II. část
/1./
JUDr. Studihrad seděl na Výsluní s partou chlapů-štamgastů u tradičního stolu. Ve venkovní, zahradní části i uvnitř restaurace bylo natřískáno, jak vražedné vedro zahnalo žíznivé chlapy a nemnohdy i slabší pohlaví do osvěžoven. U výčepu byla fronta a lidi si odnášeli půllitry ven, protože tam obsluha nechodila, jen pro prázdné půllitry. Tomáš stál u pípy a točil pěnivý mok. Servírka Pavla běhala po hospodě s plnými sklenicemi a malovala čárky na položené účtenky. Tomáš jí dával přednost před stojícími ve frontě, takže pivaři v hospodě měli zajištěn lepší přísun než ti venku.
Studihrad seděl pod oknem na dlouhé, dřevěné lavici a vedle sebe měl položenou diplomatku. O něco se vášnivě přel s Jardou Klíbalem, který pil zásadně jen malá piva. Doktor jim říkal s despektem dětská, ale Jardovo přesvědčení, že takhle vypije mnohem méně piva, když pije svých osm piv malých, nevyvrátil. Osm byla jeho dávka, ať ji konzumoval v třetinkách nebo půllitrech. ( Alespoň to tvrdil.)
Jak Studihrad uviděl Kryštofa zvedl ruku. „Tady jsem, pojď sem, držím ti místo.“ Zvedl diplomatku a zasunul si ji pod zadek. „Kde se flákáš,“ zeptal se vyčítavě a Kryštof viděl, že na jeho účtence jsou již tři čárky.
„Něco jsem měl ještě v práci,“ zahučel na omluvu a přisedl si k advokátovi a pozdravil se s ostatními u stolu. „A pak,“ dodal vyčítavě, „jako kdybys nevěděl, že cestovka má největší fofr právě v létě…“
„No no,“ opáčil se zvednutým obočím jurista, „ stejně seš furt v prdeli a maká za tebe akorát ta tvoje sekretářka. Ten tvůj krám můžeš klidně řídit vocuď z hospody a nikdo nepozná, že tam nejsi!“
Kryštof viděl, že dneska se asi nic moc nového o společném podniku nedozví a tak lačně sáhl po půllitru, který se před ním objevil, když Pavla prolétla kolem jejich stolu a doplnila pitivo žíznivcům, stačíc ještě v rychlosti malovat na papírek čárky. Zhluboka se napil a položil sklenici na stůl. Byla prázdná.
„Tam je horko jako na rovníku,“ pronesl s převahou advokát a s pochopením hleděl na prázdnou Kryštofovu sklenici.
„Jak dlouho tu sedíš?“ Kryštof se pootočil na Studihrada a chtěl nějak zahájit hovor.
„Přišel jsem asi patnáct minut před tebou,“ řekl utrápeně doktor.
„Proč to říkáš tak smutně?“ podivil se.
„Protože jsem si vytvořil náskok a ty ho budeš muset dohánět!“
„Proč dohánět, prostě máš náskok.“
Doktor lítostivě pokýval šedivou hlavou. „Když mám rozdílný objem alkoholu v krvi, tak to si nebudeme rozumět. Musíš mě dohnat, aby se to vyrovnalo!“
„To by snad nebyl takový problém,“ domníval se Kryštof, „to by ale museli rychleji nosit. Je tady nátřesk a tak to nebude nic moc. A dneska tu Gábina není?“ zeptal se ještě zbytečně. Gábina se mu líbila víc než Pavla.
„Měla šichtu včera,“ prozradil na sebe Studihrad, že i včera zde hostoval.
„Minule řikala, že ji ten zrzavej, to jako ty, nasral, když jsi ji plác přes prdel,“ bonznul Míla, který se až dosud pasivně účastnil jejich promluv.
„No jo, přehnal jsem to,“ uznal Kryštof a natáhl se pro novou sklenici piva, kterou mu servírka Pavla podávala přes stůl. Hned na to mu podala i tužku a poprosila ho, aby si čárku udělal do účtenky sám. „Byl už jsem nalitej,“ vyjevil nahlas důvod jeho nevídaného excesu.
„Víš co se mi dneska stalo?“ otázal se směrem k doktorovi. Volal mě můj společník z Mostu, že rozvazuje pracovní poměr a odchází.“
„Jak může společník rozvázat pracovní poměr?“ zeptal se malý doktor útočně. „Ty máš přece eseróčko, ne?“
„Ale ne. Mám cestovku na fyzickou osobu, je to na můj živnosťák,“ vysvětloval už poněkolikáté Studihradovi právní formu svého podnikání.
„Ty si pleteš pojmy s dojmy,“ řekl povýšeně advokát a dopil svůj půllitr.
„Počkej,“ řekl smířlivě, „Ludva Kracík, přece ho znáš, se mnou uzavřel jen takovou smlouvu, jinak je v pracovním poměru.“
„To jsou všechno kecy,“ rozčiloval se Studihrad, „ukaž mi jakou smlouvu, strašně rád bych ten paskvil viděl. To známe, vy si vymyslíte nějakou blbost a když pak dojde na lámání chleba, tak to ani excelentní advokát nedá dohromady ,“ šermoval pěstičkou před Kryštofovým obličejem.
„Ach jo,“ povzdechl si, já se ti přece na nic neptám, já ti jen chci říct, že mostecký kolega chce k třicátému září odejít…“
„Tak mu k tomu švihni ještě dva měsíce navrch…“
„A budu ho ještě dva další měsíce zbytečně živit,“ byl rozmrzelý Kryštof. „To jsem ti říkal jen tak bokem. Já hlavně potřebuji poradit v tom společném podniku s těmi Řeky…“
„Áno, áno,“ přikyvoval s pochopením advokát. „Nedáme si ferneta?“
