KIMLOVA LITERÁRNÍ OSVĚŽOVNA

 

     Starý Závodský vyšel z kanceláře Lesního závodu a ustaraně vrtěl hlavou. Zašmátral rukou v kapse, ale sirky, které hledal, nenalezl. Jeho fajfka zůstala vyhaslá. Po chvíli Závodský zpomalil a viditelně váhal. Zastavil se na rozcestí a jakoby zkoušel, zda čerstvý sníh pod nohama křupe. Jeho vnitřní boj trval chvilku. Mária počká. Nic ji to přeci stát nebude. Závodský měl pro výjimečné situace v zadní kapse schováno několik bankovek. A teď, jak usoudil, taková situace nastala.

V mžiku  stál před hospodou.

     Uvnitř se svítilo. Závodský otevřel těžké dveře, ze kterých se vyvalil hustý zápach kouře a výparů kořalky. Zamířil ke stolu, kde seděli sousedé. Laco Cauner a Jožo Pivovarči.

     „Tak co, Gusto? Čemu vděčíme, žes přišel? Mária ti udělila do večerníčka propustku?“ Pivovarči cenil  okouřené, zažloutlé zuby a hned mával třemi prsty na hostinského. Ještě než se Závodský uvelebil na široké, dřevěné židli, stavěl hostinský před tři muže tři kalíšky borovičky.

     „Dej si taky jednu na mě, Marian,“ vyzval mnohoslibně šenkýře v zaprané blůze. Hostinský poděkoval zdviženým palcem a s prázdným táckem odkráčel k výčepu. Správně tušil, že kořalka dnes poteče. Spokojen si rychle nalil a na dálku si se Závodským přiťukl.

     Muži u stolu mezitím podrobili Závodského křížovému výslechu. Snažili se z něj dostat, proč se najednou mezi nimi objevil. Samozřejmě věděli, že jejich soused se vystavuje pozdějšímu útlaku ze strany manželky, která byla hádavá, svárlivá, lakomá, a co je rozveselovalo nejvíce, byla také žárlivá. Při pohledu na Závodského nemohli pochopit, co ji k žárlivosti vedlo.

     „Ále,“ pomalu a neochotně se rozpovídal Závodský, „jdu od náměstka Šajmíra. Vzkázal pro mě!“ To dodal ještě pro pořádek, aby si sousedé nemysleli, že náměstka navštěvuje jen tak.

     „Ještě  že Šajmír není ženská, to by tě Mária honila po dvoře,“ posmíval se Pivovarči a Cauner se přidal mečivým, vysokým smíchem. „Toho bys mohl nosit po celý den v ruksaku na zádech po lese a ani by sis toho nevšiml!“

     Cauner byl sám na sebe hrdý, jak dokáže být vtipný, a z přemíry náhlého opojení, proti své vůli, nabodával na dálku hostinského třemi prsty. Ten byl již v pohotovosti a řítil se ke stolu s táckem tří velkých boroviček. „Sobě taky, hospodo,“ hlaholil velkomyslně Cauner dosud zaskočen vlastní pohotovostí.

     Závodský si otřel rezavé vousy, mávl velkou rukou a povídá: „Tomu byste fakt nevěřili!“ Muži s napětím ztichli. „Volala jakási cestovní kancelář,“ pokračoval pomalu Závodský. „Nějaký Američan si prý chce vystřelit u nás na medvěda.“

     Hostinský strnul a vyvalil oči na společnost. Znejistěli i Cauner s Pivovarčim.

     „Na medvěda?“ otázal se po chvíli bystřejší Pivovarči.

     „Na medvěda?“ opakoval po něm jako ozvěna Cauner.

     „Na medvěda,“ potvrdil Závodský šeptem, jako by vyzrazoval státní tajemství. Pak se obrátil na hostinského, zatahal ho za blůzu a chtěje dodat váhu svým slovům, zvedl čtyři prsty.

     Pivovarči kdysi vyhrál na los zájezd lodí do Budapešti a byl mlčky uznáván za zahraničního experta. Teď očima visel na Závodského rtech a nervózně čekal na pokračování. Když zapraný šenkýř přinesl další várku, vzpamatoval se první Cauner. Dnes měl zřejmě svůj úspěšný den.

     „Poslouchej, Gusto, to ho budeš muset ale někde koupit. Tady byli medvědi naposled někdy před válkou!“

     „Mně to povídej,“ přitakal mu Závodský. Zavrtěl hlavou. „Náměstek, i když je to pěkný somár, tohle ví taky. Usmyslel si ale, že by to byl pro Lesní závod pěkný zisk, a tak mi nařídil, abych něco vymyslel a medvěda sehnal.“                                                               

     „Jak je malý, je o to větší vůl,“ prohlásil s despektem hostinský, jehož blůza by již potřebovala hodně účinný prací prášek. Zahrozil prstem. Náměstka, který do Malacek přišel odněkud od Michalovců, neměl ani trochu rád. Jeho nelibost měla zcela prozaický původ. Náměstek byl ve funkci sotva měsíc a přistihl hostinského pytlačit na pstruhovém potoku. Napařil mu mastnou pokutu s výstrahou, že příště to již bude projednávat soud. Nalovené pstruhy mu také sebral a to všechno dalo vyrůst silné zášti vůči neoblomnému náměstkovi.

     „Je to vůl,“ pokračoval umíněně. „ A korunovanej,“ eskaloval.

     Do hostinského úvah vpadl Pivovarči: „A kde ho chtějí střílet? Tady v Malackách? A kdy?“ Jožo chtěl být informován bezezbytku.

     „A co já vím,“ navztekal se najednou Závodský. „Kdyby poslali Američana do Tater, tam má medvědů dost. A někteří jsou tak otravní, že by na odstřel souhlas dostal.“

     „Náměstek chce dolary,“ zamračil se hospodský a zlomil ruku v předloktí. Jeho nepřátelství se vůči náměstkovi zhmotňovalo.

     „Teď jsi to řek!“ Závodský zakýval na souhlas a rozhořčeně si uplivl.

