Básnění Jiřího Kimly

Rubriky: Poezie | Napsat komentář

ZÁPISKY Z LÁZNÍ aneb výtah přijel ze čtvrtého patra

Autor upozorňuje, že text i postavy jsou literární fikcí!

Lékař se zamyslel. „Třikrát operovaná noha…“ zamyslel se opětovně a pak vyřkl stanovisko. „Lázně, pomohou vám lázně!“

     Ne, že bych byl z toho nějak odvázaný. Pravidelného lékařského režimu provázeného neidentifikovatelnou pravidelnou stravou, jsem si užil v posledních třech letech až dost. A lázně jsou taky lékařské zařízení. Pravda, s mírnějším režimem, než ve špitálu, ale pravidelnost, která není se mnou kamarád, tam je také.

     „Vyberte si lázně podle indikace, první a náhradní,“ instruoval mě ten dobrý muž v bílém plášti, „a pak to zašleme na pojišťovnu.“

     Jako první jsem si vybral Teplice. Jsou blízko, je tam unikátní voda a teplickým fotbalistům fandím. Všechno pádné argumenty. No, a kdyby to náhodou nešlo, lázně Mšené jsou taky poblíž…

     „Teplice? Až od konce září,“ ozvalo se mně ve sluchátku a tak jsem s povzdechem vytočil číslo druhé možnosti. Příjemný dívčí hlas se v sluchátku zachichotal a káravě mně vysvětlil, že v létě jsou přeci lázně obsazené, že si mám zavolat v říjnu. A tak jsem volal dál. Jáchymov, Karlovy Vary, Konstantinovy Lázně…a všude besetzt, tedy obsazeno. Tak jsem nakonec sehnal číslo dámy, které zajišťuje lázeňské pobyty pro moji pojišťovnu s dotazem, když neseženu volné lázně, zda poukaz propadne.

     „Propadne,“ řekla mi nevzrušeně. „To my tady víme, že léto je v lázních obsazené! Když nebude tři měsíce od operace někde volno, poukaz propadne!“

     „Tak mně to pošlete aspoň do těch Teplic,“ poprosil jsem a někde v koutku duše se zaradoval, že do lázní nebudu muset. Budu se zase cítit jako vítěz. Rodina, tj. žena, na mě vyvinula nátlak, že do lázní MUSÍM. Akorát náš pudlík Arji se mnou soucítil, ale ten měl hlas jen poradní, takže hlasováním jedna ku jedné jsem neuspěl.

     V usnesení jsem pak dostal úkol, abych v termínu ihned napsal mail do Teplic a požádal o zařazení aspoň jako náhradník a pak jsem ještě musel doplnit  text, který se ženě zdál příliš strohý.  Odpověď přišla docela rychle, něco se uvolnilo a já byl informován, že mně přijde zvací dopis s částkou, kterou doplatím. Zkrátka a dobře, nabralo to rychlý spád a já čtvrtého srpna stál před branami Císařských lázní, na jehož malém parkovišti,  bylo přeplněno. Několikrát jsem se ještě podíval na nápis nad dveřmi, zda jsem správně, neboť kolem mě chodily dámy v nikábech a před nimi chasníci orientálního vzhledu. Protože znám zeťě a jeho legrácky, domníval jsem se zprvu, že mě přivezl před nějakou mešitu, kterou nechal postavit srandista Kubera, teplický primátor. Ale ne, opravdu se tam skvěl nápis Císařské lázně. A hned napravo, vedle vchodu, stáli dva císaři, tedy oni sami už ne, ale jejich sošné provedení.

     Zeťák přinesl tašku, která by pojmula chcíplou mulu, hodil ji před recepci a vydal se hledat, kde by mohl zaparkovat. Rozhlédl jsem se po recepční hale. Proutěná křesílka byla obsazena orientálci, z nichž asi polovina měla v tom vedru černé plnozahalení, ze kterého byly vidět jen oči a sandálová obuv na druhém konci. Přikrčil jsem se a připadal si hned jako Andor Sandor. Zanalyzoval jsem situaci. Uklidnila mě pohoda hromotluka šéfujícího recepci i usměvavá dívčina za počítačem.

     Odbavení bylo rychlé, dostal jsem manuál s prvotním postupem, vedoucí recepce ochotně zahlaholil, že mně tašku donese na pokoj. Varoval jsem ho, že počkáme na zetě, ale nedbal a chytil ucha. Tašku zvedl až na třetí pokus a vyrazily mu krůpěje a mě hned napadlo, že bude chtít poplatek za nebezpečí vzniku kýly. Dovlékl zavazadlo do výtahu a zmáčkl knoflík pro druhé patro.

     „Výtah je přetížen,“ zahlásil dámský hlas z reproduktoru. Bylo mně to hodně divné. Stačil jsem si všimnout informační cedulky, která uváděla nosnost dvanáct osob. Šéf recepce se zpotil ještě víc a viditelně znervózněl. Několikrát zkoušel ovládací knoflíky, ale nic.

     „Tak si vystupte,“ řekl rezignovaně, „a přijeďte do druhého patra potom!“

     Výtah se ale rozjel a za chvíli jsem osaměl v jednolůžkovém pokoji. Bylo to fajn, protože avizovaný dvoulůžák mně byl na poslední chvíli změněn. Manuál jsem někam zašvihal, jak je u mě obvyklé, ale pamatoval jsem si první službu. Oběd.

     Doprovodili mě zeťák s dcerou a Tommim. Usměvavé servírky mně donesly oběd, pití a vysvětlily co a jak. Našim nabídly kávu, pivo, poháry, zeleninu i oběd. Nad donesenou porcí jsem užasl a zhrozil se, že zase přiberu nějaká ta kila, pokud budou porce ve stejném množství a nelžu, i kvalitě!

     Mladí se rozloučili, a já pokračoval. Sestra, lázeňská knížka a doktorka. Na všech dveřích bylo vyvedeno česky, anglicky, německy, rusky a arabsky NEKLEPAT! To v té arabštině nemůžu potvrdit, že bylo  správné, protože u všech dveří stali Arabové a zahalené Arabky a systematicky oklepávali dveře. Chodbou se nesl zvuk jako na mítinku datlů. Je ale fakt, že ze dveří nikdo nevycházel, takže klepání nepřestávalo a já měl dojem, že se tím ony národové svolávají. Někdy se ale stalo, že ze dveří vyšla osoba v bílém, vzala lázeňskou knížku, zavrtěla hlavou a prstem ukázala na chodbu. Zahalená žena si sedla před dveře a trpělivě čekala na další bílou oběť. Pomyslel jsem, jak výše zmiňovaný analytik, že by třeba pomohl taser.

     Sestra na zaklepání po chvilce vyšla, změřila tlak, předala mně doktorce. Podle jména Ukrajince. I u ní jsem zaklepal, ačkoliv jsem si nápis v ruštině ně stučitě, přečetl a porozuměl mu.“

     Po pozdravu jsem usedl a způsobně pravil: „Sižu piju čaj. Stučat!“

     Rozesmála se a dovyprávěla celou story rusky do konce. Vytušil jsem, že doktorka bude na mojí straně a opatrně se optal, zda nejsem na baráku jediný Čech. Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „No, moc jich tu není, ale loni touto dobou tu byla jediná paní Češka. Letos je jich tu víc.“ Pak jsem dostal první proceduru, termální bazén. „Budete v něm relaxovat dvacet minut. Můžete tam jít hned, po prohlídce.“ Na moje „do svidanija,“ odpověděla česky. Asi to s tou náklonností nebude tak žhavé.

     V plavkách jsem vlezl do termálního bazénu, jehož voda byla 37°C. Nikdy bych nevěřil, že 37°C  může být tak horká voda. Já, který se sprchuji ve studené, jsem si připadal jako nějaká potravina k předvaření. Už cestou do lázní jsem si umínil, že budu poslušný pacoš, který nedělá problémy, jak bylo mým dobrým zvykem, a proto jsem trpělivě seděl v horkém bazénu. Se zavřenýma očima jsem si představoval, že ležím v klidném moři v letovisku někde na rovníku. Když jsem oči otevřel, viděl jsem, jak moje kůže pomalu rudne. A najednou jsem trpce zalitoval, že jsem do lázní jel.

     U večeře jsme byli u stolu čtyři. Ženy zralé pro univerzity třetího věku, které zajímaly hlavně karty, dvoudecka vína a můj životopis. Byl jsem skoupý na slovo, a ačkoliv jsem měl pocit, že se schyluje k nejhoršímu a dopadnu jak na Petschkárně, nevyzradil jsem nic podstatného. Někdejší četba Reportáže psané na oprátce, Syna pluku a Jak se kalila ocel, mě vypustila do světa vpravdě zoceleného a tak jsem babám a jejich dotěrným otázkám, vykličkoval. Zvláště rafinované vábení jako:

„Venku můžete jít do parku, jsou tam lavičky,“ anebo „Hrajete taky kanastu,“ jsem prokoukl a odpovídal mlčením, či rázným a jednoslabičným „Ne!“

     Na pokoji jsem se osprchoval, pustil televizi a usnul. Měl jsem divoké sny, jak mě po parku honí party vilných ženštin s žolíkovými kartami. Francouzské hole se mně lepily k chodníku a já jim nemohl utéct.

     Zkrátka, první den a noc nic moc.

 7.srpen 2016

Výtah přijel ze čtvrtého patra. Vstoupil jsem a vylekal se. Všech pět postav bylo zahaleno a jen škvíra na oči byla vidět. Čtyři byly obézní, ale člověk nikdy neví, zda to je obezita nebo pás s třaskavinami.
Zkoušel jsem zapadnout a přiškrceně zasípal: „Salam alejkum!“
Ticho. Oči ze škvír koukaly jinam. Cesta do přízemí se nekonečně táhla.
Vystřelil jsem a mazal bez ohlédnutí na proceduru. V plavkách jsem skočil do bazénku a v momentě jsem si zase pomyslel, že tak nějak se cítí raci, když je vhodíte do vařící vody.
„Studenou, připusťte mi studenou,“ zaprosil jsem sestřičku.
„Studenou?“ podivila se. „Dneska má voda méně stupňů, než obvykle.“ Ale připouštěla. Nalepil jsem se na výpusť a chladil svého člověka.
Po dvaceti minutách jsem se vysoukal, dostal lajntuch na utření a vzpomněl na postavy ve výtahu.

     „Ony se koupou v těch hábitech?“ zeptal jsem se lázeňské sestry.
Rozesmála se. „Nééé, koupou se nahé nebo v plavkách,“ vysvětlila. „Jsou v pohodě, i chlapi, jen tu a tam některý prudí, ale to dělají i naši,“ dodala.
Uklidnil jsem se. Českou menšinu asi do vzduchu zrovna tady vyhazovat nebudou.
V recepci jsem si sedl do proutěného křesla a studoval další procedury. „Dobrrrý den,“ s ráčkovitým er zaskřehotal příchozí.
Arab, který by z fleku mohl hrát ve filmu vězně z Buchenwaldu. Pomyslel jsem si něco neuctivého o přírodě, která někde surově ubírá, aby se stejnou surovostí přidávala jinde…
„Salam alejkum,“ odpověděl jsem způsobně. Jeho hodně let pookřálo a dědek se mě snažil vtáhnout do hovoru. Nebál jsem se ho, ten by na těle neskryl ani nábojnici do pistole. Nicméně, měl to marné. Arabsky ještě umím Allahu akbar, ale to jsem se neodvážil zvolat. Jednak byl nablízku hlouček jeho soukmenovců a pak, dědek měl hůl s bodcem. Nu uvidíme, jak to bude dál…

 8.srpna 2016

     Včera byl návštěvní den. Vyrazili jsme do parku a na terase divadelní kavárny jsme dali kávu. S Araby kamarádím a vyzvídám některá slovíčka. Děkuji se řekne např. čokra (Shukran). Dnes jsem ale zažil dva momenty, které se mně nelíbily. Jel jsem výtahem se dvěma Arabkami, úplně zahalenými. Podle rukou byla jedna stará a druhá mladá. Mladá navíc měla pod hábitem rýsující se bříško. V přízemí jsem je vybídl, aby vyšly. Starší nejdříve pouštěla mě, ale pak šla. Mladší zůstala stát a na opakované vybízení, a já se fakt snažil, nevystoupila. Až po mně…
Další minizážitek…šel jsem z procedur a zpoza rohu vyšel chlap a za ním žena. Bylo dost místa a já se s holemi uhýbal co nejvíc ke stěně. Ani se na ni neotočil a docela neurvale s ní smýknul ke zdi, abych nemusel uhýbat. Čokra jsem mu neřekl a nejraději bych ho praštil holí po hlavě.
Lázeňská sestra mně tvrdila, že některé ženy už pozná po očích v těch štěrbinách. To už chce hodně pozorovací talent.
U oběda jsem byl zvědavý, jak ty holky jedí. Poočku jsem sledoval, jak naberou sousto, nadzvednou jednou rukou roušku a vporavují do úst sousta, či polévku. Arabkou bych fakt být nechtěl.

 9.srpna 2016

     Dnes mám nabitý program. Začal jsem termálním bazénem. To je pro mě nejhorší disciplína. Dvacet minut je nekonečných. Ležet v horké vodě a zírat. Sestra odběhla a stalo se jí něco, co asi jednou za deset let. Dala si s holkama kafčo a zapomněla na mě. Pak jsem šel cvičit a pot se ze mně jen řinul. Cvičitelka měla dojem, že trpím hydrohidrázou. Smála se, když jsem jí to objasnil. Jasně, jak jinak…
Vzpomněl  jsem si na prastarou příhodu v roce 1970, když jsem byl v lázních Luhačovice. Přibyl tam mladý muž, takový hromotluk a nechal si hádat, kolik je mu let. Když jsme to neuhodli, bouchal se do prsou, že má Kristova léta. A abychom byli v obraze, na potkání všude vykládal, že je poradce předsedy vlády Lenárta.
Tento poradce měl jakousi proceduru, která se skládala z dřevěné schránky, ze které koukala jen hlava. Pak se zapnula nějaká termo, a mladý tam léčil poradcovské tělo. Holky na něj zapomněly a on se málem upek. Když ho pak otevřely, omdlel jako špalek. Pak se probral, začal řvát, že ho chtěli zabít, že jim ještě ukáže…
Ukázal prd, naopak zkrotl jako beránek a už se nevytahoval. Když tu reminiscenci přepisuji, napadlo mě, zda holka v termobazénu nevyslala varování.
S Araby už kámoším. Moje jazykové vybavení salám alejkum a čokra  , mně u nich otevírá dveře. Akorát baby nechtějí, abych jim ve dveřích dával přednost. Schválně se jim skrz ty jejich nikáby snažím koukat do očí, ale ihned hledí jinam. Dnes jsem ale potkal, podle rukou i chůze, mladou holku, které měla v té štěrbině velké krásné oči. A neuhnula jimi, až když se objevil nějaký jejich chlap. Určitě je mezi nimi hodně pěkných holek a zbytečně se halí do černých lajntuchů. Jejich chlapi asi vědí proč!

13.srpna 2016

Ani stádo sta králíků nezmydlí za měsíc tolik zeleniny, jako já tady za týden!

 14.srpna 2016

     V sobotu bývá jen jedna procedura. Já měl bazén. Byl jsem v něm sám a tak jsem si prima zaplaval. Ke konci nám sestra předcvičuje, ale zahnal jsem ji na kafe. Pro jednoho přeci nebude dělat opičky. Pak jsme našli společnou řeč, v litvínovském hokeji. Jen jsem se divil, že nepamatovala famózního brankáře Tondu Kočího, který s Jardou Valterem držel Litvínov v první lize. Tonda pak chtěl přestoupit do tehdy špičkového Brna, ale při cestě s Ivanem Kalinou havarovali. Ivan jako šofér se zabil a Tonda to odnesl zraněním ruky. Litvínovští ho potom vymazali…škoda, byl v té době lepší než Nadrchal. Mohl v reprezentaci zářit.
U výtahu mně zase dávala přednost dáma mého věku a na dotaz: „Sie sind Deutsch?“ mě odpověděla. „Jedu v pěrvyj etaž.“ „Ja v vtoroj,“ přiznal se. Dáma mně stačila ještě říct, že segodňa jedut domoj. A už byl pěrvyj etaž, takže jsem z ní nic dalšího nevydoloval.
Arabských hostů tady přes víkend moc není. Pár jich přijede mercedesy nebo superby, ve většině se značkou středočeského kraje. Jednoho jsem potkal ve výtahu. „Ahoj,“ říkám mu, „you are Saud?
„No,“ řekl téměř s despektem. „I am from Dubai!“ A už zase bylo druhé patro, tak jsem z něj nevytáh, zda je šiíta nebo sunnita. I když, popravdě řečeno, nevím, na co by mně to bylo. 😉

 16.srpna 2016

      Podstatné věci se obvykle dějí v hospodách. Ne tady, v lázních, tady se svět přesunul do výtahu.
Dopoledne byl velký bazén. Byli jsme čtyři. Nahluchlý dědek odněkud od Merkelové, Pražák se sedmkrát operovaným kolenem, pak velký plešoun a plešatý já.
Bazén obcházela jakási dáma celá v bílém a nabírala z různých míst bazénu vzorky vody.
„Viděla jste v tom rohu tu rybu?“ optal jsem se.
Nachytala se a do rohu se podívala. Pak důležitě odvětila: „Ryby ne, na ty já nejsem, ale na mikroorganismy.“
„Jste z KHES?“ vyzvídal jsem. Přikývla a věnovala se vodě. Plešatý vorvaň ji přestal zajímat. Tak jsem jen za ní houknul, aby nám to tady nezavřeli jak Ottovku v Luhačovicích. Přikývla a odešla se svými vzorky. Asi na KHES.
Velkého plešouna jsem po proceduře natrefil, hádejte kde? Ve výtahu. Ještě tam s námi byl stařičký Arab v noční košili, připomínající někdejšího seriálového Křečka. Měl široký opasek jako Jánošík a jeho horní chlapci a asistenta. Děda byl asi nevidomý nebo viděl hodně málo a za mlčení ho jeho asistent vystrkal v prvním štoku. Teď přišla moje chvíle.
„Vy iz Ukrajiny, ili Rossiji?“ vybalil jsem na zamračeného plešouna.
„Iz Rossiji, Rossiji,“ zaduněl a přestal se mračit.
„A vy?“ optal se přísně. „Iz Rossiji?“
Zklamal jsem ho. „Nět, ja Čěch!“
„O,“ podivil se odněkud z břicha. „Ja dumal dlja akcenta, što vy Moskvič!“
Ale to už bylo zase druhé patro. Hrdě jsem vystoupil a se vztyčenou rukou jsem pozdravil: „Do oběda!“
U oběda si mě ani nevšim…
Po poledním jídle jsem jel ve výtahu s Janou od obědvacího stolu a arabským klukem, asi     dvanáctiletým. „Tak co, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se přátelsky. Kluk znejistěl a očima těkal z Jany na mě. „Your name?“ zeptal jsem se.
„Ahmed,“ vyrazil slavnostně.
Jana se rozesmála. „Kdo by to byl řek?“ pravila. Nadechla se, ale to už bylo druhé patro a kluk rychle vystřelil.
Jo, říkejte si, co chcete, ale výtah je výtah.

     Pak jsem se dozvěděl, že se mnou nejela Jana, ale Jitka. Janě se omlouvám!

 17.srpna 2016

     Pomalu jsem se vysoukal z termálního bazénu. Je to takový zvláštní ztěžklý pocit. Připadá vám, že nohy dostaly betonovou injekci.
Utřel jsem se a sestra mně podala lázeňskou knížku a něco zamumlala. Taky jsem zamumlal v odpověď a hodil na sebe župan. Na chodbě bylo plno arabských žen v nikábech a jejich oči mě propichovaly. Dovlekl jsem se k výtahu. Byl kupodivu v přízemí. Vešel jsem dovnitř a ohlédl se, zda ještě někdo nepojede. Nikdo. I hala s recepcí byla nezvyklé prázdná.
Navolil jsem druhé patro a těšil se, že aspoň někdo přistoupí v prvním. Dveře se zavřely a výtah se rozjel nahoru, nezvykle rychle. Přejel první patro, pak i druhé, a když přejel čtvrté a řítil se dál, znervózněl jsem. Vzal jsem telefonní sluchátko a zařval: „Halooo!“
Ve sluchátku zapraskalo a monotónní hlas sdělil: „Zde letecká dispečerská služba, pokračujte ve volbě!“
Zatřásl jsem sluchátkem, ale vtom se výtah zastavil a hned pokračoval jízdou dolů. A zrychloval. Rozsvítila se kontrolka čtvrtého, pak třetího a dál až do přízemí. Výtah ale nezastavil a pokračoval rychlou jízdou dolů.
Chopil jsem se opět sluchátka, ze kterého se ozvalo: „Zde doly v Mostě, pokračujte ve volbě!“ Výtah klesal a oteplilo se v něm. Náhle s sebou kabina cukla a zastavila. Vrhnul jsem se k otvírajícím se dveřím, ale masa těl v nikábech mě natlačila zpět. Výtah byl přeplněn. Ženština natlačená na mě sundala z hlavy tu její černou masku a já se lekl. Ošklivá megera se slunečními brýlemi se na mě usmála a já málem padl od zápachu z jejích začernalých, zkažených zubů. Upadnout ale nebylo kam, dav s natlačenou páchnoucí ženštinou to neumožňoval…
Výtah se opět rozjel. Ale do strany. Jel jako šílený a najednou se na displeji nad knoflíky, nad hlavami hidžábů, rozsvítil nápis Ankara. Už jsem rezignoval a čekal, co se z toho vyvine. Měl jsem na sobě župan a tak nějak jsem zadoufal, že bych se třeba v něm ztratil v množství…
U displeje to cinklo a rozsvítil se nápis Damascus. Bože, jak toto skončí?
Výtah zrychlil, ale ubýval kyslík, vytěsňován dentální katastrofou nalepenou na mě. Bagdád jsem už skoro ani nevnímal a na pokraji vědomí byl u nápisu Kuvajt. Výtah začal zpomalovat a na displeji zazářilo Dauhá.
Výtah se škubnutím zastavil, dveře se otevřely a černobaby s ječením se tlačily ven. Já za nimi, ale na prahu výtahu jsem dostal zásah hromadou horkého písku. Byl mně najednou po krk. Snažil jsem se zachytit rukama madla nade mnou, ale hned ucukl. Bylo horké. Výtah se znovu rozjel, tentokrát nahoru. Knoflíky se už ani neobtěžovaly svítit a já se hrabal ven z horkého písku. Písek však začal studit a s úžasem jsem čuměl jak harant, kterému spadly hračky do kanálu. Písek se měnil v sníh. Nad zrcadlem se otevřela stěna a na hlavu mně začal padat proud studené vody. Výtah zastavil, dveře se otevřely a já s úlevou vyběhl. Nebyl jsem ale v hale, ale termálním bazénu.
Lezl jsem zase s takovým tím ztěžklým krokem po schůdcích ven. Sestra na mě nevěřícně poulila modré oči.
„Není vám něco?“ Ten tón mívají sestřičky na psychiatrických odděleních, které tak důvěrně znám.
„Ne! Proč?“
„No to jsem ještě neviděla, co jste v tom bazénu prováděl!“
„Jo a co?“ podivil jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Skákal jste v bazénu nahoru a dolů, dělal jste, že telefonujete, hlava vám lítala ze strany na stranu a vrhal jste se do přívodů horké a studené vody. A taky jste ukazoval prostředníček. To jako na mě?“
Zvedl jsem na obranu ruce. „Ne ne, to bych si nedovolil, to byla jen taková tantrická cvičení kombinovaná s jógou!“
Její pohled ale byl studený a bez porozumění. Štítivě mně podala lázeňskou knížku, já hodil na sebe župan a vyšel na chodbu. Byla plná ženštin v nikábech. Ne, teď mě do výtahu nedostanou!

23.srpna 2016

     Když tady na někoho promluvíte česky, většinou neodpoví a jen zírá. Je v tom maglajz, protože nástupní termíny jsou všelijaké. Někdo přijíždí v pondělí, jiný v úterý, atd. ačkoliv oficiální nabídky tvrdí, že nástupy jsou ve středu nebo ve čtvrtek.
Arab, či Arabka jsou k poznání, na ty češtinu neuplatňuji, jen jim někdy říkám : „Ahoj klucí, ahoj holky!“ Jedné Arabce jsem držel výtah a volám na ni s posunkem: „Jedeš?“
„Jedu,“ řekla mně krásnou češtinou odhalená Arabka. Je to tlumočnice, která s nimi pracuje. Pak tu mají  ještě tlumočníka.
Ráno jsem ve výtahu potkal mladou Arabku v burce, která měla také hole.
„Tak co, jak ses, holka vyspala?“ hlaholil jsem, „dobře nebo sama?“
Neřekla nic, jen se smála. Už bylo skoro přízemí, tak jsem na pozdrav bouchl o sebe holemi.

     Pochopila to jinak. Zatvářila se provinile, opřela se o své francouzsky, obrátila pohled vzhůru a s pokrčením ramen pravila odevzdaně: „Alláh!“
Rusové se taky chovají odtažitě. Jakmile na ně ale začnete rusky mluvit, roztají a jsou velmi přátelští. Vysoký Valerij i s jeho příjemnou paní mě zdraví na dálku. Paní mně prozradila, že jsou ze Samary na Volze, a když jsem jí řekl, že vím, že to je bývalý Kujbyšev, tak byla z mých znalostí nadšená. Už jsem jí ale neprozradil, že tady veškeré mé znalosti o Samaře končí… Dnes mně Valerij v bazénu prozradil, že jsou tady poslední den. Škoda, jsou fajn.
Taky tady ještě minulý týden běhala vytáhlá štíhlá dívka s asijskými rysy. Odlovil jsem ji ve výtahu a páčil z ní, zda je Uzbek, Kirgiz nebo tak.
Trochu ji to urazilo. „Ne!“ řekla s hrozným akcentem česky, jsem z Ruska, ze Sibiře!
Ale to už bylo zase to druhé patro a já se nedozvěděl, zda je Jakutka, Evenka , Nanajka, Udegejka, Něnka nebo která. Řekl jsem si, že to z ní příště dostanu.
Nedostanu, už odjela…
Včera jsem běžel směrem, kterým mně ukázali. Potřeboval jsem v lékárně koupit tea tree olej.
„Je to hned tady, kousek,“ říkala mně sestra. Ovšem na holích, je kousek kus.
Na zdi byly poutače a otevřené dveře. V přízemí lékárna nebyla, v prvním patře jsem narazil na gynekologa. Radost byla oboustranná. Pak jsem zjistil, že je tam výtah. Ve druhém patře taky gynekolog, ale jiný. O přeměnu pohlaví neusiluji, tak jsem zase odjel do přízemí. Lékárna nikde. Zabouchal jsem na olepené dveře s koulí místo kliky a vyšla usměvavá paní v bílém plášti.
„Ztratila se mi lékárna,“ žaloval jsem plačky.
„To musíte ještě o dveře dál,“ smála se, ale zvala mě zadem. Nejdřív mě přepadla pýcha nad mým charismatem, ale hned mě pustila, jak dodala: „Když máte ty hole…!“
Pak hledala tea tree a ten nikde. Akorát v počítači byl. Tam mně byl ale na dvě věci. Už na ní bylo vidět, že lituje svého altruismu a pustila mě do svého hájemství zadem.
Pak konečně našla dva. S kuličkou a bez kuličky a ten jsem si vybral. Kdybych třeba zase narazil na gynekologa.
Před chvílí jsem jel s třemi Araby. Jeden byl o holi, jeden vystoupil v prvním. Jen se za ním zavřely dveře výtahu, ten s holí se uprd. To jedno patro se vleklo a já se modlil, aby se výtah nezesek. Chemoterapii naordinovánu nemám!
A teď mažu na termoterapii. Otrava…

 25.srpen 2016

     Zdejší Café Bar vetknutý do prvního patra Císařských lázní, má pozoruhodného barmana Míru. Míra se při práci vlní. Jednou se vlní v rytmu valčíku, jindy nosí skleničky, jako když tančí sambu. Sledoval jsem ho, když vyťukával na displeji účty a vlnil se taky. Byla to taková půlpirueta, aby nakonec krok suň krokem, odtancoval s účtem k zákazníkovi. Při inkasu se nevlní, jak jde o peníze, musí být ostražitost! Po inkasu zajede za pult valčíkový krokem a vymění ho za polkový. Tak je to celou šichtu a pak si jde obvykle ještě zajezdit na kole. Doufám, že na něm se nevlní, ale jezdí normálně.
Do baru chodí především lázeňští hosté, někdy taky lázeňští zaměstnanci. Teď tu jsou v převaze Arabové. Včera jsem si dal pivko a pozoroval stůl přede mnou, obsazený Arabkami zcela zahalenými. Malý kluk v zeleném triku, dodával společenství zelenočerným provedením zdání hornických oslav. Vtom přijel Arab a před sebou tlačil na vozejku zahalenou Arabku velmi prostorově výraznější. Dojeli k židli s klukem, shodil ho a židli postavil bez skrupulí do uličky. Babu přirazil ke stolu a se stoickým klidem odešel. Těšil jsem se na Míru, který uviděv novou zákaznici, roztancoval svého člověka ke stolu. Měl zaostřeno na stůl a z jeho dvoumetrové výšky, židli přehlédl. Samozřejmě o ni zakopl, ztratil rytmus a jeho laskavý výraz se na moment ztratil. V nějaké zvláštní řeči, cosi zadeklamoval a přešel do češtiny. Sprd je na tři doby. Arabky se otřásaly, což byl asi smích, protože obličeje jim vidět nebyly a nebylo lze udělat přesný závěr.
Pak se podíval na mě, udělal zoufalý obličej: „Ty mě serou! Viděls to, židli mi daj do cesty…“ a protože jsem měl již skoro dopito, optal se: „Mám ti, Jiří, natočit ještě jedno dospělé?“ A vyrazil k baru pochodovým krokem.
Na pokoji jsem si otevřel denní tisk. Na recepci chodí Lidové noviny a Mladá fronta dnes. Číst lidovky, to chce hodně silné zažívání a tak nebylo divu, že jsem skončil na oné obskurní místnosti. Jen jsem se vydesinfikoval, přišla mladá, pěkná dáma. Bohužel ne za mnou, ale uklidit. „Nechoďte tam!“ varoval jsem ji, „schoval se tam tchoř, co běhá Gmiterkům po zahradě.“ Ušklíbla se a řekla: „Tady je to v pohodě, kdybyste někdy viděl, to, co vidím po baráku já…“ a vešla.
Otevřel jsem dveře dokořán, aby nepřišla k újmě. Rychle to tam pošourala a do WC mísy vlila nějaké chemiko, čímž vyhnala tchoře zpátky na Gmiterkovic zahradu. Vypadla ven, na krku měla naběhlé žíly. Bylo mně jasné, že ke Gmiterkům se na návštěvu cpát nebude. A já si řek, že z Lidových novin budu akorát luštit křížovku.

 30. srpna 2016

     A je to tady. Dnes naposled. Plynové injekce, jsem si nechal vbodnout už včera, zbývá ruční masáž, lymfodrenáž a velký bazén. Brnkačka! Všechno jsem absolvoval a ve zdraví přežil. I ty termální bazény. Jednou jsem poprosil sestru, aby mně dala studený střik. Podivila se, ale vzala hadici a spustila. Hadice tlakem vylétla a voda jí postříkala rozkrok. Utěšoval jsem ji, že to uschne, že jen vypadá chvíli jako pan Schwarzenberg, když v Senátu procitne. Řehotala se, ale za chvíli se vrátila převlečená.

     Ruční masáží jsem začínal u Iriny, Rusky odněkud od Uralu. Měl jsem pocit, jako když po mně jezdí Přemysl Oráč s otkou a buvoly. Poslední masáž byla také u ní. Už byla ohleduplná a masírovala jedna báseň. Co je ale zajímavé je,  když na masérském stolu zalehnu břihem dospodu a masérka do mě zatne pařáty do zad, objeví se  silné nutkání spustit nadměrnou flatulenci. Je až s podivem, že jsem se překonal a neopičil se po Arabovi s holí.

     Po velkém bazénu jsem zase prošel chodbou s datlujícímí Arabkami. Pozoruhodné je, že dostávají manuály v arabštině, ale asi číst neumí. Je jim ganz egal, zda jdou do Císařských lázní, Beethovena, Vojenských, či Vodních, nebo jak se všechny ty teplické lázně jmenují. Sestry je pak musí posílat jinam, ale nedozvěděl jsem se kam, protože sestry arabsky neumí. Tlumočnice s tlumočníkem to holt nemají jednoduché…

     Když jsem se v lázních objevil, sestry se mnou komunikovaly sice slušně, ale v holých větách. Později jim došlo, že byť se tvářím jako civilní rozvědka, nejsem škodič a rozvázaly. Hlavně masérka vyprávěla o Arabkách jako ženských, které nechávají mozky někde mimo tělo. „A chlapi?“ zavzdušňovala se hezká černovláska, „to je taky pěkný dobytek!“ Rozpálila se a já na zádech pocítil, jakou že má páru.

     „Představte si,“ pokračovala rozhořčeně, „že mně občas některý parchant nabízí sex!“

     Chtěl jsem se z legrace zeptat, zda někdo uspěje, ale naštěstí mě to přešlo. „Nejradši bych mu jednu vrazila pěstí.“ Kdepak s touhle holkou neradno žertovat.

     „Tak jste mu ji měla dát,“ poradil jsem nezištně. „Jo a oni mě vyhodí,“ řekla otráveně a zase přidala na intenzitě. Asi jsem jí připadal taky arabsky…

     „Mohla byste se vymluvit, že to je nový avantgardní způsob masáže,“ navrhoval jsem další pitomost. Zasyčela a já byl rád, že už je konec, aby mně nakonec nesedřela kůži v představě, že jsem nějaký ten Ahmed, či Alí.

     „Host, jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš…“ Jaroslav Hašek ve svém geniálním díle dal návod, jak se chovat k zákazníkům, proč nad nimi neohrnovat nos.

     V lázních evidentně vedení neřeší, zda jsou zákazníci bílí, hnědí nebo zelení. Věří, že jejich děvčata, či chlapi, se s tím poperou a oni se perou, všechna čest.

     Nuž, tak jsem zkusil co nejvíc lidí oběhnout a rozloučit. Už jsem věděl, odkud sestry jsou, s těmi ústeckými jsme si neurčitě slíbili, že se určitě někde v Ústí potkáme, děvčata v jídelně zamáčkla slzu úlevy, stejně jako zbytek personálu. Paní ředitelka mě ujišťovala, že jsem byl pro jejich lázně přínosem, akorát nedokázala specifikovat jakým. Pouze  barman  Míra dělal, že mu budu chybět, tak jsem si u něj dal poslední malé pivko a kafe.

     Synovec Zděnda, který vypadá skoro jako Schwarzeneger, v obličeji i figurou, popad tašku i druhou s noťasem a za chvíli jsme frčeli k Ústí. A tak jsem zase doma. Ráno se vzbudím a nemusím na procedury!  Já su tak šťastné…!

 

 

  

    

    

    

 

 

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

Odvaha nebo blbost ?

Chvíli to trvalo, než si klíč našel správnou cestu do zámku. Karel konečně otevřel a znaveně si v předsíni sedl na štokrle. Marta zapnula plynový sporák a oheň olizoval dno velkého kastrolu s buřtgulášem.

Karel se zvedl, nasoukal do pantoflů, a přišel do kuchyně. Sedl si ke stolu. Bylo vidět, že je pěkně vyšťavený.

„Ahoj,“ zahučel na pozdrav. „Doufám, že máme zase…“

„…zase! Máme zase buřtguláš. Až přineseš nějaké peníze, tak budu vařit…“

Namích se. „Co mi pořád vyčítáš? Ty snad nějaké vyděláváš?“

„Jsem na Úřadu práce, ale ty jsi začal podnikat! Já něco dostávám, ale ty spíš proděláváš.“

Karel vrtí hlavou. „Sama jsi mě přesvědčila, abych podnikal…“ zasyčel: „Sakra práce, copak jsem mohl vědět, že by každý chtěl všechno zadarmo?

Marta zavřela hořák a bezeslova do hlubokého talíře vykydla dvě naběračky buřtguláše. „Kolik chlebů?“

Vztyčil dva prsty a hráb po lžíci na stole.

„Dneska jsem byl u toho Pecha,“ rozpovídal se s plnou pusou. Rozhořčeně polkl. „Říkám mu, že objednám nový kotel, že ten jeho už je aspoň dvakrát po životnosti, a víš, co mi řek? Že si ho teda koupí sám a abych mu ho nainstaloval…pak jsem jel k Palkoskovi. Volal, že mu uchází plyn.“

„A ucházel?“ Marta si přisedla se skleničkou vody v ruce.

„Ucházel! A docela hodně. Měl tam takovou opičárnu. Hrozně rád bych věděl, kdo mu to zapojoval. Řekl jsem, co s tím musí udělat, tak chtěl vědět, kolik by to stálo.“

„A pak řek, že si to ještě rozmyslí, viď“ hádala Marta.

„Jako kdybys u toho byla,“ souhlasil otráveně Karel. „A nejhorší je, že až bude mít průser, bude to svalovat na mě. Ale tak chytrej jsem taky. Vypsal jsem závady a nechal si papír od něj podepsat…a u tebe něco nového?“ otázal se celkem zbytečně ženy.

„Nic. Pořád jim říkám, že bych pracovala s dětmi a pořád slyším, že nemám kvalifikaci. Říkám jim, že jsem vychovala, a dobře, dvě děti a oni zase, že na to nemám glejt s razítkem. Rád bych věděla, o co jsem horší, než nějaká mladá nána s glejtem…pak jsem se taky cestou byla zeptat u toho Vietnamce, ale on chce mladé holky. Takže nic.“

Lžíce s buřtgulášem se bez nadšení sune do Karlových úst.

***

Zvonek řinčel opakovaně a Martu to štvalo. Zase nějaké nabídky na změnu dodavatele energií. Roztrh se s nimi pytel v poslední době. Kolikrát už jen upozorňovala manžela, aby ten zvuk zvonku nějak upravil. Potichu šla ke dveřím a podívala se špehýrkou. Stála tam kamarádka Dana s nějakou paní, která připadala Martě známá, ale nemohla si vzpomenout odkud. Odemkla a otevřela.

„Už jsem myslela, že nejsi doma,“ zahlaholila Dana a ukázala na ženu, která se Martě zdála povědomá. „To je paní doktorka Skokánková ze střediska. Můžeme dál?“

Marta si podala s doktorkou ruku a po představení je pozvala dál, usadila a hned se hrnula dělat kávu. Napadlo ji, zda jí na středisku neobjevili nějakou nemoc a prostřednictvím doktorky, známé Dany, jí to nepřišly šetrně sdělit. Rozklepaly se jí ruce. Šálky s podšálky jí zvonily jak zvonky v Loretě.

„Ty jsi včera pařila, co?“ šetřila okamžitě Dana.

Marta stáhla obličej do úšklebku a přisedla si.

„Hele, Marty, říkalas, že pořád nemáš práci, že bys hlídala děti, co?

Lehce přikývla a přisedla k oběma ženám.,

„O něčem víš? Zeptala se a vhodila do hrnku dvě tablety sacharinu.

„Já ne,“ míchala kávu v hrnku bez cukru, „ale tady paní doktorka by o něčem věděla.

Skokánková přebírá iniciativu. „Paní Marto, moje dcera, taky lékařka jako její manžel, by potřebovali pomoct s hlídáním dětí, ale má to jeden háček…tedy háček, on je to pořádný hák.“

Marta na ni upřela v očekávání oči.

„Víte, syn s manželkou žijí v Americe, poblíž Nashvillu.“

Martě vypadla z rukou lžička. „Ale paní doktorko, já neumím amer…tedy anglicky ani slovo, já umím jen česky.“ Jak to slibně začalo…Marta se zamračila. „Já vlastně umím jen česky, bohužel.“

Doktorka Skokánková ji uklidňuje: „Ale to nevadí, paní Marto, oni oba jsou Češi a česky mluví dokonale. I jejich dvě děti rozumí češtině, v tom bych neviděla problém.“

Dana se chopila slova: „Marto, to je jedinečná příležitost. Kde jinde seženeš práci a navíc platbu v dolarech?“

Dolary Martu na okamžik dostaly. Zamyslela se, ale Skokánková ji nenechala.

„Víte, to jen tak složitě vypadá. Ve skutečnosti vás naložíme v Praze do letadla, ve Frankfurtu přestoupíte na linku do Nashvillu a na tamním letišti na vás budou naši čekat autem a odvezou vás do Berckvillu, to je asi pětatřicet kilometrů…možná z letiště trochu víc. Naši bydlí na okraji města, hned za nimi je les. Ono to na první pohled složitě vypadá, ale je to jednoduché, věřte mi!“

Marta poslouchala s otevřenými ústy. Nabídka se jí zdála tak absurdní, že na okamžik zapochybovala, zda ta žena naproti to myslí vážně.

„Tak co, paní Marto, plácneme si? Ono je to totiž hodně aktuální, kdybyste odmítla, museli bychom hledat urychleně jinde!“

„Já bych…“ Marta se na okamžik odmlčela a hledala slova. „Jistě, já mám děti moc ráda a po takové práci toužím, ale do Ameriky…a co manžel? Třeba by mě nepustil.“

„Jo, tak v tom vám nepomůžu.“ Doktorka Skokánková je evidentně zklamaná.

Dana se vkládá do debaty obou žen. „Marty, nám bylo jasné, že asi hned nekývneš. Projednej to večer s Karlem a zítra se paní doktorce telefonicky ozvi, zda pojedeš nebo ne!“

Skokánková horlivě kýve. Otvírá kabelku, chvíli v ní štrachá a pak vytáhne vizitku psanou zlatým písmem. „Tady mám na mě spojení, budu čekat na váš telefon do dvanácti hodin, tak mně prosím zavolejte, třeba i negativní rozhodnutí. Pokud byste ale nabídku přijala, tak bych s vámi ještě vyřídila všechny věci potřebné k vstupu do USA, pak koupíme letenku a mohla byste odletět.“

Když obě dámy odešly, rozklepaly se Martě ruce znovu.

***

Večer Karel překvapeně koukal do talíře, kde se rozvaloval velký řízek s kupou bramborové kaše. Nedůvěřivě zabodl do masa vidličku, zda je opravdové.

„Vyhráli jsme?“

„Jak se to vezme,“ natahovala Marta chotě. Pak ji to přestalo bavit a vyprávěla mu o dopolední návštěvě. Karel poslouchal s otevřenou pusou a zapomněl jíst. Když dovyprávěla, probral se a pohlédl na hodinky.

„Proč koukáš na hodinky,“ pojala podezření, že chce utéct hrát ten jeho halový fotbal. „Slíbils, že tento týden budeš doma…“

„Na psychiatrii už budou mít zavřeno,“ prohlásil smutně.

„Co to meleš?“ Začínala být podrážděná.

„Marto,“ opřel se do hlasu Karel, „nezbláznila ses? Co tě to napadlo? Neumíš žádný jazyk, nejdál jsi byla se zájezdem v Chorvatsku a to ti ještě tenkrát málem ujeli, když jsi zabloudila na záchodě a ty, ty chceš odletět sama do Ameriky? Psychiatři by si fakt smlsli!“

Bylo jí do pláče. Chvíli ho pozorovala, jak ztrácí chuť k jídlu. V tu ránu se rozhodla.

Pojede, i kdyby se Karel postavil na hlavu a odstrkoval ušima. Ten večer se nakonec pohádali a šli spát každý se svou pravdou.

Ráno už Karel tak odmítavý nebyl. „Hele, víš co, Marto? Když si troufáš, tak jeď, jen dej pozor, aby to nebyla nějaká bouda. Hlavně, aby dodrželi slíbenou mzdu.“

Kývla a za chvíli volala doktorce Skokánkové.

Pro vstupní vízum jely do Prahy společně a v menší frontě byli nakonec odbaveni pro návštěvu, ( Marta se málem uřekla, že jede hlídat děti) v USA, takže  měla všechno pro to, aby mohla odletět.

***

Z Ruzyně nabral boeing 737 směr na Frankfurt, kde bylo třeba přesednout na linku do Nashville. Už se jí to najednou nezdálo tak výborné, kdyby s ní nebyl Karel na letišti, tak nevěděla, co má dělat, ale už je v letadle, tak vzhůru do světa.

Ještě, než odletěla, myslela si, že by mě něco sníst, ale vzrušením jí bolelo břicho a měla slabou nauzeu, tak raději nic nejedla.

„V letadlech ti dají najíst,“ konejšil ji manžel a v duchu si přál, aby všechny lety do Ameriky zrušili.  Jeho přání však zůstalo nevyslyšeno a tak Marta pozorovala okénkem kupovité načechraniny a lekla se, když do ní sousedka šťouchla. Otočila se

a uviděla usměvavou letušku, nabízející linkové menu. Dychtivě si jídlo převzala a po chvíli byl tácek prázdný. Stravu zapila a najednou se cítila spokojená. Už se nebála.

Nebála se, ani když letadlo přistávalo a vyšla ven do obří haly frankfurtského letiště. Tam ji ale pohoda okamžitě opustila. V hlavě jí proběhlo několik černých scénářů, ale fronta ji dotlačila k výdejně zavazadel. Nerpělivě čekala, až přijede její loďák a po očku sondovala tabule s linkami. „Její“ Nashville se zatím neobjevil a tak dotáhla kufr na jednu ze sedaček, aby na informace dobře viděla. Ještě, že ji v letadle napadlo jít na záchod. To by teď nedala…

V hale bylo rušno. Davy lidí se přelévaly sem a tam, mizely v turniketech, a co chvíli se ozývala anglická hlášení. Marta přímo rentgenovala informační tabule a dávala pozor, kdy se objeví Nashville. To však jako kdyby neexistovalo a spolu s přibývající nervozitou ji začala zmáhat únava. Klimbla a pustila kufr, který se svezl na zem. Lekla se a chňapla po kufru. Současně kliknul zvukový signál a v jí nesrozumitelné řeči zaslechla Nashville. Zároveň se to objevilo i na tabuli. Zvedla, ale pak se znovu zadívala na ceduli a přečetla, že musí k odbavení na stojánku číslo devět. Rozhlížela se, ale devítku nemohla najít. Chvíli vláčela loďák po hale a chtělo se jí brečet. Zastavila se a opět se rozhlížela. Zástup lidí se shromažďoval u jednoho z odbavení a Marta si všimla devítky nad nimi. Odhodlaně doběhla na konec fronty a pomalu se sunula k odbavení. U úřednice vytáhla pas.

„No pasport. Ticket please.“ Mladá pracovnice na přepážce měla modrou uniformu, pěstěné nehty a blond vlasy svázané do drdolu.

Marta nerozuměla a civěla, co po ní chtějí. Úřednice jí vzala pas a zjistila, že je český. Vrátila jí ho zpátky. „Faše létenka, prosím!“

„Aha,“ dovtípila se Marta a začala hledat v kabelce. Letenku nemohla najít. Polilo jí horko. Snad ji někde nevytrousila.

Přepážková pracovnice začala být nervózní jako Marta. Několik lidí za Martou se zvědavě dívalo na malý incident a jeden z pasažérů se významně podíval na hodinky.

„Es tut mir leid,“ pokrčila úřednice rameny a Martě se zase v hlavě odvíjely katastrofické scénáře.

„Počkejte moment, já ji někde mám,“ tvrdila česky a bylo jí trapně. Pracovnice letiště požádala dalšího cestujícího, odbavovala ho a nechala Martu hledat. Když už přešel poslední cestující, napadlo naši cestovatelku, aby se podívala do peněženky. Byla tam. Pracovnice na přepážce neznatelně obrátila oči do stropu a vzala si letenku. Potvrdila ji a Martě vydala palubní vstupenku. Pak už to šlo ráz naráz. Pasová kontrola, celní kontrola.

Marta si připadala jako z jiné planety. Mluvili na ní nějakou divnou řečí, které nerozuměla, a letištní pracovníci se podivovali, co to je za dámu, která nereflektuje na žádnou řeč.  Když už byly obě strany hodně nervózní, objevila se jakási dívčina.

„Počkajte,“ řekla slovensky, „tiež cestujem do Nashville…“

„Anglicky vysvětlila, že česká pasažérka umí jen česky a že se o ní dál postará. Byla velmi jistá a odbavení bylo obratem vyřízeno.

Štěstí už ji neopustilo. Slovenská dívčina se jmenovala Katarína a měla sedadlo vedle ní.

„Vy ste ale odvaha, keď sa takto vydáte cez oceán. Dúfam, že neidete robiť, to by vás poslali naspäť.“

„Ne ne,“ ohrazovala se Marta, „jedu na návštěvu, na pozvání. V Nashville na mě budou známí čekat na letišti.

„No dobre,“ pravila smířlivě Katarína a zahloubala se do jakéhosi časopisu. Boeing Jumbo Jet několikrát nepříjemně zadrncal, ale jinak let probíhal příjemně. Marta sledovala načechrané mraky pod letadlem a dostávala zase hlad. Když už jí začalo kručet v břiše, objevila se letuška s jídlem a obcházela řady cestujících. Letadlo v ekonomické třídě bylo zaplněné jen ze tří čtvrtin. Na jedné straně byla tři sedadla, přes uličku čtyři. Marta s Katarínou seděly na trojce a nikoho dalšího u sebe neměly.

Když se obě ženy najedly, prohlásila Marta, že si zdřímne.

Usnula jak špalek. Probudilo ji silné drncání. Bylo to, jako když se místo ve vzduchu, prohánějí po nějakém tankodromu. Chtělo se ji čůrat. Zvedla se, přelezla Katarinu a vydala se na záď letadla, kde tušila WC. Cesta ale nebyla jednoduchá. Byla jednou v Budapešti ve Vidámparku a na nějaké atrakci to tam bylo podobné. Další problém byl uvnitř toalety. Udržet se na míse, nebylo jednoduché. Najednou se samy od sebe otevřely dveře a civěl na ni nějaký jiný pasažér, zřejmě další čekatel na močbu uvolněnou letem po oraništi.

Když překračovala Katarínou cestou zpátky, vybavily se jí ty vykulené oči toaletního čekatele. Napadalo jí, jak by se asi tvářil, kdyby místo ní na míse seděla anglická královna. Přišlo jí to k smíchu a nahlas se zachechtala.

„Stalo sa niečo?“ vzbudila se Katarína. Posunula si sluneční brýle na čelo.

„Ale, ne,“ usmívala se Marta. „Jen jsem si na něco vzpomněla,“ dodala a spadla do drncající sedačky.

Katarina se podívala na hodinky. „O hodinu by sme mali pristávať.“

„To už?“ zděsila se Marta. To jsem to celé prochrápala?“

Kodrcání neustávalo, ba zdálo se, že je ještě intenzívnější. Chvilkami to s letadlem házelo pořádně a kousek před nimi někomu vypadla z hořejší poličky taška. Nálada mezi cestujícími v boeingu nebyla nijak veselá, když se z amplionu ozval hlas kapitána. Marta se snažila něco pochytit, ale jediné čemu rozuměla, byl Nashville.

„A do ricuša, ešče toto chýbalo!“ Katarína se zamračila a z kapsy džínů vytáhla žvýkačku.

„Co se stalo?“ polekala se Marta.

„No čo,“ byla otrávená Katarína. „Búrka, akási hovädská búrka a letisko v Nashville neprijíma lietadla. Pristanem vo Washingtone.“ Strčila si žvýkačku do pusy a začala žvýkat.

Martu to rozhodilo. Mají na ni čekat v Nashville, ve Washingtonu nikoliv. Začaly se jí klepat ruce a Katarína si toho všimla.

„Upokoj sa, nič nie je…“ zarazila se a pohlédla na Martu. „A ako sa volajú tí tvoji známi?“

„Co?“ Marta hned nechápala…“ „jo,“ pochopila, „no,“ nechtěla Katarínu vtahovat do problému.

„Čo no, tak ako sa volajú?“

Marta bezradně pokrčila rameny.

Kataríně se rozšířily oči. „Ty ideš cez oceán a nevieš, ako sa volajú?“ Přestala žvýkat a upřela na ni oči.

„Jedu hlídat děti, domluvila mně to naše pani doktorka,“ lezlo z ní neochotně. Mají na mě čekat na letišti v Nashvillu.“

Marta začala slzet. „Všechno bylo perfektně domluveno a teď taková lapálie, se kterou nikdo nepočítal.“

„Nestrachuj sa, Marta, nič nie je také horúce…pomôžem ti, len na imigračnom nič nehovor, dobre?“

„To je letisko Dullesa,“ vyprávěla Katarína. „A ako som hovorila, nič nehovor, čakaj, čo s nim vybavím. A ako sa volá ta tvoja pani doktorka doma?“

Na imigračním si je převzal mladý floutek, ze kterého čišelo sebevědomí na všechny strany. Katarína měla všechny doklady v pořádku, jela studovat na univerzitu Belmont, příbuzní jí vše vyřídili. Horší to bylo s Martou. Zelenáč vycítil příležitost a vymýšlel až hovadiny, aby mohl být pochválen u nadřízených. Zvláště jméno Skokánek u něj vzbuzovalo nedůvěru. Kdesi přečetl, že řada jihoslovanských jmen končí na ič a v domnění, že Česká republika je na Balkáně, značně znedůvěřivěl. Katarína vynaložila všechny svoje schopnosti a um, aby dotěrného imigračního úředníka přelstila, což se jí po hodinovém boji úspěšně povedlo. Jen ho nepřesvědčila, že Česko není na Balkánu, ale ve Střední Evropě. Bylo vidět, že prohra ho mrzí, ale nedalo se nic dělat. Slovenská dívčina byla nad jeho úřednické síly.

Katarína si šla prohlédnout obchody v tranzitu, ale Marta zůstala sedět. Měla předplacený jeden telefonní hovor, kterým se měla ohlásit, až bude na letišti. Doktorská rodina, ke které jela, měla takové neamerické jméno. Řeháčkovi, tam ovšem byli Rehacekovi. Marta si myslela, že si to bude pamatovat, ale ve všem tom stresu, se jí jméno úplně z hlavy vykouřilo. Lidé okolo ní všichni rozmlouvali anglicky a Martě se zase chtělo plakat. Vzala telefon a vytočila číslo, které jí doktorka Skokánková do telefonu vložila. Dlouho čekala, než se Řeháčková ozvala, ale hned se spojení přerušilo. Zůstala jako opařená. Co teď? Začala slzet a v hlavě jí šrotovalo. Vedle sedící žena se toho všimla a anglicky se zeptala, zda jí nemůže s něčím pomoct?

„Já neumím  anglicky,“ řekla plačtivě.

Žena pokrčila rameny a chvíli si ji prohlížela. Pak se otočila a vytáhla nějaký časopis. O Martu ztratila zájem.

Marta horečně přemýšlela. Telefon měl jen jeden předplacený hovor. Jak to udělat, aby mohla znovu zavolat? Byla na sebe naštvaná, že se nenaučila aspoň několik anglických frází. Což jí teď ale nepomůže. Rozhlédla se. Očima hledala Katarínu, ta však nebyl nikde vidět.  Její sousedka byla zaujatá časopisem a vypadalo to, že nevnímá. Martu na moment napadlo, že by se s ní zkusila nějak domluvit, ručně nebo nakreslit na papír, ale hned to zavrhla. Její malířské ani schopnosti mima, nebyly na patřičné úrovni a ani nevěděla, o co by si měla vlastně říct. Proklikla znovu telefon a nalistovala poslední hovor. Zaváhala a pak stiskla tlačítko. Jakási dáma ve sluchátku jí něco naléhavě vysvětlovala a pak telefon zmlkl. Chtěla ho vypnout, ale pak se ozval ženský hlas, tentokrát česky.

Byla to Řeháčková, tedy doktorka Rehacek. Martě se třásl hlas a zajíkavě jí do telefonu převyprávěla problém. Zvláštní řeč zaujala Marty sousedku víc než časopis a zvědavě na ni pohlédla. Marta by mluvila a mluvila, ale žena na druhém konci ji upozornila, že mají nadstandardní spojení s dvojitým tarifem a že si další povědí až na místě. Jen ji ještě vybídla, aby před přistáním v Nashville, jí prozvonila. Že to bude znamení, že mají odjet pro ni na letiště a pokud by tam přijeli o trochu později, ať počká v hale. Ještě se jí zeptala, co má na sobě, aby ji snáze poznala a telefon zmlkl.

Z Marty vyšel hlasitý výdech úlevy. Její sousedka vypadala, že odloží časopis a začne tleskat. Tranzitní hala najednou vypadala přívětivě a lidi v ní nesmírně přátelsky. Všechno napětí z ní spadlo a nedočkavě se rozhlížela, zda přeci jen neuvidí Katarínu a nepodělí se s ní a svou spokojenost a štěstí.

Pak zase něco hlásili rozhlasem a Marta jen pochytila Nashville, dokonce několikrát a klid byl pryč. Zvláště, když část lidí se zvedla a se zavazadly mířila k nějakému vchodu. Když uviděla Katarínu, že je v chumlu lidí taky, zvedla se a všechno svoje táhla ke skupině, ve snaze dostat se až ke Kataríně.

„Co se to zase děje?“ optala se Slovenky popudlivě, když se k ní protlačila.

„No čo, čo, ta skurvená búrka. Odvezú nás do hotela letiska. Poletí se až zajtra, boha jeho!“

Bylo evidentně vidět, že se její slovenská souputnice z bouřky nad Nashville netěší ani zbla. Ubytování ale také zařídila i pro Martu. Spaly ve dvoulůžkovém pokoji s WC a sprchovým koutem a televizí. Na zdi byl přidělán hotelový telefon.

Ženy se vysprchovaly a Marta usnula hned, jak dopadla do peřin.

***

Když druhý den přistávalo letadlo v Nashville, měla Marta už hlavu jako štandlík. Všechno na ni zpětně spadlo, i když úspěšně prozvonila Rehacekovi. S Katarínou se rozloučila letmo; Slovenka jí slíbila, že se ozve a že se určitě navštíví. S tím vyrazila k odbavení a Marta ji ztratila z očí.

Její odbavení proběhlo taky rychle a tak vplula se svým loďákem do haly. Postavila se doprostřed, aby na ni bylo vidět ze všech stran a čekala. A nic. Čekala patnáct, dvacet minut a začaly ji bolet nohy. A taky překážela cestujícím.  Jeden postarší pán vzezřením lovce krokodýlů se na ni utrhl, čemuž ona nerozuměla, ale z tónu jeho hlasu vycítila, že ji nadává.

„Polib mi prdel,“ houkla za ním vztekle, když se vzdaloval.

„To jako mně?“ ozvalo se za jejími zády vesele.

Otočila se do tváře smějící se mladé ženy. Zčervenala a nevěděla, co říct.

„Sára,“ řekla s úsměvem a podala jí ruku.

„Marta,“ odvětila provinile a potřásla si s ní pravicí.

„Petr už jde, hledal místo k zaparkování.“ Anglický akcent byl nepřeslyšitelný. „Bylo toho na tebe moc, viď?“ Marta kývla a ani si nevnímala, že jí tyká.

Za chvíli seděli v autě, Marta na zadním sedadle. Poočku oba mladé pozorovala a přemýšlela, jaké to asi u nich bude. Oba mladí byli ve věku jejich dcer a Martu zarazilo, že jí bez okolků začali tykat a požádali ji o totéž.

„Angličtina nezná vykání,“ vysvětlila jí Sára.

V autě chvíli mlčeli a pak chtěl Petr vědět, jaký byl let. Postěžovala si. Hlavně na imigračním floutkovi nenechala nitku suchou a Sáře to připadalo hodně komické. Smála se vysokým smíchem, až nakazila i Martu.

„Hank,“ řekla pak, „to je náš soused,“ sedí na imigračním a byli jsme s ním dohodnuti, že tě odbaví,“ řekla její nová zaměstnavatelka. „Kdo mohl vědět, že přijde taková siberie, že to odkloní letadla,“ povzdechla si.

„Hlavně, že to dobře dopadlo,“ radovala se Marta.

***

Osprchovaná přišla k večeři. Byla to domácí provenience. Na talíř z krabic vykydnutá jakási směs, ohřátá v mikrovlnce.

„Čína,“ řekla stručně Sára. „Doufám, že ti bude chutnat!“

Nechutnalo, ale pochválila ten blaf a přemýšlela, co jim na další den uvaří.

„Jedly by děti rajskou?“ optala se opatrně, když upíjela tonik.

Petr se olízl. „Mňam, rajskou bych si dal!“

„Já taky,“ přidala se Sára. „Ale zítra vařit nebudeme, mám už jídlo koupené. Můžeš se do toho pustit v neděli!“

„A s čím rajskou uděláš, myslím přílohu, s makaróny?“ je zvědavý Sářin manžel.

„Poctivá rajská je jedině s knedlíkem!“ prohlásila pevně. S makaróny, nebo jinou nepřístojností to dělávali akorát tak ve školních jídelnách,“ smála se.

Sára se zamyslela. „Já ti nechci kazit radost, ale z té naší mouky, nevím, nevím…“

„Neboj, když bude nejhůř, dáme do toho trochu dětské krupice. Hlavně, abych měla dobré kvasnice.“

„Máme tu sušené, snad budou stačit.“ Sára rychle přemýšlí. „Zítra je sobota i Petr bude doma a nakoupíme spolu! Až bude Petr doma někdy dřív, zajedeš si nakoupit sama, abys věděla, jak se tady vlastně nakupuje. Založím ti účet, abys mohla kupovat na kartu. Jedno auto, které používáme jen občas, je v garáži. Petr nechá dobít baterii a můžeš si vyrazit sama, když budeme doma, třeba do Nashville, nebo kam budeš chtít!“

Polkla. „Ale já nemám řidičák,“ hlesla.

„Cože?“ Otázka vyřčená oběma současně, zněla hodně nedůvěřivě.

Pokrčila rameny. „Nemám, no!“

„Vzali ti ho, nebo…“ Petr byl ztělesněním údivu.

„Ale ne, nikdy jsem ho nepotřebovala.“ Martu překvapilo, že tak diví, že nemá řidičák. Prostě ho nemá, Karel ji odveze, kam potřebuje, a když není po ruce, skočí na autobus a dopraví se taky. Stejně většinou jezdí na chatu nebo po Děčíně. Řidičák prostě nepotřebuje.

„A to u vás je běžné, že lidi nemají řidičáky? Myslel jsem, že pro revoluci každý tyhle manka dožene,“ mínil Petr. „No jo, tak nějak upravíme program a občas vyjedeme všichni se podívat po okolí, abys viděla, kde se to vlastně nalézáš.“

Přikyvovala a myslela si svoje. Starat se o děti a domácnost, to nebude mít moc času na nějaké výlety.

„Necelý kilometr odsud je hypermarket, je tam všechno. I pošta. Vedle je benzínka, lékárna a ordinace, naproti pak banka. Taky je tam fastfood, o kus dál mají Italové malou pizzérii a prodej italského vína. A nesmím zapomenout na policejní stanici. Šerif George bydlí kousek od nás. Zítra do těch míst zajedeme, Petr na chvíli děti ohlídá!“ Sára má jasno, kde mají začít.

„Zajedeme,“ diví se Marta, „takový kousek? Vždyť bychom to mohli zvládnout i pěšky!“

„U nás už to funguje jen autmo. Něco koupíme a budeme se s tím takový kus dřít? To raději do obchodu zajedeme.“

„Ještě něco bych chtěla vědět,“ rozpomíná se Marta. „Na chatě máme les, asi tak daleko, jako tady, hned za domem. S Karlem chodíme na houby. Taky tady rostou? Udělala bych vám prima smaženici a taky houbovku se smetanou a houbový gulášek.“

Podívali se po sobě. Po chvilce se ozvala Sára. „Ať tě to ani nenapadne,“ řekla trochu zvýšeným hlasem. „To už bys odsud nemusela taky odjet! Houby sice v lese rostou, ale je tam taky dost hadů a divokých zvířat. Pumy, například…“

Polkla. „Já se tak těšila, že si vyrazím do amerického lesa,“ přiznala smutně.

„Gulášek i houbovku i houbovku udělat můžeš i tak. Houby koupíme v marketu,“ ví Petr. „A já řeknu lesní správě a můžeme tam vyrazit jejich džípem, když už tak chceš vidět americký les.“

Přikývla, ale byla si jista, že gulášek, ani houbovku tak dobrou z kupovaných hub neudělá.

„A co tam je za hady?“ zeptala se ještě. „Zmije?“

„Užovky, zmije…“

„Ale ty jsou u nás taky a dost a taky chodíme do lesa.“

„No jo, ale oni tam jsou ještě taky catesby…jak se to česky řekne?“ vzpomínal Petr.

„Chřestýš,“ připomněla mu Sára. „Catesby je chřestýš.“

„Brrr,“ otřásla se Marta, „tak pro houby jen do obchodu,“ souhlasila smířlivě.

***

V nákupním středisku bylo v sobotu dost lidí. Zboží v regálech bylo uloženo v lákavých obalech. Marta se Sárou chodili po ochodu, vybírali, až měli košík plný. Od pokladny, kde platily kartou, vyjely s vozíkem k autu. Vedle stálo policejní auto a šerif pozoroval dění na parkovišti z otevřeného okénka auta.

Když obě ženy dojely k autu, vysoukal se policista z vozu a obě dámy pozdravil.

„Tak to je ta vaše nová pomocnice?“ zahlaholil a podal Martě ruku. „I am George,“ představil se. Marta ruku stiskla a řekla: „Ahoj!“

„To je Marta,“ řekla za ní Sára. „A neumí anglicky. Je to Češka“

„Neumí anglicky?“ upřímně se zděsil George, jako by celý svět musel umět anglicky. „Tak jí řekni, aby autem nejezdila radši mimo město! Řeknu mým klukům, aby…“

„Marta jezdit nebude, nemá řidičák, tak tvým klukům nemusíš nic říkat!“

„Ona nemá řidičák? Nesmí jezdit?“

„Spíš neumí, řidičák si nikdy nedělala“ vysvětlovala doktorka.

Šerif George vrtěl hlavou. „Ona nemá řidičák…a neumí anglicky,“ opakoval nevěřícně. „Řekni mi, Sáro, co to tam v té Jugoslávii s nimi dělají?“

***

Pak to Martě začalo. Příprava snídaně, rychlý úklid, připravit pro děti hračky, probudit děti, nakrmit je, hrát si s nimi, vařit a dávat na ně pozor, nakrmit je, na dvě hodinky uložit, přebalit malou, svačina, vyvenčení na pískoviště, očista, krmení, úklid…Marta byla v jednom kole. Co jí usnadňovalo trochu práci, byly hodné děti. Nejdřív trochu zkoušely, co si můžou dovolit, ale nepatřila k těm nadšeným liberálům, kteří si nechají lézt děti po hlavách. Vysvětlila jim, že jako jejich teta je musí hlídat, než maminka s tatínkem přijdou z práce a že musí být hodné. Čtyřletý Peter, kterému říkala Peťánku, byl na svůj věk hodně vyspělý a rozumný a jeho mladší sestra Sára, řečená Sárinka, byl takový nekonfliktní andílek.

Marta si postupně vytvořila systém a docela jí práce odsýpala od ruky. Když ale děti večer ukládala do postýlek, měla toho až nad hlavu. A taky se jí stýskalo. Doma Karel a dvě dcery. Starší ještě před odjezdem, zpracovaná otcem, trochu Martu vydírala. Tvrdila, že sama bude mít rodinu a že by její matka se měla věnovat vlastním vnukům, než cizím, nota bene tak daleko někde za oceánem.

Každý večer, když usínala, na ně vzpomínala a těšila se, že je zase uvidí. Nedomluvila se s Rehacekovými, jak dlouho u nich bude. „Až se ti u nás nebude líbit, tak prostě odjedeš,“ řekla jí tenkrát Sára a už o tom nebyla řeč.

***

Srpen se chýlil ke svému konci. Martě se občas hrozně stýskalo; měla možnost tu a tam telefonem zavolat a krátce své milé pozdravit. Hlavně večer. Během dne ani neměla čas, děti i domácnost daly pořádně zabrat.

Po snídani se rozhodla, že děti odvede na pískoviště. Od večera měla vařeno. Tedy spíš předvařeno. Udělala francouzské brambory s mletým masem, sypané sýrem. Zapeče je před obědem. To bude raz dva.

Byl to ale nějaký den blbec. Pořád jí něco z rukou padalo, zakopávala a převrhla sklenici s džusem a mladému oblékla kalhoty obráceně. Raději ven z baráku na pískoviště. Barák, byl ten samý, jaké vídávala v amerických filmech. Patrová dřevostavba s dvojgaráží. Místnosti byly v prvním patře poměrně velké, kuchyňské zařízení s jídelnou navazovalo na obývací pokoj a pokoj pro hosty, který teď obývala. Měl malou koupelnu a WC. V patře měli Rehacekovi tři ložnice. Jedna byla volná a Martě dali vybrat, zda chce spát dole nebo nahoře. Vybrala dole, zdálo se jí to s kuchyní operativnější.

Zpočátku jí vadilo vedro. Ani v noci se o moc neochladilo. Zkoušeli jí pouštět na noc klimatizaci, ale Marta se nastydla a odmítala ji. Postupně si ale zvykala. Během týdne už jí to ani moc nepřišlo.

Teď vyrazila s dětmi na pískoviště. Vybalila dětem hračky a ty se okamžitě zabavily. Marta si otevřela nabídkový katalog, který ráno vhodili Rehacekům do schránky a zastavila se u notebooků. Věděla, že Karel touží po počítači a propočítávala, zda na něj vydělá. Prohlížela a prohlížela a najednou slyší, jak Sárinka něco žvatlá. Vzhlédla od časopisu a viděla, jak se okolo ní plazí asi metrový skvrnitý had. Sárina na plaza ukazovala prstíkem a smála se. Marta zkameněla, ale jen na chvíli. Had byl od dítěte jen kousek. Marta skočila, chytila dítě a skočila zpět. Křikla na Petera, ať utíká domů. Kluk začal plakat, ale poslechl a běžel ke dveřím. Had naštěstí zůstal v klidu a nezaútočil. Marta obě děti schovala v domě a zavřela dveře. Vyběhla nahoru a z okna, odkud byl přehled na pískoviště, viděla, jak ten had se plazí pryč. Roztřásly se jí ruce.

Den blbec pokračoval. Talířky jí padaly z rukou a sýr, který sypala na francouzské brambory, byl víc okolo zapékací misky než na bramborách. Občas vyběhla do prvního patra a zkontrolovala pískoviště, i když byla rozhodnutá, že dnes s nimi nikam nepůjde. Po hadovi nebylo už ani vidu, ale nervozita ji neopouštěla.

Rozhodla se, že o hadovi pomlčí, aby se rodiče nevylekali. Přijeli oba najednou a byli samý úsměv. Marta naservírovala večeři, a byla proti všem zvyklostem zamlklá.  Nepodělila se se Sárou o průběh dnešního dne.

„Nestalo se ti něco, Marto?“ starala se.

Zavrtěla hlavou a spadla jí vidlička na zem.

„Tak co je?“ dolovala z ní informace.

„Maminko, na pískovišti byl had!“ Malý Peter to prozradil.

Velký Peter i velká Sára upřeli na Martu tázavě oči.

„K Sárince se připlazil na pískovišti nějaký had, tak jsem děti rychle odvedla domů.

„Co to bylo za hada, nevíš?“ Peter měl tón hlasu soudce v soudní síni.

Pokrčila rameny a měla na krajíčku.

„Jak vypadal,“ nenechal se odbýt. „Viděla jsi na něj?“

Přikývla. „Byl asi metr od Sárinky, viděla jsem ho velmi dobře!“ A popsala, jak nejlépe uměla, jak had vypadal. Viděla, jak oba zbledli.

„Nedávno jsme o něm mluvili, byl to catesby! Musím říct Georgovi, aby se svými lidmi prohledali okolí, ty by byl průšvih, kdyby někoho uštknul!“ mínila Sára.

„Je to uštknutí smrtelné,“ chtěla vědět Marta a celá se znovu roztřásla.

„Bez lékařské pomoci zcela určitě,“ věděl Peter. „Ale i s lékařskou pomocí bývá až dvacet procent úmrtí…“

„…kousnutí je nebezpečné i v tom, že jed způsobuje silné vnitřní krvácení, tvoří se otoky a lékař musí často provést i amputaci, protože se tvoří gangréna.“

Malá Sárinka vycítila z obličejů a tónu hlasu, že něco není v pořádku a začala plakat. Její matka ji vzala do náruče a konejšila. Večer byl pokažen a všichni šli brzy spát.

Přízrak hada už Martu neopustil. S dětmi se na pískoviště odvážila asi až za čtrnáct dní. Měla hůl a holí dělala hluk, aby případné plazy vyplašila. Při cestě do obchodu, který ve volných dnech absolvovala s velkou Sárou, prohlížela okolí domu i auta, zda nějaký had není nablízku.

Jednoho zářijového večera ji zavolala dcera a radostně jí oznámila, že bude babičkou. „A doufám,“ pravila do telefonu důrazně dcera, „že už přijedeš a budeš vychovávat svoje vnouče a ne cizí!“

Potěšilo ji, že bude babičkou, ale honem nevěděla, jak to řešit. Zmínila se o to mladým a uviděla na tváři velké Sáry stín nevole.

„Děti jako děti,“ řekla jí úsečně. „Přeci se nesbalíš a nepojedeš domů. Tvoje dcera si s jedním dítětem určitě poradí!“

Tu noc nemohla usnout a přemýšlela, jak to všechno zaonačit. Nepřišla na nic. Ráno byli oba mladí dost odměření a nafouklí odjeli do práce.

Byla trochu rozhozená, takovou reakci nečekala. I když…Marta nehlídala jenom děti, vařila a uklízela. Nijak jí to nevadilo, zopakovala si léta, když se starala o svoje dvě dcerky. Pravda, spousty věcí bylo modernějších, než měla doma, a když se s nimi naučila zacházet, bylo to jednodušší a hlavně méně pracné. I tak se ale měla co otáčet, nicméně když se večer rodiče malých dětí vraceli domů, bylo navařeno, naklizeno i vypráno. Děti čisté a někdy i v postýlkách, když se Peter se Sárou v práci zdrželi. Bylo jí jasné, hospodyni za 800,- dolarů měsíčně by asi těžko našli. Zvláště Peter si Martu pochvaloval, tedy především její kuchařské umění. Vařila jim klasickou českou kuchyni. Byli nadšeni a Peter si za pár týdnů posteskl, že už si musel povolit opasek o tři dírky.

O Martiných kulinářských schopnostech vyprávěli i sousedům a jednou Sára pozvala na večeři souseda Georgea a jeho ženu. Marta se předvedla nudlovou polévkou s knedlíčky a svíčkovou. Byla zvědavá, co na to ti Američani řeknou, zda jim bude české jídlo chutnat.

Chutnalo, George snědl dva talíře polévky a knedlíků nakonec zbouchal deset. Jeho žena Pat, tedy Patricia, se krotila, ale i jí chutnalo a chvílemi ze sebe vyrážela: „Wow!“ Marta se cítila potěšena jejich zájmem o česká jídla, nakonec jim ještě zakrojila dort, ale cítila se tak trochu jako cvičená opice, která pro potěšení majitelů a jejich známých, slezla ze stromu.

Dolary sice byly dolary. Její zaměstnavatelé jí platili včas a bez krácení. Cítila se u nich dobře, ale když dcera zavolala, neměla stání. Chápala, že to pro ně bude těžké sehnat náhradu, ale už se jí strašně stýskalo. Budou si to zkrátka muset zařídit, v tom už jim Marta nepomůže.

O nové situaci přemýšlela, když venku začala jezdit s houkáním policejní auta a vůbec byl nějaký zvláštní ruch na ulici jinak ospalého městečka. Potom před domem troubilo nějaké auto. Otevřela dveře. Byl to šerif George a soukal se z auta. Když k ní přišel, něco začal vzrušeně vyprávět. Nerozuměla mu, jen, že říká Ňůjork a televižn…krčela rameny, ale malý Petřík ji zatahal za sukni: „Teto, strejda George říká, že máš pustit televizi!“

Přikývla a šerif běžel zpátky k autu. „Pojď teto,“ vtáhl chlapec Martu dovnitř a pustil televizi. Na obrazovce se objevily záběry mrakodrapů, a jak do nich narážejí letadla. Leknutím si sedla. Nejdříve myslela, že to má být upoutávka na nějaký nový film, ale pak jí  došlo, že jí šerif nebude upozorňovat na nějaký film. Záběry se opakovaly. Nejdříve narazilo do mrakodrapu jedno letadlo, potom druhé. Všude dým, zděšený křik zmateně pobíhajících lidí, chaos. Trhla s sebou.

Rozdrnčel se telefon. Malý k němu přiběhl, něco anglicky odpovídal a pak zavolal Martu, že ji volá maminka. Rozklepala se a se strachem si došla pro sluchátko.

„Marto,“ přeskakující hlas ve sluchátku nevěštil nic dobrého. „Marto, za žádnou cenu nechoď s dětmi ven! Ameriku napadli teroristé, bude válka! Rozumíš?“

Se staženým hrdlem kývla hlavou.

„Co říkáš?“ křičela na druhé straně Sára a její hlas přehlušoval zvuk nahlas puštěné televize. „Já tě neslyším!“

„Jo, rozumím,“ snažila se o odpověď. Tentokrát ji doktorka slyšela a ujistila, že další si řeknou doma. Zavěsila.

Marta si sedla na židli u telefonu a mlčky zírala na televizní obrazovku. Záběry se opakovaly a doprovázely je vzrušené anglické komentáře. Ten den prochodila jako v mdlobách.

Petr se Sárou vrátili domů už dvě hodiny před večeří. Pozdravili se s dětmi a Martou. Petr se ovládal, ale Sára byla hodně vzrušená. Po ulici občas přejela nějaká vozidla Národní gardy. Sedli si ke stolu a Marta zůstala stát. Vybídli ji, aby si také sedla.

Sáře se třásl hlas, když jí vyprávěla, co se vlastně stalo.

A tak se Marta dozvěděla, že Al-Kaidá zaútočila unesenými letadly na Ameriku. Petr přidal podrobnosti.

„Bude válka!“ Sára si je naprosto jistá. „Zapomeň, že bys teď jela někam domů!“

Marta začala slzet. „Jaká válka? S kým?“

Ten večer byl velmi napjatý. CNN vysílala nepřetržitě záběry z napadených míst, doplňovala informace a přinášela komentáře. V domě vládlo napětí, jakoby příštím cílem Al-Kaidy mělo být městečko Berckvill.

Marta nemohla usnout a během noci se rozhodla. Pojede domů, i kdyby měla být válka. Prostě pojede!

Když ráno svoje rozhodnutí pronesla, vzbudila u mladých a hlavně u Sáry, velký stupeň nelibosti. Pohádali se. Sára ji vinila, že chce utéct od rozdělané práce a jak si to představuje, že u nich není ani půl roku a bla bla bla…

Na letišti v Nashvill Martu svlékli téměř donaha. Všechny její věci proskenovali a rámem prošla dvakrát, než zjistili, že knoflíky na sáčku jsou kovové, jen obšité látkou.

Byla ráda, že to všechno nechává za sebou. Vypustila Sářin kyselý obličej a špatně utajovaný vztek. Taky ji trochu mrzelo, že se za ní ani jednou nevydala Katarína. Jedinkrát ji zavolala a omluvila se, že má práci, ale že se do Vánoc určitě sejdou.

V letadle zase cestu skoro prospala a v Praze padla Karlovi do náručí. Byla šťastná, že je doma. Vysmáli se jí, když jim tlumočila, že Američani myslí, že bude válka.

Doma všechno klapalo, jak mělo, dcerka se připravovala na porod a Marta sehnala práci prodavačky v jedné firmě v budově bývalého Prioru a bylo jí dobře. Petr se Sárou už se neozvali a Marta na ně postupně zapomínala. Když dcerka porodila holčičku, byla v sedmém nebi a pokud jí to časově vyhovovalo, byla pořád s ní.

Před Vánocemi byla taková břečka, ale Marta je přemluvila, aby jí holčičku půjčili, že se s ní projede s kočárkem. Jezdila po městě a najednou uviděla, jak Sára stojí před výkladní skříní a ještě s nějakou ženou něco probírají. Zaradovala se a kočárkem se vydal směrem k Sáře. Ta ji také zahlédla a než stačila Marta zamávat, otočila se zády. Martu to zarazilo, zpomalila, a když byla u obou žen, pozdravila. Sára se na ní podívala jako by byla vzduch a k druhé ženě řekla: „Půjdeme, je už zima!“ Odešly a Sára Martě nevěnovala jediný pohled. Marta zůstala na chodníku s kočárkem nevěřícně stát a rozplakala se.

 

 

 

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

Ukázka

Obraz 13

Na silnici směrem na Děčín

Reál – exteriér – den

 

Závada na sanitě je opravena. Muži nastoupili, jen major Spitz hovoří s Braunem.

Braun přikyvuje. Odchází do kabiny a usedá na místo spolujezdce.

Spitz nastupuje do BMW a po malé chvilce se jeho auto rozjíždí. Předjíždí sanitu, která po pěti metrech následuje BMW

 

Kontaktní zvuky

 

Kolona pokračuje pomalým tempem lesem směrem na Děčín. Když BMW vjíždí do další zatáčky, vybíház lesa člověk v polské uniformě.V ruce má napřažený ruský

samopal.Rukou ukazuje, aby auta zastavila.Fleischmann za volantem BMW poslušně brzdí. Vypíná motor.

Zvuky brzdění.

 

Sanita taky zastavuje a zůstává v odstupu za BMW stát. Člověk se samopalem

ukazuje, aby vystoupili.

Vtom se otevírají dveře sanity a scharfürer Braun s automatem střílí na muže.

 

Dávka z automatické zbraně.

 

Muž padá jako podťatý.

Braun mává automatem a křičí z otevřených dveří sanity.

 

BRAUN

                                                             Vorvärts, vorvärts…!

 

Sanita se rozjíždí a pokouší se objet stojící BMW, které se marně snaží nastartovat.

Braun dostává zásah a visí z otevřených vložit.

 

                                                            Dávka ze samopalu.

.

Výstřely automatických zbraní z lesa.

                                                                  Prudká palba.

 

Ze zadních dveří sanity vyskakují ozbrojení esesáci, ale padají zasaženi střelbou z lesa.Řidič sanity se zoufale snaží objet BMW, ale z okraje lesa vylétá granát a vybuchuje pod koly sanity, která se převrací na bok.

Vypadává z ní bedna, která se pádem  otevírá. Sanita začíná hořet a vydávat dým.

Ze sanity vylézá zkrvavělý Hincke a plazí se příkopem pryč. Pak znehybní.

 

Kontaktní střelba, výbuch granátu, hřmot

                                                             padající sanity. Výkřiky.

 

Prudce se otevírají dvířka BMW a major Spitz  vystupuje z auta s rukama nad hlavou,

ale ihned se hroutí zasažen. Hned nato prudká střelba dělá z BMW řešeto.

 

Střelba, výkřiky, pády těl.

 

Sanita leží na boku a hoří. Na silnici ležípostřílení esesáci a major Spitz.

Před BMW leží mrtvý partyzán.

Zakrvácený Hincke leží obličejem do zeměa nehýbe se.

 

Na silnici opatrně z lesa vystupují tři muži se samopaly a čtvrtý je jistí se samopalem

u stromu u silnice. Mají polské uniformy.Jeden z mužů pospíchá ke svému ležícímu

kolegovi a sklání se nad ním. Pak vstává a volá na velitele.

 

1.VOJÁK

Tadek jest juž martwy. Został uderzony w

czoło!

 

Velitel prohlíží vypadlou bednu ze sanity. Vytahuje fascikl papírů a vzhlédne

k 1.vojákovi

VELITEL

Zabierzcie go z powrotem. Musimy wziąć

go ze sobą.

 

Velitel strká papíry pod kabát. Křičí.

 

VELITEL

Plany na helikopterze, czy coś.

 

Najednou nahlédne do převrácené sanity. Z kapsy rychle vytahuje granát,

odjišťuje a vhazuje do sanity. Sanita

se hýbne a objevuje se kouř.

 

Výbuch granátu.

 

1.voják se sklání a bere mrtvého kolegu na ramena. Pomáhá mu další

voják. Velitel ještě kouká do sanity, pak obchází ležící Němce a z pistole

jim dává ránu jistoty.

 

Výstřely ran jistoty.

 

Všimne si ležícího Hinckeho a jde k němu. Zastaví se ale a poslouchá.

Poláci pozorní a hledí na silnici.

Zdáli zvuk přijíždějící motorky.

 

VELITEL

Chłopaki, idziemy, idziemy, szybko !

 

Poláci s mrtvým kolegou mizejí v lese.

 

K místu střetnutí přijíždí motorka se sajdkárou. Jsou na ní dva němečtí vojáci.

Na sajdkáře mají kulomet.Zastavují na distanc, rychle otáčejí a jedou

zpět.

 

Ležící Hincke se pohne a snaží se zvednout. Nedaří se mu to a znova omdlévá.

Na bojišti hoří sanita, u BMW leží zkroucený Spitz. Pod sanitou leží Braun. Polovinu těla,nohy a boky má přimáčklé pod převrácenou kabinou sanity. Oči má široce otevřené, tvář zkrvavenou.

 

Nad bojištěm je namodralý dým.

 

 

 

Rubriky: Scénáře | Napsat komentář

Rozhovor zveřejněný Parlamentními listy

Rozhovor pro Parlamentní listy

21. 7. 2016 16:19

Jsme v područí změkčilých a impotentních politiků, kteří mají místo mozku jen měšec peněz a v tom není na kulturu místo. Domnívá se spisovatel Jiří Kimla žijící v Ústí nad Labem. Kulturní integrace v současné situaci nemá podle něj naději na úspěch. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se také pozastavil nad tím, proč mají tvrdě pracující lidé hradit nevysokou škodu způsobenou v zaměstnání, zatímco politici s mnohamiliardovými škodami jsou beztrestní. A bojovníci Islámského státu? Ti nás na pokoji nenechají, tvrdí Kimla.

Vycházejí vám knihy po celém světě, prý máte velmi rád Itálii. Dá se s Českou republikou srovnávat? Co mají Italové lepší a co naopak my?
Hned v první otázce jste zapnula forsáž, takže budu muset vyhodit brzdící padáky, abych přímo v úvodu neblamoval čtenáře. Ten celý svět se moc hezky čte, pravda je ale taková, že mně vycházejí knížky u nás, v USA a Itálii. Je ale zadostiučinění, když dostanu fotku třeba z Kapského města, odkud čtenář ukazuje moji knížku při vystupování z letadla, potěším se, když dostanu pochvalu od českých krajanů v USA, nebo italských či slovenských čtenářů. Zrovna v Itálii měla moje kniha L´orologio da taschino di Haryk docela úspěch. Některé moje povídky byly přeloženy i do angličtiny a líbily se také.

Itálii mám rád a občas tam i jedu, protože tam mám vdanou dceru s rodinou. Je to trochu jiná pozice než jet jako turista, který běhá po památkách. Mám dost času, program si sestavím s dcerou a jejím mužem, můžu si popovídat i s jejich přáteli, i když jen zprostředkovaně. Moje italština je zatím ještě tragická. A ta podotázka, co mají Italové lepší a co my, je hodně těžká. Ta samotná podstata je v lidech, ostatně jako u nás. Když jsme tam začali jezdit, hleděli na nás, coby na spadlé ze stromů, i když třeba jejich povinná vzdělanost začala někdy až začátkem dvacátého století; pletli si nás s Rumuny nebo Bulhary či Jugoslávci. Mluvím o běžných lidech.

Když vstupovala Itálie do eurozóny, neuhlídaly kompetentní úřady obchodníky a všechny ceny rychle vzrostly. Dnes tam nejlevnější zboží začíná na jednom euro.

Itálie je veliká země a jsou tam značné rozdíly v jednotlivých oblastech. Problémem je vysoká nezaměstnanost v některých regionech, dnes možná už všude, a ani vysokoškolsky vzdělaní lidé se leckdy nemůžou uplatnit, cizinci, byť s italským občanstvím především, přičemž když se někam na delší dobu zadíváte, už po vás chtějí peníze, například ve zdravotnictví. Je vyspělé, ale za každý výkon, třeba odběr krve, se musí platit. Plátci pojištění například třicet euro, nezaměstnaný, který je pojištěný na někoho už platí euro padesát. Každý tam má většinou auto, dopravní obslužnost je tam jiná než u nás. A když někomu řeknu, že se v našich restauracích kouří, nevěřícně vrtí hlavou. Taky všude bez údivu dostanete automaticky účet z elektronické pokladny v jakémkoli zařízení služeb.

Ze začátku bydlela dcera v obci velikostí srovnatelné například se Srbskou Kamenicí. V obci je banka, lékárna, řeznictví, pekařství i obchod se zeleninou. Byl tam i supermarket, ale ten zkrachoval, nicméně ona vyjmenovaná zařízení fungují.

No a pak je tam taky spousty slunce, jižního ovoce, moře. Asi sto kilometrů od našich jsou Alpy, tak to u nás nemáme. A co bych nechtěl opomenout, to jsou Benátky. Mám to město ze srdce rád a využívám každé příležitosti se tam dostat.

Kde čerpáte inspiraci pro své knihy?

Inspirací pro moje knihy je obyčejný život, který žiji v nadsázkách. Dívám se okolo sebe a pak to jen přepíšu.

Jak vnímáte současné politické dění v České republice? Sledujete politiku?

Nesledovat politiku snad ani nejde. Už mám nějaký ten časokilometr nalétaný, a tak můžu srovnávat… s tím, co bylo, co je, a přemýšlet, co bude. Docela se hrozím lidí, kteří vždy všechno vědí, a žasnu nad obrovským sebevědomím těch, kteří ještě smrdí penálem a už by chtěli řídit svět. Nepochopím, proč chybující pracovník musí uhradit škodu, byť nemusí být značná, zatímco politik, který svým rozhodnutím způsobí milionové škody, je beztrestný, bez odpovědnosti. Teď je například živým problémem hornictví. OKD nebo na severu Čech. Proč mají sedření lidé, tátové od rodin, kteří se svou prací významně podíleli na ekonomice státu, čekat od toho samého státu milodary.

Proč policie a následně justice nekoná a nesebere majetky uhlobaronům a jejich pomahačům, kteří mají bídu horníků – a nejedná se jen o horníky – na svědomí a nedá je těm, kterým patří? To mně hlava nebere. Taky mně vadí neprůhledné hrátky stranických sekretariátů, kde se vaří politika. Vadí mně způsob církevních restitucí, jsem konsternován, když nejsou peníze na léčení těžce nemocných dětí, starých lidí nebo postižených osob. Jsem naštvaný, když vidím lidi bez domova, o které se nikdo nepostará, a kteří se musí v zimě prát o holé životy. Že je demokracie? Tak takovou demokracii si strčte za klobouk! Hlavně, že je možné se schovávat za levicovou, případně pravicovou politiku. Ota Pavel by řekl: Pumprdentlich!

Jaký je váš názor na současného prezidenta Miloše Zemana?

Pan prezident Miloš Zeman je velmi sečtělý člověk. Jeho vystoupení mají hlavu a patu, jsou k věci a někdy mívají provokativní podtón. Já si neskromně myslím, že ho umím trochu číst. A čtu ho rád. Je to šachista, který nerad prohrává. Ale kdo by chtěl? Jeho kroky mají smysl, i když někdy ne všichni to chápou, včetně mě; taky musím přemýšlet proč. Miloše Zemana jsem volil, a jestli bude v příštím volebním období kandidovat, můj hlas dostane a v mém nejbližším okolí určitě nebudu osamocen.

O čem jste přemýšlel, když jste se dozvěděl o útocích ve Francii v Nice?

Když se stal ten masakr v Nice, přiznám se, že jsem nebyl ani moc překvapen. Daeš hrozil, že útoky po Evropě budou pokračovat. Čekal jsem, že provedou už nějakou zhůvěřilost během fotbalového Eura, ale nechali si to, až když ostražitost polevila. A jestli si někdo myslí, že výjimečný stav tomu zabrání, tak je pravděpodobně na omylu. Pokud nevytrháte plevel i s kořínky, budete mít zaplevelenou zahradu pořád.

Jaký je vás názor na uprchlickou krizi? Obáváte se muslimů? Myslíte si, že se budou útoky ještě stupňovat?

Někdy v sedmdesátých či osmdesátých létech jsem četl názor jakéhosi futurologa či prognostika. Tvrdil, že v jedenadvacátém století dojde ke střetu civilizací, muslimské a křesťanské. Měl jsem ho v tu dobu za pomatence, a teď se mu zpětně omlouvám. Nevěřil jsem, že technicky vyspělá Evropa a ostatní svět by se musel obávat muslimských výbojů. Bohužel to byla právě ona Evropa a ostatní svět, kdo to spustil, a teď nám to přerostlo přes hlavu. Války jsou hnusné, je mně líto trpících, ale ta lítost ustupuje, když vidím, jak mezi migranty silně převažují mladí muži, jejichž jediným cílem je dostat se do Německa nebo Švédska, kde jsou vysoké sociální podpory. Myslím, že to vyřešila Austrálie. Touto cestou bychom se měli ubírat. Politický islám je pro naši kulturu naprosto maligní a měli bychom konat. Tajné služby upozorňují, že v Evropě jsou desítky, možná i stovky bojovníků Islámského státu nebo jejich příznivců. Ti nás na pokoji nenechají. Ani omylem ne.

A jak vidíte budoucnost Evropské unie po hlasování o Brexitu? Bylo nám lépe bez ní, nebo naopak? Je ještě stále pro Českou republiku přínosná?

Evropská unie se z nadějného projektu vyprofilovala v amébu, kterou přelévají neschopní politici žijící v iluzích, místo ve skutečnostech. Britové dali najevo ostrý nesouhlas s hnilobou, která zachvátila hlavu osmadvacítky, a ten, kdo v tom viděl zbytky naděje, čekal, že po této facce nastane procitnutí. Nenastalo, a tak je otázka, zda má ještě nějaký význam. Já už začínám pochybovat.

Jaké je v tomto ohledu soužití právě v Itálii?

Jak v Itálii? Já tam jen jezdím, netroufám se být na ni expert. Jen vím, že obyčejné Italy to také znepokojuje, z jihu nepřicházejí ty nejpovzbudivější zprávy, sever je zatím toho ušetřen. Pohled na Evropskou unii nebude italskou populací příliš odlišný od té naší. Češi jsou snad více skeptičtější.

Co vám v české politice chybí?

Co mně chybí v české politice? Už jsem to psal. Politici, kteří dělají pro lidi, a ne pro strany a svoje kapsy. Čest výjimkám…

A co naopak přebývá?

A co přebývá. Politici, kteří nedělají pro lidi, ale pro strany a svoje kapsy. A taky si myslím, že termín politik by měl vystřídat termín lžidimitrij.

Hlasoval jste v referendu České republiky o vstupu země do Evropské unie a jak?

Hlasoval jsem v referendu pro vstup do Evropské unie. Nejsem si jist, zda bych hlasoval stejně i teď…

Zachováváme si, my Evropané, dostatečnou kulturní integritu? Neztratili jsme ji už? Případně, jak ji získat zpátky?

Vy mě vůbec nešetříte! Kulturní integrita? Může být úspěšná jen na základě komunikace. Myslím, že je scestné na tomto poli někoho nebo něco upřednostňovat. Menšina nemůže diktovat, aby většina přijala její zvyky, jednotlivé kultury musí prolínat. Máme tady obrovské odkazy křesťanství i judaismu prolnuté islámem. Nějak si z toho moc ponaučení nebereme. Jsme v područí změkčilých a impotentních politiků, kteří mají místo mozku jen měšec peněz a v tom není na kulturu místo. Svět se stal hodně divným místem pro život. Kultura hyne na úbytě a jen díky nadšencům by snad mohla prožít renesanci. Ale kulturní integrace, tak jak jsme dnes svědky, nemá naději na úspěch.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář