NEVRATNÝ PROCES – ukázka z románu

Když se vraceli zpátky z nemocnice, měl Václav výbornou náladu. Marii zřejmě začala zabírat medikace a našli ji v dobrém rozpoložení. Z Karlovy velké bonboniéry měla neskrývanou radost, měla zájem o Honzíka i další rodinné sounáležitosti. Primář Vaškovi naznačil, že pokud to půjde tak dobře, propustí mu manželku brzy do domácího ošetření.

     „Ty děláš, jako kdybys z toho neměl radost, že mně propustí manželku domů,“ obvinil Vašek Karla, který se tvářil pořád vážně. A tak mu v kostce převyprávěl účel Mrzenovy návštěvy. Už vcházeli ze Špitálského náměstí do Vaníčkovy ulice, kde na druhém konci byla Budvarka. Vašek se zastavil.

     „Tak to by byl obrovský průser,“ vydechl a upřel na kamaráda pohled, ve kterém bylo možno přečíst zoufalství. „Co budeme dělat,“ zeptal se nešťastně. Bylo evidentní, že Karlově informaci věří stoprocentně.

     „Já už jsem na tom začal pracovat,“ přiznal se Karel a pokračoval v chůzi.

     „U nás se to taky začíná srát,“ vyznal se Vašek. „Dostal jsem echo, že partajní předseda spolu s odborovým, mě chtěli utopit na tom, že jsem svazákům dal neoprávněně místnost a vybavil ji přístrojově jako fotokomoru. Řek mě to Strklas a tak jsem to stačil odrazit. On už mě varoval dřív, že to jsou dva škodiči, abych si na ně dal pozor, ale já jim věřil. A teď prý si zase něco našli a mají s tím vyráfovat proti mně a Dybalíkovi. To je ten, jak na mě čeká v Budvarce,“ upřesnil.

     „Ten Dybalík je spolehlivý kluk?“ Karel se chce něčeho chytit.

     „Dybalík? Jo, na toho je stoprocentní spoleh. Akorát má slabost pro baby. Když ho tenkrát Strůjek vyrazil, tak jsem ho potom vzal zpátky,“ tvrdil Václav, ale nepřiznal se, že to bylo na pokyn Strklase.

     Karel se zase zastavil a pohled mu ulpěl na soše Gottwalda. Na Gottwaldově beranici seděli dva holubi. Patinou omšelá záď státníkova byla značně ptáky okaděna. Karla mimoděk napadlo, že už tam někdejší prezident asi dlouho nevydrží.

     „Co je?“ podivil se Vašek. „Něco tě napadlo?“

     „To taky,“ usmál se. „Takže říkáš, že na Dybalíka je spoleh?“ Vašek horlivě přikyvoval.

     „Protože to, o čem se bavíme, je zatím dost hypotetické. Taky se to může všechno odvíjet jinak, a proto musíme být jednak připraveni a za druhé taky připraveni. A kdyby to někdo nepovolaný slyšel, tak by nám to taky moh´ zhatit a to bych fakt nechtěl!“

     Když konečně dorazili K Budvarce, řekl Karel: „Zatím nikomu nic neříkej, ani tomu Dybalíkovi nic. Až bude ta správná chvíle, zavolám a sejdeme se. Zatím to nehoří!“

     Uvnitř bylo docela nahuleno a Karel si pomyslel, že v restauracích by se kouřit nemělo. Dybalík seděl u stolu bez řidiče, zato s nějakou černovláskou. Před nimi stála poloprázdná láhev vína.

***

     Marii Hartmanovou propustili v červnu do domácího ošetření. Vašek to na jedné straně uvítal, na druhé mu ale přibyly starosti. Některá večerní jednání vypustil a posílal na ně Dybalíka. I tak ale docela kmital. Jeho matka se snažila mu vše ulehčit, ale proměnlivé nálady Marie, vyvolávaly mezi nimi napětí, jejichž hromosvodem se stával Václav. Vašek to snášel statečně, ale často by se byl nejraději sbalil a utekl někam do restaurace. Pořád si ale myslel, že se to změní, a snažil se být trpělivý.

     V První strojírenské odcházel do důchodu závodní lékař. Přišel se rozloučit a svěřil se řediteli, že by ještě klidně přesluhoval, ale žena ho donutila, aby se odstěhovali na chalupu, kterou měli v Krušných horách, v Rotavě. Už mu tam prý zajistila i působení v místní ordinaci. Lékař byl takový lidový a zásadně každému tykal.