     „Hele, neplivej mi na zem,“ škaredil se hostinský, „dáš si ještě pár panáků a budeš se pod stolem v těch plivancích plazit!“

     Závodský se urazil a usoudil, že šenkýř z jeho přízně  vypadl.

     „Tak jak to uděláš?“ loudil na něm Cauner přiznání. Chtěl mu poradit, měl přece svůj šťastný den. Nic ho však ne a ne napadnout.

     „Co bych dělal, vožeru se a na medvěda se vyseru. Ať se náměstek stará…“ Závodský objednal další pití. Cauner i Pivovarči se snažili najít konstruktivní řešení a štamprlí přibývalo. Téma se pomalu změnilo, a když byla půlnoc, muži se vášnivě  přeli o televizních reklamách.

     Na cestu domů jim svítil měsíc jako vyleštěný a na obloze se blikavě třpytily hvězdy. Mrzlo až praštělo. Zatímco Závodský pospíchal domů, Pivovarči s Caunerem si domlouvali ještě posezení v Caunerově sklípku.

     Druhý den byla sobota. Volno. Závodský se probudil vyprahlý jak aztécká studna. Opatrně se zahýbal, aby zjistil, zda nebude potupně vrhnout. Zjištění bylo uspokojivé. Stejně tak skutečnost, že Mária tvrdě spala. Potichu se odplížil do předsíňky a pak do sklípku, kde měl schované lahvové pivo. Hltavě se napil a když chtěl pokračovat,  zjistil, že láhev je prázdná. Unaveně dosedl na malou stoličku a skládal dohromady střípky vzpomínek na včerejší den a večer. Ten medvěd ho strašil a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Pak se rozpomenul na Caunera. Jakže to ten opilec říkal? Že si budu muset medvěda koupit? No jasně! Byl náhle osvícen. Koupit, musí medvěda koupit! Ale kde se dá taková potvora koupit? V rolnickém družstvu asi těžko. Už vím, jasně. Závodský si nahlas oddechl. Navrhne náměstkovi, aby medvěda koupili v zoologické zahradě. Snad mu z toho vejvaru taky něco kápne. Stejně mu Mária vždycky celou výplatu zabaví jak exekutor a těch pár korun, které mu pak milostivě uvolní, nestačí ani na tabák do fajfky. Ještě si pomyslel, že si tenkrát měl vzít Anku Drobenech. Pravda, Anka nebyla tak hezká jako Mária, ale je hrozně hodná a ten Barčík, co si ho nakonec vzala, ji prý mlátí…

     „Doparoma,“ unesen vzpomínkami nahlas zaláteřil, ale hned se zalekl. Potichu vyběhl ze sklípku a namířil si to k náměstkově obydlí. Spící satorii však přeci jen probudil. Když opatrně zavíral vrzající vrátka, rozlehl se domem křik a za prchajícím mužem se nesly nadávky. Ačkoliv to hrozně klouzalo, běžel Závodský jako špičkový sprinter a za chvíli, celý zadýchaný, zvonil u náměstka Šajmíra.

     Ještě zaslechl, jak někdo uvnitř nadává na otravy, co ho nenechají v sobotu spát, ale pak se Šajmír, oblečený do pyžama, objevil ve dveřích, zahnal štěkající fenu ohaře a pozval Závodského dál.

     V pondělí ráno pak oba muži vyrazili do Bratislavy, aby v tamní ZOO pořídili medvěda. Mr. Wrigley, bohatý obchodník odněkud z Floridy, se už na něj těší…

    Ředitel ZOO MVDr. Štefan Kolény neměl toho dne náladu. Dcera mu oznámila, že studium na vysoké škole odkládá na neurčito a to z důvodů neplánovaného mateřství. Ředitel Kolény muchlal papír s takovým zaujetím, jako by to byl původce jeho nenadálého nastávajícího dědečkovství. Pronikavé zvonění domácího telefonu znásobilo jeho zuřivost. „Kolény, co je? Nemám čas!“

     „Pane řediteli, jsou tu chlapi odněkud z polesí Malacky a chtějí s vámi nutně mluvit. Já jim řek, že nemáte čas, ale nedají se odbýt!“ Hlas vrátného Mastihuby zněl v telefonu provinile.

     Dr. Kolény posmutněl. Celý svět je proti němu. „Tak jo, ale ať to zkrátí…“ Pomyslel si něco o blbech, kteří asi našli chromého jezevce a budou se ptát, zda jim ho ZOO nevezme…

     Práskl zmuchlaným papírem do koše. Netrefil se a upadl v trudnomyslnost.

     „Já jsem Šajmír,“ zazvučelo z mrňouse.

     „Já zase Závodský,“ zakřenil se jeho mohutný společník.

     „Kolény,“ vyštěkl ředitel. Ruku nenabídl, ale rukou ukázal na židle u zasedacího stolu. Závodský po ruce skočil, rázně stiskl a mohutně rozhoupal.

     „Člověče, vy máte sílu jako medvěd,“ nutil se do srdečného tónu ředitel Kolény.

     „Ano, medvěd,“ jásal Závodský, „totiž medvěd brtník.“

     Když se posadili, Šajmír navázal niť: „Áno, áno, pane řediteli, medvěd brtník. Totiž, abyste rozuměl, pane řediteli, tady náš Závodský je opravdu medvěd, ale my potřebujeme opravdového medvěda, medvěda brtníka.“

     MVDr. Kolény z toho nebyl moudrý. Ti dva si sem vpadnou bez ohlášení a kradou mu jeho vzácný čas. A jeden byl malý a druhý velký. To řediteli Kolénymu připadalo jako provokace. Nesnášel protiklady. Sám byl střední postavy a lehce obézní. Připadal si jako správný vzorek populace. Ten lotr, co svedl jeho dceru Katarínu, byl také dvoumetrový halama. Kolénymu se chtělo plakat.

