MRAČNO Z RABŠTEJNA – 8. obraz

                                                                          Obraz 8

                                                             Podzemí KT Rabštejn

                                                                   Reál – interiér– den

 

Před zavřenými pancéřovými dveřmi do

laboratoře bezradně stojí Grabowski a

Hincke. Přibíhá k nim Braun. Je zadýchaný.

                                                                                                BRAUN

                                                                       Co se děje? Venku se čeká jen na vás!

                                                                       A kde máte plukovníka von Tyroffa?

 

                                                                                              GRABOWSKI

                                                                       Zamknul se v laboratoři. Nechce odejít,

                                                                       dokud nedokončí…

 

                                                                                              HINCKE

                                                                       … čeká na reakci peroxidu a ozónu v

                                                                       inertním prostředí s protonovým polem..

Hincke vrtí hlavou a rezignovaně udělá

rukou gesto.

                                                                                             HINCKE

                                                                       To je jedno, Scharführere, to je na delší

                                                                       vyprávění. Von Tyroff s námi prostě

                                                                       nepojede!

 

Braun se vzteká, otočí se a patou kope

do pancéřových dveří.                                   Zvuky kopání.

 

Otáčí se a řve do dveří.                                                       BRAUN

                                                                       Plukovníku, pane plukovníku…

Přikládá ucho ke dveřím. Oba vědci tiše

stojí opodál.

                                                                                                 Ticho.

Braun vzteky kopá ještě jednou do dveří.

 

                                                                                                 BRAUN

                                                                        Co si to ten civil ve vojenské uniformě

                                                                        dovoluje? Neposlechnout rozkaz

                                                                        generála SS? To je na kulku u zdi!

                                                                        Pánové, běžte urychleně ven, čeká tam

                                                                        na vás major Spitz! Za chvíli vyrážíme.

                                                                        Já doběhnu za vámi…jen tu ještě něco

                                                                        vyřídím!

 

Vědci se po sobě podívají a pomalu se

rozbíhají k východu. Braun je pohrdlivě

pozoruje a vrtí hlavou. Pak se otáčí ke dveřím

a vpravo nad nimi otevírá malou skříňku.

Odhrnuje zápěstí a zadívá se na hodinky.

Pak otáčí časovačem.                                      Zvuk natahované pružiny.

 

Braun se podívá na hodinky a chystá se

opustit prostor. Pak se vše rozmýšlí a vrací

se k pancéřovým dveřím.

                                                                                                BRAUN

                                                                       Pane plukovníku,za dvě minuty bouchne

                                                                       nálož, pak už se nedostanete ven!

 

Braun přikládá ucho ke dveřím.                     Ticho.

 

                                                                                                  BRAUN

                                                                       Pane plukovníku…aber Scheisse!

Braun ještě jednou pohlédne na odpalovací

zařízení a peláší pryč.

 

 

 

Rubriky: Scénáře | Napsat komentář

Non olet

Když jsem včera sledoval tanečky okolo Turecka, napadlo mě, v čem se liší parta lidí ve druhém desetiletí jedenadvacátého století, jako Merkelová,  Hollande, Juncker, Schulz, Cameron od party lidí třicátých let dvacátého století, jako třeba byli Daladier, Mussolini, Chamberlaine, Pilsudski, Franco?

Hitlera i Stalina vynechávám, ti jsou mimo tuto linii.

První rozdíl bych asi viděl v oblečení. Přeci jen obě století se módou dost lišila a tehdejší pánové a dámy se se současnými oblékali jinak.

Taky asi stravovací zvyky se lišily, zatímco si dvacetstoletníci užívali všech rozmanitostí i alkoholu, ze stolů našich současníků mizí vepřové, o alkoholu nemluvě.

Pak třeba byly jiné účesy i jiné doplňky. Dnes jdou hodně do módy burky a hidžáby, i když naši současní to na veřejnosti zatím nenosí. Brýle vypadaly jinak a místo bloků s tužkou má naše partička k dispozici i phony, notebooky i chytré telefony.

Pak už mě nic moc nenapadá, snad jen, že obě party měly k dispozici tajné služby, které ani moc tajné nebyly, a  jejichž zjištěním  se zcela nevěřilo. Pak také měly armády, které ukazovaly svaly na různých opevněních, na vojenských přehlídkách a manévrech. Což se ukázalo, jak víme z dějin, jako žalostně málo.

Taky architektura začíná dostávat jiné obrysy. Jednou o ní bude historie hovořit jako o minaretové éře. A o ženách jako o těch, co jim zůstal vlastní MDŽ.  Taky se možná bude vyprávět o válce bohů, jak ten nic neodpouštějící a trestající, vytáhl proti laskavému všeobjímajícímu. Jak sice nevyhrál žádný, ale černoprdelníci a a ti od muezzínů na tom pořádně vydělali.

Obě party měly ale také hodně společného. Na nekonečných jednáních jejich lidé žvanili a žvanili, mávali papíry a zase žvanili. O problémech se vědělo, ustanovovaly se komise, které měly subkomise, které řešily a řešily dlouhým smetákem pod koberec, kde to postupně vyhnívalo.

Když pak ale odněkud přilétl kámen, nebo se ozvalo zlověstné zamručení, obě party rychle skoupily dostatek toaletního papíru i živočišného uhlí a na kolektivních srálnách se radily a radily. Těm dáme kus území, stejně ho nepotřebujeme, vedle kluci s fezy mají problémy s hospodařením, tak je zadotujeme a naše armády stáhneme, aby bylo vidět, že do řešení nejdeme silou, jsme přeci demokraté…a kluci z armády stejně oficiálně dle předpisů nemůžou moc cestovat, tak jim dopřejeme kolektivní exotiku pro studium tamních domorodců. Jsme potomky Cooků, Holubů, de Brazzů, von Steinenů  a řady dalších, tak si s nějakými divokými kmeny lehce poradíme. Naši lidé jsou kulturní, pochopí to!