     „Víš, řediteli, ona je tam odtud,“ vysvětloval drobný zdravotník, jako kdyby se omlouval. Chalupa je dobře vybavená, je tam čerstvý vzduch. Starý doktor zemřel. Nikdo tam nechce jít, tak se moje polovička toho chopila a dožijeme holt v horách.

    „Snad tam nebudete mít takové nervy,“ domníval se Václav a popřál odcházejícímu lékaři hodně štěstí. Za vedení mu předal velký dárkový koš a slíbil, že se večer zúčastní oslav, které doktor chystal v podnikovém klubu.

     „Určitě přijď, řediteli, má přijít i naše nová lékařka, tak se s ní hned aspoň seznámíš. U mě v ordinaci jsi snad byl za tu dobu jen jednou, co? Tak abys ji poznal hned od začátku! Viděl jsem ji jednou na OÚNZ u ředitele, je docela kočka, asi tak tvého věku!“

     Václav neměl moc chuti na oslavy jít, ale nakonec mu matka telefonicky slíbila, že se o Honzíka i Marii postará. Poslal sekretářku Radku koupit ještě nějakou láhev lihoviny a ponořil se do projektu, který rozjeli spolu s ČSKDS. Úplně zapomněl na čas, a když se Radka vrátila se zakoupenou lahví, bylo už po páté odpoledne.

     „Já to vezmu z Vašeho fondu,“ řekla a vracela mu dvě stovky, které jí na láhev dal. „Ještě jsem k tomu koupila tři karafiáty…“

     „Tak to ani omylem,“ zarazil ji ředitel. „Tu jsem mu koupil ze svého, tak žádný fond, jasné?“

     „Dobře, ale tady máte nazpátek ještě padesát korun!“

     „Jen si to nechte, Radko, za ochotu,“ měl dobrou náladu.

     Vzala si zdráhavě peníze nazpět. „Tak dobře, nechám to na kafe,“ řekla pak a připravovala se k odchodu.

     „ Takže vy opravdu nejdete na rozlúčku s doktorem, Radko?“

     „My máme dneska návštěvu. Přijdou známí, už to nešlo odvolat. Moc mě to mrzí, měla jsem doktora docela ráda. Vždy jsem měla srandu z toho, když neznámým lidem tykal a hlavně tenkrát ministrovi. Toho málem omývali, pamatujete?“

     Přikývl a zalitoval, že nebude mít s kým tancovat.

     „Zatancujete si s novou doktorkou, je to pěkná ženská!“

     „Vy ji znáte?“

     „Znám, chodily jsme spolu na litvínovský gympl a bydlely jsme vedle sebe. Chodila o ročník výš. A taky jsme spolu v Mostě hrály házenou.“

     „Vy jste hrála házenou?“ podivil se. „To abych si dával bacha, abyste mě náhodou nepraštila!“

     „Když už jsem to neudělala doteď,“ zasmála se bílými zuby a Václav byl moc rád, že ji má, že je na ni spoleh a že je pracovitá.

     Ona se za svobodna jmenovala Franková a vzala si, hned po promoci nějakého Oldu Zámeckého.“

     „Toho fotbalistu?“ podivil se.

     „Ne ne, toho ne, ale jeho bratra. Ten fotbalista se jmenuje Štěpán. Olda je taneční mistr z Repre. Oba jsou vyhlášení dívkaři, abych to pojmenovala slušně“ a odcházela. Ještě ve dveřích se otočila: „Vydrželo jim to asi dva roky…a propos, musím se vám přiznat, o tom volném místě jsem jí řekla já. Má, nebo teď už spíš měla, ordinaci v Litvínově a už delší čas chtěla utéct.“

     „Vy toho o ní víte víc, než kádrovák,“ zasmál se.

     „Vím, protože jsme zůstaly kámoškami, takže se někdy vídáváme.“

     „MUDr. Anita Franková. Takže se vrátila ke svému příjmení?“

     „Ano, její tatínek je spisovatel, maminka Němka. Proto ta Anita. Tatínek prý chtěl Aničku a tak se nakonec dohodli na kompromisu. Tak se tu mějte a nebuďte na Anitu ošklivý.

     Její: „Tak se tu mějte, šéfe,“ v něm zanechalo dobrou náladu. Začal se na večírek těšit.

admin se představuje:

Člen Severočeského klubu spisovatelů
Příspěvek byl publikován v rubrice Romány. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *