/40./
„Samozřejmě. To není problém. Poslyšte, nejlépe by bylo, kdybychom se domluvili osobně.“ Kryštof na své židli jen nadskakoval a uctivě vybíral slova. Pak vzal diář a zapsal si nějaké údaje. „Tak se těším a na shledanou.“ Jemně položil telefonní sluchátko a mrkl na Ludvíka, který ho se zájmem pozoroval.
„Ty vole,“ neudržel se Kryštof, „týdenní Řecko!“
„Tě bůh, jestli to takhle bude pokračovat, tak máme vyhráno,“ pronesl věštecky Ludva. „A kdo to chce odjet?“
„ASS neboli Asanační a sanitární služby Ústí.“
„Jak na nás přišli?“ divil se Ludvík. „To už jsme tak známí?“
„Známí teprve budeme, hlavně po tiskovce, ale teď je to prostě tím, že v ASS mám známého náměstka ředitele. A jak je vidět, známí jsou známí,“ pochvaloval si. „Až se vrátí Iveta ze Slovače, tak to musíme rozjet.“
„Víš,“ ošíval se Ludvík, „já už ti chci od rána… tedy rád bych s tebou o něčem závažnym mluvil,“ lezlo z něho jak z chlupaté deky.
Jeho kolega položil diář a propisovačku a pozorně se na něj zadíval. Kracík uhnul očima, vytáhl rychle kapesník a hlučně se vysmrkal. Pomalu ho zastrkoval zpátky do kapsy.
„Jsem jedno velké ucho,“ konstatoval Kryštof a čekal, co z Ludvy vypadne.
„Já…, víš, jak jsem ti tenkrát říkal vo tý Blance z Mostu…?“ Trochu se zajíkal.
„Nevzpomínám si,“ vrtěl hlavou Kryštof.
„No, jak…, no zkrátka, budu se ženit.“ Ludvík si oddechl a upřel oči na Kryštofa.
„Ale to je prima, to ti gratuluji!“ Kryštof se upřímně rozzářil a podal Ludvíkovi ruku.
Ludvík ji opatrně stisknul a hned pustil. „Víš, Blanka je bezva. Má docela dobré postavení ve firmě, umí účetnictví, mluví perfektně anglicky, to můžeme v budoucnu docela využít,“ nabízel svoji budoucí ženu.
„To jo, to bude fajn,“ souhlasně si pochvaloval Ludvovu informaci Kryštof. „A ona se k tobě nastěhuje?“ vyzvídal dále.
„No právě… víš, o tom chci s tebou hlavně mluvit,“ byl najednou nejistý fešácký inženýr.
„Co?“ nechápal Kryštof.
„Víš, že by byla blbost držet a platit dva byty?!“
„No jo, byla,“ připustil.
„Tak byla,“ opakoval Ludva.
„A co já s tím?“ nechápal Kryštof.
„No,“ soukal ze sebe Ludvík a potilo se mu čelo. „Blanka má v Mostě byt v osobním vlastnictví, tři plus jedna, tak bych se k ní nastěhoval.“
Kryštof zavrtěl hlavou. „A to chceš dojíždět? To tě teda lituju. Já jsem po vojně jezdil jen do Bohosudova a měl jsem toho plné kecky. To máš za dva dny tři šichty…“
Ludvík ho přerušil: „Počkej, Christobale, my to chceme řešit progresivněji…“
Šéf nadzvedl obočí a pozoroval potícího se kolegu.
„My bysme s Blankou otevřeli v Mostě pobočku Kryotouru a vybavili bysme ji nábytkem z toho mého bytu. Blanka by nám ještě dělala účetnictví… víš přece, jakej seš lempl na doklady!“
Ludvík potřeboval přejít do útoku. Jeho Blanka byla pragmatická. Ludvovi nabídla veškeré zázemí, včetně finančního zajištění v případě nouze. „Nastěhuješ se ke mně, přemluvíš tvého kolegu o zřízení pobočky v Mostě, já budu dělat účtařinu na živnostenský list a tu frajli, která by nám jen odčerpávala prachy, tak tu vyrazíte a uvidíš, jak to všechno bude šlapat. ( Ivetu upřímně nenáviděla a hrozně na ni žárlila) Musíš bejt tržní,“ přerušila pokus o Ludvíkův vstup do diskuse a tak teď Ludva hledal parketu, odkud by mohl bodovat. Dobře znal chronickou Kryštofovu nechuť ke všem dokladům a účetním pracem, které hraničily takřka s fobií. Musel ale být opatrný. Věděl, že Kryštof není žádný ranař nebo tvrďák, který by jednoduše bez skrupulí Ivetu vyhodil i když byl na ní trochu naštvaný, protože odjela v době, kdy měla proběhnout tisková beseda s novináři a kdy se dávalo do kupy ještě několik věcí, které nesnesly prodlevu. Musel to udělat sám Kryštof, protože Kracík ještě neměl tu jistotu a cit. Znamenalo to pracovat dlouho do večera a dnes se Kryštof chystal v práci přespat, aby všechno dotáhl, jak si představoval.
„Vždyť víš, že z toho mi hned naskákaj pupínky,“ hájil se se smíchem, když mu Ludvík předhodil doklady.
Teď, pomyslel si Ludvík. „Víš, Kryštofe, my jsme to rozebírali úplně do mrti a je fakt, že situace, tak jak je teďka, není nejlepší. Víš,“ pokračoval odhodlaně, „to, že by Blanka dělala účtárnu, nás zbaví spousty těžkostí a případných nepříjemností“…
Kryštof pozorně naslouchal se sešpulenými ústy. Ludvík najednou dostal strach, ale opanoval se: „Hele, já to vemu nejdřív z tý jednodušší stránky. Blanka už zjistila, že ve Svádově je nejnižší poplatek za svatební obřad a tak se tam vememe. Příští měsíc. No a já bych chtěl, abys mi šel za svědka a Blance ta tvoje Kristýna. A kdybys to nějak zmáknul, tak bych zase ten samej den šel já za svědka tobě a Blanka Kristýně. A koupili bysme nějaký kuřata, trochu uzeniny, veky, trochu bramborovýho salátu… holky by udělaly chlebíčky… taky koupíme ňáký víno… ani by to nepřišlo tak draze… no, co ty na to?“
Kryštofovi poklesla brada. „Vy jste šílenci. Já nejsem ještě s Kristýnkou tak daleko, Ludvo.“
Kryštof byl na rozpacích. Ten nápad měl něco do sebe, ale nevydařené milování leželo na něm jako stín. Byl u Kristýny celou noc, pokoušel se ještě dvakrát, ale psychická bariéra, která ji celou prostoupila, jim prostě jejich snahy odbourala. Kryštof hned druhý den navštívil svého kamaráda psychologa, který pracoval v manželské poradně. Ten mu poradil , aby nepospíchal, že to samo přijde, třebas nějaký hezký večer, kdy upijou trochu alkoholu…
„No jo, co když to ale nebude fungovat“? zmalomyslněl.
„No tak zkusíme chemoterapii,“ mínil jeho kamarád doktor a tím to pro něj bylo vyřízeno. Kryštof ale zakoušel pravá muka. Najednou měl dost samotářského života. Práce, domov, výjimečně hospoda s kamarády, někdy chvilka ( čím dál tím méně ) s rodiči a zase práce a návrat mezi čtyři stěny. Uvědomoval si, že tak nějak pustne, že nemít pro někoho žít, je sice i pohodlné, ale svým způsobem tragédie. Nemít se s kým dělit o radosti a strasti, nemít děti ( a on věřil, že bude mít ještě s Kristýnou děti, nejradši dvě nebo tři ), to mu najednou připadalo bezvýchodné. Ožil. Ten nápad se mu zalíbil ještě víc. Snad by se to dalo i nějak udělat.
„Tedy, já s ní nejsem ještě tak daleko, abych ji nacpal jen tak mírniks týrniks pod čepec. Ludvo, snad by to mohlo vyjít, kdybychom se sešli všichni čtyři. Zkus nás pozvat na návštěvu s tím, že nám představíš svoji budoucí ženu a při té příležitosti…“
Ludva se zachechtal. „Jo a u tý příležitosti, jo to by mohlo vyjít,“ zachrochtal spokojeně a cítil, že zase začíná nabývat pevnou půdu pod nohama. „Hele, neboj se, šéfíku. Něco vymyslíme. Musíme na tom začít hned makat, protože kdo rychle dělá, dvakrát dělá! Každá ženská se touží vdát, mít děti a tak.“
„Jen kdyby to bylo tak jednoduché,“ povzdechl si Kryštof.
„Ale klídek, osud lidskej je tak složitej, že osud člověka je proti tomu úplný hovno,“ vyštrachal odněkud z mozkových sklepů vzpomínku na klasika a jeho dobrého vojáka, ale pro akční efekt zvolil sprostější výraz, než sám Hašek svému hrdinovi do úst vložil.
„Počkej,“ Kryštof se trochu probral a ošil. „Ty myslíš, že by to v Mostě mělo nějaký efekt?“
„Určitě!“ přitakával horlivě Kracík. „Blanka má fůru kontaktů na různé firmy. Myslím, že bychom se dobře rozjeli. A kromě účtařiny by měla dobře zmáknout i angličtinu. Má státní zkoušky a kromě toho byla na rok v Anglii… taky se kvůli tomu rozvedla, její starej si našel jinou,“ řekl úplně bez trpkosti Ludva.
„Počkej,“ zarazil Kryštof kolegu. „Iveta přeci umí anglicky bezvadně.
Teď, teď to musím… teď je ta chvíle! pomyslel si znovu Ludvík.
„Víš, Kryštofe, Iveta nám bude dělat jen a jen problémy,“ vyhrkl rychle. „Bude hrabat jen prachy a když nás vysaje, tak se zdekuje někam jinam. Já už ji tak trochu znám.“ Nechtěl, aby si to Kryštof rozmýšlel a útočil dál. „Když jsme jeli do Rakouska, tak dělala všechno možný, aby se mnou mohla chrápat,“ pomlouval nestydatě Ludva a ani se nezapýřil. „Sám si mi přeci říkal, že nechceš, abych s ní něco měl. Hele, fakt by to byl začátek pádu. Teď tady máme nejvíc práce a vona si klidně se svym starym odjede na Slovač a nás tady nechá se smažit. To by ženská, která stojí vo takovoudle práci, neudělala! Dobře to rozmysli, šéfe, ale až se vrátí, tak ji vyhoď a hezky rychle, aby si sebou nestačila vzít věci, co se udělaly!“
Kracík se odmlčel a vyzývavě se zahleděl Kryštofa. Ten ohromeně Ludvíka poslouchal . Nevěřil vlastním uším. Nejdříve podezíral ho, že udržuje milenecké kontakty s Ivetou, ale pak mu neušlo napětí, které mezi nimi vzniklo po předvádění autobusů. Nepřikládal tomu hlubší význam, ale když Ludva několikrát hrubě odsekl a zvýšil hlas, postřehl, že se mezi nimi něco děje. Nechtěl se ptát nebo nějak vstupovat do problému, řekl si, že to bude nějaká taková krátkodobá bouřka a snažil se toho nevšímat. Odjezd Ivety mu pak udělal čáru přes rozpočet. Nejdřív ji nechtěl pustit a když moc prosila a i Ludvík se za ni přimluvil, pustil ji, ač velmi nerad.
„Ludvíku, vždyť ses za ni přimlouval a teď jí to máš za zlé,“ připomněl mu nechápavě Kryštof.
„Stejně by jela!“
„Tak ty ji chceš vyhodit?“ Kryštof se zvedl se židle a nervózně přešel po místnosti. „Já to fakt nechápu. I když jsem na ni trochu nasraný,“ připustil, „ přece ji nevyhodíme. Jednak to není zase tak velký prohřešek a pak, ta holka je hrozně šikovná…a pěkná!“
„Šikovná sice je,“ rychle přerušil Kryštofův monolog Ludvík, „ale hlavně je šikovná na to, jak odpumpovat prachy. Věř tomu, že bysme brzy zaplakali nad výdělkem, kámo.“
„Kryštof se zastavil u okna a dlouze hleděl nepřítomně ven. Iveta mu připadala velmi schopná, problematice cestovního ruchu rozuměla úplně evidentně. Nebyla na ní vůbec vidět několikaletá přestávka mimo obor. Byla milá k zákazníkům, dovedla vyřizovat všechny záležitosti bez jakýchkoliv potíží, k němu se chovala s respektem, ale bez podlézání a servility. Celkem si ji oblíbil a byl přesvědčen, že hned, jak tomu bude možné, zvýší jí plat. Když chtěla odjet na Slovensko, naježil se, protože to bylo zrovna v ten nejméně vhodný okamžik. Pak to spolkl a snažil se vše překousat. Nebude přece v začátku podnikání dělat těžkosti. Teď ho Ludvík překvapil, především jeho zášť. Nerozuměl tomu a naneštěstí k jeho horším stránkám patřilo to, že se nechával někdy ovlivnit.
„Hovno,“ řekl nakonec do skla okna, „to bychom si nadělali sami do vlastního hnízda!“
„Jak to můžeš říct, Kryštofe?“ Kracík cítil, že vybudovaná pozice se mu zase ztrácí, ale už se nehodlal vzdát. U Blanky našel, co potřeboval. Obdiv a veškeré zázemí. I finanční a to potřeboval v tuto chvíli nejvíc. Milování s Ivetou bylo sice krásné, ale to bylo pomíjivé. U Blanky, kromě taky vášnivého milování, získal ještě nadstavbu, u ní bylo prostě všechno. Avšak i s tou podmínkou, že Iveta odejde z očí jejího partnera, brzy muže. Každý den dostal večer „noty,“ jak má dále postupovat i další díl jedu. Za pár dní byl Ludvík dokonale zmanipulovaný a jeho vztah ke kolegyni se začal vyhrocovat. Před jejím odjezdem s ní už téměř nepromluvil a když požádala Kryštofa, ihned se přimlouval, jednak, aby zbaběle předstíral, že je všechno v pořádku a jednak, aby mohl její odjezd využít k jejímu odchodu z firmy.
Ludvík musel zase přitlačit.
„Kryštofe, krucinál, chovej se tržně! Neber si žádné skrupule!
Kde se to v tom Ludvovi najednou vzalo? pomyslel si Kryštof. Že by mezi nimi došlo k nějakému konfliktu? Asi… Ještě před několika dny před Ivetou šaškoval jak puberťák…
„Christobale,“ slyšel dále Ludvu, „chce to odvahu. Musíš ji vyrazit, hned jak přijde zase do práce!“
„Víš co, vždyť jsi spolumajitel, tak co kdyby ses toho ujal sám?!“
Najednou si uvědomil, že přijal Ludvíkovo naléhání a že by Ivetu vyhnal. Chtěl se tomu vzepřít, avšak Ludva vše rozvíjel dál: „Ale, Kryštofe, vždyť přece víš, že mám důležité jednání na generálním ředitelství SHD. To nejde odříct. Hele, bereme tě jako nejvyššího šéfa, tak musíš mít ňákou autoritu. Musíš projevit tvrdost. A chovat se tržně, proboha,“ opakoval poněkolikáté. „Však ona bude vědět proč.“
„Ale Ludvo,“ oponoval ještě Kryštof, ale už to bylo o poznání slabší, „já anglicky neumím a s němčinou se v řadě států nechytám. Třeba teď s tou Francií, francouzsky neumíme a německy s námi vůbec nechtějí mluvit. Ještě tak anglicky. A co když zavolají a nikdo tu nebude?“
„Vydrž,“ přerušil ho ihned Ludvík, „ Iveta taky chodí na záchod, nakoupit, marodí a tak. Když někdo zavolá a ona tu nebude, tak se stejně nedomluvíš. Tak je odkážeš na Blanku…, hele a my sem budeme stejně minimálně jednou týdně jezdit, tak kdyby se vyskytla nějaká korespondence nebo fax, tak se to vyřídí zpětně“!
Ludvík zhluboka vydechl a postřehl, že se mu třesou ruce. Už se ale vžil do role inkvizitora a věděl, že nesmí přestat. Sám byl posera a Ivetu by nedokázal vyhodit z očí do očí, především, že by se bál Ivetiny obrany. Měl máslo na hlavě a chtěl, aby špinavou práci udělal jejich šéf. Trochu, v koutku duše, mu bylo Ivety líto, ale ekonomicko postelová jistota nabyla silně vrchu, tím spíš, když jeho nová partnerka občas vyrukovala s nenápadným citovým vydíráním končícím sladkou smiřovačkou v útulném pelíšku. Blanka teď pro něj představovala jeho svět a z něj se Iveta musela vypudit. Ale šikovně, aby si nakonec mohl umýt ruce on…
Kryštof poodešel od okna a ztěžka si sedl na židli. Byl poněkud zmaten. Vyhodit Ivetu se mu nechtělo, ale Ludvíkovy argumenty se mu zdály být dost pádnými. Myšlenkami také utíkal ke Kristýně a představoval si, co by asi řekla návrhu na svatbu. To ho zaujalo velmi a na okamžik zapomněl na Kracíka i Ivetu.
Když pronikavě zadrnčel telefon, oba muži sebou trhli. Ludvík rychle natáhl ruku pro sluchátko: „Kryotour, Kracík.“ Chvíli se zaposlouchal a jeho obličej začal vážnět. „Dobrý den,“ řekl váhavě a poslouchal dál. Kryštof se probudil z lákavého zasnění o Kristýně a upřel na Ludvu zvědavý pohled a snažil se zachytit hovor.
„Počkejte,“ řekl Ludva do sluchátka, „mám tady magistra Cichonského, předávám…“ a podával Kryštofovi sluchátko. Přikryl ho dlaní a řekl tiše: „To je Libertin, volá z Paříže, nějakej problém.“
V Kryštofovi hrklo a vzal si telefonní sluchátko. „ Cichonský, prosím. Cože?… jak bouchly…cože, všechny čtyři?…pane docente, vy jste dorazili teprve teď?“ Kryštofovi vyrazily na čele krůpěje potu a rukou si bezděky ihned čelo otřel. Soustředěně naslouchal. Začal přikyvovat: „ No jasně, jestli chtějí ještě další noc, tak ji v hotelu zajistěte, jestli mají volno. Ať mi hotel pošle faxem cenu, já hned skočím do banky a zašlu zpět potvrzení o zaslání peněz. A pane docente, uklidněte skupinu a zabezpečte jim program s perfektním výkladem. Kdyby něco, tak mi brnkněte na náš účet, nebo klidně i ke mně domů. Napište si číslo…“
Pobledlý magistr nadiktoval do telefonu číslo svého domácího telefonu, pozdravil a vložil sluchátko zpět do vidlice. Ludvík se znepokojením sledoval reakce svého kolegy během telefonického hovoru a když Kryštof zavěsil, tázavě se na něj zadíval. Kryštof mlčel a jen lehce vrtěl hlavou.
„Co je, co se Libertinovi stalo?“ nevydržel Ludva dramatickou pauzu. „Průser?“
„Průser,“ potvrdil lakonicky Kryštof. „Představ si, že u autobusu, který jel se skupinou do Paříže, postupně praskly čtyři gumy. První někde u Norimberka, druhá u Saarbrückenu a ty další dvě ve Francii. Řidiči to museli nechat lepit v nějaké dílně, prostě udělali velkou časovou ztrátu a přijeli do hotelu před chvílí. Nějakej Satrapa, to je jejich personální, který u nás zájezd objednával, řekl prej Libertinovi, že mu prokopne prdel…“ Kryštof se provinile zatvářil. „To se musí stát zrovna na začátek. Z toho Hepnera mě omejou. To musel dávat všechny čtyři protektory?“
„Cože, von dal čtyry protektory?“ vrtěl hlavou nevěřícně Kracík. „Na co si to hraje? To mu srazíš z ceny při doplatku!“
„Já už mu to zaplatil v plné výši,“ přiznal se nešťastně Kryštof.
Ludva strnul. „Tys už mu to zaplatil předem? To mi neříkej ani ze srandy!“
Magistr udělal zoufalý obličej. „No, já jsem řekl Ivetě, aby to s Hepnerem všechno vybavila. I finančně.“
„Vidíš,“ vylétl Ludvík ze židle. Tady to máš. To je ta tvoje fundovaná Ivetka. To nemohla s platbou počkat? Teď budeme ve ztrátě a paninka o vejplatu určitě ruku natáhne. Kryštofe, jak jsem říkal, musí pryč!“