No jo, ale co ušlechtilé cíle těch partiček? Jistě, byly a jsou křišťálově čisté, jak se na moudré politiky patří.  Jejich demokratické názory a konání dělá svět přitažlivým pro lidi všech vyznání a ras. Musíme, rozuměj Evropané, hodně se učit a obohatit zajímavou kulturou opřenou o voj samého Mohameda a nikdy jinak.  Co na tom, že se to občas nepovede a ti nechápající a nedemokratické živly vyvolají válku. Přežili jsme jednu, přežili jsme druhou a to by bylo, kdybychom nepřežili i tu další, jadernou, zvláště, když jsou na světě takoví frajeři jako Porošenko, Erdogan, Tymošenková, americká generalita , Kim a Langšádlová.

A tak jsem se zkoušel rozparalelovat, až jsem přešel to podstatné. V čem se obě ty party liší doopravdy. Já myslím, že v ničem. Jsou to pořád stejní politici, sebestřední, zkorumpovaní, vydíratelní, mocichtiví, kterým je blaho vlastního národa jen žvástem, o který opírají svůj výstup na Olymp, odkud bohorovně pohlížejí na ty, kteří je zvolili a platí. Ano, non olet! Jim nikdy!

Rubriky: Eseje | Napsat komentář

NEVRATNÝ PROCES

Hlava XVI.
Následující dny měl Karel starosti. Jeho matka měla problémy s močovým měchýřem a po kontrole u lékaře jí navrhli hospitalizaci s operačním zákrokem. Plastiku močového měchýře. Ivana s dětmi do špitálu nemohla, Karel býval v práci dlouho a tak zbývaly neděle. Do nemocnice ho doprovázela Ivanina matka. Zbyňka úplně z hlavy vytěsnil.
Matčina hospitalizace i rekonvalescence proběhla zdárně díky paní Kozákové a tak Karel mohl trochu zvolnit. Večer byl v práci déle a domluvil se, že přijde až na desátou. Říkal si, že si ráno trochu přispí, ale to bylo jen pouhé přání. Dvojčata se vzbudila v šest, a ačkoliv je Ivana tišila, co mohla, spát při nich nešlo. Rozmrzele se vyhrabal z peřin a šel k oknu. Večer pršelo a teď ráno padal sníh. Z okna viděl, jak nějaký člověk s aktovkou předváděl trojitého ritbergra s následnou otočkou a přistál na zadku. Neohrabaně vstával a cupitavými krůčky mu někdo běžel na pomoc. Když byl u něj, uklouzl a přistál na zadku taky. Náledí. Rozhodl se, že zavolá do práce a vezme si den dovolené a bude doma. Po obědě pak sjede k matce, aby v tom nenechal jen paní Kozákovou.
Ivana byla ráda, že budou zase všichni pohromadě, byl pátek a tak budou mít aspoň prodloužený víkend.
Matka i paní Kozáková si docela rozuměly a tak byl spokojený, že mohl jít brzy domů. Maminku viděl rád, ale vadila mu její občasná sebelítost. Býval na ni tvrdší a pak ho to mrzelo. Dnešek se ale povedl, „holky“ hrály prší a docela se bavily. Karel s omluvou zmizel.
Když vycházel podchodem pod spojkou, viděl před sebou chlapíka s bíbrem, který se brouzdal sněhovou prosolenou břečkou. Sníh stačil roztát v poledním slunci a na chodnících a silnicích zanechal nevábné nadělení, na které nadávali jak chodci, tak řidiči. Muž s bíbrem byl Zbyněk. V tom shonu úplně na něj zapomněl.
„Zbyňku!“ zavolal Karel, ale muž malounko zpomalil, avšak neohlédl se. „Zbyňku!“ zařval a pár lidí se ohlédlo a s nimi konečně i Zbyněk.
„Počkej na mě,“ zavolal a zamával na něj. Doběhl k němu. Zbyněk byl v tenké bundě a manšestrácích, které nosil do práce. Poznal ho i s vousy. Na jeho kamarádovi nebylo vidět žádné nadšení. Naopak, tvářil se, jako by ho zastavil někdo nepříjemný.
Karel hartusí: „Člověče, co s tebou je? Vůbec o sobě nedáte znát? Volal jsem na kyslík, tam tě zapřeli…máma byla ve špitálu s močákem, tak jsme byli v jednom kole, to víš, mládež dává zabrat,“ dodal s pýchou.
„Není čas, pořád se něco děje.“ Zbyněk se ošívá. „Taky mám starosti…“
„Zbyňku, ve fabrice se necháváš zapírat, telefon nezvedáte…, hele nechceš si o tom promluvit?“ Karel se rozhodl, že se nenechá odbýt.
Zbyněk se dívá do země. Karla napadlo, že ho vytáhne na pivo. Nebylo hodně hodin a tak si můžou chvíli pokecat.
„Zbyňku, pojď na dvě!“ Zasměje se a ukáže na bradu: „I s těma hroznejma fousama.“
„ To je teď moderní,“ ohradil se, „ale Ivana tě propleskne a mě zjebe, že tě tahám od rodiny…“
„Kámo, to nemusíš mít vůbec strach.“ Karel ví, o čem mluví.
Zbyněk se pořád neuvěřitelně vytáčí. Dřív ho nikdo na pivo nemusel přemlouvat a teď aby ho prosil na kolenou. ¨
„Kadle, já tu nemám prachy, běž sám…“
Karel myslel, že neslyší. Tyhle věci mezi sebou nikdy neřešili. „Hergot, Zbyňku, tobě šíblo? Já tě přece zvu. Pojď, kruci, půjdeme do sportovní haly… nebo chceš do Severky?“
Zbyněk byl nalomený, ale pořád váhal. Nakonec svolil. „Půjdeme do haly, budu to mít aspoň blízko!“
Hleděl na něj s překvapením. Jak blízko? Ty ses odstěhoval a nic jsi neřek?“
„Ukázal bradou směrem k internátu. „Bydlím teď támhle!“
„Tady? Vy jste si měnili byt?“ Karel je překvapený. Chocholoušovi bydleli ve Štěpánkově ulici v hezkém bytu. Přišlo mu divné, že by měnili do starého.
„Zbyněk najednou uhýbá očima. Po chvilce mlčení se tiše ozval. „Neměnili jsme nic, Milena mě vyhodila, protože jsem jí brzdil kariéru. Teď studuje v Praze a v jejím bytě bydlí nějaký kolík od policie.“
Chvilku se nezmohl na odpověď. „To jsou věci,“ zablekotal. „A kde bydlíš ty?“
„U bráchy. U Pepíka, dělá teď na metru a jezdí domů na víkendy. Ten svobodnej, vždyť si ho ještě musíš pamatovat!“
Karel z toho byl celý tumpachový a pomalu si skládal souvislosti.
„Ten byt byl ale psaný na tebe, ne?“
„Právě, že ne. Když jsem šel na vojnu, napsali jsme to na ni. Dekret je na její jméno. Rozvedli nás bleskem, a když jsem večer přijel domů, byla vyměněná vložka a za dveřmi jsem měl v kufru svoje věci. Ještě, že jsem měl klíče od bráchova kvartýru…pojď,“ je náhle ochotný Zbyněk, „pojď, řeknu ti to v hale.
***
V restauraci si sedli k jedinému prázdnému stolu.
„Jeden by řek, že bude víc lidí až večer, co?“ dožadoval se Karel souhlasu. Ještě, než se jeho kamarád stačil vyjádřit, objevil se u stolu Tuček. Boxer, těžká váha. Pozdravil a pozval je ke stolu, kde, seděl ještě s jedním kolegou. „Máme dvě volná místa, za chvíli jdeme na trénink a tak si svlažujeme hrdla minerálkou,“ smál se Tuček, který s boxem začínal, když Karel s boxem končil.
„Vlastíku, nezlob se, necháme to na jindy! Mám tady s kolegou něco hodně soukromého řešit.“
„Tak jo, škoda, něco bych od tebe potřeboval!“
„Pospíchá to?“ chtěl vědět Karel.
„V tuto chvíli úplně ne, ale za pár to bude aktuální,“ vyzrazoval boxer.
Karel z peněženky vytáhl vizitku a podal ji Tučkovi. „Zavolej mi na toto číslo, domluvíme se!“ Sportovec se odporoučel, a oba si sedli. Než stačili zapříst hovor, byl u nich vrchní.
„Jé, Venco, co tu děláš, já myslel, že jsi na Zahražanech?“
Vrchní Špecián vrtěl hlavou. „Nechodíš do hospod. Jinak bys věděl, že tu pingluju už třetí měsíc…a co ty, furt ve Staliňáku?“
„Furt,“ odsouhlasil. „Venco, něco bychom snědli. Co máš dneska jedlého?“
„Všechno,“ liboval si vrchní. Ale guláš je dneska pro gurmány.“
„Hele, tak dvakrát a dej nám ho se šesti!“
Když Špecián odběhl, Karel ho začal chválit. „Člověče, to byla excelentní bantamka a pérka. Pak začal chlastat a teď už chlastá profesionálně…“
„Já nechci jíst, proč jsi to objednával? Nemám hlad.“ Zbyněk se mračil.
„Tak to necháš,“ smál se Karel. „Potřebujeme základ, aby se pivo pořádně v trubkách rozlezlo.“
Zbyněk se usmál. „No jo, ještě si to pamatuješ, co?!“
„Ty mě fakt sejříš,“ zlobil se Karel, „to si myslíš, že mi něco vlezlo do hlavy a zblbnul jsem? Jsme kámoši a tak to zůstane!“ Vrtěl hlavou, co si to Zbyněk myslí. „A žer, vole, jestli jsi tak hladový jako já, tak si dáme ještě přidat!“ Ve skutečnosti se najedl u matky, ale viděl, že Zbyněk hlad má a tak předstíral, že on taky. V minulosti, když šli na pivo, vždycky něco pojedli, aspoň tlačenku, nebo si dali matjesy a byl to právě Zbyněk, který vždy nadhazoval se slovy, které Karel vzpomenul, že základ musí být pro pivo…
Pustili se oba do guláše. Vrchní Venca nelhal, byl opravdu špičkový a kuchař na Vencovu prosbu vybral libová masa. Karel do sebe knedlíky sotva nasoukal, ale do Zbyňka padaly závratnou rychlostí. Zapili to pivem a Karel vybídl kamaráda, aby vyprávěl.
Chvíli se ošíval, ale pak se rozpovídal. „Dostal jsem okamžitou výpověď,“ začal vyprávět. Karel nadzvedl obočí. „No nedělej překvapeného, že o tom nic nevíš!“
„Nevím, ale povídej dál!“
„Po několika dnech mě vyhodila i Milena,“ pokračoval Zbyněk a upil piva. „Řekla mi, že má jiného, který ji nebude ničit, život…to víš, znáš ji, hlavně ničit kariéru jsem nesměl. V práci vyhazov a tak jsem skoro měsíc bez práce…“
„Člověče, to nejde, když nebudeš někde makat, tak máš na krku zákon!“ přerušil ho zděšeně Karel. „Zkusím se ti ve Staliňáku zeptat!“
„Kadlíku, na to zapomeň, už jsem to zkoušel i v dělnické profesi, ale na kádrovce a personálním řekli, že pro mě práci nemají a mít nebudou ani u krumpáče. Tak jsem to zkoušel různě, ale když se dozvěděli, že mě vyhodili kvůli chartě, tak jsem letěl jako fretka. Prostě vyvrhel.“
Karel se zamyslel. „Zbyňku a proč děláš takové kraviny? Stojí tě nějaké nesplnitelné utopie za rozvrácené manželství a ztrátu solidního fleku?“
Zbyněk se rozohnil a zvýšil hlas. Několik lidí vedle stolu se po něm ohlédlo. Napil se proto piva a pokračoval už klidnějším hlasem. „To nejsou utopie, Karle, tak by to mělo fungovat v každé demokratické společnosti! Pamatuješ, jak jsme na tvé svatbě říkali, že čtvrtý mušketýr je v nás, že to je naše svědomí a tak jsem chartu podepsal, to svědomí ve mně probudil!“
„Hmm, Zbyňku, nechtěl by ses probudit. Pokud budeme ruský satelit, tak ty i tvoji kamarádi změníte velké hovno. A můžeš v sobě mít celý oddíl mušketýrů…a propos, víš, že jezdím hodně ven, především na Západ a tu a tam nám vybude nějaký čas na prohlídky měst a pokecu s místními. Ano, je tam demokracie daleko větší, než u nás, ale nemysli si, že lidé jsou spokojenější. Jenom ty náklady na živobytí jsou šílené.“ Na chvíli se odmlčel. Využili toho, že dopili piva. „Neměl bys vidět všechno jen černobíle,“ dodal. „Bylo by to na delší přednášku!“
„Hele, nevíš, kde je Vašek?“ otočil téma Zbyněk. Několikrát jsem mu volal, ale nikdy jsem ho nezastihl.“
„Je na vojenském cvičení, na tři neděle, měl by teď někdy končit. Je někde v Komorním Hrádku, nebo kde.“
„Tak to je v prdeli?“
„Proč?“ diví se Karel, „je ve vojenské politické škole na cvičení.“
„No právě, bude z něho politruk!“
„Co je na tom? Vašek je v partaji už od střední. I vojáci pracují s kádry.“
„To jo,“ připouští Zbyněk, „ale byl taková moje naděje, že u něj někde najdu fleka.“
„A co se tím mění, že je na cvičení?“
„Politicky pro něj budu neúnosný, nevezme mě!“
„Neser mě, Zbyňku, víš přeci, že Vašek takový není! A já to zkusím ještě znova ve Staliňáku, snad to nebude takové horké!“
„I ty pojedeš jak fretka, když s něčím takovým přijdeš!“
„Jen se neboj, nějak to zvládnu.“
„Ale pospěš si, než mě zavřou,“ povzdechl si Zdeněk.
„Ty bys tomu dal,“ hrozí se Karel.
„Nebyl bych první, ani poslední, koho tady zavřeli za politiku!“

Hlava XVII.
Už zase začalo přituhovat a Karel jen stěží udržoval balanc. Nakonec se Zbyňkem vypili každý šest piv, a proto musel být opatrný. Stejně rovnováhu těsně pod jejich domem neudržel a praštil sebou na záda. Byla už tma, tak ho nikdo neviděl.
Doma pověsil kabát na věšák v komoře, zul se a pospíchal do obýváku. Ivana měla rozsvícenou malou lampičku a četla knihu. Když vstoupil do pokoje, odložila ji na stůl a pochválila ho, jak dobře chodí domů.
„Myslela jsem, že když sis vzal dovolenou, že budeš se mnou a ty zatím táhneš někam do hospody. Nemůžeš aspoň zavolat, měla jsem o tebe strach. Tvoje mamča hlásila, že jsi od nich odcházel kolem čtvrté. To jsi to bral domů přes Marshallovy ostrovy, co?!
Neodpověděl a sedl si do křesla. „Potkal jsem Zbynďu,“ pronesl po chvíli ticha.
„Vždyť ho vidíš ve fabrice každou chvíli na obědě, ne?“
„Už jsem ho neviděl celou věčnost a dnes jsem ho uviděl, když jsem šel od maminky.“
„A probírali jste záhady světa v hospodě?“ uhodla bez zjevného myšlenkového zápolení.
„Jo, v hospodě,“ přitakal. „A věř tomu nebo ne, tentokrát jsem ho tam zatáhl já. A slyšel věci, ze kterých se mi točila hlava,“ postěžoval si.
„Spíš z piva, ne?“ domáhala se souhlasu.
„Ani ne,“ odporoval a převyprávěl jí rozhovor se Zbyňkem. Pozorovala ho velmi pozorně a neskrývala překvapení. Když skončil, zavrtěla překvapeně hlavou.
„Tak Milena mu utekla…moc jsem nevěřila, že Marie ji viděla s cizím chlapem skoro in flagranti, ale jak slyším, byla to pravda.“
Rozhostilo se ticho.
„A co děti, usnuly hned?“ Hovor o Zbyňkovi mu byl ne snad nepříjemný, ale cítil určitou bezmoc a na to on nebyl zvyklý.
„Jo, přitakala. Za chvilku byly v limbu…Karle,“ přehodila téma na předchozí,“ ty bys mu nějak nemohl pomoct? To je přeci hrůza…nemůžeme ho v tom nechat!“
Nadskočil v křesle. „Ivanko, jak?“
„A nemohl bys u vás v práci se přimluvit? Jsi přeci ředitel.“
„Ředitel…takových ředitelů je ve fabrice několik. Hele, když půjdu na personální, tak mě zdvořile odmítnou. Když půjdu na kádrovku, tak mě odmítnou taky, ale už tak zdvořilí nebudou. A pokud se zastavím na partajním výboru, tak mě vyrazí rovnou. To vím určitě. Zbyňka znají a měli ho plné zuby. Moc bych za to nedal, že to iniciovali.“
„Myslíš?“ Ivana se zamyslela. „Hele a co Vašek, ten by ho tam někde neschoval?“
Pokrčil rameny. „Vašek není doma, je na vojenském cvičení. Měl by se teď nějak vrátit, tak s ním zkusím promluvit.“
Zvedl se.
„Kam jdeš, chtěla vědět žena. Nemáš hlad?“
„Jedl jsem v restauraci, hlad nemám, ale žízeň.“
„V lednici máš mléko,“ rozesmála se a šla s ním do kuchyně.
***
Vaškovi končilo cvičení za další tři dny. Karel ho telefonicky požádal o schůzku. Nechtěl se o Zbyňkovi bavit někde po hospodách a tak se domluvili, že zajdou k Hartmanům, aby nerušili děti.
Marie, Vaškova žena už byla taky na rozsypání, tak se smáli, že ji nakonec povezou do porodnice oni. Karel to neměl k Hartmanům daleko, ale vzal si auto, aby se mohl vymluvit a nepít nic alkoholického.
Marie seděla v křesle. V duchu se musel smát. Před těhotenstvím štíhlá Marie vypadala teď jako medvědice. Opravdu ho hned napadlo, že by se mohla rozsypat ještě dnes. No snad vydrží…
„Jak bylo na cvičení, kapitáne, povídej!“
„To je škola,“ řekl otráveně. „Od rána do večera na učebnách. Hodně politiky, něco taktiky a hrozná nuda. Jednou jsme byli střílet z pistole a škorpiónu. Jinak fakt nuda!“
„Měla jsem strach, abych neporodila dřív, než se ten můj oficír vrátí z té ulejvárny.“
„Náhodou,“ zaprotestoval, volal jsem přeci každý den. Hned bych přijel.“
„Asi by tě nepustili,“ mínil Karel. „Ani k porodu. Vojáci jsou makovice!“
„Ale jo, tam to bylo samý podplukovník a plukovník, kantoři a ti byli celkem v pohodě.“
„Vybodněte se na vojnu, pánové,“ přerušila je Marie, radši řekněte, co uděláte s tím Zbyňkem?“
„Ty už o tom taky víš?“ podivil se Karel.
„Samozřejmě, že vím. Vašek mně už stačil poreferovat, ještě než jsi k nám přišel.“ Podívala se po muži. „Vašku, přines mi, prosím tě, trochu čaje! Mám pořád žízeň a pořád čůrám. Doktoři mně změřili vyšší cukr. Mám těhotenskou cukrovku.“
Václav se poslušně zvedl a utíkal do kuchyně. Bylo slyšet, jak z konvice nalévá čaj. „Nemáš fotky tvých dětí,“ optala se.
„Jo vidíš…“ sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl peněženku. Vytáhl černobílou fotku, na které byla Ivana s oběma dětmi na klíně. Marie si fotku dlouho prohlížela. Václav v kuchyni pořád s něčím harašil. Když se objevil, nesl na tácu s čajem i dva šálky kávy. Položila fotku na stolek a vzala čaj. Václav rozdal šálky, a když se usadili, Karel to ještě jednou převyprávěl a to podrobně. Zírala hlavně Marie, a když skončil, Václav ještě dodal: „Byl jsem dnes v práci první den a hned za mnou přišel Strklas.“
„Strklas? Není on na chlapy. Že tě ten tajnej miluje?!“
„A tebe ne?“ smál se Václav. Poté zvážněl. „Musel jsem mu vyprávět, co na vojně, ale pak vyprávěl on. O Zbyňkovi. Řekl mně, že půjde k soudu. Má na krku paragraf za podvracení republiky a za pobuřování. A že když nesežene zaměstnání, tak ještě za trestný čin příživnictví. Suma sumárum, náš Zbyněk by mohl do báně na dost dlouho.“
Karel i Marie nevěřícně zírali na Vaška. Vypuklo ticho přerušované mícháním kávy v Karlově hrnku.
„Co s tím uděláme, chlapci?“ Marie udělala v křesle pohyb, jakoby chtěla vzlétnout, ale jen natáhla ruku pro hrnek čaje. Její srkání dělalo Karlovi husí kůži. Až někde…
První se ozval Vašek: „Něco udělat musíme, nejlíp by bylo sehnat nějakého dobrého obhájce, aby Zbyňka vysekal.“
„No jo, ale kde nějakého takového seženeš? Budou se bát, aby sami nedostali přes čumák…“
Marie začínala být čím dál víc dotěrnější. „Kluci, přeci ho nenecháte jít do lochu! To pro něj něco nemůžete udělat. Aspoň mu najít nějakou práci?“
„Já už u nás něco poptával,“ lhal statečně Karel. „Všude semnou vyrazili dveře.“ Karel neříkal pravdu, skutečně se bál. Zbyněk nebyl jediný případ, vyhodili z práce i jeho komplice, ale inženýrek z jejich party, měl angažované rodiče, tak ho dokázali přemístit jinam, kde se o něm moc nevědělo. Ani si nepohoršil, spíše naopak. Jenomže Karel žádné zázemí neměl a dostal strach. S chartisty se nikdo nemaloval…“
Vašek si mnul v rozpacích bradu. „Mluvil jsem o tom se Strklasem. Nejdřív řekl, že jsem se asi zbláznil, ale pak připustil, že by to šlo. Řek, že by ho nakonec měli pod dohledem, ale že to jednak projedná u nich a pokud by to prošlo, že bych mu musel vymyslet nějaké místo na podniku a hlídat ho.“
„No vidíš,“ chytil se toho Karel, „to by bylo řešení. A já mám ještě jeden nápad. Na poloprovozu dělá nějaká Sýkorová. Shodou okolností jsem s ní mluvil minulý měsíc a chlubila se, že její dcera dostudovala práva…“
Marie ho přerušila. „Karle, to bude nějaká novicka, ta mu moc asi nepomůže! Spíš by to chtělo nějakého zkušeného.“
„Nech mě domluvit, Maru, Sýkorová mně řekla, že její dcera bude obhajovat lidi s protistátním vystupováním…hele, ta holka nemá co ztratit, naopak, může si udělat jméno.“
Nastala debata, mluvil jeden přes druhého, až se nakonec na Sýkorové mladší shodli a pověřili Karla, aby jí přes matku sehnal.

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Nevratný proces (úryvek románu )

Hlava XXVI.

Zbyněk Chocholouš dotahoval šoupě. Nadávkoval přesnou směs a zapsal údaje. Posadil se ke stolku a hledal po kapsách žvýkačku, protože měl suchu v ústech. Sodovku z kyvety pil málo, protože mu po ní občas pálila žáha. Do hledání mu zazvonil telefon.
Byla to Milena a Zbyněk při jejím hovoru pořádně zbledl.
„Jo, podrobnosti, doma.“
Zbyněk držel chvíli v ruce sluchátko a čuměl do prázdna. „Polož to sluchátko,“ vybídl ho kolega, který ho chvíli pozoroval. „Co je?“ ptal se spolupracovník, „ty se tváříš, jako kdyby vypukla třetí světová!“
„Skoro,“ odpověděl Zbyněk a položil sluchátko. Pak se zadíval na hodinky.
***
Velká jídelna chemických závodů byla skoro plná. Zaměstnanci si nosili na tácech obědy ke stolům a od stolů zase použité nádobí. Fronta u výdejny jídel rychle postupovala. Kuchařky se činily a vše bylo, jak má být.
Zbyněk s tácem v ruce se rozhlížel po jídelně a hledal očima Karla. Karel seděl blízko prosklené části, a když viděl Zbyňka, zamával mu. Zbyněk dorazil ke stolu a s pozdravem dával jídlo na stůl. Scházeli se tu často, jak jim vyšla směna nebo čas.
Karel na Zbyňka nečekal a do své porce roštěné se už pustil. Měl v sobě dva knedlíky.
„Kde se flákáš?“ zeptal se Karel, „ještě, že jsem si to dal se šesti. To už bych byl teď nažranej! Ty máš smažáka?“
„A co bych měl mít? Obalený játra z Brežněva? Ty bych snad ani nepřekous…“
Člověk naproti Karlovi se s nedojedeným jídlem zvedl a honem odešel k jinému stolu. Zbyněk se rozesmál. „Ty vole, jako kdybych prozrazoval státní tajemství, že má Brežněv prochlastaná játra!“
Karel krčí rameny. „Nemám tu čest se znát s játry kremelského vůdce, ale znám toho chlapa, co od nás utek. Prozřel z pomýlení a má plný kaťata, aby se zase nepomýlil.“
Smějící se Zbyněk si polil sýra tatarkou, a pustil se do jídla. Jedli chvíli mlčky a pak se Zbyněk s plnou pusou optal, co bude dělat odpoledne a Karel chvíli čekal s odpovědí. Utřel si pusu, napil se sodovky.
„Už jsi zapomněl? Marta se dneska vrací z Vídně, jdu jí na autobusák naproti.“
Kamarád mlčky dojídal. Karel ho chvíli pozoroval. „Máš snad pro mě nějaký jiný návrh? Nebo mi snad chceš jít pomoct s tou Marty obří taškou…? Člověče, když odjížděla, tak jsem myslel, že vypustím duši, když jsem to táh po schodech k svatýmu Václavovi…“
„Hned by ti ji tam náš pokrokový klér zaopatřil,“ mínil Zbyněk.
„Zaopatřil by prdlajs, moje ateistická duše by nedala šanci ani vatikánským činovníkům!“
Zbyněk zvážněl. Karel se začal zvedat od stolu.
„Počkej, Karle, chci ti něco říct, seď ještě!“
Posadil se a nedůvěřivě se zahleděl na Zbyňka. Zbyněk uhnul očima a přerovnal na tácu příbor.
„Volala Milena,“ začal opatrně.
„Snad ne, že jim zbourali okres?“ Karel se svému nápadu zasmál.
„No, ne, že bych tím nebyl nadšen, znáš mě, komunisty miluju a teď mi stará sedne do jejich hnízda.“
Zbyněk se zasmušil a odmlčel.
„Říkal jsi, že volala Milena,“ připomněl mu Karel.
„No právě, nevím, jak to říct,“ ošíval se Zbyněk.
„Řekni mi to česky a hlavně rychle, už tam stojí další čekatelé na naše místa,“ má jasno Zbyňkův kamarád.
„Volala Milena…“ odmlčel se a Karel netrpělivě Zbyňka pobízí: „Hele, buď mi to řekneš, nebo já mažu! Mám ještě dost práce, víme, kyslíkáři jeden!“
„Na okres volali ze Znojma…“ odmlčel se a zadíval se na Karla. Ten najednou ve zlé předtuše se na kolegu utrhl: „Co je mi do Znojma?“
Zbyňkovi se do vyprávění evidentně nechce, ale jeho společník je čím dál nervóznější.
„Hele, Karle, slib mi, že neuděláš žádnou kravinu!“
Karlovi zatrnulo. Napadlo ho, že tam otec byl na služební cestě a něco se stalo, ale hned to v duchu zavrhl. Hradlaři na žádné služební cesty nejezdí. Pověsil se Zbyňkovi na ústa.
„Volali z hraničního přechodu,“ soukal ze sebe neochotně Zbyněk. „Přijel autobus CKM z Vídně a byla v něm jen průvodkyně zájezdu. Ostatní tam zůstali. I tvoje Marta…“
Karel nechápal. „Jaká průvodkyně? Co zůstali?“
Zbyněk krčí provinile rameny. „Na mě se nezlob, já ti to jenom tlumočím.“
Karlovi to došlo. „Né,“ zavyl a celá jídelna na něj zvědavě pohlédla. Karel se zvedl, nechal tác tácem a vyběhl z jídelny.

Rubriky: Romány | Napsat komentář

SMRŤÁK

 

