky. Pak ho pustili a současně s jeho příchodem měl telefonát, že se stal otcem.

Po návratu z vojny se přestal o box načas zajímat. Nastoupil do velkoobchodu u mostecké VPZ a zpojil se do hnutí ČSM. Když se obměňoval okresní výbor, přišli za ním a říkali : „Michale, lepšího kandidáta na tajemníka pro průmysl nemáme. A tak se stal politickým pracovníkem.

Po okupaci ČSSR sovětskými vojsky nechtěl v politice dále pracovat. Chvilku pracoval jako dělník v Báňských stavbách, pak v Jednotě v obchodním oddělení. V té době se přihlásil do kursu průvodců Čedoku a po jeho absolvování doprovázel zájezdy jako průvodce. To se mu hrozně líbilo, ale jeho Marušce vůbec.

„Buď budeš jezdit se mnou nebo přestaneš průvodcovat!“

„Proboha,“ děsí se Michal, „ty máš peníze, abys mohla jezdit se mnou?“

K synovi mezitím přibyla dcerka, po babičce Jiřinka. Syn byl po dědovi Karel.

Michal se znovu vrhnul na box. Po několika měsících intenzívní přípravy nastoupil v mistrovském zápasu v polotěžké proti Varnsdorfu a nebezpečného Kuliče vybodoval s přehledem a bez větší námahy. Přestal na chvíli průvodcovat a odepsal

– 46 –

na inzerát do Prioru, kde hledali náměstka ředitele. Po výběrovém řízení byl přijat, v což vůbec nedoufal.

Další utkání jeli do Pardubic a trenér Cicka ho postavil v těžké váze. Michalovi se moc nechtělo, ale pardubického Vantyše porazil, po těžké výměně, ve II. kole r.s.c. Pražský Mandík byl jeho třetím soupeřem. Teď zase v polotěžké. Pražák skončil třetí na mistrovství ČSSR a Michal byl v prvním kole dost bit.

„Nevidím dobře, Laci,“ stěžoval si v přestávce mezi prvním a druhým kolem.

„Choď dopředu bez zbytečného poskakování, využívej duckingy, jako to dělají Rusáci. Šetři trochu energií a věnuj ji do úderů.“

Cicka poradil moc dobře. Mandík, jistý si svým vítězstvím polevil a Michal mu vrátil ve druhém kole všechno i s úroky. I ve třetím kole byl Michal lepší a zvítězil na body. Mandík už neměl síly, aby slezl s ringu a spadl se schůdků.

„Kluci, já strašně blbě vidím!“

U doktora dostal předpis na tři dioptrie na obě oči.

Na trénink šel až po šesti nedělích. „Máme přátelák s Němci, s výběrem Karlmarxstadtského kraje.“ Cicka se raduje, že po létech půstu bude opět v Mostě mezinárodní box.

„Michale, ty si zatím odpočiň,“ krotí Brtníkovu euforii zkušený trenér.

„Nikdy, musím nastoupit,“ hrne se Michal dopředu.

Němci přivezli dvě těžké váhy. Jeden z nich byl reprezentantem a dostal ho na starost Alfred Koburda, nová, vycházející hvězda v Mostě.

„Ten Steiger je slabota,“ hovořil Cicka o druhém, „toho porazil i Franta Novák.

Na něm si spravíš chuť!“

Steiger celé první kolo byl bit jako žito a jeho box se podobal spíše úprku kolem ringu. Byl to za celou kariéru Michalův nejslabší soupeř. Na začátku druhého kola si Michal bezstarostně pustil ruce a dělal pro obecenstvo opičky. Jak špatně viděl, neodhadl distanc a prchající Němec se zoufale ohnal. Byla to přesná trefa na špičku brady. Michal vyhodil kopyta a když se probral, bylo po zápasu. Jeho poslední utkání skončilo jediným knock autem v jeho sportovní činnosti.

Ředitel Prioru si ho zavolal a řekl mu: „Člověče, vykašli se na to. Mám pro tebe jiný džob. Půjdeš na práva. Připrav se na přijímačky“

Brtník dřel a po přijímačkách nastoupil na práva. Začal zase průvodcovat. Maruška ho roky upozorňovala, že se s ním rozvede, jestli neskončí. Neskončil. Maruška svoji hrozbu realizovala a rozvedla se. Michal se zhroutil. Přerušil ve čtvrtém ročníku studium a na vysokou se už nevrátil.

Trápil se celý rok. Na jednom zasedání na národním výboru seděl vedle štíhlé blondýnky. O přestávce ji pozval na večeři. Rozvedená Heda přijala a brzy se Michal musel ženit podruhé. Po první dceři Hedvice přišla po roce na svět další dcerka

– 47 –

Michalka a jejich otec měl znovu chuť žít naplno. Proto nezaváhal, když za ním přišel předseda oddílu Šiman : „ Brtníku, vylez už z nory a pojď s námi zase dělat box…“

V restauraci seděl už Kamil Anka s Frantou Velebou. Oba sloužili u veřejné bezpečnosti. Zatímco velký a zrzavý kapitán Anka je náčelníkem obvodního oddělení

v Komořanech, štíhlý, černovlasý poručík Veleba je pracovníkem dopravního inspektorátu v Mostě. Michal na ně přes stůl zavolal: „Kde je Cicka?“

Veleba ho ochotně zpravil o tom, že už je v salónku spolu s tajemníkem Puklem.

Jeho společník u stolu Anka se zasmál a prozradil Michalovi, že Franta Olda, jak všichni Pukla nazývali, byl před čtvrthodinou v restauraci a dělal jim ostudu.

„Jakou ostudu, Kamile? chtěl vědět Brtník.

„Ále, kvičel tady dědek po hospodě, abychom mazali už jednat, že budeme na schůzi napraný a že se zase nikam nedobereme…“ Anka se srdečně nahlas smál a vyjadřoval tak mínění o snahách starého tajemníka.

„No jo, to víš, dědek, ten už jiný nebude,“ trochu omlouval F.O.Pukla Michal.

„Já si střihnu taky jedno bahno a pak mažu na výbor. Šiman už tam taky je?“ chtěl ještě vědět Brtník.

„Ještě jsme ho neviděli,“ zahlásil způsobně Anka a naráz dopil polovinu piva ve svém půllitru.

„Ten zas přilítne na poslední chvíli,“ pomlouval ho Veleba a také on dopil svoje pivo na ex.

XIV.

Šedivé panelové domy, mezi domy menší či větší parkoviště zaplněná škodovkami. trabanty a wartburgy, tu a tam stál žigulík nebo jiná značka. Po ulicích spěchaly ženy s naditými taškami, které vláčely do niter betonových domů se spoustů bytů. Téměř žádná vegetace, jen beton a asfalt. Takové normální sídliště.

V Šeříkové ulici se klikatil dlouhý panelák, jenž dostal od místních obyvatel jméno hokejka V hokejce bydlel skoro celý Dřínov, který musel ustoupit těžbě hnědého uhlí, bydlely v ní desítky lidí i z jiných částí hornického okresu. Bydleli tu i Zavadilovi, ve druhém patře, v bytě 1: 3. Mladí lidé si rychle zvykli na teplo z ústředního topení, na teplou vodu, výtah a jiné vymoženosti, které novostavby skýtaly. Starší lidé však se s novým prostředím sžívali jen těžko, Vadilo jim,že nemůžou chovat domácí zvířectvo a že důvěrné vztahy mezi sousedy, které byly na vesnicí jaksi samy sebou, nabraly ve velkých barácích podobu anonymity s teritorii u prahů bytových dveří.

„To bude asi Lenka,“ pomyslela si Monika Zavadilová, když se ozvalo třikrát dlouhé zazvonění. „Ta by probudila i nebožtíka,“ pomyslela si ještě a spěchala z kuchyně přes obývací pokoj otevřít.

– 48 –

„Můžu na chvilku,“ zubila se ve dveřích Monika Švecová, sousedka Zavadilových ze čtvrtého patra.

„Ahoj, Lenčo, jen pojď, Ruda ještě není doma.“

„Jak jinak,“ pronesla věštecky Lenka a hrnula se dovnitř.

Lenka Švecová bydlela se svou maminkou a tříletým Radečkem v tomto domě asi rok. Lenka, korpulentní, odbarvená blondýnka, byla svobodná matka. Její partner, velký Radek, jak mu říkala, bydlel před porodem několik týdnů u nich, ale pak náhle zmizel. Pátrání po něm skončilo dopisem, který přišel z NSR a Radek v něm popisoval, jak riskantním a složitým způsobem se na říční lodi dostal po Labi do Hamburgu a jeho nezvratné rozhodnutí nadále žít v Německu.

Hned po narození malého Lenka napsala velkému Radkovi, že ho dá k soudu, jestli jí na malého nebude posílat peníze. Velký Radek se ukázal jako charakter a začal Lence pravidelně měsíčně zasílat sto marek, takže Lenka, která pracovala jako skladnice v Dopravním podniku v Mostě, neměla finanční problémy a často chodila do Tuzexu nakupovat.