     Jakoby z dálky slyšel, jak ti dva potřebují živého medvěda a neurčitě hleděl do okna, za kterým poletovaly vločky. Letos hodně brzy. A Katarína, ta…

     Vzrušením mu poskočily brýle. Sám sebe nepoznával, když se slyšel, jak říká: „Máme tu jednoho medvěda, je už starý, skoro slepý a hlavní veterinář ho chce na zimu nechat utratit…“

     Náměstek Šajmír radostně poskakoval na židli a Závodský lovil v zimníku litrovou láhev domácí slivovice jako prezent.

     Ředitel Kolény se omluvil a šel zařizovat věci další. Když se vrátil, unaveně jim sdělil, že medvěda jim za pět tisíc korun prodají, jen je ještě upozornil, že ho musí odvézt ve speciální bedně, která není v ceně, a také dopravu si musí uhradit sami.

     Náměstek Šajmír měl radost. Tak velkou, že by nejraději tancoval, ale chtěl ve služebním hubertusu dělat dojem. Otevřel proto svoji tašku a k Závodskému láhvi přibylo pět kilo uzeného, krásně libového bůčku a balíček klobásek.

     Když oba odcházeli, měl ředitel Kolény najednou pocit, jako by prodával bratra. Napadlo ho, že jim měl ještě říci, že medvěd byl vychován a vycvičen v cirkuse a pak prodán do ZOO.

 

     Šedivý Američan v krátkém kožíšku se chystal zaujmout pozici střelce za rozložitou borovicí. Udupal kolem kmene stromu sníh a rozhlížel se směrem, který mu ukázal náměstek Šajmír, a tlumočnice ho upozornila, že odtamtud přijde medvěd. Cizinci byla zima, a tak si odšrouboval víčko placatice, kterou mu Závodský naplnil padesátiprocentní slivovicí.                                                                        

     Lovci chutnala a usoudil, že je vhodná chvíle se posilnit a zahřát. Opřel pušku o vedlejší strom a začal cucat destilát. Přitom se stále upřeně díval směrem, který mu ukázali.

     Náhlé zafunění  za zády ho vylekalo. Prudce se otočil a před ním se tyčil velký medvěd. Američan strnul a zdřevěněl mu jazyk. Bál se pohnout a puška byla kus od něj. Medvěd k němu natáhl pazouru s velkými drápy a otočil se kolem své osy. Lovec pustil placatici a začal utíkat. Méďa se snažil láhev zvednout, ale klouzala. Nakonec se mu to povedlo, zaklonil hlavu a nalil si obsah do krku. Zařval, hodil kovovou placatici na zem a začal po ní dupat. Pak spadl na všechny čtyři a rozběhl se za cizím lovcem.

     Mr. Wrigley, hendikepovaný kyčelní endoprotézou, běžel jako o závod. Občas upadl a chvílemi řval o pomoc. Po chvilce dorazil ke gazíku Lesního závodu. V autě seděl náměstek Šajmír s tlumočnicí, oba kouřili a čekali, až uslyší výstřel. Objevivší se zasněžený a uválený lovec vyděšeně skočil do auta a řval, že ho honí divoký medvěd. Náměstek Šajmír na nic nečekal, třesoucíma se rukama zařadil rychlost a snažil se po sněhové cestě odjet. Kola prokluzovala a chvíli trvalo, než gazík vyrazil. Právě včas, medvěd už dobíhal.

 

     V hotelu Záhoran v Malackách bylo toho dne prázdno. Znuděný personál seděl ve výčepu a při cigaretách debatoval o politické situaci v zemi. Vrchní Taraba se začal rozčilovat, že ceny v cestovní kanceláři jsou příliš vysoké, že chtěl jet do Chorvatska s celou rodinou, ale že neví, jestli na to našetří. Jeho kritiku prořízl jekot a nějaký lomoz na chodbě u recepce. Vrchní Taraba vyběhl přes restauraci na chodbu a ocitl se tváří v tvář velkému, hnědému medvědovi. Strnul a nemohl se pohnout. Medvěd k němu přistoupil a očichal ho. Vrchnímu Tarabovi to připadalo, jako by ho někdo luxoval smradlavým vysavačem. Pak medvěd natáhl před Tarabu tlapu a zatočil se okolo osy. Ten medvěd tancuje, napadlo vrchního Tarabu a konečně se pohnul. Po tomto kousku spadl medvěd na čtyři a evidentně čekal pochvalu s pamlskem. Když se nedočkal, rozrazil dveře a vpadl do restaurace. Hotelový personál se rozprchl na všechny strany. Medvěd si jich nevšímal. Cítil mnoho vůní. Po chvilce se dostal do kuchyně, odkud vyděšení kuchaři vyskákali z oken zvýšeného přízemí. Medvěd čichal a ochutnával nalezené dobroty a vypil zbytky piva.

     Když přijeli policisté s narkotizační puškou a veterinářem, medvěd spal jako špalek.

     Ředitel ZOO Kolény zděšeně pozoroval, jak do brány zahrady vjíždí nákladní auto s velkou bednou, ve které chrápal velký, hnědý medvěd, kterému říkali Pišta. Vezou nám bratra zpět,  pomyslel si.

     Náměstek Lesního závodu Šajmír převzal od pošťačky doručenku z okresního soudu, kam byl pozván k výslechu. Mával obálkou Závodskému před obličejem. „Tys byl vždycky somár,“ vztekle syčel a hrozil obálkou.

     Závodský si těžce sedl na židli a v duchu trpce litoval, že není zájem o odstřel náměstků Lesního závodu.

 

      Všichni čtyři zaplnili výtah bezezbytku.

     „Výtah má nosnost jen tři osoby,“ upozornila Blanka a otočila se, aby zmáčkla knoflík příslušného poschodí. Zdviž se neochotně rozjela směrem vzhůru a Ludvík Blance vysvětlil, že udávaná nosnost má menší hodnoty než skutečná. „Hele, ženo,“ řekl s hranou vážností, „klidně si ještě povyskočím!“ A hned svoje rozhodnutí realizoval. Výtah sebou škubnul a zastavil se před cílovou stanicí mezi patry. Všichni ztichli. Blanka se podívala na Ludvíka a vyčítavě řekla: „Ludvo, ty ale dokážeš bejt pěknej blbec. Teď to hezky rozjeď!“

     „Počkej,“ řekl se značným sebevědomím Ludvík a lehce odstrčil Blanku, aby dosáhl na desku s ovládacími knoflíky. Znovu zmáčkl příslušné patro, ale výtah se nehýbal. Začal tedy mačkat ostatní knoflíky, ale výtah si nedal říct. „Ty jsi fakt debža,“ prohlásila nervózně Blanka. „Svatební hostina ve výtahu,  já se picnu!“

     „Neboj se, ženo má, za chvilku jedem!“ A zase začal mačkat všechny knoflíky. Ten jeden na zmáčknutí pronikavě drnčel.

     „Modlím se, aby byl doma Pepa Drozd,“ řekl opatrně Kryštof. „On má totiž klíče od strojovny a může nás vytáhnout. Jinak bude dost průser. Je sobota…“

     „Že já blbá se vdávala za takového kreténa,“ začala být hysterická Blanka. „Teď tu budeme trčet a mně se zrovna chce čůrat,“ zavřeštěla novomanželka a bouchla Ludvíka do ramene.

     „V nejhorším se vyčůráš tady, ono to steče šachtou dolů. Žádná věda,“ snažil se Kryštof žertem uchlácholit Blanku. „Zkoušej zvonit,“ poručil Ludvíkovi a ten zmáčkl opětovně zvonek. Ostrý tón zněl chodbami domu.

     „Hej, co tam děláte?“ podezíravě houkla do výtahu starší žena, bydlící byt u výtahové šachty.

     „Jsme povstalci a jedem svrhnout režim,“ zařval nazlobeně Ludvík. „Co jinýho, babo, tady asi můžeme dělat?“

     „Počkej, počkej, mlč, ty vole,“ neudržel se Kryštof a zavolal na sousedku: „Paní Hospodková, buďte tak hodná a zazvoňte na Pepíka Drozda, ať nás vytáhne!“

     „Není doma,“ hlásila Hospodková, „šel s našim Frantou na pívo.“

     „Kurva,“ ulevil si Kryštof a Kristýna na něho udiveně pohlédla. „Promiň,“ omluvil se. „Taková lapálie…, paní Hospodková,“ zakřičel znova na sousedku, „zazvoňte aspoň u Žigů, dědek umí taky výtah ovládat.“

     „Jo, počkejte, hned to bude.“

     V tichu, které se rozprostilo ve výtahu, bylo slyšet její šouravé kroky chodbou a po chvilce zvonění.

     „Vidíš, na Žigu jsem zapomněl,“ přerušil dusivé ticho Kryštof. „To je ten Rom, jak se hádal v hospodě s mladým,“ objasnil ještě Ludvíkovi, který vztekle začal kopat do stěny zdviže.

     „Počkej moment, nervózo,“ napomenul ho a zavolal nahoru do šachty: „Pane Žiga, vytáhněte nás ven.“

     „Zobrali kluče. Od byťáku. Ani Drozd jich nemá. Najprv músime na školenie…“

     „Ááááá!“ začala hystericky ječet Blanka.

     „Drž hubu, ten řev nám nepomůže,“ podrážděně ji okřikl ji Ludvík. Krista zkrabatila obličej a byla na pokraji pláče.

     „Pane Žiga,“ zavolal zase Kryštof, „a nějak ty dveře otevřít nejdou, abychom mohli alespoň vylézt?“

     „Ja némam vercajk, pučil si ho Míra, je ve sklepě.“

     „Tak řekněte Erikovi, ať tam zaběhne…, je Erik doma?“

     „Erik šel s Mírou. Do sklepa,“ dodal, aby nebylo pochyb.

     „ A Denisa, Denisa je doma?“ optal se Kryštof s nadějí v hlase.

     „Jo, Dénisa doma je,“ prozradil romský soused. „Co jí chcete?“ zeptal se s číhavým  podezřením v hlase.

     „Doprdele, pane Žiga,“ neudržel se a vztekle zařval Kryštof. „Co bych jí asi mohl chtít! Ať skočí do sklepa pro Mirka. Ten to snad bude umět otevřít. A kdyby mohla rychle, my se tu jinak zblázníme.“

     „Dénisa má nohu v sádře, nemože chodit po schódech,“ sdělil Žiga šeptem, jakoby předával tajnou informaci. Všichni čtyři ve výtahu na sebe pohlédli a navzdory vyvstalým komplikacím vybuchli v zuřivý smích.

     „Je vám něco?“ staral se Žiga na chodbě. „Vy se směéjete?“ zeptal se podezíravě a klepl na spodní část dveří od výtahu.

     „Jé, já nemůžu,“ kvílela Blanka a Kristýna hledala kapesník, aby si mohla utřít slzy smíchu. Kryštof se otočil a chytl se za veřeje dveří výtahu. Chechtal se jak pominutý a jeho hluboký smích duněl šachtou výtahu. Chechtal se i Ludvík a kroutil nevěřícně hlavou. Jak se tak chechtali, zaslechli nějaký šramot.

     „Pane učitel, vydržte, já vás hned vodévřu,“ uslyšeli Mírův hlas. „Já sem vás dóle slyšel, tak jsem rači vyběh nahóru.“

     „Máte u nás oba frťana,“ sliboval radující se Kryštof. Ve výtahu se už uklidnili a čekali, co se bude dít. Trvalo chvilku a dveře nad jejich hlavami se otevřely.

     „Musíte vylízt, já vám pomůžu,“ ujal se záchranných prací Mirek a podal vkleče dolů ruku.

     „Nejdřív holky,“ rozkázal Kryštof.

     Blanka se chytila Mirkovy ruky jako první. Ludvík ji vysadil za zadek a Blanka byla venku. Také Kristýna vylezla, vysoukal se i Ludva. Když  začal lézt Kryštof, výtah se dal do pohybu. Naštěstí zastavil v patře a Kryštof mohl normálně vystoupit. Okolo výtahu stáli oba Žigové i malý Erik a v uctivé vzdálenosti nakukovala poněkud prostoduchá Denisa se sádrou. Hospodková hlídala v otevřených dveřích svého bytu.

     „Vidíte,“ komentovala celou záležitost, „ten výtah by měli pořádně spravit. Furt nejezdí.“

     Blanka se ostře zadívala na Ludvíka a ten uhnul očima. 

     „Tak jdeme,“ rozkázal Kryštof. Před dveřmi svého bytu vytáhl klíče. „ A žádné ulejvání, pane kolego,“ obrátil se na společníka. „Dámy hezky přenést!“ Obrátil se na Žigy, kteří cupitali poslušně za nimi. „My jsme se dnes totiž oba ženili a jen díky vám jsme nemuseli trávit svatební noc ve výtahu!“

    „Jé, tak my vam blahopřéjeme,“ rozzářil se starý, chytil Kryštofa za pravici a mocně mu  jí potřásl. „Vam taky, pane.“ Mirek se přidal a přistrčil Erika do popředí. „Nó néstyď se, řekni taky blahopřeju!“

     Erik něco zamumlal a koukal do země. Kryštof se zasmál, pohladil Erika po černých, tvrdých vlasech a odemkl. Chytil Kristýnu a přenesl ji přes práh a Ludva ho hned napodobil. Žigové radostně zatleskali a Kryštof řekl: „My se teď upravíme a pozveme vás na toho frťana. Vydržte chvilku,“ a s omluvným úsměvem zavřel dveře. Ještě zaslechl, jak se výtah znovu rozjel…

     „Tomu starýmu cikánovi to moc nejelo,“ vyjádřil Ludvík starost o staršího Žigu, který vypil jen půl odlivky koňaku.

     „Je nemocný, postěžoval si minule, že má vysoký tlak, cukrovku a v noze trombózu. Tak se nediv!“ omlouval ho Kryštof.

     „Zato mladej, ten zdraví nezapřel. A flaška koňaku je ve pryč,“ zalitoval Ludva a nacpal si plnou pusu bramborového salátu.

     „Buď rád, že nás vytáh z toho liftu. Už jsem měla pupínky,“ zastala se mladého Roma Blanka. „ Kvůli tvý blbosti zůstaneme o svatební den čučet ve výtahu,“ prohlásila s despektem směrem ke svému muži. „Vy mně to nebudete věřit, ale já jsem opravdu potřebovala čůrat a jak se znám,  musela bych za chvíli i na velkou.“

     „Konec dobrý, všechno dobré,“ uzavřel výtahovou debatu Ludva a přidal si další porci salátu.

 

 

 

 

 

 

 

     Udeřila druhá hodina a mříže v hospůdce U Beránka na fotbalovém stadionu pronikavě zaskřípěly. Nic příjemného, avšak v tuto dobu zněl partě chlapů, netrpělivě postávajících v chodbičce a provozujících kuřácký doping, velmi vlídně a nadějně.

     „Nám vyschlo, Venco,“ svěřuje se podsaditý Láďa a pod nosem tře několika nitkami prostříbřený, rosákovský knír.

     „Chvíli počkáš, ne?“

     Hospodský Venca dostrčil mříž kulatým bříškem, které měl zapasované v kostičkované, řeznické zástěře, jež tvořila nezbytný kolorit jeho postavy, na které triumfovala dobromyslná, plešatá hlava osázená bystrými očky.

     Jak dostrčil mříž, říhnul.

     „Gavarit Maskva!“

     Chlapi se zasmáli Jindrově zjištění a Venca se širokým úsměvem reagoval na fórek:

„Vole!“

     Podlouhlá hospůdka, po obou stranách stoly a židle, vpředu bar a za ním kuchyň. No, spíše kuchyňka, kde Venca nebo jeho žena Vlasta umí báječné párky a klobásy, nazdobit talíř výbornou tlačenkou s octem a cibulí nebo uzeným. Páni, ale jakým uzeným! Uzeným od Válka, chutným jako šunka.

     „Jeden, dva, tři… sedm,“ počítá hospodský a do půllitrů začne pěnivě stékat jedenáctka Zlatopramen. Vyhlášené pivo, které Venca dělá výtečně a do půllitrů ho točí tak, že míra obstojí před každou kontrolou.

     Hospoda se rychle  naplňuje smradlavým dýmem z cigaret, které nedočkaví kuřáci musejí honem nažhavit, aby spalováním toho zatraceného svinstva získali potřebný klid a chuť na pivo.

     „Čau,“ hlásí vcházející Bohouš a hodí tašku-papku na první židli ode dveří a na druhou si sedne. Cítí se tu naprosto bezpečně a vůbec mu nevadí, že sedí zády do hospody. Zamyšlen rozepne montérkovou blůzu, zpod které vyjukne zelenkavá košile se dvěma našitými kapsami připomínajícími bizarní podprsenku. S Bohoušem přišel i Vladimír, který usedá beze slova naproti. Je statný, kudrnatý a vypadá, jako by slezl z plakátu propagujícího zdraví. Po chvilce mlčení nahlas a dlouze vzdychl ve snaze upoutat pozornost. Bohouš ho nezklame, ale jeho hlas zní moc jízlivě:

     „Co je zas? Zase budeš mluvit o nemocech, viď ?!“

     „Ale hovno,“ odpoví spisovně Vláďa a pokračuje:

„Včera u nás byli známí na návštěvě a přinesli digitální tonometr.“

     Vladimír se pátravě rozhlédl, aby viděl, jaký udělal dojem, a to hlavně na Bohouše. Ten se tváří s takovou samozřejmostí, jako by digitální tonometry vyráběl sám.

     Vladimír posmutněl, že Bohouš nezabral, a poněkud se znatelně menším zaujetím objasňoval:

     „Tonometrem se měří krevní tlak. A my jsme se změřili všichni, stará a holka taky.“

     Vítězně pohlédl na Bohouše, ale ten byl zcela zaujatý dolováním cigarety, která nešla ven z podprsenkové kapsy. Zároveň se točil k Vencovi a natahoval ruku pro pivo. Jirka taky rychle dopíjel a prázdný půllitr podával přes stůl hospodskému.

     „Nějak sis dnes přivstal, co?“ obrátil se na Jirku Bohouš.

     „Přivstal, ale zato musím dřív utíkat pryč,“ nepřesvědčivě a smutně konstatuje Jirka.

     „Kde máš redaktora?“chce vědět Bohouš a starostlivě pohlédne na Jiřího.

     „Přijde, říkal, že přijde a co se týče hospod, to on vždycky slovo dodrží!“

     „Jo, jo,“ souhlasí rychle Vladimír a honem rozvíjí svůj předeslaný námět: „Tak jak říkám, měřili jsme se.“

     „No a,“ kontruje Bohouš, „jak tě znám, naměřilo tě to hodně, viď?!“                                                                        

     „Sto šedesát na sto patnáct,“ slzí ponuře Vladimír.

     „Nemáš chlastat!“ stanovuje okamžitě příčinu Bohouš.

     Vladimír zarputile vrtí hlavou: „Ne, ne, pivo si vzít nenechám, to raději chcípnu!“

     „Amen,“ souhlasí přejícně Bohouš a točí se ke dveřím, ze kterých vychází chraplavý pozdrav:

     „Zdravím vás, pánové!“

     „No né, zdravíčko, příteli,“ usmívá se Bohouš a doplňuje:„Pan redaktor z osvěžovny do osvěžovny jdoucí.“

     Byl to od Bohouše nejen výkon, ale i naprostá pravda.

     Redaktor Boris vtančil do šenkovny tanečním krokem Harapese a sotva usedl na jedinou volnou židli u stolu, hned vypovídal:

     „Jedu rovnou z Mostu, byl jsem za klukama v Pětce. Cestou sem jsem se zastavil u tebe,“ obrátil se na Jiřího.

     „A já ti neotevřel?“ upřímně se diví Jiří.

     „Ty jsi pták,“ zubí se radostně Boris a vysvětluje: „Ale čuby za dveřmi štěkaly!“

     „Kvůli tobě budou zpívat jako Martha a Tena, ty knaku,“ bručí pobaveně Jiří a několik chlapů se nahlas zasměje.

     K Jiřímu se nakloní dosud mlčící Robert: „Hele, Jirko, promiň. Tys učitel, tak jistě hodně čteš, co?“

     Jiří zvedá obočí a čeká na pointu.

     „Mám v tašce dvě nové, překrásné knížky. Za dvacku ti je dám. Obě.“

     „Ukaž!“

     Robert zašmátrá v tašce pod stolem. Thomas M.Disch. V osidlech pohanského boha.

    „ No, já tedy nevím,“ prohlásí s neskrývaným despektem Jiří. „Je nádherná, nádherná,“ chválí Robert zboží a pokračuje: „Jen se podívej, ten obal, křídovej papír…“ Očička za skly brejliček přímo žhnou.

     „Co tam máš ještě?“ povzdechne si Jiří.

     „Bouře nad klášterem, napsala Mary Stewartová,“ slabikuje s námahou Robert.

     „Stjúartová,“ opravuje ho Jiří.

     „Jo, ta!“

     Nadechne se: „Jsou překrásné, úplně nové!“

     „Sám bych si ty knihy asi nekoupil,“  usuzuje Jiří. „Tak ukaž!“

    Obchod je uzavřen. Jiří si vezme knihy a Robert dvacetikorunovou minci. Rychle dopije zbytek piva a dvacka putuje do chřtánu nenasytného automatu.

     „Hele ho, už cvrnká,“ šklebí se strašlivě Bohouš.

     Stroj několikrát cinkl a na displeji zazářila velká, červená nula. Robert bez pozdravu vyběhl ven.

     Bohouš za jeho výkonem udělal tečku: „Už docvrnkal,“ a zase se příšerně zašklebil. Pak se obrátil na Borise: „Hele, koukals včera na fotbal?“

     „Ne!“

     Boris byl stručný.

     „Tebe baví jen zpěv, víno a ženy, viď!“

     „Jo, to jo, ale jen vyměň pořadí a produkt. Na první místo zařaď pivo!“

     Bohouš se zasmál a obrátil se na ostatní:„Viděl někdo z vás včera Spartu?“

     „Jasně,“ bručí souhlasně chlapi.

     „Jak Horvát sebral Baranka přes párky?“

     „To byl faul na červenou,“ tvrdí ještě aktivní fotbalista Petr.

     „No,“ raduje se Bohouš, „říkalo se tomu sůra! Někdo tě nakop, sůra!“

     „Jo,“ souhlasí Jirka, „ máš pravdu, já si to pamatuji. Někdo fauloval, udělal surovost, prostě sůru.“

     Bohouš beze slova ukázal na Jiřího. Pak umíněně dodá: „Sůra, říkalo se tomu sůra!“

     Petr kroutí hlavou a raději se napije piva.                                                                         

     Jiří ale doplňuje: „Dříve bylo víc takových výrazů. Já si pamatuji,  jak na starém hřišti v Mostě křičeli místo ofsajdu opcíd, stulpnám se říkalo štrupny…“

     „ A faul byl sůra,“ nedal se odstavit Bohouš.

     Redaktor Boris se zachmuřil: „Vy máte starosti s blbým fotbalem a já musím zítra na magistrátu předložit pravidla pro exekuční výměry nepohodlných osob!“ Po mocném pivním napití pokračoval skoro plačky: „Jen tam pořád nemůžu zapasovat tu sebedestrukci!“

     Eman ho vyjukaně hltá očima. „Sebedestrukci? Co to je?“

     „No buď tě odvezou s vlastním dřevem do krematoria, nebo spolkneš odjištěný obranný granát!“

     Chlapi se smějí a Eman si útrpně klepe na čelo. Redaktorovy slibně se rozvíjející ptákoviny nabourá drobná obrýlená žena vstoupivši rázně do osvěžovny a mocným hlasem přehluší rámus.

     „Hybaj domů, já ti dám melouch!“

     U protějších stolů zbledne dvoumetrový halama. Jarda Kloteček, dělňas z Tonasa. Hromotluk, ale velký dobrák.

     „Tak dělej, dělej,“ komanduje lítice.

     Hospodský Venca jde naproti ke vstávajícímu Jardovi, vytahuje účtenku a počítá útratu. Jarda na něj mrká, že přijde zaplatit později, že před ženou ne.

     Venca nechápe a hlásí: „Tak to máme sto sedmdesát pět šedesát!“

     Prásk! A zase prásk! Klotečkova žena si na ty dvě obrovské facky musela stoupnout na špičky. Po zaplacení ho hnala s řevem ven.

     V hospodě bylo mrtvé ticho.

     „Sůra,“ pravil nahlas na celou hospodu Bohouš. „To byla sůra.“

     Nikdo se ani nezasmál.

 

 

Stejně šedivé a stejně velké věžáky se shlukovaly kolem stejně velkých dlouhých panelových domů, mezi kterými jezdily tramvaje, autobusy i auta a pobíhali šediví lidé. Pršelo a z výšky byl na ně legrační pohled. Pod kupolemi deštníků pospíchaly nadité tašky a kmitaly nohy, jeden proud sem, druhý zase tam, bydlenci okresního města. Bydlenci se svými radostmi, bydlenci se svými starostmi, bydlenci šedivého okresního města.
Pořád pršelo a napitá země odmítala přijmout další dávky vody. Vznikající kaluže odrážely šeď provinčního města, které svým dennodenním klokotem jen přidávalo šedi do života bytí. Tu a tam se rozeřval klakson nervózního řidiče, který spěchal a ani dobře nevěděl kam, tu a tam se některý z chodců ohlédl a zaklel, jak vstoupil do tvořící se louže.
Slunce se marně svými paprsky snažilo propilovat obrovskými černými a šedými duchnami, které dusily modrou barvu nebe a nehodlaly ustoupit, než vylijí galony vody na tento nudný šedopolis.
Budoucí základ centra města byl ze všech stran zmasírován vývojovými proudy panelové architektury, stejné ve všech zemích bývalého východního bloku. Jen divadlo, stojící na okraji centra, se pyšnilo svým tělem a lákalo uměnímilovné bydlence do svých útrob.
Od divadla je dobře vidět na roh obřadní síně. Je sobota dopoledne a na parkoviště před obřadní síň se sjíždějí malá i velká auta ozdobená stuhami. Je sobota dopoledne, je čas svateb.
Místnůstka třikrát tři metry. U kulatého stolku na polstrované židli sedí tajemník Ačer a v ruce drží malou štamprli naplněnou vodkou. Téměř plná láhev vodky stojí na stole. S tajemníkem sedí u stolu ceremoniářka Evženie s kudrnatou hlavou. Výtvor včerejší trvalé. Evženii už je přes padesát a rozhodně nemá starost, jak schovat své baculaté faldíky. Naopak, přiléhavá růžová blůzka všechno odkrývá.
Evženie se celá třese smíchem a její faldíky se chvějí jako sulc. Plácá dlaní do stolu a naříká: „Přestaňte už, pane tajemníku, achich, achich, já snad umřu.“
Tajemník s úsměvem hledí na hromádku třesoucí se růžové huspeninky.
„Ale musíte uznat, že je to slušná svatba,“ a zabloudí pohledem na láhev.
„No, Evžo, já si dám ještě trochu do druhé nohy, dneska je pořádná šichta. A poslyšte,“ pokračuje, „jak to, že nepřišel ten tlumočník znakové řeči? Vždyť mi snoubenci nebudou rozumět!“
„Musíte artikulovat, výrazně artikulovat,“ radí růžová Evženie. „Oni vám budou odezírat ze rtů, oni to hluchoněmí tak dělají.“
„No tě bůh, to snad není pravda,“ tajemník se naoko rozčiluje. Jeho ceremoniářka mu však lichotí, jaký je dobrý a že to určitě svede.
„Jen musíte artikulovat, artikulovat, pane tajemníku!“
Někdo zaklepe a Evženie rychle vybíhá z místnosti. Tajemník Ačer dopije druhou sklenku a s povzdychem se zadívá na hodinky.
„Tak jo, jdeme,“ rozhodl sám sobě. Vstal a podíval se do velkého zrcadla visícího na zdi.
Prošedivělý padesátník v elegantním a dobře padnoucím obleku. Manekýn bez chyby.
Spokojený sám sebou si tajemník zapnul sako, navlékl přes krk šerpu se státním znakem a zvedl desky ležící vedle láhve vodky. Rázně otevřel dveře a potemnělou chodbou vykročil levou.
Před obřadní síní se tvořily hloučky svatebčanů, ale Evženii nebylo vidět. Tajemník zvolnil krok a rozhlížel se, zda ji někde neuvidí. „Snad bude uvnitř,“ pomyslel si a vešel do obřadní síně, kde v protějším rohu seděl u varhan Lojzíček.
Lojzíček byl muzikantem od boha, který svýma rukama či dechem oživoval snad všechny hudební instrumenty. Malý plešatý mužíček se srdcem dítěte si jemně preludoval směs známých melodií a blaženě se usmíval.
Tajemník Ačer na něj zamával deskami: „Čau, Lojzíku, už jsem tu zas,“ a pomalu dokráčel k Lojzíkovu stolku s varhanami. Cestou ho napadlo, že vlastně je jedno, co Lojzíček bude hrát, snoubenci to přece stejně neuslyší. Vždyť jsou hluchoněmí. Přesto se zeptal: „Tak co, Lojzíčku, střihneme si tam jako obvykle Mendelssohna?“
Lojzíček beze slova kývnul, jeho prsty se měkce dotkly kláves a obřadní síní se slavnostně rozezvučela svatební melodie. Tajemník Ačer se lehkým pohvizdováním přidal. Měl výborný hudební sluch, měl rád muziku a byl pověstný tím, že si při chůzi po úřadu tiše pohvizdoval složité melodie.
