Nevratný proces – výňatek

Na obloze jiskřily hvězdy a ulicemi se proháněl docela studený vítr. Tramvaje v obou směrech se skřípěním zastavovaly u Dopravního podniku a Václav pospíchal z auta do Elixír klubu. Nechal se do Litvínova přivézt služebním autem a domů se chystal odjet taxíkem. Marii i matce sdělil, že jede do Prahy na poradu.
V klubu se měl sejít s doktorkou Frankovou. Původně navrhoval, že se sejdou v Oboře, ale Frankové se nechtělo a měla jiný návrh. Elixír. Znala to tam od mládí, chodila s partou lidí na různé programy a byl to tak nějak „její“ klub. Václav moc chuti neměl, kdysi se tam dostal do sporu s jakýmsi číšníkem kvůli vínu. Kvůli Václavově nekonfliktní povaze měl číšník chvíli navrch, ale pak se do toho vložil Karel, který tam úplně náhodou s Vaškem zašel. Karlova sportovní minulost byla známá i v Litvínově a arogantní číšník ho poznal. Vyklidil proto pole, ovšem Vaškovi se už nechtělo ho potkávat. Anita Václava přesvědčila, a dlužno dodat, že jí to nedalo žádnou práci. Prohlásila Elixír klub za lepší, byť Václav si předsevzal, že bude vzdorovat. S pokrčením ramen zamluvil stůl pro dva a vyrazil. Anita na místě ještě nebyla, ale na to si Václav zvykl, že nechodila nikdy včas. Trochu ho to žralo, ale ve své zamilovanosti jí byl ochoten odpustit cokoli.
Objednal láhev Müllera Thurgau. Bílé moc rád nepil, měl raději červené víno, po něm mu nepálila žáha. Poprosil servírku ( byl rád, že tam není ten arogantní číšník), aby víno hodně vychladila, a přinesla, jen co dorazí kolegyně. Původně chtěl říct partnerka, ale nějak nechtěl servírce prozrazovat něco jako státní tajemství. Servírka přikývla a na jeho přání ještě přinesla slané tyčinky a jídelní lístek.
Václav se rozhlížel po klubu. U barového pultu seděl nějaký muž s dívkou, a na pultě před nimi stály sklenky s hnědavou tekutinou, asi brendy. Václav občas zachytil nějaké slovo v němčině a pak si všiml mladíkových bot. V takových chodili Němci ze sousední NDR. Dívka se chichotala vysokým řezavým falsetem a od cigarety jí občas upadl na zem popel. Pak tam ještě byla společnost tří párů u dvou k sobě sražených stolů. Všichni se tam tvářili, jakoby přišli z nějakého funusu a lampička na stole, která podsvěcovala jejich mlčenlivé tváře, jen dokreslovala tristní atmosféru stolového teritoria. Naprotivná čtyřka byla obsazena mladíky, hlasitě komentující zápasy hokejistů Litvínova. Trochu ho to odvedlo o tématu, který mu hnízdil v hlavě. Byl poněkud rozladěný po jednání s Mrzenou. Vytušil, že náměstkovi do oka nepadl. Ostatně, bylo to reciproční. Zrovna tak ho znepokojovala aktivita Karla i Mrzeny. Považoval ji za značně přehnanou. Sověti si určitě nenechají rozbít společenství, v jehož čele stáli přes čtyřicet let…
„Jste pan ředitel Hartman,“ otázala se nad ním servírka? „Máte v kanceláři telefon.“
Václav se rychle zvedl a pospíchal za servírkou. Divil se, kdo ho v Elixíru vyčuchal a měl vztek. Nakonec to byla Anita. Omlouvala se, že nepřijde. Souseda postihl infarkt a celý ten kolotoč resuscitace, záchranka, bezpečnost…mluvila rychle do telefonu. „Byla jsem první doktor po ruce. Nejhorší na tom je, že zemřel a teď bezpečnost sepisuje protokol, zda v tom nebylo cizí zavinění,“ byla smutná.
„A jak to bude trvat dlouho,“ optal se v naději, že by se přeci jen ještě mohli sejít.
„Nevím, to nezáleží na mě, Vašku,“ řekla pak s lítostí.
„A nemohl bych přijet za tebou?“ nabízel se horlivě.
„To bys mohl,“ připustila, „ale spíš bys překážel. Jeď raději domů, zítra si to povíme v práci. Tak pa a nezlob se.“ Do telefonu zaznělo mlasknutí pusy a telefon ztichl.
Václav položil sluchátko a vyšel z kanceláře. Zavolal servírku, zaplatil tyčinky a dal jí velké dýško, což jindy nedělal, ale odcházel s pocitem výhry nad protivným číšníkem, kterému minule nedal nic.