„Pojď,“ zubila se cestou do kuchyně, „přinesla jsem bols. To je holandský šňaps, takový to babský pití.“

„Ale nemám uklizeno,“ hrozila se Monika.

„Neboj, já ti neuklidím, „ smála se vítězoslavně Lenka a postavila na stůl likér.

„Nemáš nějaký brambůrky nebo buráky nebo něco?“ přála si Lenka a Monika poslušně vydolovala ze špajzky dva šustivé pytlíky.

„Mám pořád něco, stejně to vždycky spucujeme jen my dvě.“

Tak ještě skleničky a můžeme si dát do nosu, poroučela Lenka a Monika přinesla z obývákové stěny dvě štamprlata a dvě skleničky na sifon. Měla sifonovou láhev ještě po mamince. Takovou kovovou, do které nebylo vidět a Monika s ní musela zatřepat, aby se přesvědčila, zda je v ní ještě nějaký sifon. Sifonu v ní bylo dost a tak Monika naplnila obě skleničky. Lenka zatím nalila skleničky, postavila láhev a zvedla odlivku.

„Tak na co se napijeme, Zavadilko?

„Na zdraví, na co jiného,“ divila se naoko překvapeně Monika.

„Tak jo,“ souhlasila Lenka a obě naráz vypily svoje skleničky.

„No, co tomu říkáš?“ loudila Lenka z Moniky pochvalu. „Že to je dobrý,co?“

„Je,“ souhlasila Monika a myslela to doopravdy.

„Víš, těch bolsů mají v Tůzu víc druhů, koupila jsem tři flašky, tak jsem jednu přinesla na degustaci. Musíme ji vypít!“

„Blázníš Lenčo, to bych byla namazaná jako přístavní nosič!“ hrozila se upřímně Monika.

„No a co, jak tě znám, máš pro Rudu už žvanec připravenej, tak o co jde? Hele a kde vůbec zase Čudlu máš?“

– 49 –

„Ale, kde by byl. Na tom svém boxu,“ pokrčila Monika rameny a vybídla Lenku, aby jí ještě jednou nalila.

Lenka si vytáhla z pytlíku tyčinku a nalila zase obě skleničky. Dovolila si Moniky

a aniž čekala na její souhlas, zapálila si cigaretu. Monika vstala a otevřela okenní ventilačku.

„Ruda vrčí, když je tu cítit kouř,“ řekla omluvně a znovu se posadila.

„Ten tvůj Ruda. Je furt ve pryč. Já bych ho hnala, kdyby byl muj starej!“

Lenka se rozhořčila a mávala cigaretou. Začala Monice vyčítat, že si nic neužije, že je pořád sama doma. Monika jen krčila ramena a odevzdaně se usmívala.

„Poslouchej,“ dostávala se Lenka do varu, „šukáte vůbec spolu? Už bys měla mít dítě!“

Monika trochu zrudla: „Ty máš nápady!“

„No, jen aby,“ mávala dlouhým popelem na cigaretě Lenka, až jí spadl na stůl. „Jé, promiň, to jsem nechtěla…“

„To nic,“ Monika opatrně sklepala popel do popelníku.

„Víš,“ pokračovala ve svých sentencích Lenka, „já jsem velkýho Radka přidusila až v Německu a teď cáluje, jen se z něj kouří!“

„Lenčo a proč vůbec Radek zdrhnul?“

Lenka se na chvíli zamyslela a pak Monice vysvětlila svoji verzi: „Radek přišel z vojny akorát v osumašedesátym a nastoupil v chemickejch závodech jako hydrogenizér…“

„Co to je?“ nevěděla Monika.

„Já to taky nevim přesně, prostě na nějakejch hydrogenačních kolonách, jako obsluha. On měl chemický učiliště. No a taky dělal něco pro svazáky a vstoupil do strany. Pak ho z ní vyrazili a dostal padáka i z práce. Náhodou ho přijmul jeden jeho známej na Vodovodech a kanalizacích, ale pořád mu předhazovali, že byl vyloučenej…“

„Počkej, jednou si něco říkala, že utek kvůli tvojí mámě,“ přerušila tok jejího vyprávění Monika.

„No jo, taky. Když sem přišla do jinýho stavu, tak se k nám nastěhoval. Maminka kolem něj jen obletovala. To bylo samý Radečku sem, Radečku tam a pán se jen válel jako paša a čuměl na televizi. Pak maminka chtěla, aby doma taky něco dělal…

Lenka si povzdechla a zalovila pro další cigaretu. Zapálila si a mudrovala dál : „ Tak si někdy myslim, že moje máma to taky přeháněla. To víš máme menší kvartýr než vy,“ dodala trochu závistivě a pokračovala : „Radek si jednou postěžoval, že jde na záchod a je tam máma, že jde do ložnice a je tam máma, že si de udělat kafe a je tam máma…“ Lenka si zase postěžovala na malý byt a nalila nové skleničky.

„Lenko,“ hrozila se Monika, „ já už to cítím v nohách!“

„No a co, do postele to máš přece kousek.“

„ Crrrrrr,“ pronikavé zvonění telefonu odkudsi z předsíně přerušil jejich hovor.

– 50 –

„Počkej, jsem tu hned, to bude asi Ruda.“ Monika se rychle zvedla, přeběhla obývací pokoj a zavřela za sebou dveře do chodby. Lenka si zapálila další, už bůhví kolikátou cigaretu a snažila se něco pochytit z Moniččina telefonátu. Ještě jednou si nalila bols, kterého tam zbyla již jen troška a napila se. Chvíli kouřila , pak zhasla cigaretu o popelník, zvedla se a přešla obývák. U dveří na moment zaváhala a pak je otevřela. Monika rychle přestala mluvit a přikryla rukou sluchátko.

„Leni, moment, volá mi známá z Prahy, studovaly jsme obě zdrávku.“

Lenka se zapitvořila: „Známá? Takový známý známe. Tak já už mažu, čau a díky za společnost.“

„Já děkuju,“ řekla Monika a pořád držela ruku na sluchátku. Lenka vyšla ze dveří na chodbu domu , zabouchla dveře a přitiskla k nim ucho. Slabě, ale zřetelně slyšela, jak Monika říká : „To byla známá, sousedka ze čtvrtého. Jo, už můžeš, ale prosímtě, už mi nevolej sem domů, kdyby byl Ruda doma, tak by tě potom zabil. Je žárlivý!“

„Tak známá,“ ušklíbla se Lenka a pomyslela si něco o paroháčích.

XV.

Poloprázdný autobus vezl několik obyvatel z Komořan. Prosolená břečka pomalu mizela pod koly aut a autobusů a celý kraj tonul v řídké mlze, která po delším pobytu v ní nechávala na světlých šatech načernalé mapy a nutila slabší povahy ke kašli.

Úplně vzadu seděli Mirek Stárek a Milan Ušanský. Milan se smál a vykládal Stárkovi: „Víš přece, jak máme chatu v Rašovicích?“ No, ta tam bydlí nějakej Kurt Michl. Dělá na klášterecké čističce a tam si chlapi chovají takovýho černýho, toulavýho psa. Říkají mu Honza.“

„Dost dobrý jméno pro psa,“ mínil Mirek a zívnul.

„No,“ souhlasil Milan, „ale to není všechno. Představ si, že ten pes chodí denně do hospody!“

„To odkoukal od pánů,co si ho drží na čističce,“ předpokládal Míra.

„To nevím, ale představ si si, že ten pes chodí do hospody denně, ale v pondělí a v úterý do Rašovic vůbec nepáchne!“

„Asi má ňákou práci na čističce,“ hádal Mirek.

„Prdlajs, v pondělí a v úterý má hospoda zavřeno,“ radoval se Milan, jakoby byl od konkurence.

„Tak se naučil znát kalendář,“ přeceňoval kvality oslavovaného psa Mirek.

„Tys přece vůl,“ rozhod se smíchem Milan. „Nejde mi jen do hlavy, že takovej vořech, kříženec kokršpaněla a smetáku, by byl tak chytrej. Jak to ten pes může vědět, že je pondělí a úterý?“

„Říkám ti, že umí kalendář,“ tvrdí znovu Mirek a pomalu se mu ztrácel úsměv z tváře, jak se autobus blížil ke Komořanům. Lehce šťouchnul do Milana a chtěl vědět, jestli už Milan ty karty u cikánů hrál.

„ U Mirgy ještě ne,“ přiznal se Milan. „Ale neboj se, kdyby něco, tak je zmydlíme.

– 51 –

„Doufám,“ řekl trochu s nedůvěrou Mirek,“ že za dvě hodinky mažeme zpátky. Musím ještě stihnout schůzi výboru. Je od půl sedmý.“

„V pohodě, neboj!“ Milan je sebejistý. „Připrav se, další zastávku budeme vystupovat.“

U silnice bylo několik činžáků, které měly brzy ustoupit asanační činnosti v rámci práce severočeských dolů. Ve většině bytů bydleli Romové. Byt Mirgů byl v přízemí a starý Demeter už čekal u dveří.

„Tak déme, už na vás čekáme, ne?“

Libor vešel první do přetopené místnosti a za ním vkročil Mirek. Ocitli se ve velké kuchyni, ve které byl na prostředku masivní stůl se židlemi, z nichž každá byla jiná.

Na velkých kachlových kamnech byl postaven velký prádelní hrnec, ze kterého se kouřilo. Od kamen je nedůvěřivě sledovala Demeterova manželka a její dcera Jolana.

U stolu seděl Mirga mladší, křestním jménem Aladár. Když příchozí vešli, vstal a podal jim ruku: „Tak pudém ná to, ne?“

Stárek s Ušanským se posadili a rozepli si prošívané bundy. Milan zalovil v náprsní kapse a vytáhl karty.

„Tak co, co si dáme?“ chtěl vědět Mirek.

„Oko!“

„A kdo bude bankér?“ stará se Mirga.

„Střihnem si, navrhl Milan. V prvním stříhání vypadl právě on spolu se starým Demeterem. V dalším kole udělal Mirek nůžky a Aladár nechal ruku v pěst. Kámen.

„Kurva,“ posmutněle zhodnotil svůj výkon Aladár a všichni se rozesadili u stolu.

„Tak, pánové rozdám to,“ Milan rychle zamíchal karty , položil karty na stůl a nechal Demetera sejmout . Pak vzal balíček karet znovu do ruky a předal ho Mírovi.

„Tak o kólik?“ zeptal se věcně Aladár.

„Pět stovek,“ nasadil laťku Milan.

„Dobře, pätsto,“ souhlasil Demeter a všichni dali bankovky na stůl.

Postupem času se hromádka bankovek vršila u Milana a oba Romové začali být nervózní. Ještě se hra několikrát otočila, ale štěstí tentokráte sedělo na obou boxerech. Míra vyměnil bank s mladším Mirgou, ale ani teď neměli domorodci přízeň na svojí straně. Aladár vzal rozmrzele karty a prohlásil : „ Do prdele, už mám poslédni pětistóvku!“

„Já táky, nechal se slyšet Demeter a nervózně pobídl Milana, aby znovu rozdal.

Mirek si vzal dvě karty a pomalu se na ně podíval. Byla to dvě esa. Milan otráveně přiobjednal další, pak ještě jednu, ještě jednu a vztekle bouchl kartami o stůl. Demeter nedočkavě si vzal nabízenou kartu, podíval se na ní a pak vyskočil s jásotem od stolu a radoval se, že má oko.

„Presných jednadvadcať, už to bolo třéba!“

– 52 –

„Počkej,“ krotil jeho euforii Míra. „Podívej se,“ a vyložil na stůl všechna esa.

„Oheň!“

Mladší Mirga vylít z místa jako kdyby dostal koňskou injekci a zařval: „ To nepláti, vy švindlujéte!“

MIlan přistrčil peníze k Mírovi a se stoickým klidem prohlásil: „ Dyk máš bank, vole, jak můžeme švindlovat?“ a klidně si zastrčil hromádku bankovek do náprsní kapsy. Pomalu vstal a konstatoval: „Měli ste smůlu , hoši, jesli nemáte už žádný love, tak nazdar!“

Také Mirek se zvedl. Aladár se vrhl na Milana ve snaze vzít mu peníze zpět. Milan nelenil a tvrdým hákem poslal mladšího Roma na zem, kde zůstal ležet. Starý Mirga chytil Míru za krk. Ten, celý vyjevený, do starého strčil. Dědek také spadl. Přihlížející ženské ječely jak sirény a mladší chytila Milana za ruce, který se chtěl vysmeknout, ale Jolana ho kousla.

„Au, ty mrcho,“ zařval Milan a taky ji udeřil pěstí. Jolana jen vykvikla a ustlala si vedle bratra. Starší Romka se snažila zvednout prádelní hrnec s kamen a vylít na oba vetřelce vařící vodu. Byl na ni však těžký a tak ho jen nadzvedla a zase pustila na plotnu. Ječela u toho jak hasičská cisterna.

„Padáme, Míro, padáme!“Milan se rozeběhl k východu a Míra za ním. Vyběhli z baráku a Milan nabádal Mirka, aby přidal a oba běželi k autobusové zastávce, ke které již naštěstí přijížděl autobus. „Dělej, dělej, supěl Milan, „ za chvíli tady budou další a s nožíkama, tak fofruj!“

Ze dveří romského činžáku ještě po chvíli vypadl starší Mirga a řval do autobusu na nastupující boxery : „My si na vas počkáme, my vas známe, my vas zabíjéme, gádžove zasraný!“

Mirek s úlevou sledoval sykot zavírajících se autobusových dveří a oddechl si:

„Tak to bylo o fous, ty magore!“

XVI.

V salónku restaurace ve Sportovní hale bylo už trochu nakouřeno. Na stolech byla halda lejster a diářů či záznamníků. V okně visela zakouřená záclona, pamatující zřejmě zahájení provozu. Od té doby nepovažoval nikdo za nutné ji vyprat nebo vyměnit. Funkcionářům oddílu boxu to bylo šumafuk. Sedali si na židle a chystali se na výbor, ve kterém se budou řešit důležité věci. Předseda Šiman se přehraboval ve svém kufříku. Pak spokojeně vytáhl diář a chvíli v něm listoval. Otevřel ho po chvíli na správné stránce a spokojeně položil na stůl před sebou. Po Šimanově levici si již sedl místopředseda Brtník a naproti druhý místopředseda Porek, kterému dělal bezprostřední společnost vedoucí mužstva Karel Címal.

Šiman se ještě rozhlédl, přelétl očima celou sešlost a ustaraně se zeptal: „Chlapi, kde je Míra Stárek?“

– 53 –

„Klídek, predseda, ten prídě pozdě, jako pokaždý!“

Trenér Cicka měl pravdu. Už všichni seděli na svých místech, když se přiřítil Stárek a zavolal na Šimana: „Jedu z Komořan, dřív to nešlo,“ a rychle si sedl na židli vedle Cicky, naproti přes stůl k Šimanovi.

Karel Címal se ještě zvedl a vyběhl ze salónku.

„Krucinál, kam zas běží?“ Šiman se rozčílil a konstatoval, že jestli výbor bude probíhat tímto způsobem, tak tu budou do příštího dne. V tom se otevřely dveře a vracející se Karel Címal nahlas zavolal, aby překřičel volně se bavící funkcionáře.

„Chlapi, pingl se mi ptal, jestli má nosit pivo do salónku…“

„Jasně, ať nosí,“ je hned souhlasný Kamil Anka.

Starý Pukl začal zamítavě šermovat propisovačkou ve snaze nedovolit pití piva na jednání. „Teď chlastat nebudete, vožerete se a vyřešíme kulový!“

„Anka mávl rukou: „ Jen ať nosí, ty dvě piva nás nezabijou. Ale ať sem dycky přijde až po dvaceti minutách, aby nás zbytečně nevotravoval!“

„Címal ještě jednou zmizel v restauraci a Porek uštěpačně k Puklovi prohodil: „teď nás umravňujete a když jste byl mladej, tak prej ste vychlastal cisternu!“

Chlapi okolo se zasmáli a Pukl se hned dotčeně ohradil : „Co ty víš o mym mládí, ty cucáku!“

Všichni se zasmáli ještě víc a Pukl se snažil alespoň v něčem zabodovat: „ Ale s tím kouřením aspoň přestaňte, kdo to tu má dejchat?!“

„Já budu větrat,“ smířlivě odpověděl Šiman a zaklepal tužkou o sklenici. Funkcionáři se ztišili a Šiman přivítal všechny přítomné. Seznámil je s jednáním výboru a zdůraznil všem, že je nutné přijmout všechna opatření, aby Most nad Znojmem v posledním mistrovském utkání zvítězil, aby mohl postoupit do extraligy.

„Přátelé,“ Šiman byl nezvykle vážný, „přátelé, víte dobře, že je před námi mistrák životní důležitosti. Musíme dneska podrobně rozebrat všechny možnosti. Musíme prostě vyhrát! Vyhrát, protože i plichta není nic platná. Máme se Znojmem rovnost bodů a ve vzájemném utkání i na skóre jsme horší. Kdo tedy k tomu chce něco říct, ať se hlásí. Byl bych nerad, kdybyste se překřikovali…“

Ruku okamžitě zvedl F.O.Pukl a vyžadoval si pozornost.

„Co chcete, dědku?“ byl Šiman nedůvěřivý, že zrovna Pukl, který si obvykle nechával závěrečné dlouhé slovo, má zájem zahájit debatu.

„Přátelé,“ začal Pukl tajemně, „musím Vám do úvodu něco sdělit!“

Veleba obrátil oči ke stropu, Anka se ironicky zasmál a Karel Herman zavrtěl hlavou. Pukl však neohroženě pokračoval: „ Já jsem před měsícem poslal dotaz na Mitop, kde vyrábějí filc. Víte přece, že chceme opravit náš ring,ne?“

Chlapi zpozorněli.

„No,“ pokračoval Pukl, já jim poslal ten dotaz, jen dotaz a včera jsem dostal avízo z nádraží. Tak jsem tam hned běžel a představte si,“ Pukl rozhodil bezmocně rukama,

– 54 –

ve kterých svíral pozlacenou propisovačku, „představte si, že přivezli celý vagón filcu…“

Chlapi okolo vyprskli a Herman vykřikoval: „Jau, jau, mě z toho klepne pepina!“

Šiman začal klepat tužkou na sklenici a nabádal ostatní, aby se ztišili. Otevřely se dveře a vešel Címal, kterému bylo divné, proč se v salónku tak smějí, proč je tam najednou tak veselo. Cicka si utíral slzy smíchu a volal na Pukla: „Dědko dajte echo všetkým. V republike je dost oddílou, tak to snad udátě nie?!“

Pukl praštil pěstí do stolu a umíněně se zatvrdil : „Já to platit nebudu, já poslal jen dotaz!“

Svíjející se Herman se zajíkáním vyvracel dědkovo přesvědčení. „Voni se vás tak budou ptát! Je tady vagón? Je! Tak to zacálujete!“

Pukl se znova ohradil a opakoval, že podal jen dotaz, že filc neobjednal a to je velký rozdíl.

Herman se ještě hlučně vysmrkal a jízlivě podotknul: „Na dotaz by vám tak přivezli filc. Budete platit, dědku…“

„Hovno,“ zařval Pukl. „Hovno budu platit. Ale vy si dejte pozor, až vám přijde revize na to vaše podařené hospodaření, tak budete platit vy! A budete to mít drahý…“

„Kurva, dědku, co sem pletete hospodaření…“ Herman se spravedlivě rozdurdil.

„Jó, ty vaše černý fondy a podivný vejplaty, vy si myslíte, že sem blbej…“

„Dědku, neserte mně, já mam všechno v naprostym richtiku, dyk už mam po kontrole!“

„Jo, to jo, dělal vam ji známej z tělovýchovný jednoty, kámoš, stejně ste se nějak šábli…“

„Tak dědku, teď jste to přepísk!“ Herman se pomalu postavil.

„Sedni si, vole!“ Kamil Anka stlačil Hermana zpět na židli.

Šiman se vzpamatoval a snažil se udělat zase pořádek. „Poslyšte, teď jsou hádky to poslední, co potřebujeme.“

Chlapi ztichli a v duši se tajně radovali za zpestření úvodu jednání. Jen Pukl se mračil jako sto čertů a snažil se prosadit filc do jednání.

„Dědku, až v bodě různé, teď musíme důležitější věci!“ Šiman byl najednou nekompromisní. Pukl, rozhořčeně trhnul hlavou, ale mlčel a začal si dělat nečitelné poznámky do svého notýsku.

„Herman vrtěl nevěřícně hlavou a potichu, ale aby to Pukl slyšel, pronesl: „Dědek zasranej, votravnej…!“ Pukl sebou trhnul, ale opanoval se a předseda oddílu pokračoval v přerušeném jednání.

„Prosím oba trenéry, aby vyhodnotili připravenost borců a předpokládanou sestavu. Cicka se tázavě podíval na Stárka a ten kývnutím hlavy vyzval Cicku, aby začal. Cicko si vzal svůj zápisník a postavil se.

– 55 –

„Sedni si, Laci, sedni si, nejsme ve škole!“ Cicko se poslušně posadil a začal hovořit: „ Ako vietě, musíme vyhráť, abychom postúpili.“

„Počkej Laco,“přerušil ho Šiman, „ještě jsem ti neřekl jednu jobovku. K Michalovi volal ze Slovenska Jarda Malín. Boural na motorce a má zlomenou ruku!“

„Do riti!“ Cicka svým povzdechem vyjádřil i mínění všech kolegů. „No, to mění situáciu. Keď prúsera, tak v zákrytě,“ povzdychl si ještě trenér a začal seznamovat ostatní funkcionáře s představou sestavy proti Znojmu.

„ No dobře, tak ja to vidim takto – predpokladam, že bodovať budú Sataš, Oblouk, Ušiansky a Koburda. Tri z nich majú borce, které vždy porazili, Koburda má dorastence Mazánka. No a to je osem bodou. My však potřebujem dvanásť. Ešče, aby vyhrali dvaja. Myslim si, že by mal vyhrať aj Ludva Haloš, je veĺmi nadupaný a chcel by vahrať aj preteky. Podĺa výkonou na treningách by mohol vyhrať Horák a Fryš.“

Cicka se úkosem podíval na Stárka, který vehementně vrtěl hlavou. Cicka se trochu zakřenil a pokračoval: „Pepík Sataš má Páleníka, ktorého porazil pokaždé. Od posledného zápasa se Páleník mnoho zlepšil. Naposled boxoval v Prahe, kde porazil Horvátha. Je v dobrej forme, ale Sataš ho má přečteného a určite vyhrá. Oblouk narazí na Štycha, se kterym boxoval už jednou. Porazil ho po prvej raně. I když je teraz o mnoho lepší – v Prahe boxoval fifty s Čermákem – nad Obloukom nemože zvíťazit. Oblouk má takú formu, že na pretekoch by vo svojej váhe s prehladom vyhrál. To vam můžem dať písomně. Ďalej, Ušiansky má Vydru. To je veru dobrý borec, ale aj Milan je v super formě a každého preválcuje. Vo Znojmě určito věří na zázrak, ale Milan teraz nemá v republike konkurenciu a Vydra prehrá. V těžkej váze je Milota nemocný, zistil som, že má žltačku a asi má s boxom konec. Jeho náhradník, dorastenec Mazánek… je sice majstrom v dorastu, v Prahe vyhrál bez boja, ale tu Míra Stárek ho viděl vo Znojmu proti Němcovi z Budějovic. Porazil Němca vo druhom kolu r.s.c. Ale bylo to doma a pokial viem, tak Koburdy sa bojí, má z něho veĺký respekt, tak to bysme mali využit, tedy Koburda.

Cicko se odmlčel a napil se piva. Pak si utřel hřbetem ruky ústa a pokračoval : „Myslel som, že Jarda Malín sa doma vytáhne, ale když si zlomil hen tu ruku…, tak musíme improvizovat!“

Rozhlédl se po ostatních, jakoby u nich hledal podporu a pak rozpačitě vysvětloval svoje představy. „No, Zavadil, Zavadil bude muset shodit a jít na Trinera…“

Odmlčel se a upřeně se zadíval na Šimana. Ten jakoby cítil Cickův pohled, vzhlédl od bloku a vybídl Cicku, aby pokračoval.

„No tak, Láďo, pokračuj…“

Cicka si chraptivě odkašlal: „ostatný, ostatný, – Váňa má Honzátka, ešče s ním nevyhrál a nazdáva sa mi, že ani teraz. V Prahe boxoval Honzátko vo velkom štýlu. Je velmi nadupaný. Váňa mal chrípku a dlouho netrénoval. Tady body budú těžko.

– 56 –

Jako som už povedal, tak Ludva Haloš by mohol vyhrát na Landom. Landa vyhrál dorastenecký turnaj Strandžata v Bulharsku. Viděl som to v telke, je to technik s tvrdym direktom. Je velmi rýchly a dovedie využívať chýb súpeřa. Ale Ludva velmi snesie. Má neuveritelný fyzický fond, chodí denně behať a trénuje aj individuálno každý den. Je doma, má šancu a ja mu veřím.“

Cicka se ještě podíval do svých poznámek a po chvilce mlčení se opět rozhovořil.

„Plicna bude mať Práška. Prášek je v širšom výbere do reprezentácie. V Prahe vyhrál k.o. nad Dusilem a Dusil je tiež v širšej reprezentácii. Keby Plicna vyhrál, tak to bude zázrak. K Práškovi bysom chcel ještě říct, že fauluje. Tluče pod pás a za uši. Keď rozhodca není u něho. Plicna toto nezná, tak uvidíme. A na závěr bysom takto povedal – chlapci sú dobře připraveni a na zápas sú poriadně nažhaveni. Já to vidím tak, že bysme mali dvanásť osem vyhráť!

Šiman se na chvilku zamyslel , podíval se do poznámek a pak na Stárka.

„Míro a jak to vidíš ty?“

Stárek sešpulil rty, udělal dramatickou pauzu a zvolna začal seznamovat ostatní se svým názorem. „ víte, já v podstatě souhlasím s Láďou.“ Smířlivě pak pokračoval: „Podle mého bych ale Fryše na Broučila nepostavil. Broučil je malej. Je to divoch, kterej chodí k tělu a Bohoušovi utrhne palici. Za chvíli bude mistrovství a Fryš si taky nemusí zaboxovat, protože Broučil ho udělá. A Čudla Zavadil by to mohl zvládnout líp. Umí u těla i udržet dištanc. Myslím si, že by bylo lepší přehodit váhy. Zavadil by se utkal s Broučilem a Bohouš Fryš by měl Trinera. Tam by mohly být body v obou vahách. Triner je sice ranař, ale Bohoušovi ten jeho styl dost vyhovuje.“

Cicka ho soustředěně poslouchal a když Mirek skončil, vylétl jako píchnutý šídlem: „Ty, chumaj, já ti rikám, že Fryš doma vyhrá!“

„Ale, vždyť tomu sám nevěříš!“ Stárek pořád mírně oponoval Cickovi. Cicka se rozohnil a začal házet argumenty : „Do riti, Ruda je frajírek a ešče chlastá. Já viem, že box má od boha, ale Broučil mu ustele hned v prvom kolu… chlastá a nemá formu!“

Mirek nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Člověče, jak to můžeš vypustit z huby, tys úplně zaslepenej. Zavadil a chlastat? Ten si dá maximálně dvě deci bílýho jako střik… Teda, Láďo, to teda úplně blbě přeháníš!“

„Cicko byl celý vzteky zsinalý. „Hele, ty si s ním každý den, čo? Ty vieš kam chodí, kde sa nachádza a pre úplne zmapovanie vyslýchaš jeho babu po hospodách!“

Stárek vyvalil oči a prudce se otočil na židli k Cickovi jako uštknutý. „Buď zticha nebo…“

Také Cicka sevřel pěsti a útočně se zeptal : „Nebo čo nebo čo…?“

Všichni v salónku mlčky sledovali hádku obou trenérů, až se předseda Šiman konečně vzchopil a prudce udeřil pěstí do stolu a zařval: „ Teda pánové trenéři, vy jste asi oba zešíleli. Fakticky zešíleli. Jiný vysvětlení pro to nemám.“ Pak zavrtěl

-57-

hlavou a do nastalého ticha dodal : „ víte byl bych rád, kdybyste na sestavu měli stejný názor.

Respektuji i to, že se v něčem různíte, ale byl bych rád, kdybyste se chovali jako dospělí, rozumní lidé a ne jako hulváti!“

Salónek se rozšuměl hlasy funkcionářů a Címal udělal tečku: „Tak postupu zdar, pánové!“

Nikdo se ani nezasmál. Cicka se ošíval, až ze sebe vyrazil: „Stárek, si kokot jako stovka rúra!“

Stárek se akorát chystal napít z půllitru. Těsně před ústy se zarazil a prudce vychrstnul zbytek piva Cickovi do tváře. Cicka vylétl ze svého místa a pravým direktem trefil Mirka do ramene, který spadl se židle na zem. Okamžitě se vymrštil a chtěl se vrhnout na Cicka. To už ale chlapi, kteří seděli poblíž, je tahali od sebe. Cicka si utíral rukávem tvář a pocákaná prsa.

„Vy jste blbci, jako malí kluci, fakticky. Ostatní bafuňáři byli chováním obou trenérů pohoršeni. Předseda Šiman se vzpamatoval a rozčileně zvýšeným hlasem je upozornil, že takové chování nebude již napříště tolerovat. „Udělám takové opatření, že se nebudete stačit divit,“ zahrozil oběma kohoutům a dodal: „A myslím to úplně vážně, to si pište!“

Rozhostilo se zase ticho a Šiman už klidněji hovořil dál: „ Chlapi, já nevím, jde nám o společnou věc nebo si tady chcete vyřizovat osobní účty a…“

Cicka ho žalobnicky přerušil: „všeci ste viděli, že ja som nezačal…“

„A dost!“ nezvykle ječivým hlasem zařval Brtník.

Rozhostilo se na okamžik hrobové ticho do kterého cvakly dveře salónku. Vešel zdráhavě číšník a nesl plato piv. V nastalém tichu se opatrně zeptal: „ dá si někdo piviště?“ Několik chlapů se přihlásilo a do vznikajícího šumu Pukl za všechny začal odmítat: „Teď ne, dyť je utopíte. Nejdřív chlastaj a pak se hádaj!“

Michal Brtník ihned převzal iniciativu a nakázal vrchnímu, aby tam všechna piva nechal, že si je rozhodí. Požádal ho, aby na účtenku napsal piva, že po schůzi to zaplatí. Pak vybídl ostatní, aby , kdo nedopil, tak rychle učinil, aby si číšník mohl sebrat prázdné sklo. Když odešel, pokračoval Michal v převzaté iniciativě: „Pánové,

tohle fakticky nikam nevede. Pojďte budeme pokračovat, ale prosil bych s elegancí. Ostatní souhlasně pokyvovali hlavami, jen Cicka se Sládkem seděli jak dva načepýření kohouti. Brtník pak pokračoval: „když už jsem si vzal slovo, tak vám řeknu svůj názor. Brtník se napil z plné sklenice a řekl: „hele, chlapi, já jsem ten poslední, kdo by chtěl trenérům zasahovat do sestavy. Pokud se ale naši prdlouši nemohou dohodnout, tak za ně rozhodneme my. Všichni tady jsme bývalí boxeři. Někteří z vás jsou aktivními sudími, všichni oba kluky známe a vidíme je při tréninku, tak si každý, jeden po druhém, řekneme svoje.“

Franta Veleba i Kamil Anka ihned souhlasně přikyvovali a Címal se přihlásil:

„ A co prohodit váhy. Bohouš by shodil a šel na Trinera a Zavadil na Broučila. To by bylo přece řešení, co říkáte chlapi,“ obrátil se na trenéry.

-58-

Cicka rezignovaně pronesl : Ale áno, ja som to už Bohoušovi rikal, ale nechtěl, že je vraj už nashazovaný dosť!“

Porek ožil a hne si přidal svoji ťafku: „Vidíte, trenér se ptá borce, jestli chce nastoupit. Nechce to od tebe taky písemně?“ snažil se být Porek ironický.

Mirek Stárek souhlasil a dodal: „ Tady je právě problém, Láďa je na ně moc měkkej…“

Cicka se znovu na židli vztekle otočil a zlostně vyprsknul : „Říkal som ti, abys mlčel…“ Po chvilce přemýšlení pak mínil: „Oni také můžou pohnuť váhama…“

Obrátil se znovu na Stárka a posměšně se zeptal : „ A čo potom? Nastúpiš snad ty alebo postavíš mňa, či Šimana?“ Všichni se zaradovali, že Šimana, protože on byl jediným členem výboru, který nikdy neboxoval.

Šiman reagoval výhružně: „Pánové, já vás varuju…“

Přerušil ho Porek a hned vysvětloval : „ Já jsem v poslední době pískal několik zápasů a viděl kluky v akci a můžu zodpovědně prohlásit, že Fryš by měl jít na Trinera a Zavadil na Broučila!“

Eda Vojta suše zakašlal a rychle se přidal : „Jo, Zavadil je lepčí. Já jsem taky pro to, aby Zavadil byl nasazen na Fryše!“

Všichni kolem vybuchli a srdečně se chechtali. Herman posměšně na Vojtu volal: „A Stárka nasaď na Cicka, ty vořechu!“

Vojta se hned opravil a omlouval : „No splet sem se, no splet, myslel sem Zavadila na Broučila.“ Anka s Velebou i ostatní funkcionáři se přidávali k názoru, aby se prohodili váhy, ale F.O.Pukl se snažil rozbít jejich sjednocování naléhavým dotazem, zda by se mohli dohodnout o tom filcu. „Pánové, já ho neobjednal, já ho platit nebudu!“ Nikdo ho však nebral na vědomí a Cicka vykřikoval do shromáždění: „ A čo když Bohouš Fryš neshodí. Na trénigu mal presně a do zápasu už zostáva len několik dní…“

Herman ho netrpělivě přerušil : „Ale shodí, shodí, vždycky shodil. A tak to bude nejlepší!“

Brtník se všechny snažil uklidnit a vyslovil svůj názor, že by se to všechno mělo ještě zvážit, že Triner taky není žádná procházka růžovým sadem. Nakonec ale se přiklonil k té alternativě, kdy by měl nastoupit Fryš proti Trinerovi.

Předseda Šiman se pomalu začal vztekat když se diskuse začala zase rozmělňovat, podrážděně ji ukončil a řekl nasupeně: „ Kruci, ve welteru prostě nastoupí Fryš, Zavadil půjde v první střední. A když Bohouš neshodí, nastoupí dorostenec Gerhát. Je mistrem republiky! A ty,“ obrátil se na Cicku, „budeš respektovat rozhodnutí výboru!“

Všichni se na Šimana udiveně zadívali a Porek přímo nadskočil na židli. „Hergot, Šimane, to snad nemyslíš vážně. Teď Gerháta. Dyk ten nemá žádný zkušenosti a nám de , doprdele, o postup, ne?!“

Cicka se zvedne a zahlásí schůzi : „Tak to ja něbudem poslúchať! Bez pozdravu odchází pryč. Ve dveřích se málem srazil s číšníkem, který nesl nové plné plato piv.

– 59 –

„Vrať se zpátky, ty berane!“ Jirka Šiman marně volal za odbíhajícím Cickou.

Jiřího narození čekali rodiče Šimanovi hodně dlouho. Otec Šiman si vyčítal: kruci, že zrovna já mám v pytlíku vítr.

Slavil zrovna čtyřicáté šesté narozeniny . Jeho žena se chovala nějak jinak, než byl Šiman zvyklý. „Co je, Bětko, co se to stalo?“

Alžběta Šimanová ho objala a opatrně ho uchopila za ruku. Přiložila si ji na břicho a rozhodla: „ Narodí se v červenci a bude se jmenovat Jiříček.“

Jirka byl postaršími rodiči hýčkán a měl všechno, na co si vzpomněl. Ve škole se dobře učil a pak nastoupil v Mostě na strojní průmyslovku. Protože bydleli v Lounech, rozhodli se jeho rodiče, že se přestěhují. Vyměnili si byt a nastěhovali se na Stalingradskou čtvrť. Před maturitou Jirkova maminka zemřela. Ve dvaašedesáti letech. Šiman mladší byl zdrcen a hned po maturitě byl odveden na vojnu. Do Benešova u Prahy, kde je vojna pro vrahy, jak říkali jejich mazáci. Po dvouměsíčním přijímači byl odvelen do Tábora, do školy pro důstojníky v záloze. Vyřazen byl jako svobodník absolvent, hned na to dostal desátníka a za měsíc četaře. To už byl zpátky v Benešově.

Když měli noví vojáci přísahu, měl Jirka rok vojny za sebou. Po přísaze se vrátili do kasáren a kluci z čety za ním přišli: „Soudruhu četaři, pojďte s námi večer to oslavit do Černého koně. Pojďte, zveme vás!“

Jirka šel. Byl to takový smolný večer. Ještě, než vešel do sálu restaurace, stavil se na WC. U zrcadla se snažil zvelebit, ale protože zrcadlo bylo jen do půli těla, nemohl si všimnout, že si nechal rozepnutý poklopec, ze kterého mu koukal cíp zelené vojenské košile. Veselí, které po příchodu do sálu vzbudil, přičítal svojí image. „ Soudruhu četaři, kouká vám košile“, řekl malý pihovatý voják u stolu. „No jo, tak dík,“ Šiman si dal ruce dozadu a začal si zastrkávat košili do kalhot.“

„Tam ne,“ voják je trochu rozpačitý, „kouká vám z poklopce.“

Šimanovi se ten večer ani nechtělo tancovat. Pak se odvážil, ale dostal košem. Dívka už měla stabilního vojáka, a tancovala jen s ním.. Druhá si pro něj přišla sama, ale Šimanovi se vůbec nelíbila. Byla velká, vyzáblá a občas jí ulítlo sprosté slovo. Tak se vrátil ke stolu a začal se tiše opíjet. Když začala rvačka, byl už notně nacamraný. Úplně nechtě se dostal do chumlu rváčů a dostal ránu na oko. Chytil prázdnou židli a praštil s ní po útočníkovi. Ten uhnul a židle trefila majora

Brabce, velitele praporu, který přišel na letmou kontrolu.

„Pamatujete si, že u mne budete mít po prdeli do konce vojny,“ řval na něho

v Táborských kasárnách a osobně mu strhl jednu frčku z výložek. Jirka se stal zase desátníkem absolventem. Po novém roce byl převelen do Horažďovic, po čase povýšen na četaře a velel zaměřovací četě.

Pak hráli na místním hřišti fotbal a Karel Sobol ho upozornil, že jeho fotku viděla na společném snímku Květa Harenčáková, která se v pět přijde na stadion podívat.

-60-

„Líbíš se mi, Jirko, začala bez okolků namlouvání. Její husté, dlouhé havraní vlasy Šimanovi učarovaly. Hned první neděli po setkání byl u Harenčáků na obědě. Květin

otec ho zpovídal a zdálo se, že byl spokojen. Harenčákovi bydleli na náměstí, naproti hotelu a Harenčák otec naznačil, že kdyby v Horaždovicích zůstal, mohl by bydlet u nich. Práci najde. V Papírnách hledají mladé techniky pořád.

Nakonec se Jirka vrátil po vojně do Mostu a nastoupil jako technik u Technických služeb. Květa chvíli vzdorovala, ale pak přece jen přijela za Jirkou a zakrátko se vzali. Šiman starší se odstěhoval k důchodu na chatu k Nymburku a nechal mladým byt v novostavbě. Květa nastoupila u Restaurací jako servírka a pracovala v Kosmosu.

Jednou Jirka doma zablafoval, že jede na školení a bude pryč přes noc. Domluvil se s Dášou, která pracovala v divadle jako účetní. Ve dvě v noci se rozhodl, že se domů přece jen vrátí. Byla to blbost, jak po čase tvrdil Jiří. V jeho posteli spal cizí chlap a měl jeho pyžamo. Po krátké rvačce, ve které měl cizí vetřelec navrch, si Jirka sbalil svoje svršky a odešel zpět k Dáše.

Po rozvodu nechal Květě byt i zařízení, a jemu zůstala škodovka stodvacítka.

Když hledali na národním výboru vedoucího odboru dopravy a komunálních služeb, přihlásil se a mezi několika uchazeči byl nejlepší. Během několika dnů přestoupil na nové pracoviště a brzy se skamarádil s Michalem Brtníkem, který na odbor obchodu a služeb často docházel. Brtník ho vzal sebou na výbor boxu a ambiciózní Šiman se stal brzy předsedou oddílu. A byl to právě on, který po Brtníkově absenci ve výboru, způsobené jeho rozvodem, Brtníka zpět do boxu přitáhl.

„Ten Šiman to v Mostě rozpumpoval,“ radoval se předseda sekce boxu na

ÚV ČSTV Savák. Vůbec bych se nedivil, kdyby tenhle agilní oddíl postoupil brzy do extraligy.“ Sám kdysi v Mostě působil a myslel to upřímně.

Jirka Šiman věnoval boxu hodně. Někdy se u něj v kanceláři scházívali další funkcionáři, když bylo potřeba něco vyřešit hned. Ale jak už v českých duších bývá, úspěchy jednoho, jsou pro druhé černou můrou.

„Soudruhu předsedo,“ referoval Pučelíkovi jeden z Jirkových kolegů, „nedostal jsem pro odbor od Šimana dost peněz na májovou výzdobu.“

„Ale Franto,“ hájil se Šiman na následném „koberečku.“ „Já jsem část peněz musel přesunout na opravu silničního přivaděče do Chanova. To bylo momentálně důležitější, než přeplácaná okna na prvního máje!“

„Soudruhu,“ pravil pomalu a zlověstně Pučelík, „ o tvých politických postojích si budme muset popovídat jindy a jinde!“

Kvartální odměny si cestu k Šimanově výplatě nenašly.

„Splácela jsem z nich ledničku,“ mrzí se jeho nová družka Dáša. „Zrovna teď, když budeme mít malé…“

-61-

„Ještě, že mám svůj box,“ raduje se Jiří a se svými sportovními kolegy dělají všechno pro to, aby se v Mostě boxovala extraliga. Během dvou let se ustavila kvalitní trenérská dvojice a vybudoval se hráčský kolektiv takové úrovně, že někteří

jeho jednotlivci byli uznávanými špičkami mezi boxerskou elitou. Obměnil se výbor, do jehož řad přišli lidé, kteří boxu rozuměli a měli snahu nezištně pomáhat.

Jiří Šiman, předseda oddílu boxu, stál před svým životním snem.

Láďa Cicka si v běhu zapínal svoji koženkovou bundu. Když vyběhl z restaurace zpomalil a zastavil se. Uvědomil si, že nezaplatil za dvě piva a chtěl se vrátit. Než se ale odhodlal, rozletěly se dveře restaurace a z nich vyběhl Mirek Stárek. Zarazil se, když uviděl Cicku a pomalu k němu přistoupil Cicka se zamračil a otočil se k Mírovi zády. Mirek ho obešel a řekl: „ Láďo, promiň, byla to ode mne pěkná blbost!“ Jeho kolega neodpověděl, zastrčil ruce do kapes a vydal se směrem k tramvajové stanici u internátu. Stárek ho následoval a na klouzajícím rozbředlém sněhu ho dohnal.

„Láďo, no tak už se nezlob, přece kvůli takový kravině se nebudeme hádat!“

„To si celý ty, ty chumaj, najskvor děláš kraviny, rozoserieš celý výbor a poštveš proti mojmu plánu a pak na mňa leješ pivo. A čo chceš, abych ti poďakoval?“

Cicka se na chvíli odmlčel a pak začal znova vyčítat: „ Počul si Šimana, že vraj postavíme Gerháta. A to je tvoja práca. Stejně nastúpi oba, Zavadil i Fryš, keď si Malín zlomil tu ruku.“

„Ale jo, Láďo, já si jen myslím, že Triner by byl pro Bohouše přijatelnější.“

„ No vidiš, už zasa, „začal se čertit Cicka a vykročil rychleji a chtěl přejít silnici.

„Počkej,“ chytl ho Mirek za loket, „vlítneš pod auto!“ Cicka byl otočený k Mirkovi a nedával pozor. Po silnici se blížila dvanácettrojka a Cicka jí málem vstoupil do dráhy. Počkali, až auto přejede a pak přešli k tramvajové stanici. Byla prázdná.

„Láďo, nech už toho!“ Mirek se znova snažil Cicku přesvědčit, aby se na něj nezlobil.

„Vieš čo, tady máš dvacku, vrať se do reštauracie a zaplať za mňa dve piva, ktoré som tam ostal viset!“ Cicko vytáhl peněženku z náprsní kapsy bundy, zalovil v ní a vytáhl dvě desetikoruny. Stále zamračený hleděl nepřátelsky na Stárka.

„Prosímtě, já už pivo zaplatil, schovej si to!“

Láďa Cicka ještě chvíli držel peníze v ruce a pak je hodil do rozšlapaného sněhu. Právě přijížděla tramvaj. Cicka postoupil k otevírajícím se dveřím u řidiče a nápadně nahlas se s ním zdravil. Pak se ještě obrátil ven a Stárkovi vmetl do tváře: „To ti

nezapomenem, ale neboj sa, božie mlyny melú pomali, ale melú!“ Otočil se zpět do tramvaje a zůstal stát na schůdcích, aby Mirek nemohl do vozu nastoupit.

Ten si povzdechl, sehnul se pro dvě pohozené bankovky, strčil je do kapsy, rozhlédl se, zda nejede auto a odešel zpět do salónku restaurace Sportovní haly.

-62-

XVII.

Náměstek ředitele Michal Brtník si neliboval v honosných kancelářích. Když

v Prioru nastoupil, nechal odnést sedací soupravu a upravit kancelář, aby mohla sloužit i poradám vedoucích jednotlivých úseků. Okolo zasedacího stolu, který byl ve tvaru T připojen k psacímu stolu, stály polstrované židle skýtající minimální pohodlí.

Michal vysvětloval, že kancelář není na vysedávání, ale na jednání. I tak se mu divili, protože každý, kdo měl svoji kancelář, snažil se ji vybavit od barevné televize po nejmodernější kancelářskou techniku, která v té době byla dostupná na trhu.

Michal neměl ani televizi, ani radiomagnetofon, ale zato na stěně měl velkou obrazovou tapetu s mořským motivem. Od stolu na ni přímo hleděl a bylo mu s ní dobře.

Následující den, po výboru oddílu boxu, měl hned ráno naléhavý telefon. Volala manželka ředitel Prioru a byla velmi nešťastná. Svěřila se Brtníkovi, že jejímu manželovi se dramaticky zvýšil krevní tlak a lékař na pohotovosti, kam se ještě v noci zajel nechat ošetřit, rozhodl, že ředitel neředitel, musí pacient ihned zůstat v nemocnici.

Brtník okamžitě zašel k sekretářce Alence Krämerové, která v zájmu úspory mzdových fondů, pracovala pro ředitele i jeho náměstka současně. Michal se ji snažil zaměstnávat co nejméně a agendu vyřizoval hlavně se svými vedoucími provozů.

U sekretářky se dozvěděl, že také jí už volala manželka ředitele a tak Alenka s činorodostí jí vlastní, připravila podklady pro vyřízení nejnaléhavějších úkolů.

Alenka už překročila čtyřicítku, ale vypadala mladší. Tvářila se velice nepřístupně a mnozí o ní říkali, když uviděli její obličej s kovovými skly, orámovaný krátkou blonďatou kšticí, posazený nad vyvinutým poprsím, které bývalo nemilosrdně natlačováno do blůzek a svetříků budící zdání, že jsou o číslo menší, říkali, že je metr daleko větší, než sám ředitel. Alence to lichotilo i když se kdysi dozvěděla, že mezi zaměstnanci má přezdívku Alena I. Nadutá.

„Alenko, staral se Michal, když tu není šéf, tak musím urychlit přípravu setkání s těmi Francouzi.“

„Budete asi potřebovat pana Chocholouše, ne?“

„V první řadě jeho,“ souhlasil Brtník, „Víte co, zavolejte mi ho hned teď, já s ním proberu jednotlivé body a dohodnu s ním, co má připravit.“

Brtník vzal desky z umělohmotného materiálu, otevřel je a zkontroloval jejich obsah. Byl spokojen, bylo tam vše, co potřeboval. Ostatně, na všech papírech u razítka vyřídit, viděl napsané svoje jméno.

„Alenko, je tady ještě něco, co by hořelo?“

„Už nic, jen ještě musíme zkompletovat hlášení pro Francla na ONV, týkající se prodeje v porovnání se sledovaným obdobím minulého roku.“

„Kdy je termín?“ chtěl vědět Michal a když se dozvěděl, že za tři dny, mávl rukou se slovy, že to může ještě do zítřka poslat.

– 63 –

„Maximálně to tam můžu zítra odnést osobně, odpoledne. Nebo, když mi zbyde čas, tak to dodělám dneska a hodíte to do pošty. Na ONV si potrpí na oficiální poštu spíš, než na upoceného kurýra,“ zasmál se Michal a odešel pracovat do své kanceláře.

„Alenko, obrátil se ještě ve dveřích, Alenko, toho Zdeňka Chocholouše mi zavolejte, prosím vás, radši hned teď.

„Jistě, „ usmála se Alenka a na telefonní soupravě začala vytáčet číslo do drogerie.

„Dále,“ odpověděl Michal na energické zaklepání dveří jeho kanceláře. Do místnosti vešel usměvavý pětatřicátník, který měl přes civilní oblek navlečený bílý plášť. Vedoucí drogerie Zdeněk Chocholouš.

Byli si s Michalem sympatičtí. Brtník se zúčastnil jednoho večírku, kde se potkal se Zdeňkem. Ten byl vůdčí osobou společnosti a s doprovodem kytary zpíval krásné písničky. Měl velmi dobrý hudební sluch i hlas a Michal rád poslouchal Zdeňkovu vlastní skladbu, kterou s bratrem složili k narozeninám jejich maminky. V práci byl Zdeněk dříč a spolehlivý vedoucí.

„Dostanu přidáno?“ chtěl vědět veselý Zdeněk, když vešel do kanceláře.

„Jo, to jo,“ souhlasil rychle Brtník a vzápětí upřesnil : „Jasně, Zdeňku, dostanete přidáno, ale práci!“

„Taky dobrý,“ rezignovaně souhlasil Zdeněk a na výzvu Brtníka se uvelebil na židli u jednacího stolu.

„Šéfe, jsem jedno velké ucho!“ Chocholouš si položil na stůl diář a otevřel. Několikrát zalistoval, až našel patřičnou stránku a upřel na Zdeňka tázavé oči.

Brtník chvilku dramaticky prodlužoval pauzu a překládal papíry v otevřených deskách. „Jo, tady… Zdeňku… nebo ještě jinak, slyšel jste, že starej je ve špitálu?

„Ne. Je to něco vážného,“ strachoval se Zdeněk.

Brtník pokrčil rameny – „mluvil jsem ráno telefonem s jeho ženou. Byl v noci na pohotovosti a hned si ho tam nechali. Snad tlak nebo co,“ pokrčil znova rameny Brtník.

„Kruci, zrovna teď, když začíná pomalu vánoční období.“

„No, snad to dobře dopadne ,“ povzdechl si náměstek a pokračoval: „já vás sem zavolal ale kvůli jiné věci. Volal doktor Pivovarči, tajemník generálního ředitele, že k nám přijedou na návštěvu Francouzi. Včera snad už taky došly nějaké podklady. Tady v deskách mám jen program té francouzské skupiny. U nás budou příští týden ve čtvrtek. Francouzi pracují v oblasti drogerie a dělají u nás průzkum trhu, Hlavně je zajímají voňavky, parfémy, mýdla, šampóny a prací prášky…“

Chocholouš, který ho pozorně poslouchal mu vpadl do řeči: „ A čím je pro ně Most tak zajímavý?“ Brtník sešpulil rty: „ Ale to není tak těžké uhodnout. Uvědomte si, že na Mostecku je velká kupní síla a tím také předpoklad velkého odbytu.“

„A jak tu budou dlouho?“ chtěl vědět Zdeněk.

– 64 –

Brtník se s úlevou usmál. „Naštěstí jen chvíli. Projdou naším obchoďákem a pak budou besedovat s vedoucími provozů. Bude to s malým občerstvením u ředitele. Pak je předhodíme Franclovi na okres. Ten pro ně má nějaký program. Asi je vezme do Sedlece do pivovaru.“

„Takže já mám udělat co?“

„Připravte, Zdeňku, krátkou zprávu o tom, co se nejvíc prodává v členění zboží, které jsem vám vyjmenoval…“

„To se mi vejde na lístek od tramvaje,“ směje se Chocholouš.