„Až skončíme, tak si dáme frťana, Lojzíčku, dneska si ho zasloužíme. Máme tu teď velmi neobvyklou dvojici. Je hluchoněmá. Tak se Lojzíku snaž!“
„Budu, Kadlíku, budu hrát jako z partesu,“ smál se zčernalými zuby plešatý Lojzíček.
Lojzíček byl ztracená existence. Vyrůstal v početné rodině jako první dítě a všechna starost o děti byla jeho záležitostí. Otec byl spíš v base než doma, matka se úspěšně propíjela k alkoholické demenci a rodinu nechala s klidným srdcem Lojzíčkovi. Chlapec se snažil, aby on a jeho šest sourozenců neskončilo po dětských domovech. To se mu stejně nepodařilo, ale k něčemu dobré to přece jen bylo. Lojzíček zaujal v děcáku svým hudebním talentem, a když náhodou jeden z profesorů konzervatoře, který byl na besídce, vyslechl malého virtuóza, jak precizně hraje na housle, unešen doporučil Lojzíka ke studiu na konzervatoři. Lojzík zdárně vystudoval, ale před absolutoriem se chytl party povalečů a alkoholiků a závěrečné zkoušky neabsolvoval. Naštěstí se dostal do Mostu ke známým, kteří mu sehnali malý byt někde naproti bývalé ocelárně, a Lojzíček si vydělával hraním na svatbách. Pít sice už nepřestal, ale protože neměl mnoho peněz, pil jen na svatbách a to zase tak často přece jen nebylo.
Karel Ačer se po chvíli Lojzíka zeptal: „Lojzíku, neviděls tady někde Evženii? Před chvílí zmizela z kanceláře a už je čas na řazení nové svatby.“
„Tady nebyla, Kadlíku,“ vrtí hlavou Lojzíček, „snad už venku řadí.“
Byla to pravda a tajemník Ačer se stačil jen tak tak dostat zpět do čela místnosti ozdobené velkým státním znakem a květinami. Otevřel desky, nasadil ve tváři slavnostní výraz a dveře se otevřely. Do místnosti vkročila statná dvojice mladých lidí doprovázená suitou příbuzných a známých, pěkně seřazených ve dvojstupu.
Tajemník Ačer se zaposlouchal do prvních taktů Svatebního pochodu a bystrým zrakem přelétl svatebčany. Jeho zjištění vyloudilo málo znatelný úsměv na tváři. Byl za ta léta oddávání lecčemus zvyklý, a tak ho nepřekvapila nápadná podoba poloviny účastníků obřadu s nevěstou, zatímco druhá část jakoby z oka vypadla panu ženichovi. Jestliže nevěsta měla havraní vlasy spletené do copů a široce posazené oči ve tváři, trošinku jakoby mongoloidní, měli zástupci ženichovy strany ohromné raťafáky a mužům vystupoval zadek a rozevíral zadní rozparek saka.
Růžová bambulka Evženie se snažila něco naznačovat, chtěla se k tajemníkovi nějak dostat, ale nepodařilo se. Hluboce vzdychla a začala:
„Pane tajemníku, dovolte, abych Vám představila snoubence – slečnu nevěstu Magdu Davídkovou, pracovnici Čedoku, bytem Fibichova 2593 Most a pana Karla Turka, řidiče ČSAD, bytem Žukovova 1510 v Mostě.“
Evženie se snažila něco naznačit, ale tajemník si v duchu přeříkával proslov. Měl pro tyto příležitosti proslovů několik, pro první manželství, pro opakovaná a podobně. Proslovy sepsal on sám a byl na ně patřičně pyšný. Ohlédl se ještě na Evženii a viděl její zoufalé oči.
„Musím artikulovat, správně artikulovat,“ říkal si. Pak se zahleděl na svatebčany, lehce se uklonil a s důrazem na přehnanou artikulaci spustil: „Vážení snoubenci, dnešní den je pro vás tím nejradostnějším…“
V obřadní síni to zašumělo a snoubenecká dvojice na sebe tázavě pohlédla. Tajemník Ačer si rázem uvědomil, že jeho artikulace je nedostatečná, a o to více položil důraz na další věty.
V obřadní síni šum zesílil a tajemník Ačer se začal potit. Zaslechl, jak jeden ze svatebčanů šeptá sousedovi: „Je nalitej, má ji jak z praku!“
Ačerova trýzeň se stupňovala a byl rád, když výkřik malého kluka: „Strejda říká, že pan svatbař je nalitej,“ ho zastihl ke konci jeho povídání. Pátravě pohlédl na ženicha a podezíravě se ho optal nezapomínaje artikulovat: „Táži se vás, pane ženichu, berete si zde přítomnou slečnu Magdu Davídkovou za svou právoplatnou ženu dobrovolně?“
Ženich se na tajemníka tvrdě podíval a dotčeně odvětil: „Ano!“
Pod Karlem Ačerem se podlomila kolena. Zcela otřesen se obrátil na nevěstu: „Slečno nevěsto, táži se vás, berete si zde přítomného Karla Turka za právoplatného manžela dobrovolně?“
„Ano!“ jasným, nesmlouvavým hlasem odvětila nevěsta.
S tajemníkem se náhle točil svět. Oni slyší, mluví…
Jako ve snu dokončil obřad a prchal zpět do malé místnůstky, pronásledován jízlivými průpovídkami svatebčanů.Zabouchl za sebou dveře, rychle si nalil destilát a ihned vypil. Nic nechápal.
Růžová Evženie přišla jako myška a držela si ruku před svou našpulenou pusou: „Pane tajemníku, ti hluchoněmí se zpozdili a předešla je svatba, která měla být až za nimi, já jsem vám to chtěla říci, ale už jsem se k tomu nedostala.“
Karel Ačer na ni nevěřícně hleděl a přál si být někde hodně daleko. Z transu ho vytrhla růžová Evženie: „Pane tajemníku, ti hluchoněmí už čekají…“