Kulatá místnost spoře osvětlená namodralým světlem, dveře zleva, dveře zprava. Před předsednickým stolem seděli na dřevěných lavicích pobledlí lidé v nemocničním oblečení zvaném anděl, žoviálně andík.
Rozhlížel jsem se kolem; vidím Ludevíta Benedeka a Petra Kalivodu, kteří se mnou obývají pokoj na ortopedii. Pak několik neznámých mužů a žen. Asi dvacet nás tam bylo a všichni mlčeli a koukali do země.
Po chvíli se otevřely dveře, ty co byly napravo, a které se rozzářily oslnivým jasem, a dovnitř vešel týpek v tmavě šedém, dokonale padnoucím obleku. V ruce držel notebook. Bez okolků došel k předsednickému stolu, sedl si a notebook otevřel.
Unylí přítomní poněkud ožili a zvědavě se zahleděli na muže středních let. Muž přehlédl letmým pohledem osazenstvo a dutým hlasem promluvil.
„Dobrý den, jsem Smrťák a vítám vás na obvyklé proceduře.“
Nedalo mi to: „Smrťák?“ otázal jsem se zvědavě, „a kde máte kosu?“
Pohrdlivě se na mě podíval studenýma rybíma očima. „Kosu? Koukám, že jste taky odchovanec Dařbujána a Pandrholy, co?“
Nenechal mě reagovat a pokračoval:„Jsem tady za ústecký okres, mám toho hodně a nemůžu si dovolit nestíhat. Takže se do toho hned pustíme!“
„Do čeho?“ chtěl vědět Kalivoda, který v sebevražedném úmyslu skočil z okna ve třetím patře.
Smrťákovi nebo co to bylo, nestál ani za pohled, myší cosi proklikl a obrátil se k Benedekovi.
„Ludevít Benedek…to je pro mě docela čest mít tu potomka slavného rakouského generála…“
„…to nevím, přerušil ho Benedek, nikdy jsem se o to nezajímal!“
„Tak teď to víte, Feldzeugmeister Ludwig August Ritter Benedek von Felsö-Eör , byl váš prapředek, ale to není teď to důležité. Pane Benedeku, vy jste měl po operaci komplikace, teklo to do vás, později zástava…tak co s vámi? Zůstanete ještě, nebo končíme?“
Nikdo ani nehlesl. Přítomní vyvalili oči a někteří se křečovitě chytili laviček.
„Jak končíme?“ chraptivě se optal v mrazivém tichu Ludevít Benedek. „Já mám ještě smlouvu, točíme Zdivočelou zemi, ještě nejsme hotovi…je to šest set za natáčecí den plus občerstvení, jak říkám mám smlouvu pro kompars…jak končíme?“
„No, nechám to na vás,“ řekl zklamaně Smrťák. „Víme o tom…no když myslíte. Jděte ven levými dveřmi!“
Benedek zůstal sedět a civěl na Smrťáka. Pak prohlásil : „Ale já ještě na žádné operaci nebyl!“
Smrťák otráveně procedil : „Ale budete…a nezdržujte, jestli nechcete končit, tak odejděte levými dveřmi, pokud chcete, tak pravými! A nezdržujte! Až vyjdete ven ze dveří, stejně všechno zapomenete.“
Benedek zůstal sedět. Využil jsem toho:„Poslyšte, pane Smrťáku, něco mi vysvětlete! Říkáte – víme o tom – což znamená, že je vás víc. Jste nějaká organizace, nebo hnutí, jak to, že vůbec tady sedíme a vy něco rozhodujete? A, řekl bych, dost zásadního, o životě a smrti. Jak to?“
Benedek zůstal sedět a Smrťák viditelně znervózněl.
„Pane Benedeku, naposled, běžte vlevo! Pokud nepůjdete, čekají na vás pravé dveře, tak se rychle rozhodněte! Já fakt na vás nemám čas.
Benedek se váhavě zvedl a rozhlížeje se, šoural se k levým dveřím.
„Tak popojedeme.“ Smrťák se nadechl, ale předešel jsem ho.
„Ještě jste mi neodpověděl, na něco jsem se Vás ptal!“
Chvíli zaváhal. „To vám nemůžu říct a ostatně, ani nechci. A nechte mě prosím pracovat, už tak máme prodlení.
„Tak to ne, vážený pane!“ Ten divný manekýn mě fakt naštval. „Rozhodujete tady, kdo vlevo, kdo vpravo. Co je za tím vpravo? Je tam jiný život, jiná dimenze, jsou tam nějací vaši kolegové? Nestyďte se a poučte nás, vždyť to stejně zapomeneme, až vyjdeme ze dveří.“
Smrťáka jsem rozhodil. Chvilku polykal nasucho, ale pak na mě upřel nepříjemný pohled. Zamrazilo mě až někde hodně dole.
„Levé dveře jsou dveře života, pravé ne. Mám povinnost vás, co jste tady, roztřídit. A to ještě máte v podstatě, sice malou, ale přece jen možnost, se rozhodnout. Tak to prostě je a už se mě na nic neptejte!“
„Tak to prrr!“
Dostal jsem se do ráže, i když jsem měl strach. „Chci vědět co je za pravými dveřmi! A co jste za spolek?“
„Když chvíli vydržíte být zticha, tak se to možná dovíte. A teď mě nechte pracovat!“
Klikl myší a zvolal: „Pan Kimla!“
No vida a je to tady.
„Pan Miro Kimla,“ upřesnil, než jsem se mohl ozvat. V řadě za mnou se ozvalo jakési zamumlání.
„Pane Miro Kimlo, agresivní nádor na mozku, často v kómatu. To ani nebudeme prodlužovat, běžte do pravých dveří!“
Jmenovec Miro Kimla se poslušně zvedl, a potácivým krokem šel k pravým dveřím. Andělem mu srandovně prosvítala bílá zadnice otlačená růžovým pruhem od dřevěné lavičky.
„Karel Stejskal,“ zvolal Smrťák, když se za Miro Kimlou zavřely prosvícené dveře.
Stejskal seděl vedle mě a měl v krku slavíka. Pískavě se přihlásil a čekal.
Smrťák se ani moc nenamáhal. „Rakovina hrtanu,“ sdělil bez emocí. „Pravé dveře, běžte, nebudeme ani diskutovat!“
Stejskal poděšeně písknul jako kuře a chtěl se schovat pod lavici. Nešlo to. Tak se poslušně zvedl a šel do pravých dveří. Zmizel v oslnivě bílé záři.
„Anna Nováková!“ Smrťák se zavrtěl na židli a zahleděl se na pohublou dámu sedící těsně přede mnou.