Brtník se rozesmál: „ale to mu, proboha , přece snad říkat nechcete!“

Chocholouš se taky rozesměje: „ Vždyť oni to moc dobře vědí, proč by sem jinak jezdili?“

Brtník si sundal brýle a přejel unavené oči. „Tak jsme domluveni; sortiment, odbyt, požadavky zákazníků a přidejte k tomu něco málo omáčky! Pozítří to sjedeme

už načisto. Tak dík.“

Michal se zvedl a Zdeněk ho ihned následoval a odcházel z kanceláře.Před dveřmi se ještě zastavil. „Šéfe, já mám ale pozítří dovolenou!“ Brtník se usmál. „No nevadí, sejdeme se tedy zítra,“ vzal do ruky diář a nařídil : „Zítra ve čtrnáct. Můžete?“

Chocholouš se krátce zamyslel a pak souhlasil. Oba muži se pozdravili a Brtník si znova sedl k otevřenému diáři. Chvíli se rozmýšlel, pak zavřel desky a odložil je na kraj stolu. Vytáhl jiné desky, na kterých bylo fixem velkým písmem vyznačeno: VYŘÍDIT ! Otevřel je a prolistoval několik papírů, které byly uvnitř desek. Jeden z papírů nechal před sebou na stole a desky odložil. Natáhl se k telefonu a zmáčkl červené tlačítko.

„Krämerová,“ ozvalo se z telefonu, který byl přepnut na hlasitý hovor.

Brtník požádal sekretářku, aby k němu na dvacet minut přišla, že ji nadiktuje dopis. Za chvíli se Krämerová dostavila a zůstala stát před Brtníkovým stolem.

„Sedněte si, Alenko.Dnes je poslední den na tu stížnost. Vlastně zítra. Ale já už bych to měl raději hotové dneska!“

Alena si obřadně sedla a otevřela zápisník v kožených deskách. Otevřela zlatou propisovačku a vybídla Brtníka, že je připravena.

Brtník se trochu zašklebil.

„Zase ten notorický stěžovatel Vítrovec.“

Alenka nadzvedla obočí a zavrtěla hlavou. „Ten chlap je fakticky magor. Jen nám přidělává práci! Já bych ráda věděla, kde vůbec dělá!“

„V Konstruktivě nějakého technika. A představte si, že to je můj někdejší, velice talentovaný spolužák, který svůj talent utopil v moři!“

„V moři?“ upřímně se podivila sekretářka.

„Jo v moři, ale v moři kořalky,“ pohoršil se Brtníka a Alenka si hluboce povzdechla. „ S vámi taky jeden neví, kdy mluvíte pravdu a kdy blafujete!“

– 65 –

„Teď samozřejmě mluvím pravdu,“ dušoval se náměstek.

„A na co si ten Větrovec zase stěžuje?“ zeptala se zvědavě Alenka,

„Prý neměla prodavačka v lahůdkách čelenku.“

„Čelenku? A která to měla být?“

„Marie Žirovnická. Ale ona mi tvrdila, že ji kolegyně upozornila, že má čelenku ušpiněnou, tak si ji sundala a šla vyměnit. V tom se přihnal Vítrovec a začal ji obviňovat, že čelenku nenosí a podle předpisu ji musí mít. Prý u bufetového stolu pil pivo a čekal na svou příležitost.“

Alenka se zatvářila nedůvěřivě. „Maruška Žirovnická je solidní, ta, s prominutím, nekecá!“

„No jo, ale podle úředního listu jsme povinni stížnost prošetřit a seznámit

s výsledky šetření stěžovatele! Takže to musíme sepsat a uvědomit Vítrovce.“

Brtník se zavrtěl na židli a obrátil list, na kterém byla stížnost napsána.

„Já jsem na druhou stranu napsal několik poznámek, tak buďte tak hodná, já vám nadiktuji odpověď.“

Alenka přikývla a upravila si hodinky s kovovým řemínkem, které se jí na zápěstí otáčely. Vzala zlatou propisovačku. „Jsem připravena, šéfe.“

Brtník se chystal začít diktovat, ale jeho snahu zastavilo drnčení telefonu.

„Prior, u telefonu Brtník, prosím…“ Michalova tváře se pomalu roztahovala k úsměvu. „Nazdar, Jiří, jak se máš?“ Odmlčel se a najednou se přestal usmívat. Na výrazu jeho tváře bylo vidět, že se děje něco hodně špatného.

„Cože Šimane, řekni, že to není pravda!“ Brtník ještě chvíli poslouchal a kroutil nevěřícně hlavou.

– „Jirko, co děláš, můžeš se uvolnit…?“

– „tak za půl hodiny se sejdeme u Rybárny…“

– „kdo že se jde…?

– „prosím tě, kde se tam vzal Pukl? Ten dědek má čich na průsery…!

– „tak za půl hodiny, ahoj.“

Brtník ztěžka položil sluchátko a hleděl nepřítomně před sebe. Sekretářka ani nehlesla, jen s překvapením zírala na popelavou náměstkovu tvář.

„Stalo se něco,“ Alenka tiše položila otázku.

„Alenko,“ Brtník jen ztěžka zadržoval dojetí, Alenko, volal mi Šiman, že Míra Stárek, náš trenér v boxu, takový ten elegán, brzy ráno zemřel…“

„Proboha,“ sekretářka Alenka si přikryla pěstěnou rukou ústa. „Co se mu stalo, naboural v autě? On jezdil jako Širón s tím jeho renaultem.“

Brtník mlčky vrtěl hlavou a pak ze sebe vypravil: „ Někdo ho prý zabil. V jeho vlastním bytě. Když ho ráno přivezli na ARO, ještě snad žil, ale zemřel, když ho prý napojovali na budíky…“

-66-

Rozhostilo se ticho. Brtník si sundal náhle zapocené brýle a po tvářích mu stékaly dvě slzy. Sekretářka se zvedla. „Pane Brtník, já půjdu k sobě, uděláme to později!“

„Tak díky, Alenko. Řekněte, prosím, Vaškovi Hartmanovi, že tomu tady dneska velí. Já teď rychle běžím za Šimanem. Musím hned, jde sem starej Pukl. To bych

s ním strávil zase celé dopoledne. Až přijde, tak mu, prosím, udělejte kafčo a řekněte mu, že tady už dneska nebudu.“

„A zítra budete?“

Brtník přitakal. „Jasně, že budu. Já se vrátím ještě dnes k večeru. Pro cizí tu ale dneska nebudu, ano?!“ Michal vytáhl ze skříně flaušový zimník, navlékl ho a odešel na schůzku s předsedou Jiřím Šimanem.

XVIII.

Když dorazil Šiman k prodejně zvaná Rybárna, Brtník tam ještě nebyl. Vzduchem poletovaly mokré studivé vločky a foukal vlezlý větřík. Šimanovi se nechtělo čekat venku a tak vešel do obchodu. U pultu s rybami stály dvě zákaznice a tak si Šiman stoupl za ně. Objednal smaženou makrelu s rohlíkem, zaplatil a odnesl talířek s rybou ke stolům, kde kupující mohl svoje zboží ve stoje zkonzumovat. Stoly byly tři a Šiman si vybral místo, aby dobře viděl z výlohy a nepřehlédl Brtníka, se kterým měl domluvenou schůzku.

Opatrně rybu rozpůlil a vyňal hřbetní páteř. Pustil se s chutí do makrely a pozoroval venku chodící lidi. Hlavou se mu motaly neuspořádaně myšlenky. Snažil se soustředit a uhodnout, co se vlastně stalo. Ráno, když mu volal vedoucí tajemník Košvanec zlou novinu, Šiman nejdříve dost dobře nerozuměl a pak ho napadla bláhová myšlenka, že je to je dočasně, že se zase Mirek Stárek probudí, že ho doktoři obživnou. Pak si ale hned uvědomil, že je konec, nicméně, v koutku duše pořád svítila jiskřička naděje, že Mirek není ještě mrtvý. Polknul větší sousto i s kostí a kuckal a cítil, jak mu kůstka klouže jícnem. Nebyla tvrdá a špičatá, jen ho dráždila.

„Chceš bouchnout do zad?“ staral se Brtník, který se z čista jasna objevil před ním.

„Spolknul jsem kost,“ zažaloval Šiman. „Čau, Michale, dostal jsem najednou hlad,“ řekl provinile, když konečně soustu polknul.

„No jo,“ konejšil ho Michal, „já mám hlad furt!“

„Tak si dej taky makrelu. Je fakt dobrá, čerstvá.“

Raději ne. Já když se rozežeru, tak potom nevím, kdy přestat,“ usmál se Brtník a hned zvážněl. „Šimane, já ti tomu pořád nemůžu uvěřit. Bylo ho plno, byl samá ženská…, člověče, kdo moh mít zájem, co ti vůbec Košvanec řekl?“

Jirka dojedl a s plnými ústy hledal po kapsách k