Na tramvaj nemusel dlouho čekat. Zaplatil a šel si sednout. V tramvaji bylo docela teplo a Václav zalitoval, že jeho milenka měla takový pech a nepřišla do Elixíru. Bydlela nedaleko, v Podkrušnohorské ulici, byl by tam za chvilku i tramvají, ale uznal, že by se jen motal. A navíc, zdravotní problémy ho nijak netěšily. Z injekce se mu dělal mdlo, krev taky nemusel vidět, pokud možno ani svou. Chvíli rozjímal o zdravotnictví, na jehož konci byla ordinace s Anitou. Těšil se na ni stále víc a připadalo mu divné, že Mariin stav ho už nějak zvlášť nezajímá. Měl oči jen pro fešnou doktorku a dlužno říct, že i ona se do Vaška zamilovala. Jejich první tělesné sblížení brala jako nějaký úlet, ale pokračovala to a bylo to i pro ni čím dál silnější. V podvědomí ji těšilo, že zrovna ředitel významného podniku pro ni má slabost a nejasně věřila, že se to nějak vyvrbí, ale nevěděla jak. Zatím si z toho velkou hlavu nedělala. Na sekretářce Radce vyzvídala něco o Vaškovi víc a informace, které jí Radka vyzradila, jí stačily k prvotnímu uspokojení. Na pilu tlačit v žádném případu nechtěla.
Vašek projížděl okolo Chemických závodů a tramvaj nabrala směr na Kopisty. V hlavě mu přepnul zase Mrzena. Začínal mít na něj pifku. V práci se pozdily dodávky a vázla výroba a nějaký frajírek z ministerstva mu přijede kázat rozumy, jak se ustavuje a řídí firma. Kdo ví, jestli to vůbec zná prakticky. Divil se, že i Karel mu tak naslouchal a dělal opatření, jehož podstatě nechtěl rozumět. A zrovna teď, když se objevila Anita.
U kavárny Opery nastoupilo několik lidí. Jakýsi zrzavý chlapík se ztěžka svalil na sedadlo za ním a Václava ovanuly silné alkoholické opary. Okamžitě se mu vybavila Marie. Trápil se, že je v takovém psychickém stavu a dost zbaběle od problému utíkal. Zůstával dlouho v práci, ačkoliv to nebylo nutné, chodil na schůze, na které mohl chodit nějaký z jeho podřízených a někdy zašel na večeři do restaurace. Neměl z toho dobrý pocit, ale čím déle to trvalo, tím víc si na to zvykal. Děsil se, až matka vypoví službu a odstěhuje se zpět do Prahy. Spojovacím elementem byl malý Honzík, který pod kuratelou matky začínal dosahovat viditelných pokroků ve škole. Jizva po rozštěpu byla téměř neznatelná, logoped pomohl s výslovností. Tady to zatím bylo v pořádku. Co ale nevěděl, bylo to, že matčina přítomnost v bytě dráždila Marii až k nepříčetnosti a že vždy v nestřeženém okamžiku, svou antipatii k ní přebíjela alkoholem.
Když vystupoval u Rozkvětu z tramvaje, ovanul ho chlad. Domů nepospíchal, loudal se, i když mu byla zima. Pouliční zářivky spoře osvětlovaly ulice. Šel a v hlavě měl zmatek. Nevěděl si s Marií rady. Hlavou mu proběhlo, jak se s ní seznámil, jak oba toužili po dítěti…šlápl do nějaké prohlubně plné vody, která mu natekla do boty. „Do prdele,“ ulevil si a byla v tom veškerá bezmoc.
Vyběhl schody a potichu otvíral dveře. V předsíni se převlékl a šel potichu do kuchyně, aby se napil. Rozsvítil a vylekal se. U stolu seděla jeho matka. Měla uplakané oči. Ve Václavovi by se v tu ránu nedořezal krve.
„Nelekej se, Vašku!“ Matka začala oklikou.
„Co se stalo?“ Václav se rozklepal.
„Marie,“ řekla tiše matka. „Marie se předávkovala léky a zapila to vodkou. Pak zkolabovala a tak jsem zavolala záchranku. Je teď na ARO, ale žije.“
Václav si oddechl a vzal do rukou skleničku a šel k lednici pro pivo. Matka ho sledovala znepokojivým pohledem. Zatímco si její syn naléval pivo, objasnila, co se stalo. Uložila Honzíka do postele a přečetla mu pohádku. Ještě předtím se s Marií pohádala, když jí snacha vyčetla, že myje nádobí, když je ho jenom půlka dřezu, že to vypadá, jako když je špindíra. Nakonec třískla kastrolem o zem, až se Honzík probudil a začal plakat. Šlo ho ukonejšit, a když se vrátila do kuchyně, Marie tam už nebyla. Šla do obýváku, tam také nebyla a tak si pustila televizi. Pak začala usínat, když ji probudila rána vycházející z ložnice. Rychle tam běžela. Marie ležela na podlaze a chroptěla. Vedle ní ležela prázdná krabička od jejích léků a na nočním stolku byla převržená láhev vodky.
„Snažila jsem se ji probudit, ale objevovala se jí u úst pěna, tak jsem volala záchranku. Pak jsem zavolala do nemocnice, přepnuli mě na ARO. Moc se se mnou nebavili, ale aspoň mně řekli, že žije,“ řekla chvějícím se hlasem.
Václav se napil piva. „Asi půjdu spát, běž taky, mami. A díky…“
Matka vstala. „To je všechno, co mně řekneš? To o ni nemáš strach? Ty tam nezavoláš?“
Povzdechl si. „A k čemu by to bylo? Hlavně, že žije. Zavolám ráno a do špitálu zajedu. Běž raději spát!“
Zrentgenovala ho mateřskýma očima. „Vašku…ty máš někde ženskou!“