„Zde,“ pípla poděšeně a přerovnala si anděla na velkých, svislých prsou.
„Rakovina tlustého střeva v posledním stadiu,“ odříkával Smrťák jak žáček ve škole u tabule. „Tady není co řešit, paní Nováková!“
Dáma přede mnou začala štkát.
„Paní Nováková,“ pohoršil se Smrťák u notebooku. „Nebudeme tady z toho dělat divadlo! Seberte se a běžte do pravých dveří. A nezdržujte, prosím! Budete ráda, že to trápení máte za sebou!“
Nováková se poslušně zvedla a rozeřvala se. Velké slzy se jí koulely po lících a kapaly na zem. Smrťák vrtěl hlavou a očima doprovázel ženu k pravým dveřím. Počkal, až ji schramstlo bílé světlo a spokojeně se zadíval do notebooku.
„Petr Kalivoda,“vyvolával dále.
Petr si stoupl a čekal.
„Jen se zase posaďte, mladý muži,“ medově uklidňoval smrťák. Vsedě to vyřídíme stejně dobře, jako vestoje.
Kalivoda pokrčil rameny a posadil se zpátky na dřevěnou lavici.
„Tak vy jste skočil z třetího poschodí s úmyslem se zabít. Je to tak, že?“
„Je, je vidět, že máte správné informace. A abychom to nezdržovali, pravé dveře?“
„Pomalu, pane, pomalu! Naprasklý obratel sroste natotata a ty rozbité paty vám ortopédi spraví a vyléčí. A abychom to nezdržovali, šup, levé dveře!“
„Ale já nechci žít, proč myslíte, že jsem skočil z okna?“
„Protože jste nezodpovědný feťák!“ Smrťák lehce bouchl rukou do stolu. „Váš čas ještě zdaleka nepřišel, sypte do levých dveří a nezdržujte!“
„Ale…“
„…ve vašem případu o tom nehodlám diskutovat. Podle programu to je jednoznačné, tak nezdržujte!“
Smrťákův projev byl tak mrazivě autoritativní, že se Kalivoda přikrčil a poslušně klusal k levým dveřím. Ještě u nich zaváhal, ale pak je otevřel a zmizel za nimi.
A tak to šlo ráz naráz. Někdo dostal levé, jiný pravé dveře. A najednou jsem zůstal se Smrťákem v místnosti sám.
„Jiří Kimla,“ hlásil Smrťák a já bych přísahal, že v jeho hlasu cítím potměšilost.
Čekal jsem mlčky na dřevěné lavici.
„Pan Jiří Kimla.“ Smrťák přidal na síle.
Mlčel jsem.
„Neumíte se ozvat?“ Smrťáka jsem zaskočil. Rozhodl jsem, že ho vytočím, i když jsem měl strach.
„To byl nějaký úmysl, že jste mi nechal nakonec?“ Zaujal jsem bojovný postoj.
„Vy mě unavujete, pane Kimle!“
„Neříkejte mi Kimle,“ naježil jsem se. „Kimla, ve vokativu Kimlo!“
„Promiňte, pane Kimlo, omlouvám se, ale musíme k věci!
Posměšně jsem přikyvoval. „Ano, ano, tedy k věci. V první řadě mně vysvětlete, na co jsem se vás už ptal! Ke komu patříte a co je za pravými dveřmi?“
Smrťák na moment zapřemýšlel. „K čemu vám to bude, pane Kimlo, když buď všechno zapomenete, nebo…nebo půjdete do pravých dveří. Víte, smrt není definitivum, ale určitým zakončením období, kterému se říká život.“
Přerušil jsem ho: „Hele, pane Smrťáku, já jsem ateista, nevěrec. Co se mi to tady snažíte naznačit? Vysvětlete mi to hezky popořádku…!“
Obřadně vytáhl z náprsní kapsy hodinky. Cibule na řetízku a letmo se na ně zadíval. „Pane Kimlo, zlomený femur vám budou operovat, postihne vás plicní embolie a následně kolitida a paralýza střev. Tak jak? Levé, nebo pravé dveře?
Vylekal jsem se, tentokrát doopravdy. „Nemám ještě všechno hotovo, jednám s nakladatelem, musím dodělat divadelní hru a scénář, asi bych upřednostnil ty levé dveře.“ Cítil jsem, jak mi vysychá v krku.
„A co když s tím nebudu souhlasit?“  „On už se někdo najde, kdo dopíše nebo rovnou vyhodí ty vaše matlaniny, ne? Jo a doporučoval bych vám, abyste se věnoval víc filozofiím, hlavně těm východním. Osvěží vás například Tibetská kniha mrtvých a tak…“
„Ne, tady nevyhraju!“ Zvedl jsem se a kráčel k levým dveřím. V zádech s rozevřeným andělem jsem cítil výsměšný Smrťákův pohled. Rychle jsem zmáčkl kliku a vyběhl dveřmi.
***
Jsem v zšeřelé místnosti. Ležím na zádech a pozoruji nějakého chlapa v bílém, jak jde ke mně a odváží mě na jakémsi loži do otevřených dveří. Stačím ještě přečíst nápis nad dveřmi. ARO.
„Jsem doktor Zezula,“ raduje se chlap ve středních letech a bílém plášti. Raduje se, jako kdyby přivezli kdovíjakou celebritu.
„Vy jste nám dal, pane Kimla,“ radoval se s protivnou sebestředností.
„Já? Snad vy jste mně dali, ne?“
Nevyšel ze mě ani gram zvuku, ať jsem chtěl sebehlasitěji. Byl jsem zaintubován, na puse kyslíkovou masku a za krkem krabici plicní ventilace, která do mě vháněla vzduch. V nose jsem měl jakousi trubičku.
Doktor Zezula mě poplácal po rameni. „Tak zatím!“
Odvezli mě do boxu, kde si ke mně přised jiný člověk v bílém a celou noc kontroloval přístroje, abych jim tam náhodou nezheb.
Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo. Měl jsem totální okno, pamatoval jsem si, jak jsem hovořil před operací s anesteziologem a pak už nic, až teď. Zaklepal jsem rukou, tou jsem mohl naštěstí hýbat, na okraj postele a mladý muž, který zíral do přístrojů se na mě otočil. Hergot, kde já jsem toho chlápka už viděl. Pak mi v hlavě pořádně blesklo. Smrťák!

Věnováno Alence Castle, která  prošla taky přes tu hranu.

…a ještě smutný dodatek: Alenka bohužel 28.8.2015 zemřela na rakovinu plic. 🙁

Rubriky: Povídky | 6 komentářů